Rozhodnutí NS

29 NSCR 148/2016

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:08/30/2018
Senátní značka:29 NSCR 148/2016
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:29.NSCR.148.2016.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Insolvence
Insolvenční řízení
Zpeněžování
Reorganizace
Zástavní právo
Banky
Konkurs
Úpadek
Dotčené předpisy:§ 159 obč. zák.
§ 165 o. s. ř.
§ 167 o. s. ř.
§ 708 obch. zák.
§ 136 IZ.
§ 245 IZ.
§ 248 IZ.
§ 249 IZ.
§ 283 IZ.
§ 294 IZ.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
KSPH 66 INS 23802/2012
29 NSČR 148/2016-B-1038


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužníka LESS & FOREST s. r. o., se sídlem v Zbraslavicích, Ostrov 3, PSČ 285 22, identifikační číslo osoby 27 10 66 32, o vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 66 INS 23802/2012, o dovolání zajištěného věřitele Sberbank CZ, a. s., se sídlem v Praze 5, U Trezorky 921/2, PSČ 158 00, identifikační číslo osoby 25 08 33 25, zastoupeného Mgr. Davidem Urbancem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na poříčí 1046/24, PSČ 110 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 2016, č. j. KSPH 37 INS 23802/2012, 3 VSPH 579/2015-B-936, takto:


Dovolání se zamítá.


Odůvodnění:


Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) usnesením ze dne 2. března 2015, č. j. KSPH 37 INS 23802/2012-B-765, zamítl návrh insolvenční správkyně dlužníka (Mgr. Moniky Cihelkové), aby vyslovil souhlas s vydáním výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli č. 10 (Sberbank CZ, a. s.).

Insolvenční soud vyšel z toho, že:

1) Insolvenčním návrhem, kterým bylo dne 27. září 2012 zahájeno insolvenční řízení (účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení nastaly dne 1. října 2012 v 09.03 hodin), se dlužník „domáhal vydání rozhodnutí o svém úpadku a řešení tohoto úpadku reorganizací“.

2) Usnesením ze dne 2. října 2012, č. j. KSPH 37 INS 23802/2012-A-13, insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka, insolvenční správkyní ustanovil Mgr. Moniku Cihelkovou a vyzval věřitele, aby své pohledávky přihlásili do insolvenčního řízení do 1. listopadu 2012.

3) Usnesením ze dne 30. ledna 2013, č. j. KSPH 37 INS 23802/2012-B-125, insolvenční soud povolil reorganizaci dlužníka a usnesením ze dne 21. října 2013, č. j. KSPH 37 INS 23802/2012-B-434, schválil reorganizační plán dlužníka. Následným usnesením ze dne 22. dubna 2014, č. j. KSPH 37 INS 23802/2012-B-529, rozhodl o přeměně reorganizace v konkurs.

4) Zůstatek na bankovních (běžných) účtech dlužníka č. 4200098311/6800 a č. 120058615/6800 (dále jen „bankovní účty“ a „zůstatek“) sloužil k zajištění pohledávek zajištěného věřitele za dlužníkem v celkové výši 144.260.766,78 Kč, přičemž šlo o dílčí pohledávky v částkách: a) 50.012.766,78 Kč, b) 26.700.000,- Kč, c) 10.840.000,- Kč, d) 8.950.000,- Kč, e) 17.350.000,- Kč, f) 8.050.000,- Kč a g) 22.360.000,- Kč (dále jen „pohledávky“).

5) Zajištěný věřitel přihlásil pohledávky do insolvenčního řízení včetně práva na uspokojení ze zajištění a pohledávky byly zjištěny co do pravosti, výše i pořadí (práva na uspokojení ze zajištění).

6) Na základě usnesení insolvenčního soudu ze dne 21. srpna 2014, č. j. KSPH 37 INS 23802/2012-B-635, byla zajištěnému věřiteli na uspokojení pohledávek vyplacena částka 2.966.794,98 Kč. Podle usnesení insolvenčního soudu ze dne 27. ledna 2015, č. j. KSPH 37 INS 23802/2012-B-746, „má být“ zajištěnému věřiteli vyplacena částka 399.223,84 Kč. V obou případech šlo o zpeněžení zástavy v podobě inkasovaných pohledávek.

7) Dne 12. února 2015 (B-758) insolvenční správkyně navrhla insolvenčnímu soudu, aby vyslovil souhlas s vydáním výtěžku zpeněžení zůstatku zajištěnému věřiteli. Insolvenční soud s vydáním výtěžku zpeněžení zůstatku vyslovil souhlas usnesením ze dne 27. února 2015, č. j. KSPH 37 INS 23802/2012-B-764 (dále jen „usnesení“).

8) Dne 16. února 2015 (B-760) insolvenční správkyně podala insolvenčnímu soudu další návrh na vyslovení souhlasu s vydáním výtěžku zpeněžení zůstatku zajištěnému věřiteli, a to „ve výši určené dle rozhodného okamžiku“, kterým je okamžik převedení peněžních prostředků (v souladu s pokynem zajištěného věřitele ze dne 8. srpna 2013) z bankovních účtů na bankovní účet insolvenční správkyně, tj. ke dni 12. srpna 2013.

„Šlo o částku 7.301.339,53 Kč, resp. 102.643,46 EUR. Tento výtěžek má být ponížen o částku vydanou podle usnesení“.

Na tomto základě insolvenční soud − cituje ustanovení § 298 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – zdůraznil, že v daném případě je mezi stranami sporné (a judikaturou dosud neřešené), jaký je rozhodný okamžik pro zjištění výše zůstatku pro účely vydání výtěžku zpeněžení majetku sloužícího k zajištění přihlášených pohledávek.

V úvahu přicházejí tyto okamžiky:

- podání insolvenčního návrhu (zahájení insolvenčního řízení);

- zveřejnění vyhlášky o zahájení insolvenčního řízení (účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení);

- zjištění úpadku;

- podání přihlášky pohledávky (uplatnění zástavního práva);

- přechod dispozičního oprávnění z dlužníka na správce;

- převod peněžních prostředků ze zajištěných bankovních účtů na účet správce;

- zrušení bankovního účtu.

Soud má za to, že oním rozhodným okamžikem, ke kterému se má zjistit stav zůstatku na bankovních účtech pro účel vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli, je zveřejnění vyhlášky o zahájení insolvenčního řízení. Při absenci jiného smluvního ujednání je tomu tak zejména proto, že:

- podal-li, jako v tomto případě, insolvenční návrh dlužník, tak do majetkové podstaty náleží majetek, který dlužníkovi patřil ke dni zahájení insolvenčního řízení – účinky spojené s tímto zahájením pak jsou spojené právě se zveřejněním vyhlášky o zahájení insolvenčního řízení;

- v průběhu insolvenčního řízení byli poddlužníci povinni plnit na speciálně zřízený bankovní účet insolvenční správkyně – jejich pochybení nemůže jít k tíži věřitelů nezajištěných pohledávek (event. pohledávek podle ustanovení § 168 a 169 insolvenčního zákona);

- uvedený okamžik je i ochranou zajištěného věřitele, neboť jakýkoliv další okamžik by znamenal, že osoba s dispozičními oprávněními by peněžní prostředky mohla převést na jiný účet, v důsledku čehož by zajištění věřitelé nedostali ničeho;

- bankovní účet může sloužit jako hlavní účet pro provoz placení pohledávek vznikajících při provozu závodu a mohou na něm být v průběhu insolvenčního řízení inkasovány miliardové provozní pohledávky, ze kterých mají být placeny závazky vznikající při běžném provozu závodu.

Proto insolvenční soud jako rozhodný okamžik určil den zveřejnění vyhlášky o zahájení insolvenčního řízení (1. října 2012). Mezi insolvenční správkyní a zajištěným věřitelem je nesporné, že (na české koruny přepočtený) zůstatek zajištěných bankovních účtů činil k uvedenému dni 173.714,09 Kč. Z této částky, jakožto z výtěžku zpeněžení majetku sloužícího k zajištění pohledávek zajištěného věřitele, tak soud vycházel pro účely vydání usnesení.

V situaci, kdy o výtěžku zpeněžení zůstatku (v rozsahu, který zde byl k datu 1. října 2012) rozhodl již usnesením, insolvenční soud návrh insolvenční správkyně na vyslovení souhlasu s vydáním výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli ze dne 16. února 2015 (B-760), tj. s vydáním částky, která byla na zajištěné bankovní účty připsána „po zahájení insolvenčního řízení“, zamítl.

Vrchní soud v Praze k odvolání zajištěného věřitele usnesením ze dne 29. dubna 2016, č. j. KSPH 37 INS 23802/2012, 3 VSPH 579/2015-B-936, zrušil usnesení insolvenčního soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 3073 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a cituje ustanovení § 165 odst. 1 a § 167 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), jakož i ustanovení § 167 odst. 1 a 4, § 249 odst. 2, § 283 odst. 1 a § 298 odst. 1, 2 a 4 insolvenčního zákona – předeslal, že „realizace zástavního práva k pohledávkám dlužníka předpokládá splatnost pohledávky věřitele za dlužníkem; po splatnosti zastavené pohledávky je poddlužník povinen splnit svůj dluh zástavnímu věřiteli“.

Podle insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. prosince 2013 „se plnění poddlužníka na účet dlužníka po zjištění dlužníkova úpadku nepojí se zánikem jeho závazku, neboť toho se mohl zprostit jen plněním do majetkové podstaty, resp. na účet majetkové podstaty“. Pro posouzení návrhu insolvenční správkyně na vydání výtěžku zpeněžení finančních prostředků dlužníka z bankovních účtů je rozhodující stanovení okamžiku, k němuž se váže výše prostředků na těchto účtech, z nichž po odečtení nákladů zpeněžení, správy a odměny insolvenční správkyně bude uspokojen zajištěný věřitel. Zatímco insolvenční správkyně považuje za rozhodující výši pohledávek dlužníka k bankovním účtům ke dni jejich převodu na účet majetkové podstaty (k 12. srpnu 2013), insolvenční soud dovodil, že tímto okamžikem je zveřejnění vyhlášky o zahájení insolvenčního řízení v insolvenčním rejstříku (1. říjen 2012).

Odvolací soud považuje oba závěry za nesprávné.

Přitom zdůrazňuje, že „přirozenou a též zvláštní vlastností zástavy, kterou je pohledávka z běžného účtu, je obvykle proměnlivost hodnoty zástavy v čase. Jestliže je běžný účet využíván pro platební styk, stává se, že zůstatek na účtu změní své saldo i v relativně krátkém období. Smlouvou o běžném účtu se banka zavazuje zřídit od určité doby, v určité měně účet pro jeho majitele, přijímat na zřízený účet peněžní prostředky, vyplácet z něj peněžní prostředky nebo z něj či na něj převádět jiné platební transakce (§ 708 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku – dále jen „obch. zák“). Běžný účet má povahu zúčtovacího instrumentu, na nějž banka připisuje a z něhož odepisuje peněžní prostředky svého klienta, majitele účtu. Výše pohledávky majitele účtu tedy odpovídá stavu aktuálního zůstatku na účtu. Změnou stavu účtu nevzniká nový smluvní vztah a logicky ani žádná nová pohledávka, ani nedochází ke změně obsahu již založeného smluvního vztahu. Při realizaci zástavního práva v obecném režimu citované úpravy občanského zákoníku je proto pohledávka z běžného účtu zástavnímu věřiteli k dispozici až do výše zajištěné pohledávky s příslušenstvím. Banka má povinnost zástavnímu věřiteli splnit svůj ,dluh‘ vůči dlužníku ve výši odpovídající stavu prostředků na běžném účtu po splatnosti zajištěné pohledávky; případné prodlení s plněním by nemohlo jít k tíži zástavního věřitele“.

Promítnuto do poměrů insolvenčního řízení – pokračoval odvolací soud – se v dané věci uplatní především závěr, že finanční prostředky, jež byly připsány na bankovních účtech po zahájení insolvenčního řízení, nepředstavují nové pohledávky, jež by ve smyslu ustanovení § 109 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona nemohly být zajištěny, nýbrž jde o pohledávky na každém z uvedených účtů, jež postihuje zajišťovací i realizační funkce k nim zřízeného zástavního práva. Plnění na ty účty po zahájení insolvenčního řízení představují jen změnu ve výši těchto pohledávek.

„Otázku, v jaké výši či k jakému okamžiku jsou prostředky na běžném účtu k dispozici zástavnímu věřiteli, nelze odpovědět bez posouzení účinků rozhodnutí o úpadku. Pro posouzení výše každé z pohledávek na účtech, jež by měla být určující pro výplatu plnění zástavnímu věřiteli, je rozhodný den jejich výše ke dni zveřejnění rozhodnutí soudu o dlužníkově úpadku. Jakékoli plnění dlužníkových dlužníků na uvedené účty po uvedeném okamžiku je plněním, jež mělo být poskytnuto na účet majetkové podstaty. Taková plnění, jež byla přesto připsána na uvedené účty jako plnění dlužníků dlužníkovi, tak nemohou být považována za finanční prostředky, o něž se pohledávky na obou účtech zvýší, neboť se tak stalo v rozporu se zákonem [§ 136 odst. 2 písm. e) insolvenčního zákona], a zejména v rozporu s bodem X. výroku usnesení, jímž insolvenční soud zjistil dlužníkův úpadek. Jinak řečeno, co do rozsahu zástavního práva ve prospěch věřitele platí, že na ně se již realizační funkce vztahovat nemůže“.

Dále odvolací soud doplnil, že na vztah zástavního věřitele k dlužníkovi na základě zástavní smlouvy nedopadá zákon č. 408/2010 Sb., o finančním zajištění, neboť ten nabyl účinnosti až od 1. ledna 2011, zatímco „zástavní smlouva v prosinci 2010“. Přitom podle přechodného ustanovení § 24 označeného zákona se tímto zákonem sice řídí právní vztahy vzniklé přede dnem nabytí účinnosti zákona, avšak vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z finančního zajištění se posuzují podle právní úpravy dosavadní. Přichází tak v úvahu jen právní úprava finančního zajištění v ustanoveních § 323a až § 323f obch. zák. (ve znění účinném do 31. prosince 2010). Za stavu, kdy zástavní věřitel přihlásil do insolvenčního řízení pohledávku jako zajištěnou pohledávkami dlužníka vůči němu (jako poddlužníkovi) na základě zástavní smlouvy, jež obsahuje formulaci, že „zástavce – dlužník zřizuje podle § 152 a násl. obč. zák. ve prospěch zástavního věřitele zástavní právo“, zjevně tak účastníci zástavní smlouvy vyloučili, že by se jejich smluvní vztah řídil právní úpravou § 323a a násl. obch. zák., a že by šlo o sjednání finančního zajištění, byť mezi zástavním věřitelem – bankou a jinými právnickými osobami by to bylo možné [§ 323a odst. 3 písm. r) obch. zák.]. Předpoklady finančního zajištění nebyly naplněny, neboť „nedošlo k převodu finančního kolaterálu a zároveň k převodu vlastnického práva k peněžním prostředkům nebo finančním nástrojům, přestože to jejich povaha nevylučuje, na příjemce“.

Proto odvolací soud uzavřel, že insolvenční soud veden odlišným právním názorem neučinil žádná zjištění k tomu, aby zjistil skutečnosti, jež jsou právně významné; krom toho „důsledně nedbal“ ustanovení § 157 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), když „jen stěží lze rozeznat v napadeném usnesení, čeho se insolvenční správkyně domáhala, jaká zjištění insolvenční soud učinil, jaký z něj vyvodil skutkový závěr a jak jej nakonec posoudil po právní stránce“.

Konečně odvolací soud uložil insolvenčnímu soudu, aby postavil najisto výši pohledávek dlužníka na bankovních účtech k rozhodnému okamžiku a znovu rozhodl ve smyslu ustanovení § 298 insolvenčního zákona „o vydání výtěžku zpeněžení k výše uvedenému okamžiku při respektování zásad odůvodňování rozhodnutí podle ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř.“.

Proti usnesení odvolacího soudu podal zajištěný věřitel dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., namítaje, že napadené usnesení závisí na vyřešení právních otázek dosud Nejvyšším soudem nezodpovězených, a to:

1) V jakém rozsahu je možné realizovat v insolvenčním řízení zástavní právo věřitele k pohledávce dlužníka z bankovního účtu po prohlášení úpadku dlužníka, resp. zda se zástavní právo vztahuje též na finanční prostředky, které jsou připsány ve prospěch dlužníka až po prohlášení úpadku dlužníka, a to na bankovní účet dlužníka (nikoli na bankovní účet insolvenčního správce)?

2) Zda zástavní právo zřízené nikoli finanční institucí k pohledávce z účtu ve prospěch finanční instituce má povahu finančního zajištění podle ustanovení § 323a a násl. obch. zák., resp. zákona o finančním zajištění, a požívá tak „exempce“ z aplikace ustanovení insolvenčního zákona podle ustanovení § 366 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona?

K otázce rozsahu zástavního práva.

Dovolatel především poukazuje na ustanovení § 136 odst. 2 písm. e) insolvenčního zákona a na závěry formulované Nejvyšším soudem v usnesení sen. zn. 29 NSČR 21/2011, z nichž dovozuje, že plátce (poddlužník dlužníka) není zproštěn svého závazku vůči dlužníku, nedostane-li se jím poskytnuté plnění do majetkové podstaty, ledaže prokáže, že o existenci zveřejnění usnesení o úpadku dlužníka, obsahujícího výzvu, aby dlužníci dlužníka napříště plnili peněžité dluhy vůči dlužníkovi insolvenčnímu správci, nemohl vědět. Nerespektování výzvy obsažené ve výroku X. usnesení o úpadku dlužníka se podle názoru dovolatele „dotýká pouze a jedině právní sféry plnivšího dlužníka dlužníka (úpadce)“; insolvenční zákon nespojuje s nerespektováním výzvy žádné důsledky, jde-li o příjemce takové platby. Dále dovolatel popisuje důsledky porušení výzvy podle ustanovení § 136 odst. 2 písm. e) insolvenčního zákona tak, že:

a) Plnivší dlužník dlužníka (úpadce) se plněním jinam, než k rukám insolvenčního správce, nezbavil svého dluhu vůči dlužníkovi, pokud se plnění nedostalo do majetkové podstaty;

b) Plnivší dlužník dlužníka (úpadce) je povinen svůj dluh vůči dlužníkovi zaplatit k rukám insolvenčního správce (je tedy povinen poskytnout plnění na stejný dluh podruhé);

c) S tím koresponduje právo insolvenčního správce dluh po plnivší osobě vymáhat;

d) Vzhledem k tomu, že insolvenční správce může vymáhat plnění po plnivší osobě, nemá právo žádat plnění, které namísto něj obdržela třetí osoba, od této třetí osoby;

e) Vztah mezi plnivším dlužníkem dlužníka (úpadce) a příjemcem platby se vypořádá dle zásad o bezdůvodném obohacení (pokud k nějakému bezdůvodnému obohacení došlo).

