Rozhodnutí NS

23 Cdo 2490/2014

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:02/20/2015
Spisová značka:23 Cdo 2490/2014
ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.2490.2014.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
23 Cdo 2490/2014
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně PAS Zábřeh na Moravě a. s., se sídlem v Zábřehu, U Dráhy 828/8, PSČ 789 13, IČO 45192251, zastoupené JUDr. Zdeňkem Hlavešem, advokátem, se sídlem v Šumperku, Slovanská 280/20, PSČ 787 01, proti žalovanému S. K., zastoupenému Mgr. Pavlem Pospíšilem, advokátem, se sídlem v Mohelnici, Okružní 591/10, PSČ 789 85, o zaplacení částek 100 000 Kč a 6 074,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 7 C 57/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě

– pobočka v Olomouci ze dne 18. prosince 2013, č. j. 75 Co 85/2013-536, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Šumperku rozsudkem ze dne 10. září 2012, č. j. 7 C 57/2002-487, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 87 024,90 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I), zamítl žalobu v rozsahu, v němž se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení částky 19 050 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III).

Soud prvního stupně zjistil, že žalovaný se dne 7. prosince 1999 dostavil s vozidlem LIAZ 110.581 k žalobkyni za účelem opravy jeho motoru. Účastníci sepsali listinu označenou jako „Potvrzení zakázky – smlouva o dílo“, podle níž bylo vozidlo přistaveno „po ose“. Vzhledem k tomu, že docházelo k „úniku chladicí kapaliny u 6. hlavy válců“, bylo dohodnuto provedení „demontáže hlavy, zjištění přesahů a stavu bloku motoru“. V listině bylo uvedeno, že rozsah a cenu zakázky „nelze určit předem, ale až dle zjištěných závad“. Předchozí oprava zatmelením měla pouze krátkodobý účinek. Žalobkyně na vozidle provedla opravárenské a další montážní práce a instalovala do vozidla díly a materiál v úhrnných cenách 151 884,60 Kč a 6 074,90 Kč.

Soud prvního stupně dovodil, že přestože žalobkyně poskytla žalovanému jmenovaná plnění, došlo k uzavření smlouvy mezi nimi pouze v případě sjednané „garanční prohlídky“ ze dne 20. února 2000, a to v písemné formě, oboustranně podepsané listině označené jako „Potvrzení zakázky – smlouva o dílo č. 097048“, jež zahrnuje jak předmět díla (jímž se zjevně rozuměly činnosti pravidelně vykonávané při tomto typu prohlídek), tak i jeho cenu. V této věci žalobkyně plnila, žalovaný předem sjednanou cenu díla neuhradil, a proto nároku žalobkyně na zaplacení této ceny ve výši 6 074,90 Kč v plném rozsahu vyhověl.

V případě generální opravy motoru mezi účastníky k uzavření platné smlouvy o dílo nedošlo, jelikož předmět ani cena díla písemně ujednány nebyly a žalobkyni se nepodařilo prokázat, že by k tomuto ujednání došlo alespoň v ústní formě. Sama žalobkyně ve věci uplatnila nárok na zaplacení částky 100 000 Kč z titulu vydání bezdůvodného obohacení, jež žalovaný opravením jeho vozidla získal. Výši bezdůvodného obohacení soud určil na základě znaleckého posudku jako rozdíl mezi cenami vozidla před opravou (830 050 Kč) a po opravě (961 000 Kč), tj. částkou 130 950 Kč, přičemž odečetl žalovaným zaplacenou částku 50 000 Kč a přiznal žalobkyni částku 80 950 Kč za zhodnocení opravou motoru a částku 6 074,90 Kč jako cenu sjednaného díla.

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 18. prosince 2013, č. j. 75 Co 85/2013-536, odmítl odvolání žalobce v rozsahu, v němž byl napadán výrok I rozsudku okresního soudu (výrok pod bodem I), rozsudek okresního soudu ve výroku pod bodem II potvrdil (výrok pod bodem II), rozsudek okresního soudu ve výroku pod bodem II v napadeném rozsahu, tj. ohledně požadavku na zaplacení částky 19 050 Kč s příslušenstvím, změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 19 050 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem III), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body IV, V, VI a VII).

Odvolací soud se zabýval posuzováním platnosti smlouvy o dílo uzavřené dne 7. prosince 1999. Z obsahu tvrzení žalovaného, která nebyla žalobkyní rozporována, dovodil, že žalovaný se k žalobkyni dne 7. prosince 1999 dostavil s tím úmyslem, aby byla žalobkyní definitivně odstraněna závada motoru předmětného vozidla projevující se únikem kapaliny u hlavy 6. válce. Asi 3 měsíce předtím uvedenou závadu opravoval jiný subjekt a jím zvolený způsob opravy zatmelením měl pouze provizorní a krátkodobé účinky. Žalobkyni byl tedy úmysl žalovaného znám a žalobkyně sama projevila vůli takovou opravu provést, a to tím, že sepsala listinu „Potvrzení zakázky – smlouva o dílo“, kterou obě strany podepsaly. Z obsahu předmětné listiny s přihlédnutím k úmyslu obou stran odvolací soud dovodil, že předmětem činnosti žalobkyně neměly být pouze diagnostické činnosti v listině popsané, ale i samotná oprava uvedené závady v motoru, o čemž svědčí i údaj o tom, že „cenu opravy nelze určit předem, ale až dle zjištěných závad“. Odvolací soud proto dovodil, že předmětem smlouvy o dílo bylo provedení řádné opravy motoru projevující se únikem chladicí kapaliny u hlavy 6. válce s tím, že cena této opravy v době podpisu smlouvy nebyla známa a nebylo ji ani možno určit, neboť v době podpisu ještě nebyla zjištěna příčina této závady. Odvolací soud dovodil, že mezi žalobkyní a žalovaným došlo k uzavření platné smlouvy o dílo bez určení ceny díla.

