Rozhodnutí NS

22 Cdo 5365/2016

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/30/2017
Spisová značka:22 Cdo 5365/2016
ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.5365.2016.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Vlastnictví
Pozemní komunikace
Dotčené předpisy:§ 10 odst. 1 předpisu č. 13/1997Sb.
§ 11 odst. 2 předpisu č. 13/1997Sb.
§ 14 odst. 2 předpisu č. 13/1997Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
22 Cdo 5365/2016

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně Ing. I. S., zastoupené Mgr. Janem Balarinem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6, Eliášova 922/21, proti žalovaným: 1) Středočeskému kraji, identifikační číslo osoby 70891095, se sídlem v Praze 5, Zborovská 81/11, 2) Ing. P. D., 3) P. D. a 4) Ing. P. D., žalovaní 2), 3) a 4) zastoupeni Mgr. Petrem Nesporým, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Puklicova 1069/52, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 13 C 14/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2016, č. j. 24 Co 143/2016-225, takto:


I. Dovolání se zamítá.

II. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným 2), 3) a 4), jako společně a nerozdílně oprávněným, na náhradě nákladů dovolacího řízení 8 340 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám právního zástupce Mgr. Petra Nesporého.


Odůvodnění:

Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 28. 1. 2016, č. j. 13 C 14/2015-147, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je vlastnicí stavby sjezdu z okružní křižovatky na Č. V., nacházejícího se na pozemku par. č. 3370/9 v katastrálním území B. u P., zapsaného v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrálním pracovištěm Benešov, na listu vlastnictví č. 3078 (výrok I.). Výroky II. a III. uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení.

Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně koupila koncem roku 2012 od společnosti InterCora, spol. s r. o. pozemky par. č. 3370/25, 3370/10, 3370/24, 3370/23 a 1825/32, v katastrálním území B. u P., všechny zastavěné stavbou kruhové křižovatky a jejími součástmi (chodníky). V rámci územního řízení, týkajícího se kruhové křižovatky, podala žalobkyně námitku, že je vlastnicí stavby – zaslepeného ramene kruhové křižovatky na pozemku par. č. 3370/9. Tento pozemek, stejně jako pozemek par. č. 1825/17, na nějž zaslepené rameno ústí, je ve vlastnictví žalovaných 2), 3) a 4); to je mezi účastníky nesporné. Správní orgán přerušil řízení a odkázal žalobkyni podle § 89 odst. 6 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, na civilní soudní řízení. Žalobkyně navrhuje určení vlastnického právo k části ramene kruhové křižovatky na pozemku par. č. 3370/9, neboť tvrdí, že tuto stavbu nabyla spolu s převáděnými silničními pozemky na základě smlouvy se společností InterCora, spol. s r. o. Ve smlouvě se výslovně uvádí, že prodávající na žalobkyni převádí „sjezd z okružní křižovatky na pozemek par. č. 1825/17“. Podle kolaudačního rozhodnutí Městského úřadu Benešov, odboru dopravy, silničního hospodářství a dopravně správních agend, ze dne 6. 9. 2005, č. j. OD 16815/2005, kterým bylo povoleno užívání kruhové křižovatky, byla kruhová křižovatka zhotovena jako čtyřramenná.

Co se týká právního hodnocení věci, soud prvního stupně dospěl k závěru, že kupní smlouva je neurčitá. Nevyplývá z ní, že žalobkyně měla nabýt spolu s převáděnými nemovitostmi také zaslepené rameno kruhové křižovatky. Nicméně i kdyby ze smlouvy takový závazek vyplýval, žalobkyně nikdy nemohla nabýt vlastnické právo; rameno křižovatky bylo zbudováno jako větev kruhové křižovatky a je tedy součástí pozemní komunikace II. třídy, která podle § 9 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, nemůže být ve vlastnictví soukromé osoby.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 5. 2016, č. j. 24 Co 143/2016-225, napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o povinnost žalobkyně zaplatit žalovaným náklady odvolacího řízení (výroky II. a III.).

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s právním hodnocením věci. Uvedl, že jádro sporu spočívá v otázce, zda je rameno součástí kruhové křižovatky a jako takové nemůže být podle § 9 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích ve vlastnictví žalobkyně, nebo zda se jedná o sjezd (nájezd) připojující sousední pozemek, který může být podle § 14 odst. 2 písm. a) ve spojení s § 9 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích předmětem soukromého vlastnictví; na vyřešení této otázky je pak závislý závěr o oprávněnosti nároku žalobkyně. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že zaslepené rameno je součástí kruhové křižovatky, a proto nemůže být předmětem vlastnického práva žalobkyně. Uvedl, že ačkoli samo kolaudační rozhodnutí ze dne 6. 9. 2005 neřeší závazně otázku právní povahy předmětného ramene křižovatky, z jeho obsahu se podává, že kruhová křižovatka, přestože původně navržená jako tříramenná, byla zhotovena jako čtyřramenná. Podle přílohy č. 3 vyhlášky č. 104/1997 Sb., kterou se provádí zákon o pozemních komunikacích, je zaslepené rameno součástí kruhové křižovatky.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalobkyně (dále také „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Tvrdí, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Důvodem podání dovolání je tvrzené nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Odvolací soud měl nesprávně posoudit dovolacím soudem dosud nevyřešenou otázku, zda rameno kruhové křižovatky, které neústí na žádnou další pozemní komunikaci, avšak sjíždí se z něj na sousední pozemek, je ve smyslu zákona o pozemních komunikacích sjezdem na sousední nemovitost podle § 14 odst. 2 písm. a), či větví kruhové křižovatky podle § 10 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích. V této souvislosti klade také otázku, zda rozhodným hlediskem pro rozlišení sjezdu a pozemní komunikace je dopravně-technický účel stavby; z obsahu dovolání se podává, že pokud rozhodným hlediskem je dopravně-technický účel stavby, odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když tuto odbornou otázku posoudil sám. Odvolací soud nesprávně vyšel z prováděcí vyhlášky č. 104/1997 Sb. a v ní obsažené přílohy č. 3, neboť obrazová příloha ukazuje hranice mezi pozemními komunikacemi, nikoli mezi pozemní komunikací a sousedním pozemkem. Navrhuje napadený rozsudek zrušit nebo změnit tak, že se žalobě vyhovuje.

Žalovaný 1) považuje napadený rozsudek za správný a navrhuje odmítnutí nebo zamítnutí dovolání. Uvedl také, že dopravně-technický účel stavby je oprávněn zkoumat pouze speciální stavební úřad podle § 40 odst. 4 zákona o pozemních komunikacích.

Žalovaní 2), 3) a 4) rovněž uvádějí, že napadený rozsudek je správný. Dovolání považují za nepřípustné, neboť na první otázce napadené rozhodnutí nezávisí – přes zaslepené rameno křižovatky se na sousední pozemek v současnosti nedá sjíždět. Druhá otázka pak ve skutečnosti zpochybňuje skutková zjištění nalézacích soudů, že výjezd z kruhového objezdu neslouží jako sjezd k sousední nemovitosti. Navrhují odmítnutí či zamítnutí dovolání.

Po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), dovolací soud napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.

Otázka, zda rameno kruhové křižovatky, které slouží pouze ke spojení se sousední nemovitostí, je ve smyslu zákona o pozemních komunikacích sjezdem nebo větví kruhové křižovatky, nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena.

K vyjádření žalovaných je třeba dodat, že napadené rozhodnutí na vznesené otázce závisí, neboť právě na této otázce odvolací soud postavil svůj právní závěr. K údajně nepřípustnému napadání skutkových zjištění, pak otázka výkladu zákonného rozlišení sjezdu a větve kruhové křižovatky není otázkou skutkovou, nýbrž právní.

Podle § 9 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích vlastníkem dálnic a silnic I. třídy je stát. Vlastníkem silnic II. a III. třídy je kraj, na jehož území se silnice nacházejí, a vlastníkem místních komunikací je obec, na jejímž území se místní komunikace nacházejí. Vlastníkem účelových komunikací je právnická nebo fyzická osoba. Stavba dálnice, silnice a místní komunikace není součástí pozemku.

Podle § 10 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích pozemní komunikace lze navzájem připojovat zřizováním křižovatek nebo připojovat na ně sousední nemovitosti zřízením sjezdů nebo nájezdů. Přímé připojení sousední nemovitosti na pozemní komunikaci není účelovou komunikací. Podle odst. 2 téhož ustanovení větve mimoúrovňových křižovatek a kruhové křižovatky jsou přiřazeny k pozemní komunikaci vyšší kategorie nebo třídy, větve úrovňových křižovatek jsou přiřazeny k pozemní komunikaci nižší kategorie nebo třídy.

Podle § 11 odst. 2 téhož zákona těleso dálnice nebo těleso silnice a místní komunikace mimo území zastavěné nebo zastavitelné je ohraničeno spodním okrajem a vnějšími okraji stavby pozemní komunikace, kterými jsou vnější okraje zaoblených hran zářezů či zaoblených pat náspů, vnější hrany silničních nebo záchytných příkopů nebo rigolů nebo vnější hrany pat opěrných zdí, tarasů, koruny obkladních nebo zárubních zdí nebo zářezů nad těmito zdmi.

Podle § 14 odst. 2 písm. a) zákona o pozemních komunikacích součástmi ani příslušenstvím dálnice, silnice a místní komunikace nejsou mimo jiné sjezdy nebo nájezdy na sousední nemovitosti.

Sjezd (nájezd) na sousední pozemek není součástí pozemní komunikace [§ 14 odst. 2 písm. a)], a jako takový proto může být ve vlastnictví fyzické nebo právnické osoby (§ 9 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích a contrario).

