Rozhodnutí NS

3 Tdo 1249/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:10/24/2018
Spisová značka:3 Tdo 1249/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.1249.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dokazování
Dotčené předpisy:§ 2 odst. 5 tr. ř.
§ 2 odst. 6 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
3 Tdo 1249/2018-33


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 10. 2018 o dovolání, které podal obviněný M. O. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2018, sp. zn. 9 To 115/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 19 T 79/2017, t a k t o :


Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. 19 T 79/2017, byl obviněný M. O. uznán vinným ze spáchání přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku a zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 trestního zákoníku, když příslušný skutkový děj je popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za to byl podle § 145 odst. 1 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř a půl roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále bylo podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 1 trestního řádu rozhodnuto o náhradě škody u poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR a poškozeného M. Š. Současně byl obviněný M. O. podle § 226 písm. b) trestního řádu zproštěn obžaloby státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 ze dne 20. 10. 2017, sp. zn. 1 ZT 231/2017, pro skutek kvalifikovaný jako zločin vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. e) trestního zákoníku, neboť v žalobě popsaný skutek nebyl trestným činem.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 5. 2018, sp. zn. 9 To 115/2018, jímž je podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 10. 5. 2018 [§ 139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, v němž uplatnil důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) trestního řádu. Podle obviněného bylo jeho jednání nesprávně hodnoceno jako přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku. Nemělo být hodnoceno jako trestný čin. Soudy nesprávně posoudily subjektivní a objektivní stránku trestného činu. Nalézací soud nepřiměřeně vycházel z výpovědi poškozeného a svědka H. O průběhu událostí existovalo několik výpovědí, které se navzájem různily, a proto nelze automaticky vycházet z výpovědí, které byly pro obviněného nejvíce přitěžující. Soud prvního stupně po provedeném dokazování nemohl dospět k závěru, že jednání obviněného bylo způsobilé vyvolat u poškozeného strach o jeho život a zdraví. Soud také nepřihlédl ke skutečnosti, že obviněný a poškozený noc po incidentu přespali ve společném pokoji a před tím se společně bavili na zahradě ubytovny. Je proto zcela vyloučené, že by se poškozený obviněného bál. Obviněný navíc jednal pouze s úmyslem působit na poškozeného výchovně. Konflikt mezi ním a poškozeným nijak nevybočil z rámce běžného občanského soužití. Namítá, že nebylo spolehlivě prokázáno jeho jednání, a v důsledku toho došlo k chybnému právnímu posouzení. Jeho vina nebyla prokázána mimo veškerou pochybnost, soud vycházel z důkazů, které nebyly k prokázání viny dostatečné, špatně hodnotil ostatní důkazy a neprovedl navrhované důkazy (výslech svědkyně Z. B.). Takovýto postup je v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, který posuzuje princip presumpce neviny, a ze kterého plyne pravidlo in dubio pro reo, tedy není-li dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, je nutné rozhodnout ve prospěch obviněného. Postupem nalézacího i odvolacího soudu bylo porušeno základního právo obviněného podle čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Dále obviněný namítl, že jednání popsané pod bodem 2) rozsudku nalézacího soudu nebylo správně právně kvalifikováno, a to zejména v důsledku nesprávného posouzení naplnění subjektivní stránky trestného činu. V řízení nebylo dostatečně prokázáno, že jednání obviněného spočívající v opaření poškozeného horkou vodou bylo úmyslné. Nechtěl poškozenému způsobit jakákoli zranění, spíše se jednalo o nekontrolovaný pohyb. Neprodleně po incidentu se snažil poškozenému poskytnout první pomoc a zavolal záchrannou službu. Domnívá se, že daný skutek by proto měl být kvalifikován jako trestný čin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 trestního zákoníku. Dále namítl, že mu byl uložen nepřiměřeně vysoký trest, přičemž se soudy zaměřily na jeho trestní minulost a pominuly polehčující okolnosti (např. chování obviněného po činu, projevení lítosti, udržení přátelských vazeb s poškozeným, atd.).

