Rozhodnutí NS

21 Cdo 2087/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/13/2018
Spisová značka:21 Cdo 2087/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.2087.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dovolací důvody
Vady řízení
Odstupné
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 241a odst. 2 o. s. ř.
§ 242 odst. 3 o. s. ř.
§ 67 předpisu č. 262/2006Sb.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
21 Cdo 2087/2018-156


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. D., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Pavlem Cibulkou, advokátem se sídlem v Žatci, Mostecká č. 2580, proti žalovanému D.H.M., s. r. o. se sídlem v Chomutově, Poděbradova č. 1163/12, IČO 25031333, zastoupenému Mgr. Luďkem Voigtem, advokátem se sídlem ve Svinařově, Hlavní č. 241, o 60 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 12 C 106/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. ledna 2018 č. j. 84 Co 429/2017-119,

takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 5 203 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Luďka Voigta, advokáta se sídlem ve Svinařově, Hlavní č. 241.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 1. 2018 č. j. 84 Co 429/2017-119 neobsahuje – namítá-li dovolatel, že odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení § 132 o. s. ř. – takové vymezení důvodu dovolání, ze kterého by vyplývala konkrétní právní otázka, která je dovolacímu soudu předestřena k vyřešení, a – ve vztahu k nastolené otázce hmotného práva, zda v posuzovaném případě byly (s ohledem na skutečné důvody rozvázání pracovního poměru dohodou ze dne 25. 7. 2012) splněny podmínky pro vyplacení odstupného žalobci podle ustanovení § 67 zákoníku práce s přihlédnutím k základní zásadě pracovněprávních vztahů spočívající ve zvláštní zákonné ochraně postavení zaměstnance [§ 1a odst. 1 písm. a) zákoníku práce]
–údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. [může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013 sen. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116 v časopise Soudní judikatura, roč. 2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2488/2013); má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013); má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013 sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. například již uvedená usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013 sen. zn. 29 NSČR 55/2013 a ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2488/2013)], a v dovolacím řízení proto nelze pokračovat.

Rozsudek odvolacího soudu je navíc v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle které není pro vznik práva na odstupné rozhodující, zda je v dohodě o rozvázání pracovního poměru uvedena (jako důvod skončení pracovního poměru) okolnost, která zakládá právo na odstupné. Byl-li totiž pracovní poměr rozvázán dohodou, má zaměstnanec právo na odstupné vždy, jestliže prokáže, že k dohodě o rozvázání pracovního poměru došlo z důvodů uvedených v ustanovení § 52 písm. a) až d) zák. práce; to platí i tehdy, nebyly-li v dohodě uvedeny důvody, pro které se pracovní poměr končí, popřípadě obsahuje-li dohoda v rozporu se skutečností takové důvody rozvázání pracovního poměru, s nimiž zákon poskytnutí odstupného nespojuje (srov. například právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2002 sp. zn. 21 Cdo 1667/2001, uveřejněném pod č. 108 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002). Soudy obou stupňů vycházely shodně ze skutkového zjištění, že „organizační důvody měly spočívat v tom, že tu zootechničinu bude dělat sám (míněno K. S.) nebo si na tu funkci někoho sežene“, které však – jak odvolací soud správně dovodil – nepředstavují žádný z důvodů rozvázání pracovního poměru zakládajících nárok zaměstnance na odstupné podle ustanovení § 67 zákoníku práce, tedy ani žalobcem tvrzenou nadbytečnost zaměstnance podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2015 sp. zn. 21 Cdo 317/2015 a v něm uvedený závěr, že zaměstnanec je pro zaměstnavatele nadbytečný ve smyslu ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce tehdy, nemá-li zaměstnavatel – s ohledem na přijaté rozhodnutí o organizační změně - možnost zaměstnance dále zaměstnávat pracemi dohodnutými v pracovní smlouvě; jestliže se však z hlediska potřebného profesního složení zaměstnanců nestává nadbytečným (z hlediska své věcné náplně) druh práce propouštěného zaměstnance sjednaný pracovní smlouvou, nemůže být jiná okolnost spočívající například pouze v jiném organizačním uspořádání zaměstnavatele, anebo v rozhodnutí zaměstnavatele o nahrazení části činnosti zaměstnance, vykonávajícího dohodnutý druh práce, činností jiných (nově přijatých nebo stávajících) zaměstnanců, podkladem pro skončení pracovního poměru výpovědí podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce].

Námitka, kterou dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný –­ uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a ze které nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. [dovolatel namítá nedodržení (překročení) doby stanovené ustanovením § 156 odst. 2 o. s. ř. k odročení jednání za účelem vyhlášení rozsudku, které může představovat jinou vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávnost rozsudku odvolacího soudu a k níž lze podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné], není způsobilá založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. 11. 2018


JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu