Rozhodnutí NS

6 Tdo 103/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. f) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:03/07/2019
Spisová značka:6 Tdo 103/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.103.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Postoupení věci jinému orgánu
Dotčené předpisy:§ 222 odst. 2 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
6 Tdo 103/2019-35


USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 3. 2019 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného T. C., nar. XY v XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2018, č. j. 9 To 277/2018-302, jako soudu stížnostního v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 16 T 27/2018, takto:

I. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2018, č. j. 9 To 277/2018-302, jemu předcházející usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 27. 7. 2018, č. j. 16 T 27/2018-290, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

II. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu Praha-východ přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í:

I.
Dosavadní průběh řízení

1. Usnesením Okresního soudu Praha - východ ze dne 27. 7. 2018, č. j. 16 T 27/2018-290, byl podle § 222 odst. 2 tr. ř. skutek obviněného T. C., v čemž bylo spatřováno spáchání přečinu násilí vůči nadřízenému podle § 381 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, a jehož se měl podle jeho skutkových zjištění dopustit tím, že

dne 10. 5. 2017 kolem 11:00 hodin v kanceláři svého nadřízeného, zástupce vedoucího oddělení Policie ČR, Služby kriminální policie a vyšetřování, Územního odboru Praha venkov - východ, na adrese Zápská 1795, Brandýs nad Labem – Stará Boleslav, okres Praha - východ, napadl tohoto nadřízeného P. V. v důsledku předchozí slovní rozepře napadl tím, že jej udeřil otevřenou dlaní do zátylku, uchopil a držel ho v tzv. kravatě, kdy se jej pokoušel strhnout na podlahu kanceláře, přičemž bil poškozeného rukou sevřenou v pěst do žeber, následně, poté, kdy byl od poškozeného odtáhnut kolegou V. Š., zaútočil bez zjevného důvodu na poškozeného opětovně, a to tak, že ho chytil do tzv. kravaty, povalil ho na zem a několikrát rukou sevřenou v pěst ho udeřil do oblasti žeber a dále ho kousl do levého předloktí, kdy toto napadení ukončil společný zákrok přítomných kolegů V. Š. a M. L., kteří obviněného svedli na zem a znehybněním mu zabránili v pokračování útoku na poškozeného, který v důsledku jednání obviněného utrpěl oděrku v oblasti nosu, krvácející zranění na hřbetu levé ruky o průměru cca 3 cm, hematomy v oblasti pravé části trupu a hematom v pravé zadní části krku, kdy tato zranění nedosahovala porušení běžných tělesných funkcí poškozeného na dobu delší než jen přechodnou,

postoupen řediteli Policie České republiky, Krajského ředitelství Středočeského kraje, se sídlem Na Baních 1535, Praha 5, neboť jde o skutek, který by mohl být posouzen jako kázeňský přestupek dle § 50 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů.

2. O stížnosti státního zástupce proti tomuto usnesení rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 5. 9. 2018, č. j. 9 To 277/2018-302, jímž ji podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.

II.
Dovolání a vyjádření k němu

3. Proti tomuto usnesení podal v neprospěch obviněného dovolání nejvyšší státní zástupce (dále též „dovolatel“), a to z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. f), g) a l) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. d) tr. ř., přestože v řízení mu předcházejícím byly dány důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř., tedy bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, a rozhodnutí soudu prvního stupně spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku.

4. Nejvyšší státní zástupce v návaznosti na naraci dosavadního průběhu řízení uvedl, že okresní soud dospěl k závěru (potvrzenému následně soudem stížnostním), že obviněný se násilného jednání popsaného ve výroku skutečně dopustil, nebyl však prokázán důvod napadení poškozeného předpokládaný v § 381 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku jakožto podstatná náležitost skutkové podstaty žalovaného přečinu. S tímto závěrem soudů, že žalovaný skutek není trestným činem a mohlo by se jednat pouze o kázeňský přestupek, se však dovolatel neztotožnil.

5. Připomněl, že ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, s nimiž se ztotožnil soud druhého stupně, jednoznačně vyplývá, že obviněný poškozeného fyzicky napadl způsobem popsaným ve výroku usnesení Okresního soudu Praha-východ, přičemž dalším atakům z jeho strany bylo zabráněno až opakovaným zákrokem na místě přítomných příslušníků Policie ČR. Na straně druhé nebylo spolehlivě prokázáno, že důvodem fyzického útoku obviněného byl výkon služebních povinností poškozeného jakožto osoby mu nadřízené. Pokud tedy pravděpodobným motivem jednání obviněného byly spíše předchozí vzájemné osobní neshody týkající se mj. soukromých záležitostí, je namístě akceptovat závěr obou soudů, že jednání obviněného nemohlo naplnit znaky skutkové podstaty přečinu násilí vůči nadřízenému podle § 381 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.

6. Dovolatel je však toho názoru, že za situace, kdy obviněný jako příslušník Policie ČR v hodnosti nadpraporčíka opakovaně fyzicky napadl poškozeného, který byl v době činu příslušníkem Policie ČR v hodnosti nadporučíka, a byl navíc zařazen ve funkci zástupce vedoucího obvodního oddělení Policie ČR (a tedy byl nadřízeným obviněného), je nesprávným závěr soudů, že zjištěné jednání nenaplnilo znaky skutkové podstaty žádného trestného činu.

7. Nejvyšší státní zástupce má za to, že při absenci neprokázaného motivu jednání obviněného ve smyslu § 381 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku bylo namístě zvažovat, zda jednání obviněného nenaplnilo znaky některého z dalších trestných činů vymezených v hlavě XII., dílu 1 tr. zákoníku, pro které je charakteristické, že se jich může dopustit voják, respektive příslušník bezpečnostních sborů jako speciální subjekt ve smyslu § 114 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Není totiž možno přehlížet, že i násilné jednání vůči nadřízenému, které není vedeno úmyslem působit na výkon jeho vojenských povinností nebo pro výkon jeho vojenských povinností, je zpravidla posuzováno jako projev urážlivý. Proti takovému jednání je pak zákonodárcem poskytována ochrana prostřednictvím trestní odpovědnosti za trestný čin urážky mezi vojáky násilím nebo pohrůžkou násilí podle § 379 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku event., v případě násilí nepatrné intenzity, trestný čin urážky mezi vojáky podle § 378 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

8. Upozornil, že ačkoli státní zástupce v podané stížnosti podrobnější argumentaci v naznačeném směru nepřednesl, s ohledem na revizní princip stížnosti vymezený v § 147 odst. 1 tr. ř. měl soud druhého stupně přihlížet i k těm případným vadám usnesení prvostupňového soudu, které výslovně vytýkány nebyly.

9. Dovolatel se dále věnoval podrobnější argumentaci stran možného naplnění skutkových podstat těchto trestných činů, přičemž uvedl, že kde je v textu jeho dovolání uveden pojem voják, je tím míněn s ohledem na § 114 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku i příslušník bezpečnostního sboru, a podle § 114 odst. 5 tr. zákoníku platí, že vojenskými povinnostmi jsou také služební povinnosti příslušníků bezpečnostních sborů.

10. Porovnáním skutkových podstat trestných činů podle § 381 tr. zákoníku a § 379 tr. zákoníku dospěl nejvyšší státní zástupce k závěru, že se jedná o trestné činy do jisté míry související, u nichž je jednočinný souběh vyloučen, neboť trestný čin urážka mezi vojáky násilím nebo pohrůžkou násilí podle § 379 tr. zákoníku je ve vztahu k prvně uvedenému trestnému činu subsidiární. Zatímco skutková podstata trestného činu násilí vůči nadřízenému chrání nerušený výkon vojenských povinností nadřízených před násilnými rušivými útoky ze strany podřízených, skutková podstata trestného činu urážka mezi vojáky násilím nebo pohrůžkou násilí chrání čest, vážnost a lidskou důstojnost vojáků před útoky jiných vojáků, a to přes chybějící souvislost s plněním konkrétních služebních povinností.

11. V případě trestného činu podle § 381 tr. zákoníku je podmínkou pro uplatnění trestní odpovědnosti zjištění, že násilí vůči nadřízenému souvisí s výkonem jeho vojenských povinností. Naproti tomu u trestného činu podle § 379 tr. zákoníku tento specifický úmysl či pohnutka znakem skutkové podstaty není. I zde jsou však postihovány násilné projevy mezi vojáky, což nepochybně souvisí s požadavky na zajištění disciplíny a kázně v rámci armády a bezpečnostních sborů, jejichž nedílnou součástí je ochrana cti a vážnosti vojenské hodnosti, jakož i vztahů nadřízenosti a podřízenosti, včetně vyloučení jakéhokoli násilí ve vztazích mezi vojáky různých hodností a služebního zařazení.

12. V posuzované trestní věci došlo podle zjištění soudů k fyzickému napadení poškozeného z důvodů předchozích neshod stran řešení osobních či soukromých záležitostí, obviněný fakticky přikročil k tomu, že jako příslušník bezpečnostního sboru s nižší hodností fyzicky napadl poškozeného příslušníka bezpečnostního sboru s vyšší hodností, a současně v rámci daného útvaru policie také svého nadřízeného. Způsob fyzického napadení rozhodně nelze podle jeho názoru považovat jen za symbolické či zanedbatelné násilí, jakým by mohl být např. ojedinělý políček či žduchnutí. Šlo o poměrně razantní útok iniciovaný právě obviněným, k němuž přistoupil opakovaně, přičemž napadání poškozeného ukončil až v pořadí druhý zásah svědků. Má za to, že takové jednání je namístě posoudit jako urážku cti, vážnosti a vojenské i lidské důstojnosti poškozeného, ke které došlo násilím.

13. Nejvyšší státní zástupce dodal, že zmíněné skutečnosti, tedy razance a charakter útoku, stejně jako okolnost, že k fyzickému napadání poškozeného došlo na služebně Policie ČR v denní době, kdy se zde zdržovali i další příslušníci Policie ČR, z nichž část musela dokonce zasáhnout a obviněnému v pokračování fyzického útoku zabránit, zvyšují závažnost stíhaného jednání v míře vylučující aplikaci § 12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť typově podobné jednání spojené s násilím není běžným či obvyklým způsobem řešení případných, byť osobních či soukromých, sporů v bezpečnostních sborech.

14. Shrnul tedy, že bylo podle jeho mínění uplatnění trestní odpovědnosti obviněného zcela namístě, neboť jeho jednání naplnilo znaky skutkové podstaty přečinu urážky mezi vojáky násilím nebo pohrůžkou násilí podle § 379 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Okresní soud Praha - východ proto učinil vadný právní závěr, pokud konstatoval, že jeho jednání není žádným trestným činem a mohlo by se jednat pouze o kázeňský přestupek podle § 50 odst. 1 zákona o služebním poměru. Takové právní posouzení bylo nesprávné, což založilo vadu ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Šlo-li ve skutečnosti o čin soudně trestný, nebyly splněny podmínky pro postoupení věci podle § 222 odst. 2 tr. ř. Pokud takto nalézací soud rozhodl, zatížil své usnesení vadou podřaditelnou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. Jestliže pak Krajský soud v Praze i přes výše uvedené důvody dovolání zamítl stížnost státního zástupce proti usnesení Okresního soudu Praha-východ, rozhodl tím o zamítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. d) tr. ř., přestože v řízení mu předcházejícím byly dány důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř. To současně zakládá rovněž existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

15. S ohledem na popsané skutečnosti nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání za užití § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2018, sp. zn. 9 To 277/2018, a rovněž aby zrušil usnesení Okresního soudu Praha - východ ze dne 27. 7. 2018, sp. zn. 16 T 27/2018, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu Praha - východ, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i tehdy, pokud by Nejvyšší soud shledal, že v posuzované věci je nutno rozhodnout jiným způsobem než předpokládaným v § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.

16. Obviněný se k dovolání nejvyššího státního zástupce vyjádřil prostřednictvím své obhájkyně. Předcházející průběh trestního řízení a zejména jeho výsledek považuje za zcela zákonný a především spravedlivý. S podaným dovoláním se v plném rozsahu neztotožnil a nepovažuje jej za legitimní. Pravomocné rozhodnutí o tom, že v dané věci nedošlo ke spáchání trestného činu, bylo výsledkem zejména podrobného procesu dokazování a dovolání v této věci tak nepovažuje za důvodné.

17. Předně uvedl, že mezi ním a P. V. existovaly dlouhodobé osobní spory. Odkázal na svoji výpověď v trestním řízení a upozornil, že soudy obou stupňů dospěly k závěru, že jeho nadřízený v rámci vztahu nadřízenosti a podřízenosti v době služby zneužíval svého postavení, když mj. vyvíjel nátlak na obviněného, aby vstoupil do vztahu s jeho příbuznou. Nadřízený se rovněž, vědom si svého postavení, hanlivě vyjadřoval o svých kolezích a jejich potomcích.

18. Nadřízený tak zcela nerespektoval normy a vzorce chování, které jsou pro příslušníky PČR obsaženy hned v několika předpisech, ať už v zákoně č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, nebo zákoně č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů. Pro nadřízeného z tohoto zákona vyplývá povinnost, aby v prvé řadě vytvářel příznivé podmínky pro výkon služby. Etický kodex PČR dále hovoří o profesní kolegialitě, vzájemné úctě a respektování zásad slušného chování, stejně jako o odpovědnosti za vlastní morální úroveň, přičemž tyto aspekty výkonu služby rovněž nebyly nadřízeným respektovány.

19. Obviněný poukázal na skutečnost, že byl v daném vztahu slabší, podřízenou stranou, a jeho možnosti, jak se bránit chování nadřízeného nebyly nijak široké. Při této obraně proti postupu nadřízeného bylo nadto nutné zachovat služební postup (v této souvislosti připomněl, že před nadřízeným vyslovil nesouhlas s jeho nevhodným chováním, informoval vyššího nadřízeného a obrátil se s žádostí o pomoc na odbory). Obviněný tedy na dané nevhodné jednání nadřízeného opakovaně poukazoval, avšak u svých představených nenašel oporu a tato věc jimi naopak byla často bagatelizována.

20. Pokud jde o daný fyzický konflikt, obviněný zcela odmítl, že by byl jeho iniciátorem, přičemž zdůraznil, že v této věci nebyl proveden žádný přímý důkaz, který by vedl k jednoznačnému závěru o opaku. Obviněný byl naopak nadřízeným prokazatelně zraněn. Nadřízený zvolil pracoviště za místo své opakovaného nátlaku na obviněného, a to výhradně v době výkonu služby a za užití zcela neakceptovatelných prostředků. Obviněný by při své uzavřené povaze bezesporu vynechal jakékoliv rozhovory o svém soukromí, a to na pracovišti i jinde. Byl to tedy nadřízený a nikoliv obviněný, kdo využíval služebního poměru a vztahu nadřízenosti a podřízenosti k podlému jednání vůči obviněnému v soukromých záležitostech.

21. Z těchto důvodů nepovažuje za legitimní konstrukci nejvyššího státního zástupce, která dané spory spojuje se vztahem nadřízenosti a podřízenosti. Jakékoliv rozpory mezi obviněným a nadřízeným byly vždy soukromého charakteru. Obviněný jakožto profesionál při výkonu své služby vždy plně respektoval nadřízeného jakožto autoritu, přičemž jakékoliv neshody, jež byly do daného vztahu zasety nadřízeným, neměly žádnou souvislost se služebním poměrem či výkonem služby obviněného. Neshody se netýkaly plnění úkolů služby obviněným, a tak tuto záležitost také vnímal. Nikdy by v žádném ohledu nezpochybnil nadřízeného jakožto osobu s vyšší hodností. Nikdy by nečinil žádné jednání s úmyslem ho znevážit. Poukázal, že daný incident proběhl v době neschopnosti obviněného ke službě, když nesl nadřízenému potvrzení o dočasné neschopnosti ke službě.

22. Obviněný akcentoval, že jeho nelegitimní trestní stíhání výrazným způsobem zasahuje do jeho osobního i profesního života. Případné pravomocné odsouzení v této věci by znamenalo faktické ukončení jeho léta budované kariéry, v rámci které byl opakovaně pozitivně hodnocen nadstandardní výkon jeho služby pro společnost v rámci činnosti Policie ČR (v této souvislosti odkázal na vyjádření ve spise). Obviněný byl rovněž přijat ke studiu v rámci studijního oboru Kriminalistika a další forenzní disciplíny na Policejní akademii České republiky, přičemž tato skutečnost by případným pravomocným odsuzujícím rozsudkem byla rovněž zmařena.

23. S ohledem na uvedené skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl v souladu s § 265j tr. ř. tak, že dovolání zamítne.
III.
Přípustnost dovolání

24. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
      a) obecná východiska

25. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda nejvyšším státním zástupcem vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.

26. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Dovolací důvod zde spočívá v okolnosti, že nebyly splněny zákonné podmínky k tomu, aby soud učinil některé z rozhodnutí uvedených v § 265a odst. 2 písm. c), d), f) a g), kterým soud přesto rozhodl.

27. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

28. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz § 253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (varianta první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

29. Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a zamítl jej vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným [a to u odvolání podle § 256 tr. ř. a u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně - neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí takovou vadou.

30. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
      b) vlastní posouzení důvodnosti dovolání

31. Protože dovolací argumentace obsažená v mimořádném opravném prostředku nejvyššího státního zástupce neumožňuje učinění závěru, že by o podaném dovolání bylo možno rozhodnout způsobem upraveným v § 265i odst. 1 tr. ř., tj. formou jeho odmítnutí, přezkoumal Nejvyšší soud na jeho podkladě podle § 265i odst. 3 tr. ř. napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející a dospěl k následujícím poznatkům.

32. Dovolatel důvodně stížnostnímu soudu vytýká, že se na podkladě stížnosti napadající usnesení soudu prvního stupně věcí nezabýval ze všech hledisek, které podání řádného opravného prostředku vyvolalo. Pro stížnostní řízení totiž platí, že správnost a zákonnost napadeného rozhodnutí soud druhého stupně neposuzuje jen ryze na podkladě námitek, které stěžovatel ve svém řádném opravném prostředku uplatní. Plyne to již z toho, že zákon jako nezbytnou obsahovou náležitost tohoto opravného prostředku nevymezuje odůvodnění. Stížnost proto nemusí obsahovat žádné odůvodnění (i když je to žádoucí). Přesto ji stížnostní soud musí věcně projednat. Při rozhodování o stížnosti platí omezený revizní princip, neboť stížnostní orgán přezkoumává správnost všech výroků napadeného usnesení, proti nimž mohl stěžovatel podat stížnost, i řízení předcházející napadenému usnesení.

33. Z uvedeného plyne, že stížnostní soud se při posouzení důvodnosti podané stížnosti (resp. při posouzení zákonnosti jí napadeného usnesení) nemohl omezit jen na vypořádání se s jí uplatněnou argumentací (ta se s vazbou na prosazení právní kvalifikace skutku podle podané obžaloby zaobírala námitkami směřujícími vůči hodnocení důkazů nalézacím soudem a vůči učiněným skutkovým zjištěním), ale musel posoudit celkovou správnost a odůvodněnost závěru vyjádřeného v napadeném usnesení – tj. o nutnosti postoupení věci obviněného způsobem upraveným v § 222 odst. 2 tr. ř. jinému orgánu, k jeho případnému posouzení jako kázeňského přestupku.

34. Podle označeného ustanovení [s]oud postoupí věc jinému orgánu, jestliže shledá, že nejde o trestný čin, avšak zažalovaný skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek nebo kárné provinění, o nichž je tento orgán příslušný rozhodovat. K obligatornímu postoupení věci podle § 222 odst. 2 tr. ř. proto soud může přistoupit (mimo jiného) jen tehdy, pokud dospěje k oprávněnému závěru, že skutek, jehož podstatu vymezí ve výroku svého usnesení, není nejen oním žalovaným trestným činem, který v něm shledávala obžaloba, ale ani žádným jiným trestným činem, jehož skutkovou podstatu vymezuje trestní zákoník ve své zvláštní části (přiměřeně srov. rozhodnutí č. 15/2011 Sb. rozh. tr.).

35. V uvedeném směru však nalézací soud nepostupoval, jak plyne z odůvodnění jeho usnesení. Stran skutkových zjištění totiž vyšel z toho (bod 16.), že při aplikaci principu in dubio pro reo v otázce důvodů napadení poškozeného P. V. je třeba dospět k závěru, že „nebylo beze všech pochybností prokázáno, že motivem fyzického útoku obžalovaného byl právě výkon povinností poškozeného jakožto jeho nadřízeného vyplývající z § 45 odst. 2 písm. a) a § 203 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, v platném znění“.

36. V návaznosti na takto vymezené skutkové zjištění, jež se promítá již při formulaci tzv. skutkové věty ve výrokové části usnesení, uvedený soud z hlediska právní kvalifikace uvedl (bod 17.), že „nejsou naplněny znaky skutkové podstaty žalovaného přečinu násilí vůči nadřízenému dle § 381 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, právě proto, že není prokázáno, že násilí směřovalo vůči poškozenému z důvodu výkonu jeho vojenských povinností, kdy ve smyslu ustanovení § 114 odst. 4 písm. c) trestního zákoníku je třeba pro účely tohoto trestného činu jako vojáka považovat i příslušníka bezpečnostních sborů, kterým Policie České republiky v souladu s ustanovením § 1 zákona č. 361/20003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, v platném znění“. Bez dalšího zhodnocení toho, že skutek, který nalézací soud zjistil a vymezil ve výroku svého usnesení, není ani žádným jiným trestným činem, přistoupil nalézací soud k tomu, že (bod 18.) „dospěl k závěru, že jednání obžalovaného by mohlo být posouzeno jako kázeňský přestupek dle § 50 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů. Z tohoto důvodu rozhodl o tom, že jednání výše popsané postupuje v souladu s § 222 odst. 2 trestního řádu řediteli Police České republiky, Krajského ředitelství Středočeského kraje, se sídlem Na Baních 1535, Praha 5, jakožto orgánu příslušnému o případném kázeňském přestupku rozhodnout“.

37. Nalézací soud v uvedeném směru dostatečně neuvážil to, že ve smyslu § 220 odst. 3 tr. ř. není vázán právním posouzením skutku v obžalobě, a že se tudíž při svém rozhodování nemůže omezit pouze na posouzení toho, zda lze (či nikoli) jeho skutková zjištění podřadit pod zákonné znaky toho trestného činu, který v něm spatřovala obžaloba. Stejně tak jako nemůže obviněného zprostit obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř., tedy proto, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem, jen proto, že ten nevykazuje znaky žalovaného trestného činu, lze-li skutek (při zachování jeho totožnosti) podřadit pod zákonné znaky jiného trestného činu, nemůže ani věc postoupit jinému orgánu podle § 222 odst. 2 tr. ř., nevyřeší-li otázku, zda nepřichází v úvahu právní posouzení skutku jako jiného trestného činu. Jak již zmíněno s oporou o citaci příslušné pasáže odůvodnění usnesení nalézacího soudu, uvedený soud se otázkou jiného možného právního posouzení skutku jako činu soudně trestného vůbec nezabýval.

38. V uvedeném směru nápravu nezajistil ani soud stížnostní, neboť ten se ve své argumentaci omezil pouze na vypořádání námitek vznesených státním zástupcem v jím podané stížnosti. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že „[s]kutkovým závěrům, k nimž (soud prvního stupně) … dospěl, pak koresponduje i právní posouzení, když prvý soud odůvodněně uzavřel, že nebyl prokázán důvod napadení poškozeného předpokládaný v ust. § 381 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku jako podstatná náležitost skutkové podstaty žalovaného přečinu, ovšem skutek by mohl být posouzen jako kázeňský přestupek“, a že „prvý soud své závěry odůvodnil naprosto přesvědčivě. Proto „lze v podrobnostech zcela odkázat na důvody napadeného rozhodnutí, z nich(ž) logicky vyplývá i důvodnost zvoleného postupu dle § 222 odst. 2 tr. ř.“.

39. Zbývá zopakovat, že stížnostní soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním nalézacího soudu („… nelze prvému soudu vytýkat, pokud akceptoval obhajobu obžalovaného, že důvodem napadení poškozeného byly jeho nevhodné poznámky týkající se jeho osobní záležitosti.“), aniž by ve vztahu k nim jakkoli doplnil jeho argumentaci, jež by důvodnost zvoleného procesního postupu podpořila z pohledu toho, co zdůrazňuje výše toto rozhodnutí (tj. nutnost vyloučení alternativy, že skutek naplňuje znaky jiného trestného činu).

40. Při posuzování důvodnosti podaného dovolání je třeba zdůraznit, že dovolatel – na rozdíl od obviněného, který ve svém vyjádření skutková zjištění soudu zpochybňuje („Pokud jde o daný fyzický konflikt, obviněný zcela odmítá, že by byl jeho iniciátorem, přičemž je nezbytné zdůraznit, že v této věci nebyl proveden žádný přímý důkaz, který by vedl k jednoznačnému závěru, že by iniciátorem konfliktu byl obviněný“ – vychází ze skutkového stavu vyjádřeného v usnesení nalézacího soudu (akceptuje tedy, že nebyly prokázány skutečnosti zakládající důvodnost právní kvalifikace užité obžalobou). Jeho námitky jsou proto ryze hmotně právní povahy a jako takové plně podřaditelné pod jím uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vytýká jimi totiž (a nutno říci že důvodně) oběma soudům, že se otázkou právního posouzení zjištěného skutku nezabývaly v dostatečném rozsahu. Namítá, že uvedené soudy ani ve stručnosti nevyložily svůj (z učiněného rozhodnutí implicitně plynoucí) závěr, že zjištěný skutek není žádným trestným činem.

41. Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku předkládá alternativy možného právního posouzení skutku, jež nelze označit za a priori vyloučené. Současně je třeba poukázat na to, že ani obviněný ve svém vyjádření nepředkládá žádnou argumentaci, která by měla svědčit o nemožnosti takového právního posouzení skutku. Jeho polemika s důvodností podaného dovolání je totiž vedena převážně na skutkovém základě a formou předkládání důkazních tvrzení, jež by podle jeho mínění měla být hodnocena v jeho prospěch.

42. Za daného stavu věci je třeba dospět k závěru, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl naplněn.

43. Protože soud prvního stupně rozhodl o postoupení věci podle § 222 odst. 2 tr. ř., aniž by přesvědčivě doložil splnění jeho zákonných podmínek (tj. zjištění, že skutek není žádným z trestných činů upravených trestním zákoníkem), došlo k naplnění i dalšího dovolatelem uplatněného důvodu dovolání, tj. podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř.

44. V situaci, kdy označené vady nebyly napraveny postupem stížnostního soudu, který na podkladě podané stížnosti tak učinit mohl, došlo vydáním jeho zamítavého usnesení k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v dovolatelem uplatněné variantě, tedy proto, že k zamítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení uvedenému v § 265b odst. 1 poísm. f) tr. ř. došlo přesto, že v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech f) a g).
      c) ke způsobu rozhodnutí dovolacího soudu

45. Nejvyšší soud na podkladě výše uvedených zjištění dospěl k závěru o důvodnosti podaného dovolání i petitu v něm obsaženého. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. proto zrušil jak usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2018, č. j. 9 To 277/2018-302, tak jemu předcházející usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 27. 7. 2018, č. j. 16 T 27/2018-290, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V návaznosti na to podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu Praha-východ přikázal, aby věc v potřebném rozsudku znovu projednal a rozhodl.

46. Úkolem soudu prvního stupně je, aby s přihlédnutím k tomu, co vyjádřilo toto usnesení, o vině obviněného znovu rozhodl. Připomíná se, že ve smyslu § 265s odst. 1 tr. ř. je orgán činný v trestním řízení, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, vázán právním názorem, který vyslovil Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí. Je tudíž na rozhodnutí uvedeného soudu, aby se vyslovil k otázce, zda jím zjištěný skutek lze – a pokud ne proč – kvalifikovat jako jiný trestný čin upravený trestním zákoníkem, tedy zejména ve vztahu k právním kvalifikacím, které dovolatel zmínil ve svém mimořádném opravném prostředku. Na rozhodnutí uvedeného soudu se ponechává, aby posoudil, zda splnění tohoto úkolu mu umožňuje již dosud provedené dokazování, či zda je nezbytné toto případně v nějakém směru doplnit. Rovněž se připomíná, že napadené rozhodnutí vyšlo z toho, že skutek soudem zjištěný není trestným činem pro nedostatek formálního znaku, tj. znaku příslušné skutkové podstaty a nikoli snad proto, že by byla aplikována zásada subsidiarity trestní represe (a tím § 12 odst. 2 tr. zákoníku). Pochybení soudů obou stupňů dovolací soud shledal v tom, že v uvedeném směru se nevypořádaly se vším, co bylo nezbytné (tj. vyloučení naplnění znaků skutkové podstaty jiného trestného činu). Pokud dovolatel na podporu svého názoru argumentoval i tím, že závažnost stíhaného skutku aplikaci § 12 odst. 2 tr. zákoníku vylučovala, necítil dovolací soud potřebu se k této otázce vyjadřovat, neboť na ní řešení zaujaté soudy nižších stupňů nebylo založeno. Posouzení věci z tohoto hlediska se proto ponechává na soudech nižších stupňů.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 7. 3. 2019
                                      JUDr. Ivo Kouřil
                                      předseda senátu