V jejich soukromém vlastnictví však může být právě a jen tehdy, není-li součástí pozemní komunikace. Ustanovení § 10 zákona o pozemních komunikacích upravuje způsoby připojování pozemních komunikací navzájem a připojování pozemních komunikací se sousedními pozemky tak, že pozemní komunikace navzájem se připojují křižovatkou, zatímco sousední nemovitosti se k nim napojují sjezdem či nájezdem (viz Černínová, M., Černín, K., Tichý, M., Zákon o pozemních komunikacích: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015; nebo také Fastr, P. Zákon o pozemních komunikacích: s komentářem, se souvisejícími a prováděcími předpisy. Praha: Linde, 1997). Z toho je patrné, že připojení může mít buď formu křižovatky, anebo sjezdu (nájezdu); nemůže však být současně sjezdem a křižovatkou pozemních komunikací.

Větve křižovatek jsou součástí pozemních komunikací (§ 10 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích), přičemž těleso pozemní komunikace je ohraničeno mimo jiné vnějšími okraji stavby pozemní komunikace (§ 11 odst. 2 téhož zákona). Rozhodné pro právní posouzení souzené věci je proto zjištění, zda se rameno křižovatky nachází za hranicí pozemní komunikace či nikoli, resp. nachází-li se za vnějším okrajem stavby kruhové křižovatky. Až v takovém případě může jít o sjezd, kterým se na pozemní komunikaci připojuje sousední nemovitost, neboť je-li rameno křižovatky součástí stavby pozemní komunikace (křižovatky), nemůže být současně sjezdem či nájezdem.

Jak vyplývá z obrázku 5 přílohy č. 3 vyhlášky č. 104/1997 Sb., je v tomto případě zaslepené rameno součástí stavby kruhové křižovatky (a tedy i pozemní komunikace).

Neobstojí námitka dovolatelky, že obrazová příloha prováděcí vyhlášky č. 104/1997 Sb. stanoví hranice mezi pozemními komunikacemi, nikoli mezi pozemní komunikací a sousedním pozemkem. Podle § 11 odst. 2 prováděcí vyhlášky příloha č. 3 stanoví hranice mezi pozemními komunikacemi vyšší a nižší kategorie. Zjištění, kde končí stavba kruhové křižovatky, je však pro právní posouzení věci dostačující, neboť jestliže z obrazové přílohy vyplývá, že je rameno křižovatky součástí stavby kruhové křižovatky, pak je zároveň součástí pozemní komunikace vyšší kategorie (§ 10 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích) a nemůže být sjezdem (nájezdem) ve smyslu § 14 odst. 2 písm. a) zákona o pozemních komunikacích.

Důvodná tak není ani námitka, podle které odvolací soud nebyl oprávněn sám posoudit dopravně-technický účel stavby. Otázka účelu stavby (konkrétně slouží-li k připojení sousední nemovitosti či ke spojení pozemních komunikací) by byla na místě až v případě, kdy by rameno křižovatky bylo za hranicí stavby pozemní komunikace. Je-li však součástí stavby kruhové křižovatky, je součástí pozemní komunikace a nemůže být sjezdem (nájezdem) připojujícím pozemní komunikaci.

Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvod upravený v § 241a odst. 1 o. s. ř. v posuzované věci není dán, stejně jako vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Proto nezbylo, než dovolání zamítnout [§ 243d písm. a) o. s. ř.].

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaní měli ve věci plný úspěch. Žalovanému 1) vznikly náklady v souvislosti s právním zastoupením: má nárok na náhradu nákladů podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dáte „AT“). Náklady jsou dány odměnou za vyjádření k dovolání ze dne 16. 1. 2017, a činí součet sazby za jeden právní úkon ve výši 3 100 Kč podle § 7 bodu 5 AT, ve spojení s § 9 odst. 4 písm. b) a s § 11 odst. 1 písm. k) AT a náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 3 AT, celkem 3 400 Kč. Shodně dovolací soud vyčíslil náklady žalovaných 2), 3) a 4), které vznikly podáním vyjádření ze dne 4. 11. 2016; s ohledem na společné zastoupení nicméně snížil hodnotu sazby za jeden právní úkon o 20 % (§ 12 odst. 4 AT). Celkem tak žalovaným 2), 3) a 4) náleží náhrada ve výši 8 340 Kč, představovaná třemi úkony právní služby po 2 480 Kč a náhradou hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby. Při stanovení výše náhrady nákladů dovolacího řízení vycházel dovolací soud z paušální hodnoty sporu podle § 9 odst. 4 písm. b) AT; hodnota předmětu sporu nebyla v řízení zjištěna a její zjišťování v rámci dovolacího řízení by představovalo nepoměrné obtíže (§ 9 odst. 1 AT), resp. bylo by v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení – zejména za situace, kdy v dosavadním průběhu řízení žádný z účastníků zjištění hodnoty předmětu sporu nepožadoval.

Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnosti uložené jí tímto rozhodnutím, mohou se žalovaní domáhat výkonu rozhodnutí nebo nařízení exekuce.


V Brně dne 30. května 2017

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.

předseda senátu