Za situace, kdy žalobkyně v řízení prokázala provedení opravy, kterou byla odstraněna předmětná závada motoru, vznikla žalovanému dle ustanovení § 546 odst. 1 obch. zák. povinnost žalobkyni uhradit obvyklou cenu takovéto opravy. Pro opravu uvedené závady nebyla dle znalce dostačující pouze oprava tohoto válce, ale bylo nutné pro zajištění funkčnosti motoru provést úpravu i dalších válců, což byl běžný postup při takové opravě motoru. Jinak by v rozporu s úmyslem žalovaného a běžnou praxí žalobkyně nebylo možno dosáhnout odstranění této závady způsobem, který by zajistil dlouhodobější funkčnost celého motoru a fakticky by tak žalobkyně sjednané dílo neprovedla. Cena účtovaná žalobkyní odpovídala obvyklé ceně opravy motoru, která byla předmětem díla.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním. Dovolatel namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.

Dovolatel namítá, že odvolací soud nesprávně vyložil úmysl žalovaného. Dílo, které měla provést žalobkyně, bylo zcela jednoznačně omezeno právě jen na opravu předmětné hlavy šestého válce a nic jiného, s termínem dokončení do čtyř dnů. Žalobkyně měla tedy striktně postupovat dle smlouvy o dílo, opravit danou závadu zcela v intencích pokynu žalovaného jakožto objednatele. Pokud žalobkyně naznala, že oprava pouze těsnění nebude dostatečná, její povinností bylo tuto skutečnost sdělit žalovanému, sdělit mu konkrétní nutné opravy a kalkulaci ceny díla, a to vše zahrnout do písemného dodatku ke smlouvě o dílo. Žalobkyně jako odborník na takové opravy mohla také určit cenu odhadem s tím, že bude následně upravena po zjištění závad. Žalobkyně ovšem ani jednu z možností neučinila, a naopak provedla opravu svévolně bez souhlasu vlastníka vozidla zcela mimo dohodnutý rozsah.

Ohledně víceprací dovolatel odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“)ze dne 22. září 2009, sp. zn. 32 Cdo 2592/2008, podle něhož provede-li zhotovitel práce nad sjednaný rozsah prací a není-li toto ujednáno, nemůže zhotovitel hodnotu takových víceprací požadovat z titulu bezdůvodného obohacení.

Dovolatel uvádí, že i pokud by přistoupil na výklad odvolacího soudu o tom, že chtěl uzavřít smlouvu o dílo, aniž by věděl alespoň odhadem, jakou cenu zaplatí, neztotožňuje se s právní argumentací odvolacího soudu o provedené opravě, tj. o celkovém rozsahu provedené opravy. Dovolatel je přesvědčen, že žalobkyně provedla pro žalovaného opravu v rozsahu nad rámec ujednání ve smlouvě o dílo. Soudy se však věcí z pohledu § 549 obch. zák. nezabývaly. Předpokladem § 549 obch. zák. je dohoda stran o rozsahu změny díla. Ze skutkových zjištění obou soudů vyplývá, že ke změně rozsahu předmětu díla sjednaného ve smlouvě o dílo mezi účastníky nedošlo.

Žalovaný je přesvědčen, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno v rozporu s hmotným právem. Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. Dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, jelikož rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu.

Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v tom, že odvolací soud rozhodl v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu jednak v otázce – zda úmyslem stran bylo sjednání smlouvy o dílo bez určení ceny díla – a dále v otázce vzniku práva zhotovitele na zaplacení tzv. „víceprací“.

Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť uvedené důvody přípustnosti dovolání dány nejsou. Odvolací soud nerozhodl v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, protože ze skutkových zjištění soudů odvolací soud správně dovodil, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o dílo bez určení ceny, jejímž obsahem bylo podle úmyslu stran definitivně odstranit závadu motoru předmětného vozidla projevující se únikem kapaliny u hlavy 6. válce.

Ohledně druhé právní otázky odvolací soud rovněž dospěl ke správnému právnímu závěru, který není v rozporu s citovanou judikaturou dovolacího soudu, která nedopadá na posuzovaný případ. Podle soudního znalce by jiný postup odstranění závady motoru než ten, který zvolila žalovaná, k naplnění požadovaného účelu smlouvy nevedl. Odvolací soud tedy na základě znaleckého posudku dospěl ke skutkovému závěru, že obsahem smlouvy o dílo byla oprava uvedené závady motoru tím způsobem, který zvolila žalobkyně. S ohledem na to pak nelze úspěšně namítat, že žalobkyně nepostupovala podle smlouvy o dílo a překročila rozsah sjednaných prací ve smlouvě o dílo. Z toho důvodu není přiléhavá argumentace dovolatele ustanovením § 549 obch. zák., ani judikaturou Nejvyššího soudu, která se k otázce víceprací vyslovuje.

Nejvyšší soud proto uzavřel, že dovolání žalovaného není podle § 237 o. s. ř. přípustné a podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. jej odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. února 2015

JUDr. Kateřina Hornochová
                                  předsedkyně senátu