Vycházeje z povahy pohledávky na vyplacení prostředků z bankovního účtu (rozuměj z toho, že finanční prostředky, které jsou připsány na bankovní účet, ztrácejí připsáním na účet svou nezaměnitelnou podobu a transformují se pouze do podoby pohledávky, resp. pouze modifikují výši pohledávky klienta za bankou, které odpovídá závazek banky umožnit klientovi dispozici s pohledávkou z bankovního účtu), považuje dovolatel za vyloučené, aby „finanční prostředky na bankovním účtu dlužníka měly dvojí režim. Předmětem zástavního práva bude v případě zástavy pohledávky z bankovního účtu vždy celá tato pohledávka představovaná právem majitele účtu disponovat s celým zůstatkem na účtu, nikoli jen s prostředky, ohledně nichž příslušní plátci neporušili ustanovení žádné zákonné normy“.

V poměrech dané věci – pokračuje dovolatel – nenastal „negativní důsledek“ předvídaný v ustanoveních § 114 a § 249 odst. 2 insolvenčního zákona [ve spojení s ustanovením § 136 odst. 2 písm. e) insolvenčního zákona], jelikož peníze (platby od dlužníků) se do majetkové podstaty „nakonec“ dostaly, když na základě pokynu dovolatele ze dne 8. srpna 2013 byly finanční prostředky, jejichž vydání se dovolatel domáhá a jež představují plnění, které bylo dlužníky dlužníka poukázáno na účty v rozporu s výzvou podle usnesení o zjištění úpadku dlužníka, převedeny z obou účtů na účet majetkové podstaty.

Potud dovolatel považuje za „absurdní“, aby odvolací soud přičítal „negativní důsledky takové nepatřičné platby k tíži zástavního věřitele, když zástavní věřitel se žádného protiprávního jednání nedopustil, samotný porušitel (tj. dlužník úpadce) sankcionován není a zejména nenastal zákonem předpokládaný negativní důsledek pro majetkovou podstatu, jehož existence je nutným předpokladem jakékoliv sankce“.

K (možnému) posouzení zástavního práva jako finančního zajištění.

Dovolatel předesílá, že jeho zástavní právo k pohledávkám z bankovních účtů vzniklo na základě zástavní smlouvy, a to za účinnosti úpravy finančního zajištění obsažené v ustanovení § 323a obch. zák.

K tomu, aby mohlo být zástavní právo označeno za finanční zajištění a požívat tak „exempci“ z působnosti insolvenčního zákona (podle ustanovení § 366 odst. 1 insolvenčního zákona), musí být předmětem zástavy tzv. finanční kolaterál, subjekty finančního zajištění (poskytovatel a příjemce) musí splňovat zákonné podmínky a zástavní právo musí zajišťovat tzv. pohledávku finančního charakteru.

Všechny shora vymezené předpoklady byly dle názoru dovolatele splněny, přičemž k tomu, aby „zástavní právo mezi bankou a právnickou osobou k pohledávce z účtu jakožto finančnímu kolaterálu k zajištění pohledávky finančního charakteru mělo povahu finančního zajištění, není vůbec nutné, aby došlo k převodu finančního kolaterálu nebo k převodu vlastnického práva k peněžním prostředkům, neboť zákon jednoduše tuto podmínku nestanoví“.

V této souvislosti dovolatel shledává nesprávným i právní názor odvolacího soudu, jde-li o výklad obsahu zástavní smlouvy. Potud zdůrazňuje, že „splňuje-li zajišťovací smluvní vztah parametry finančního zajištění, platí, že jde o finanční zajištění, ledaže by to strany výslovně vyloučily. Takový úmysl se však ze zástavní smlouvy nepodává, neboť i zástavní právo splňující parametry finančního zajištění je zástavním právem ve smyslu § 152 obč. zák.“

Není přijatelné, aby „odvolací soud dovozoval z toho, že smluvní strany při podpisu zástavní smlouvy odkážou správně na ustanovení občanského zákoníku upravující vznik zástavního práva, avšak neuvedou již odkaz na ustanovení obchodního zákoníku upravujícího finanční zajištění, závěr o tom, že strany tím ve smyslu ustanovení § 323a odst. 1 obch. zák. vyloučily aplikaci finančního zajištění na toto zástavní právo“.

Podle názoru dovolatele „zástavní právo k pohledávce z účtů, které vzniklo před zahájením insolvenčního řízení dlužníka, a které má povahu finančního zajištění dle obchodního zákoníku, je ve smyslu ustanovení § 366 odst. 1 insolvenčního zákona zcela vyjmuto z působnosti insolvenčního zákona, tudíž ustanovení § 109 insolvenčního zákona o účincích zahájeného insolvenčního řízení či jiná ustanovení omezující právo dovolatele na uspokojení ze zástavy pohledávky k účtům zde nelze vůbec aplikovat“.

Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů změnil a návrhu insolvenční správkyně na vyslovení souhlasu soudu s vydáním výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli vyhověl, a současně nepřiznal insolvenční správkyni odměnu ze zpeněžení předmětu zajištění.

Insolvenční správkyně považuje za správné závěry přijaté v usnesení insolvenčního soudu, majíc za to, že poté, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, již nemůže věřitel nově nabýt právo na uspokojení ze zajištění a že pro určení výtěžku zpeněžení je rozhodující výše pohledávky z účtu (resp. zůstatek účtu) ke dni zahájení insolvenčního řízení.

Věřitelský výbor se omezil na sdělení, že správnost právního posouzení věci odvolacím soudem je v této fázi řízení oprávněn posoudit jen Nejvyšší soud.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Srov. k tomu dále (ve vazbě na skutečnost, že insolvenční řízení bylo zahájeno před 1. lednem 2014) i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2014, sen. zn. 29 NSČR 45/2014, uveřejněné pod číslem 80/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to k řešení právních otázek dovolatelem otevřených, dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu beze zbytku nezodpovězených.

Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto − v hranicích právních otázek vymezených dovoláním − zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení obchodního zákoníku, občanského zákoníku a insolvenčního zákona:


§ 159 (obč. zák.)

(1) Zástavní právo k pohledávce vzniká uzavřením smlouvy, pokud v ní není ujednáno něco jiného.

(2) Zástavní právo k pohledávce je vůči dlužníku zastavené pohledávky (poddlužníku) účinné doručením písemného oznámení zástavního dlužníka o něm, nebo tím, že zástavní věřitel poddlužníku prokáže vznik zástavního práva.


§ 165 (obč. zák.)

(1) Není-li pohledávka zajištěná zástavním právem splněna včas, má zástavní věřitel právo na uspokojení své pohledávky z výtěžku zpeněžení zástavy. Totéž právo má zástavní věřitel, jestliže pohledávka byla po své splatnosti splněna jen částečně nebo nebylo-li splněno příslušenství pohledávky.

(…)


§ 167 (obč. zák.)

(1) Je-li zástavou pohledávka, poddlužník je povinen splnit svůj dluh po splatnosti zastavené pohledávky zástavnímu věřiteli.

(…)


§ 708 (obch. zák.)

Základní ustanovení


(1) Smlouvou o běžném účtu se zavazuje banka zřídit od určité doby v určité měně účet pro jeho majitele, přijímat na zřízený účet peněžní prostředky, vyplácet z něj peněžní prostředky nebo z něj či na něj provádět jiné platební transakce.

(…)


§ 136 (insolvenčního zákona)

(…)

(2) Rozhodnutí o úpadku musí obsahovat

(…)

e/ výzvu, aby osoby, které mají závazky vůči dlužníkovi, napříště plnění neposkytovaly dlužníkovi, ale insolvenčnímu správci,

(…)


§ 245 (insolvenčního zákona)

(1) Účinky prohlášení konkursu nastávají okamžikem zveřejnění rozhodnutí o prohlášení konkursu v insolvenčním rejstříku.

(…)


§ 248 (insolvenčního zákona)

(1) Dlužníkovi věřitelé mohou po prohlášení konkursu svá práva uplatnit jen způsobem a za podmínek stanovených tímto zákonem; to platí i pro ty věřitele, kteří se nestali účastníky insolvenčního řízení.

(2) Nejde-li o zajištění poskytnuté podle § 41, stávají se neúčinnými práva na uspokojení ze zajištění, která se týkají majetkové podstaty a která dlužníkovi věřitelé získali poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení; to platí i pro zřízení soudcovského zástavního práva na nemovitostech. Byl-li majetek sloužící k zajištění v této době také zpeněžen, náleží do majetkové podstaty výtěžek získaný zpeněžením a jeho nabyvatel je povinen jej do ní vydat na výzvu insolvenčního správce.

(…)


§ 249 (insolvenčního zákona)

(1) Není-li zákonem stanoveno jinak, je osobou oprávněnou k podání žaloby nebo jiného návrhu k vymožení nároku dlužníka včetně jeho zajištění, který se týká majetkové podstaty, po prohlášení konkursu pouze insolvenční správce; návrh podaný jinou osobou soud zamítne.

(2) Jestliže osoba, která má závazek vůči dlužníkovi, plní tento závazek po prohlášení konkursu dlužníku, a plnění se nedostane do majetkové podstaty, není tím svého závazku zproštěna, ledaže prokáže, že o prohlášení konkursu nemohla vědět nebo že vzhledem k okolnostem plnění dluhu bylo zřejmé, že dlužník plnění vydá do majetkové podstaty.


Zpeněžení majetkové podstaty

§ 283 (insolvenčního zákona)


(1) Zpeněžením majetkové podstaty se rozumí převedení veškerého majetku, který do ní náleží, na peníze za účelem uspokojení věřitelů. Za zpeněžení se k tomuto účelu považuje i využití bankovních kont dlužníka a jeho peněžní hotovosti. Zpeněžením majetkové podstaty se rozumí i úplatné postoupení dlužníkových pohledávek; ujednáními, která tomu brání, není insolvenční správce omezen.

(2) Ke zpeněžení majetkové podstaty lze přikročit teprve po právní moci rozhodnutí o prohlášení konkursu, nejdříve však po první schůzi věřitelů, pokud nejde o věci bezprostředně ohrožené zkázou nebo znehodnocením anebo pokud insolvenční soud nepovolí výjimku.


§ 294 (insolvenčního zákona)

(1) Insolvenční správce je povinen uplatnit a vymáhat ve prospěch majetkové podstaty dlužníkovy pohledávky. To platí přiměřeně i pro dlužníkovy nepeněžité pohledávky ocenitelné penězi.

(…)

Ustanovení občanského zákoníku platila v citované podobě již v době uzavření zástavní smlouvy a do 1. ledna 2014, kdy byl občanský zákoník zrušen zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem (dále jen „o. z.“), změn nedoznala. Použitelnost těchto ustanovení plyne z ustanovení § 3073 o. z., jež určuje, že práva ze zajištění závazku vzniklá přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, byť byla zřízena i jako práva věcná, se posuzují až do svého zániku podle dosavadních právních předpisů. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.

Ustanovení obchodního zákoníku v citované podobě platilo již v době, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, a do 1. ledna 2014, kdy byl obchodní zákoník zrušen zákonem č. 89/2012 Sb. změn nedoznalo. Ustanovení § 136 odst. 2 písm. e), § 245 odst. 1, § 248 odst. 1 § 249, a § 294 odst. 1 insolvenčního zákona platila v citované podobě již v době zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka a do 31. prosince 2013 nedoznala změn; ustanovení § 245 odst. 1, § 248 odst. 1, § 249, § 283 a § 294 odst. 1 insolvenčního zákona nedoznala změn ani později. Ustanovení § 248 odst. 2 a § 283 insolvenčního zákona platila v citované podobě od zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka do 31. července 2013. S účinností od 1. srpna 2013 bylo ustanovení § 248 odst. 2 insolvenčního zákona doplněno [zákonem č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (zákon o obětech trestných činů)] jen potud, že za slova „podle § 41“ byla vložena slova „nebo o právo věřitelů podle § 167 odst. 2“; později změn nedoznalo; ustanovení § 283 bylo s účinností od 1. srpna 2013 doplněno o další odstavec (odstavec 3) a účinností od 1. ledna 2014 o další dva odstavce (odstavce 4 a 5), tyto změny však nejsou pro věc podstatné.

Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že v usnesení ze dne 29. srpna 2018, sen. zn. 29 NSČR 193/2016 (v insolvenční věci dlužníka ALU CZ a. s. v likvidaci, o vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli Sberbank CZ, a. s.) zčásti zopakoval a zčásti (nově) formuloval a odůvodnil následující závěry:

I. K povaze pohledávky z běžného účtu.

V rozsudku ze dne 14. dubna 2000, sp. zn. 21 Cdo 1774/99, uveřejněném pod číslem 4/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 4/2001“), Nejvyšší soud vysvětlil, že uzavřením smlouvy (o běžném účtu) vzniká mezi peněžním ústavem (bankou) a majitelem účtu dvoustranný závazkový právní vztah, který je mimo jiné charakterizován tím, že peněžní ústav (banka) je povinen přijímat na účet peněžité vklady nebo platby uskutečněné ve prospěch majitele účtu a ze zůstatku účtu platit úroky, že peněžní ústav (banka) je povinen podle písemného příkazu majitele běžného účtu nebo při splnění podmínek stanovených ve smlouvě mu vyplatit požadovanou částku nebo uskutečnit jeho jménem platby jím určeným osobám, že peněžní ústav (banka) je povinen po uplynutí sjednané doby nebo po účinnosti výpovědi vyplatit majiteli vkladového účtu uvolněné peněžní prostředky a že peněžní ústav (banka) je povinen po zániku smlouvy vyplatit majiteli účtu zůstatek účtu. Oprávnění (nároky) majitele účtu, spočívající – obecně vzato – v tom, aby mu nebo jím určeným osobám byly na jeho žádost nebo písemný příkaz, popřípadě při splnění sjednaných podmínek, vyplaceny peněžní prostředky z účtu nebo zůstatek účtu, představuje „pohledávku z účtu u peněžního ústavu“ (banky).

V rozsudku ze dne 14. března 2002, sp. zn. 20 Cdo 681/2001, uveřejněném pod číslem 75/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 75/2002“), pak Nejvyšší soud doplnil, že peněžní ústav (banka) je povinen přijmout na účet peněžité vklady učiněné majitelem účtu nebo platby uskutečněné v jeho prospěch bez zřetele k tomu, kdo je majitelem peněžních prostředků, které se tímto způsobem na účet ukládají; skutečnost, kdo byl majitelem peněžních prostředků uložených na účtu, tu opět není významná.

K závěrům obsaženým v R 4/2001 a v R 75/2002 se Nejvyšší soud dále přihlásil (a rozhodovací praxi tříčlenných senátů Nejvyššího soudu tak sjednotil) v rozsudku velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2004, sp. zn. 35 Odo 801/2002, uveřejněném pod číslem 50/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

II. K okamžiku vzniku zástavního práva k pohledávce z běžného účtu.

Jak vysvětleno výše, zástavou je „pohledávka z běžného účtu“, kterou má majitel pohledávky [(insolvenční) dlužník coby osobní dlužník zajištěného věřitele v pozici zástavce a zástavního dlužníka vůči zajištěnému věřiteli (bance) coby svému dlužníku (poddlužníku)]. Takové zástavní právo vzniká uzavřením zástavním smlouvy, pokud v ní není ujednáno něco jiného (§ 159 odst. 1 obč. zák.) a vůči poddlužníku je účinné doručením písemného oznámení zástavního dlužníka o něm, nebo tím, že zástavní věřitel poddlužníku prokáže vznik zástavního práva (§ 159 odst. 2 obč. zák.). Promítnuto do poměrů dané věci, vzniklo zástavní právo k pohledávce dlužníka (zástavce a zástavního dlužníka) vůči poddlužníku (zajištěnému věřiteli – bance) uzavřením zástavní smlouvy a vzhledem k tomu, že poddlužník a zástavní věřitel jsou jedna a táž osoba (banka), stalo se vůči poddlužníku účinným rovněž uzavřením zástavní smlouvy.

V usnesení ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. 29 NSČR 16/2011, uveřejněném pod číslem 54/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 54/2012“), se Nejvyšší soud dále zabýval (ve vazbě na institut soudcovského zástavního práva) tím, co se rozumí „novým nabytím“ práva na uspokojení ze zajištění, které se týká majetku ve vlastnictví dlužníka nebo majetku náležejícího do majetkové podstaty. V poměrech práva na uspokojení ze zajištění plynoucího ze zástavního práva (práva na uspokojení ze zajištění tvořeného zástavou) se rozumí (v souladu s touto judikaturou) jeho „novým nabytím“ vznik zástavního práva poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení vedeného na majetek zástavního dlužníka [§ 109 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona], respektive poté, co nastaly účinky prohlášení konkursu na majetek dlužníka (§ 245 odst. 1, § 248 odst. 2 insolvenčního zákona).

III. K důsledkům splnění dluhu dlužníkem dlužníka v rozporu s výzvou dle § 136 odst. 2 písm. e) insolvenčního zákona.

Vlastností zástavy, kterou je pohledávka z běžného účtu, je obvykle proměnlivost její hodnoty. Je-li běžný účet využíván k platebnímu styku, může zůstatek na něm změnit saldo i v relativně krátkém období. Jak plyne i ze závěrů judikatury (R 4/2001, R 75/2002, R 50/2006), běžný účet má povahu zúčtovacího instrumentu, na nějž banka připisuje a z něhož odepisuje peněžní prostředky svého klienta, majitele účtu. Výše pohledávky majitele účtu tedy odpovídá stavu aktuálního zůstatku na účtu.

V rozsudku ze dne 3. května 2006, sp. zn. 21 Cdo 1891/2005, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 10, ročníku 2006, pod číslem 143, Nejvyšší soud při výkladu ustanovení § 151h odst. 2 a § 151i obč. zák. (jež předcházela obsahově srovnatelné úpravě obsažené v § 159 odst. 2 a § 167 odst. 1 obč. zák.) dospěl k závěru, že je-li zástavou pohledávka, je-li zástavní právo k zastavené pohledávce vůči poddlužníku účinné a nebyla-li zajištěná pohledávka řádně a včas uspokojena, je poddlužník povinen po splatnosti zastavené pohledávky plnit zástavnímu věřiteli, i když stanovené (sjednané) plnění již poskytl svému věřiteli (zástavnímu dlužníku) nebo i když (již dříve) vůči němu učinil jiný právní úkon směřující k zániku závazku (dluhu) odpovídajícího zastavené pohledávce.

V rozsudku ze dne 28. dubna 2011, sp. zn. 29 Cdo 921/2009, uveřejněném ve zvláštním čísle I. časopisu Soudní judikatura (Judikatura konkursní a insolvenční), ročník 2012, pod číslem 4, Nejvyšší soud shrnul [a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 3963/2011, uveřejněném pod číslem 70/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 70/2012“) zopakoval] závěry z rozsudku sp. zn. 21 Cdo 1891/2005 tak, že:

1) Ustanovení § 167 odst. 1 obč. zák. vyjadřuje právo zástavního věřitele na uspokojení zajištěné pohledávky ze zastavené pohledávky (tj. uhrazovací funkci zástavního práva), jehož naplnění spočívá v tom, že poddlužník stanovené (sjednané) plnění neposkytne svému věřiteli (zástavnímu dlužníku), ale místo něj v zájmu uhrazení zajištěné pohledávky (přímo) zástavnímu věřiteli.

2) Učiní-li poddlužník vůči svému věřiteli (zástavnímu dlužníku) projev směřující ke splnění, k započtení nebo k jinému zániku závazku, je nepochybné, že takový právní úkon se nemůže týkat právní sféry zástavního věřitele, a to již z toho důvodu, že mu ani nebyl určen (nebyl jeho adresátem); nemůže proto s ním být spojen následek v podobě zániku práva zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy (zastavené pohledávky). I kdyby tedy poddlužník splnil svůj dluh věřiteli (zástavnímu dlužníku) nebo kdyby vůči němu učinil jiný právní úkon směřující k zániku závazku ze zastavené pohledávky, nemohl se tím zprostit povinnosti uložené mu ustanovením § 167 odst. 1 obč. zák. splnit (v rámci uhrazovací funkce zástavního práva) závazek zástavnímu věřiteli, neboť právo zástavního věřitele na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy (zastavené pohledávky) nemůže být těmito právními úkony poddlužníka jakkoliv dotčeno.

V rozsudku sp. zn. 29 Cdo 921/2009 Nejvyšší soud dále uzavřel (a v R 70/2012 zopakoval), že s přihlédnutím k obsahu ustanovení § 159 odst. 2 obč. zák. se závěr, že je-li zástavní právo k zastavené pohledávce vůči poddlužníku účinné (poté, co mu zástavní dlužník doručí písemné oznámení o něm), nemůže poddlužník za trvání zástavního práva plnit svému věřiteli (zástavnímu dlužníku) bez souhlasu zástavního věřitele, prosadí i v době před splatností zastavené pohledávky (v režimu zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, srov. k tomu zčásti odlišně § 1336 odst. 1 o. z.).

Lze tedy shrnout, že v mimoinsolvenčních poměrech (zástavnímu věřiteli) náleželo právo domáhat se zaplacení dlužníkovy splatné pohledávky z běžného účtu (zástavy) vůči poddlužníku, poté, co se zástavní právo stalo účinným vůči poddlužníku. Pohledávka z běžného účtu je v takovém případě zástavnímu věřiteli k dispozici až do výše zajištěné pohledávky s příslušenstvím. Banka (poddlužník) má povinnost splnit zástavnímu věřiteli svůj „dluh“ vůči dlužníku (zástavci a zástavnímu dlužníku) ve výši odpovídající stavu prostředků na běžném účtu po splatnosti zajištěné pohledávky; případné prodlení s plněním nejde k tíži zástavního věřitele.

K poměrům ustaveným probíhajícím (rozuměj tamním) insolvenčním řízením vedeným na majetek dlužníka, do kterého dovolatel přihlásil pohledávku za dlužníkem jako zajištěnou zástavním právem váznoucím na pohledávce dlužníka vůči dovolateli (poddlužníku) z běžného účtu, se judikatura Nejvyššího soudu vyjádřila následovně:

Dlužník, ohledně jehož majetku je vedeno insolvenční řízení a který dal zástavnímu věřiteli do zástavy svou pohledávku, není „třetí osobou“ ve smyslu ustanovení § 183 odst. 1 insolvenčního zákona. Zastavená pohledávka je stále majetkem dlužníka (R 70/2012).

Poté, co ve smyslu ustanovení § 109 odst. 1 insolvenčního zákona nastanou účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení vedeného na majetek osobního dlužníka, který dal zástavnímu věřiteli do zástavy svou pohledávku, již zástavní věřitel není oprávněn domáhat se žalobou podanou vůči poddlužníku zaplacení zastavené pohledávky bez zřetele k tomu, že zajištěná pohledávka nebyla řádně a včas uspokojena a že zástavní právo k zastavené pohledávce je vůči poddlužníku účinné. Od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, přechází právo domáhat se zaplacení zastavené pohledávky zpět na dlužníka a prohlášením konkursu na majetek dlužníka pak na insolvenčního správce dlužníka (§ 246 odst. 1 insolvenčního zákona) [R 70/2012].

Tím, že insolvenční zákon dovoluje zajištěnému věřiteli uplatnit právo na uspokojení zajištěné pohledávky ze zajištění tvořeného majetkem dlužníka (pohledávkou, kterou dal dlužník do zástavy) přihláškou již od zahájení insolvenčního řízení (§ 110 odst. 1 insolvenčního zákona), jej současně od okamžiku, kdy v souladu s ustanovením § 109 odst. 4 insolvenčního zákona nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, vylučuje z možnosti uplatňovat práva ze zajištění tvořeného majetkem dlužníka žalobou [§ 109 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona]. Od prohlášení konkursu na majetek dlužníka přechází právo domáhat se zaplacení zastavené pohledávky na insolvenčního správce dlužníka (§ 246 odst. 1 insolvenčního zákona) [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 2690/2011, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, č. 10, ročník 2014, pod číslem 122].