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 trestního řádu zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2018, sp. zn. 9 To 115/2018, a podle § 265k odst. 2 trestního řádu zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na toto usnesení. Dále obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265m odst. 1 trestního řádu rozhodl tak, že se obžalovaný dopustil přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 trestního zákoníku, případně aby podle § 265l odst. 1 trestního řádu přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc nově projednal a rozhodl.

Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedla, že plně souhlasí s názorem odvolacího soudu, že v případě jednání pod bodem 1) rozsudku bylo bez pochybností prokázáno, že obviněný jednal tak, jak je popsáno. Podstatná část, tzn. vzetí nože do ruky, vyhrožování s nožem v ruce vyplývá z výpovědí osob na místě přítomných, a to jak z výpovědí svědků Š. a H., tak z výpovědi samotného obviněného, který v části své obhajoby existenci nože připustil. Tu připustil i svědek Ch. Státní zástupkyně vyjádřila nesouhlas s argumentací, že poškozený nemohl z jednání obviněného dovozovat okolnosti, které by jej vedly k obavám o svůj život či zdraví. Okolnosti, za kterých k jednání obviněného došlo, způsob provedení a skutečnost, že i další přítomní pocítili potřebu zasáhnout a obviněnému znemožnit pokračovat v jednání tím, že mu nůž odňali, plně odůvodňovaly obavy poškozeného v dané situaci. Dovolací námitky vztahující se ke zvlášť závažnému zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 trestního zákoníku a tomu, že nejednal úmyslně, byly vyvráceny výpovědí poškozeného i dalších svědků, z jejichž výpovědí úmyslné chrstnutí vody z konvice vyplývá, rovněž ale i částečně z výpovědi samotného obviněného. Poranění, která poškozený utrpěl, byla prokázána, mechanismus jejich vzniku odpovídá popisu, jak jej uvedl poškozený a jak vyplývá z ostatních výpovědí svědků. Obviněný tak naplnil zákonné znaky skutkové podstaty přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoník i zákonné znaky zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 trestního zákoníku. Podle jejího mínění není meritorní rozhodnutí v dané věci zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutné a možné napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod v dovolání naplněn nebyl.

Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu dovolání odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Dále navrhla, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu v neveřejném zasedání. Alternativně vyjádřil souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání jiným než navrženým způsobem.

Obviněný M. O. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

Takovými vadami však napadená rozhodnutí Městského soudu v Praze ani Obvodního soudu pro Prahu 5 netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle. V daném ohledu proto nelze přisvědčit námitkám obviněného stran nesprávného posouzení subjektivní a objektivní stránky trestného činu nebo nepřiměřeného posouzení výpovědi poškozeného a svědka H. Stejně tak nelze přisvědčit důvodnosti námitky, že nebyl proveden výslech svědkyně Z. B., což mělo podle obviněného zapříčinit rozpor s nálezem Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11. Princip presumpce neviny a pravidlo in dubio pro reo, kterým se tento nález věnuje, nebyly v daném případě porušeny. Dovolací námitky, které se vztahují ke zvlášť závažnému zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 trestního zákoníku a k tomu, že obviněný nejednal úmyslně, byly pak vyvráceny výpovědí poškozeného i dalších svědků, jak soudy nižších stupňů správně posoudily. Obviněný tedy naplnil zákonné znaky skutkové podstaty přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoník i zákonné znaky zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 trestního zákoníku.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) trestního řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) trestního řádu. Z argumentace dovolatele plyne, že podle jeho přesvědčení byl v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Jelikož však na základě dovolací argumentace obviněného nebylo zjištěno žádné pochybení zakládající důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, zjevně nemohly být shledány opodstatněnými ani výhrady obviněného poukazující na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu.

Vzhledem k tomu, že uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].


P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 24. 10. 2018


JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu