Rozhodnutí NS

29 ICdo 18/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/28/2018
Spisová značka:29 ICdo 18/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:29.ICDO.18.2017.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Zajištění závazku
Dotčené předpisy:§ 554 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
KSOS 25 INS 4071/2011
25 ICm 1430/2014
29 ICdo 18/2017-135


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce LUMIMONT reality s. r. o., se sídlem v Ludslavicích 165, PSČ 768 52, identifikační číslo osoby 26850231, zastoupeného Mgr. Markem Svojanovským, advokátem, se sídlem v Laškově, Dvorek 16, PSČ 798 57, proti žalovanému Mgr. Janu Klváčkovi, se sídlem v Olomouci, Tylova 1136/6, PSČ 779 00, jako insolvenčnímu správci dlužníka INFIN GROUP STAV s. r. o. „v likvidaci“, zastoupenému Mgr. Tomášem Cimbotou, advokátem, se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 365/7, PSČ 779 00, o vyloučení pohledávek ze soupisu majetkové podstaty dlužníka, vedené u Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci pod sp. zn. 25 ICm 1430/2014, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka INFIN GROUP STAV s. r. o. „v likvidaci“, se sídlem v Olomouci, Přerovská 688/62a, PSČ 783 71, identifikační číslo osoby 27773841, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 25 INS 4071/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. září 2016, č. j. 25 ICm 1430/2014, 13 VSOL 74/2016-109 (KSOS 25 INS 4071/2011), takto:


Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. září 2016, č. j. 25 ICm 1430/2014, 13 VSOL 74/2016-109 (KSOS 25 INS 4071/2011), se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:


Rozsudkem ze dne 25. ledna 2016, č. j. 25 ICm 1430/2014-78, Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu, kterou se žalobce (LUMIMONT reality s. r. o.) domáhal vyloučení pohledávek blíže specifikovaných v tomto rozhodnutí z majetkové podstaty dlužníka INFIN GROUP STAV s. r. o. „v likvidaci“ (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).

K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 27. září 2016, č. j. 25 ICm 1430/2014, 13 VSOL 74/2016-109 (KSOS 25 INS 4071/2011), změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že specifikované pohledávky se vylučují ze soupisu majetkové podstaty dlužníka (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).

Soudy obou stupňů vyšly z toho, že:

1/ Dne 3. srpna 2009 vystavil J. K. (dále jen „J. K.“) směnku vlastní na částku 1 650 000 Kč splatnou 20. května 2010 na řad Z. L. (dále jen „Z. L.“), kterou avalovala O. K. (dále jen „O. K.“) a O. K. jako „jednatelka dlužníka“.

2/ Dne 3. srpna 2009 byla mezi Z. L. a dlužníkem uzavřena smlouva o postoupení pohledávek tohoto znění: „Dnešního dne byla vystavena směnka, kterou se zavazuje J. K. do dne 20. května 2010 uhradit Z. L. částku ve výši 1 650 000 Kč. K této směnce přistoupila společnost INFIN GROUP STAV s. r. o., zastoupená jednatelkou O. K., jako aval. V rámci zajištění této směnky postupuje společnost INFIN GROUP STAV s. r. o. na Z. L. Smlouvy o skupinovém financování a to u těchto dlužníků: H. H. číslo smlouvy 21005, N. Š. číslo smlouvy 21250, H. V. číslo smlouvy 21010, A. K. číslo smlouvy 21052, M. B. číslo smlouvy 21016, L. H. číslo smlouvy 21065, F. K. číslo smlouvy 51011. Tyto pohledávky vyplývající ze smluv o skupinovém financování se postupují za cenu 1 650 000 Kč. Smluvní strany potvrzují, že okamžikem uhrazení směnky do 20. května 2010 v plné výši budou výše uvedené pohledávky převedeny zpět na INFIN GROUP STAV s. r. o. Pokud nebude uvedená směnka do 20. května 2010 uhrazena v plné výši dne 20. května 2010, zůstávají veškerá práva vyplývající z uvedených Smluv o skupinovém financování ve vlastnictví Z. L. a tím budou nároky vyplývající ze směnky vystavené dne 3. srpna 2009 vyrovnány“.