Z R 70/2012 i z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2690/2011 plyne, že od prohlášení konkursu na majetek dlužníka je osobou oprávněnou domáhat se vůči poddlužníku zaplacení zastavené pohledávky insolvenční správce dlužníka; to, že pohledávka je zástavou určenou i v insolvenčním řízení k uspokojení pohledávky zajištěného (zástavního) věřitele, však současně znamená, že dlužník (insolvenční správce jako představitel majetkové podstaty dlužníka) s ní nemůže volně nakládat způsobem, jímž by ji využil k uspokojení svých vlastních závazků (dluhů), stejně jako tak nemohl učinit před zahájením insolvenčního řízení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. června 2018, sp. zn. 29 Cdo 2772/2016).

Zajištěný věřitel má právo, aby byl v insolvenčním řízení při splnění stanovených předpokladů uspokojen z výtěžku zpeněžení zajištění, přičemž předmět zajištění tvoří do jisté míry oddělenou majetkovou podstatu, z níž nemohou být (před plným uspokojením nároků zajištěného věřitele) uspokojeni jiní věřitelé dlužníka (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2015, sen. zn. 29 NSČR 4/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2016, pod číslem 49). V insolvenčních poměrech je tudíž pro výsledek dovolacího řízení určující, v jaké výši nebo k jakému okamžiku jsou prostředky na běžném účtu k dispozici zástavnímu věřiteli a jakou povahu má plnění, které jiný dlužníkův dlužník [než dlužník ze zastavené pohledávky (poddlužník)] poukáže (na úhradu svého dluhu) na tento (zastavený) běžný účet.

Z § 283 odst. 1 insolvenčního zákona plyne, že zpeněžením je míněno převedení majetku na peníze za účelem uspokojení věřitelů. Vezme-li se v potaz právní povaha pohledávky, nelze dospět k jinému závěru, než že nejpřirozenějším způsobem převedení majetku v podobě pohledávky na peníze je vymožení plnění od dlužníkova dlužníka (poddlužníka), tj. zaplacení pohledávky. Uvedené se podává přímo z § 294 odst. 1 insolvenčního zákona, podle něhož má insolvenční správce povinnost uplatnit a vymáhat ve prospěch majetkové podstaty dlužníkovy pohledávky. Současně je na první pohled patrno, že dikce § 283 odst. 1 poslední věty insolvenčního zákona, která upravuje další způsob „zpeněžení pohledávky“ (její úplatné postoupení), implicitně předpokládá, že primárním způsobem zpeněžení pohledávky je její vymožení. K postoupení pohledávky může totiž dojít jen tehdy, jestliže dosud nezanikla zaplacením. I dobrovolné (peněžité) plnění dlužníkova dlužníka (poddlužníka) do majetkové podstaty je „převedením majetku dlužníka na peníze“ a tedy zpeněžením majetkové podstaty ve smyslu § 283 odst. 1 insolvenčního zákona, a to bez zřetele k tomu, zda se tak stalo v důsledku aktivity insolvenčního správce při uplatňování a vymáhání takové pohledávky (§ 294 odst. 1 insolvenčního zákona). Řečené plně odpovídá tomu, že podle § 283 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona se za zpeněžení považuje i „pouhé“ využití peněžní hotovosti dlužníka nebo zůstatku na jeho účtech (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2018, sen. zn. 29 NSČR 141/2016).

Plnění, které dlužníkův dlužník poukázal (na úhradu svého dluhu) na běžný účet dlužníka (na zastavený účet), je (tedy) plněním dosaženým zpeněžením majetkové podstaty ve smyslu § 283 odst. 1 insolvenčního zákona. Jelikož pohledávka dlužníka vůči jeho dlužníku netvořila zástavu, není takové plnění určeno k uspokojení pohledávek případných zajištěných věřitelů dlužníka, nýbrž k uspokojení nezajištěných věřitelů dlužníka.

Lze tedy shrnout, že pro posouzení výše zastavené pohledávky z běžného účtu dlužníka (zástavy), jež by měla být určující pro výplatu plnění zástavnímu věřiteli, je rozhodná její výše k okamžiku zveřejnění rozhodnutí o úpadku dlužníka v insolvenčním rejstříku. Plnění, jímž dlužníkův dlužník uhradí poté, co nastaly účinky rozhodnutí o úpadku a o prohlášení konkursu na majetek dlužníka, svůj dluh vůči dlužníku tak, že jej poukáže na běžný účet dlužníka, je výtěžkem zpeněžení pohledávky určeným k uspokojení nezajištěných věřitelů dlužníka; nejde o plnění, o které by se tímto způsobem zvýšila (mohla zvýšit) zastavená pohledávka z běžného účtu dlužníka určená k uspokojení zástavního věřitele dlužníka.

Ze shora citovaných závěrů je tak nepochybné, že závěr insolvenčního soudu, podle něhož „je rozhodným okamžikem pro zjištění výše zůstatku (na bankovním účtu) pro účely vydání výtěžku zpeněžení majetku sloužícího k zajištění přihlášených pohledávek den zveřejnění vyhlášky o zahájení insolvenčního řízení“, neobstojí; dovoláním napadené zrušující usnesení odvolacího soudu je již z tohoto důvodu ve výroku správné.

Současně nelze přehlédnout, že odvolací soud zrušil usnesení insolvenčního soudu (i) proto, že z jeho odůvodnění „lze jen stěží rozeznat, čeho se insolvenční správkyně domáhala, jaká zjištění insolvenční soud učinil, jaký z něj vyvodil skutkový závěr a jak jej nakonec posoudil po právní stránce“. Tento právní závěr přitom nebyl dovoláním zpochybněn.

Nejvyšší soud proto dovolání zamítl jako nedůvodné [§ 243d písm. a) o. s. ř.].

Nad rámec shora uvedeného Nejvyšší soud pro další fázi řízení upozorňuje, že v dané věci (oproti věci sen. zn. 29 NSČR 193/2016) byl úpadek dlužníka (prvotně) řešen reorganizací; úkolem insolvenčního soudu tak bude posoudit, zda se právní závěry formulované v usnesení sen. zn. 29 NSČR 193/2016 uplatní (i) v těchto poměrech (a to zejména s přihlédnutím k obsahu účinného reorganizačního plánu, jenž mohl o pohledávkách zajištěných věřitelů stanovovat jinak).

Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 o. s. ř).

Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dovolateli, dlužníku, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 8. 2018


JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu