Rozhodnutí NS

25 Cdo 3073/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/12/2018
Spisová značka:25 Cdo 3073/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:25.CDO.3073.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 243c odst. 1 o. s. ř.
§ 99 odst. 3 o. s. ř.
§ 159a odst. 4 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
06/21/2019
III.ÚS 2028/19
III.ÚS 2028/19
prof. JUDr. Josef Fiala, CSc.
odmítnuto
08/28/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
25 Cdo 3073/2018-76

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Ivy Suneghové v právní věci žalobkyně: G. J., nar. XY, bytem XY, zastoupená opatrovníkem Z. J., bytem tamtéž, právně zastoupená JUDr. Igorem Nitrianským, advokátem se sídlem Prachatice, Kostelní náměstí 16, proti žalované: Kooperativa pojišťovna, Vienna Insurance Group, IČO: 47116617, se sídlem Praha 8, Pobřežní 665/21, o náhradu škody na zdraví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 126/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2018, č. j. 21 Co 345/2017-54,

takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 2. 2. 2017, č. j. 30 C 126/2016-28, zamítl žalobu na zaplacení částky 7 700 000 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že o nárocích žalobkyně na náhradu bolestného a za ztížení společenského uplatnění z dopravní nehody dne 5. 7. 2009 bylo vůči žalované pojišťovně rozhodnuto pravomocným usnesením o schválení smíru, dospěl soud k závěru, že dalšímu projednání této věci brání překážka věci rozsouzené, a důvodná je též námitka promlčení uplatněného nároku a námitka nedostatku pasivní věcné legitimace žalované pojišťovny.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 2. 2018, č. j. 21 Co 345/2017-54, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud s odkazem na odbornou literaturu a důvodovou zprávu a s oporou plenárního nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 1/14, dovodil, že postup dle § 3079 odst. 2 o. z. na žalobkyní uplatněný nárok nelze aplikovat, neboť by se jednalo o pravou zpětnou účinnost právní normy, která je považována za protiústavní, a zákaz pravé retroaktivity právní normy vyplývá z principu demokratického právního státu. Zároveň vyloučil možnost přiznat uplatněný nárok, neboť rozhodnutím soudu prvního stupně byl již dříve schválen smír, v němž titíž účastníci prohlásili nároky žalobkyně na odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění včetně jejich mimořádného navýšení za plně vypořádané. Toto rozhodnutí má účinky pravomocného rozhodnutí, a protože o všech požadovaných nárocích včetně mimořádného navýšení bylo již pravomocně rozhodnuto, nelze podle § 159a odst. 4 o. s. ř. nároky na odškodnění projednávat znovu, neboť tomu brání překážka věci rozhodnuté. Námitka žalobkyně, že se jednalo pouze o částečný smír, je vyvrácena přímo zněním výroku usnesení o schválení smíru.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky dovolacím soudem dosud neřešené, zda lze § 3079 odst. 2 o. z. aplikovat na případy, kdy výše bolestného a náhrady za ztížení společenského uplatnění určená dle předpisů účinných před 1. 1. 2014 je výrazně nižší než výše dle § 2958 „nového“ občanského zákoníku, a zda za mimořádné důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu § 3079 odst. 2 o. z. lze považovat závažnost poranění poškozené v důsledku autonehody. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu o nemožnosti aplikace § 3079 odst. 2 o. z., neboť toto ustanovení nezmiňuje konkrétní druhy nemajetkové újmy, ale nemajetkovou újmu jako takovou, nikoli jen újmu dle § 2971 o. z. Dovozuje, že § 3079 odst. 2 o. z. míří na případy, kdy výše odškodnění vyčíslená podle vyhlášky č. 440/2001 Sb. je ve značném rozporu s výší odškodnění určené dle § 2958 o. z. Dále namítá nesprávný právní závěr odvolacího soudu, že o jejím nároku na odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění bylo pravomocně rozhodnuto. Poukazuje na to, že v návrhu na smír, jenž byl zaslán soudu prvního stupně, byl obsažen i její návrh na postup dle § 3079 odst. 2 o. z. spolu s návrhem na jeho vyloučení k samostatnému projednání. Z toho dovozuje, že uzavřený smír se nevztahuje na odškodnění podle § 3079 odst. 2 o. z. Navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že jeho důvody nerespektují průběh řízení ani ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, a odkázala na argumentaci v rozhodnutí odvolacího soudu, jež považuje za správnou.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Dovolatelka předložila dovolacímu soudu k přezkumu jednak otázky týkající se aplikace § 3079 odst. 2 o. z. na její nárok na odškodnění bolestného a za ztížení společenského uplatnění a jednak nesouhlasí se závěrem, že přiznání tohoto nároku brání obsah pravomocného rozhodnutí soudu.

Napadené rozhodnutí odvolacího soudu o nedůvodnosti uplatněného nároku spočívá na dvou na sobě nezávislých důvodech, z nichž každý sám o sobě vedl k zamítnutí žaloby. Odvolací soud vycházel ze zjištění, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 12. 2014, č. j. 30 C 21/2011-323 byl schválen smír, jímž se žalovaná zavázala zaplatit každému ze čtyř tehdejších žalobců (včetně nynější žalobkyně) určitou částku na náhradě za ztížení společenského uplatnění a bolestného včetně mimořádného navýšení a náhrady dalších nákladů s tím, že nárok na toto odškodnění je tím plně vypořádán.

Podle § 99 odst. 3 o. s. ř. smír schválený soudem má účinky pravomocného rozsudku. Podle § 159a o. s. ř. jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu. V rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě pro jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány (§ 159a odst. 4 o. s. ř.). Smír schválený soudem může zakládat překážku věci rozsouzené za předpokladu totožnosti obou věcí, která je dána totožností účastníků řízení a totožností předmětu řízení, který je určen tzv. petitem žaloby (tj. čeho se domáhá), a je vymezen skutkovými okolnostmi, jimiž je nárok zdůvodněn.

V dané věci byl mezi týmiž účastníky uplatněn nárok, který vyplývá ze stejného skutku, jaký byl uplatněn v předchozím řízení, jež skončilo soudním smírem. Odvolací soud dovodil, že žalobkyně neuplatnila nový nárok na odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění či další nemajetkové újmy, nýbrž navrhla, aby soud při odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění aplikoval § 3079 odst. 2 o. z. a přiznal jí na těchto nárocích ještě další částku vedle té, kterou získala na základě usnesení o schválení smíru.

V dané věci je třeba přisvědčit odvolacímu soudu, že z hlediska plnění, jehož se žalobkyně domáhá, se nejedná o totožný předmět řízení jako v předchozím řízení, neboť je požadován rozdíl mezi výší odškodnění již přiznaného a výší nároku na odškodnění podle zákona č. 89/2012 Sb., tedy vedle částky, o níž bylo rozhodnuto usnesením o schválení smíru, požaduje ještě další, byť rovněž peněžité plnění. Z hlediska totožnosti předmětu řízení není uplatněn tentýž nárok na odškodnění, o němž bylo rozhodnuto soudním smírem, a nejedná se tedy o neodstranitelný nedostatek procesní podmínky, pro nějž by soud byl povinen řízení bez dalšího zastavit. K tomuto závěru zcela správně dospěl odvolací soud, avšak v rozporu s ním v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že dalšímu projednávání téže věci brání překážka věci pravomocně rozhodnuté (§ 159a odst. 4 o. s. ř.), což je třeba mu vytknout. Nicméně na základě zjištění obsahu smíru uzavřeného mezi účastníky, jenž byl schválen usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 12. 2014, č. j. 30 C 21/2011, nepřisvědčil tvrzení žaloby, že smír se týkal jen části nároků na nemajetkovou újmu, a uzavřel, že tímto smírem byly nároky žalobkyně na odškodnění vůči žalované pojišťovně plně vypořádány. Vzhledem k tomu, že smír schválený soudem (§ 99 o. s. ř.) je zvláštním druhem dohody o narovnání (srov. § 585 obč. zák.), je tento závěr odvolacího soudu správný. V tomto směru se nejedná o dosud neřešenou právní otázku ani o případ, že by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 33 Cdo 811/2000).

Vzhledem k důvodům, na nichž spočívá napadené rozhodnutí, a za situace, že obstojí shora uvedený závěr o nedůvodnosti žaloby, jenž sám o sobě postačuje k jejímu zamítnutí, je jednoznačné, že řešení právní otázky aplikace a výkladu § 3079 odst. 2 o. z., předložené dovolacímu přezkumu, se nemůže projevit v poměrech dovolatelky, neboť její postavení vůči druhé straně sporu zůstane nezměněno. Spočívá-li totiž napadené rozhodnutí na dvou samostatných důvodech, z nichž každý sám o sobě vede k zamítnutí žaloby, řešení právní otázky vztahující se k hmotněprávnímu důvodu neúspěšnosti uplatněného nároku, není otázkou, na jejímž vyřešení závisí rozhodnutí v této věci (§ 237 o. s. ř.), neboť nemá význam pro výsledek sporu a nemá vliv na celkový závěr odvolacího soudu. Není proto zapotřebí se správností dalšího důvodu, jenž byl dovoláním napaden, zabývat (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný v Soudní judikatuře pod č. 17/98).

Protože nejsou splněny předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 12. 12. 2018

JUDr. Marta Škárová
předseda senátu