3/ Dne 20. ledna 2010 byla směnka převedena na žalobce.

4/ Dne 20. ledna 2010 byla mezi Z. L. a žalobcem uzavřena smlouva o postoupení pohledávek tohoto znění: „Dnešního dne v závislosti na postoupení směnky, která byla vystavena dne 3. srpna 2009, kterou se zavazuje J. K. do dne 20. května 2010 uhradit Z. L. částku ve výši 1 650 000 Kč. K této směnce přistoupila společnost INFIN GROUP STAV s. r. o., zastoupená jednatelkou O. K., jako aval. V rámci zajištění této směnky postupuje Z. L. na LUMIMONT reality s. r. o. Smlouvy o skupinovém financování a to u dlužníků: H. H. číslo smlouvy 21005, N. Š. číslo smlouvy 21250, H. V. číslo smlouvy 21010, A. K. číslo smlouvy 21052, M. B. číslo smlouvy 21016, L. H. číslo smlouvy 21065, F. K. číslo smlouvy 51011. Tyto pohledávky vyplývající ze smluv o skupinovém financování se postupují za cenu 1 650 000 Kč. Smluvní strany potvrzují, že okamžikem uhrazení směnky do 20. května 2010 v plné výši budou výše uvedené pohledávky převedeny zpět na INFIN GROUP STAV s. r. o. Pokud nebude uvedená směnka do 20. května 2010 uhrazena v plné výši dne 20. května 2010, zůstávají veškerá práva vyplývající z uvedených Smluv o skupinovém financování ve vlastnictví LUMIMONT reality s. r. o. a tím budou nároky vyplývající ze směnky vystavené dne 3. srpna 2009 vyrovnány“.

5/ Dne 20. května 2010 byla mezi dlužníkem a žalobcem uzavřena dohoda o finančním vyrovnání, podle které žalobce uplatnil u dlužníka ze směnky i avalisty směnečnou pohledávku, avšak u obou nastala nemožnost finančního plnění. Smluvní strany potvrzují, že převodem práv vyplývajících z postoupení pohledávek ze dne 3. srpna 2009 jsou vyrovnány nároky ze směnky vystavené dne 3. srpna 2009.

6/ Dne 20. května 2010 uzavřel dlužník jako postupitel a žalobce jako postupník sedm smluv o postoupení pohledávky. V nich je (kromě jiného) uvedeno, že postupitel je vlastníkem pohledávek ze smluv o skupinovém financování nemovitostí (dále specifikovaných v článku II. bod 1. uvedením čísla smlouvy, výší částky a jednotlivými dlužníky - totožnými jako v postupních smlouvách ze dne 3. srpna 2009 a 20. ledna 2010).

7/ Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 29. března 2012, č. j. 2 T 278/2011-366, byli O. K. a J. K. uznáni vinnými ze spáchání zločinu zpronevěry a organizátorství zločinu zpronevěry.

8/ Žalovaný sepsal pohledávky do majetkové podstaty dlužníka a vyrozuměním ze dne 26. března 2014 vyzval žalobce k podání vylučovací žaloby.

Na tomto základě odvolací soud - na rozdíl od insolvenčního soudu, který posoudil smlouvu o postoupení pohledávek z 3. srpna 2009 jako neplatnou (jednak pro neurčitost vymezení postupovaných pohledávek, jednak z důvodu sjednání fiduciárního převodu práva) smlouvu o zajištění závazku převodem práva dle § 553 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) - dospěl k závěru, že postupované pohledávky jsou v této postupní smlouvě dostatečně definovány, přičemž smlouvou bylo sjednáno zajištění postoupením pohledávky podle § 554 obč. zák. Zajišťovací funkce postoupení pohledávek plyne podle odvolacího soudu již ze smluvního ujednání, že okamžikem uhrazení směnky do 20. května 2010 v plné výši budou pohledávky převedeny zpět na dlužníka.

Odvolací soud dovodil, že platná je rovněž smlouva o postoupení pohledávek uzavřená mezi Z. L. (jako postupitelem) a žalobcem (jako postupníkem) dne 20. ledna 2010. Tato smlouva plnila zajišťovací funkci a vzhledem k tomu, že k zániku zajištěné pohledávky nedošlo (J. K. ani avalisté neuhradili žalobci směnečnou sumu), nebyl žalobce povinen postoupit pohledávky zpět na dlužníka. Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. května 2010 dlužník nemohl uzavřít, protože nebyl „vlastníkem“ (správně majitelem) postupovaných pohledávek.

Odvolací soud se neztotožnil se závěrem insolvenčního soudu o neplatnosti smluv o postoupení pohledávek dle § 3 a § 39 obč. zák. Uvedl, že „pravomocně odsouzeni za trestnou činnost byli pouze J. K. a O. K.“ (nikoli žalobce či Z. L.). K tomu odkázal na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2008, sp. zn. 29 Odo 1027/2006, uveřejněného pod číslem 40/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, který je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu.

Podle odvolacího soudu žalobce prokázal, že mu svědčí vlastnické právo, které vylučuje zařazení pohledávek do soupisu majetkové podstaty dlužníka a také to, že tento majetek neměl být sepsán do majetkové podstaty dlužníka.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že se rozsudek insolvenčního soudu potvrzuje, případně je zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Dovolatel vytýká odvolacímu soudu nesprávnost názoru, že podstatné náležitosti smlouvy dle § 554 obč. zák. jsou jiné než náležitosti smlouvy dle § 553 obč. zák. Nesouhlasí se závěrem, že „u smlouvy o zajišťovacím převodu práva není dán požadavek na ujednání o tom, jak se smluvní strany vypořádají v případě, že dlužník zajištěnou pohledávku věřiteli řádně a včas neuhradí“. V dané věci mělo být podle dovolatele výsledkem uzavřených dohod ujednání o tzv. propadné zástavě. Dále dovolatel polemizuje s tím, jak se odvolací soud vypořádal s jeho námitkou neplatnosti postupních smluv dle § 3 obč. zák. Tvrdí, že „ne každé jednání proti dobrým mravům musí být nutně trestným činem“ a svou argumentaci podporuje odkazem na závěry obsažené v označených rozhodnutích Nejvyššího soudu.

Žalobce ve vyjádření navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl nebo zamítl.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění účinném do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Dovolání v dané věci je přípustné podle § 237 o. s. ř., když pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř., a v dotčených souvislostech jde zčásti o věc Nejvyšším soudem neřešenou.

Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právní otázky vymezené dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Skutkový stav věci, z nějž vyšly soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku:

§ 553

(1) Splnění závazku může být zajištěno převodem práva dlužníka ve prospěch věřitele (zajišťovací převod práva).

(2) Smlouva o zajišťovacím převodu práva musí být uzavřena písemně.


§ 554

Pohledávku lze zajistit i postoupením pohledávky dlužníka nebo pohledávky třetí osoby.

Ve výše citované podobě, pro věc rozhodné, platila ustanovení § 553 a § 554 obč. zák. v době uzavření smlouvy z 3. srpna 2009 a do 1. ledna 2014, kdy byl zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, nahrazen zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem, nedoznala změn.

Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že smlouva o postoupení pohledávek ze dne 3. srpna 2009 není jen „obecnou“ smlouvou o postoupení pohledávky (§ 524 obč. zák.), nýbrž jde o smlouvu o zajišťovacím postoupení pohledávky (§ 554 obč. zák.); z jejího obsahu totiž zcela nepochybně plyne, že ji smluvní strany uzavřely k zajištění pohledávky z (výše konkretizované) směnky. K rozlišení obou smluvních „typů“ srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2006, sp. zn. 29 Odo 928/2004, na který ostatně odkázal i odvolací soud, a z nějž vychází též např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, uveřejněný pod číslem 61/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Dále připomíná, že jeho judikatura je jednotná i v závěru, podle něhož smlouva o postoupení pohledávky podle § 524 a násl. obč. zák., která byla uzavřena za účelem, aby pohledávka zástavního věřitele byla uspokojena tím, že zastavená pohledávka se stane majetkem zástavního věřitele, je jako tzv. propadná zástava neplatným právním úkonem podle § 39 obč. zák. K tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2006, sp. zn. 29 Odo 728/2003, uveřejněný pod číslem 15/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. ve shora zmíněném rozsudku sp. zn. 29 Odo 928/2004, jakož i v usnesení ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 1802/2013.

Konečně v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006, uveřejněném pod číslem 45/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 45/2009“), Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, že zajišťovací převod práva ve smyslu § 553 obč. zák. nelze sjednat jako fiduciární převod práva. Smlouva o zajišťovacím převodu práva, která neobsahuje ujednání o tom, jak se smluvní strany vypořádají v případě, že dlužník zajištěnou pohledávku věřiteli řádně a včas neuhradí, je absolutně neplatná. Totéž platí, obsahuje-li uvedená smlouva v dotčeném směru pouze ujednání, podle kterého se věřitel při prodlení dlužníka s úhradou zajištěné pohledávky bez dalšího (nebo na základě jednostranného úkonu věřitele) stane trvalým vlastníkem převedeného majetku při současném zániku zajištěné pohledávky.

Ze závěrů vyslovených v R 45/2009 přitom rozhodovací praxe Nejvyššího soudu konstantně vychází.

Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2012, sp. zn. 29 Cdo 2067/2012 (obsahující výčet mnoha dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež přitakávají R 45/2009, a odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu odmítající ústavní stížnost v obdobných věcech), a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 3619/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2014, sp. zn. 29 Cdo 1459/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2014, sp. zn. 29 Cdo 1259/2013 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2016, sen. zn. 29 ICdo 37/2014.

Promítnuto do poměrů projednávané věci, neobsahuje-li smlouva o postoupení pohledávky ze dne 3. srpna 2009 ujednání o tom, jak se smluvní strany vypořádají v případě, že dlužník zajištěnou pohledávku řádně a včas neuhradí, a naopak z ní plyne, že jejím účelem bylo uspokojit zajištěnou pohledávku tím, že se postupník stane (v případě, že směnka nebude do 20. května 2010 uhrazena v plné výši) „trvalým“ majitelem postupovaných pohledávek, nemá Nejvyšší soud sebemenší pochybnosti o tom, že šlo o tzv. propadné postoupení pohledávek, jehož důsledkem je absolutní neplatnost dotčené smlouvy podle § 39 obč. zák. Výše formulovaný závěr se uplatní i ve vztahu ke smlouvě o postoupení pohledávek ze dne 20. ledna 2010; přitom ze samotné dohody o finančním vyrovnání ze dne 20. května 2010 (při absolutní neplatnosti postupních smluv) na změnu v osobě věřitele pohledávek usuzovat nelze.

S ohledem na uvedené již Nejvyšší soud (pro nadbytečnost) neposuzoval správnost závěru odvolacího soudu, jenž dovodil, že smlouva o postoupení pohledávek ze dne 3. srpna 2009 se nepříčí dobrým mravům.

Protože dovoláním napadené rozhodnutí není správné, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc podle § 243e odst. 2 věta první o. s. ř. vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

V dalším řízení se odvolací soud bude zabývat tím, zda se žalobce (ne)stal majitelem předmětných pohledávek na základě smluv o postoupení pohledávky uzavřených s dlužníkem dne 20. května 2010 (viz tvrzení žalobce u jednání odvolacího soudu 27. září 2016).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. 11. 2018


JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu