Rozhodnutí NS

22 Cdo 2883/2016

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/26/2016
Spisová značka:22 Cdo 2883/2016
ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.2883.2016.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Společné jmění manželů
Dotčené předpisy:§ 143 odst. 1 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
05/01/2017
II. ÚS 47/17
JUDr. Jiří Zemánek
odmítnuto
01/24/2017
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.

22 Cdo 2883/2016
ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce Ing. P. O., zastoupeného Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem v Kladně, Hajnova 40, proti žalované M. O., zastoupené Mgr. Ladislavem Malečkem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Nerudova 22, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 15 C 17/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 11. 2015, č. j. 12 Co 672/2014-303, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 11. 2015, č. j. 12 Co 672/2014-303, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
    Okresní soud v Litoměřicích („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 6. 2014, č. j. 15 C 17/2012-210, rozhodl o vypořádání zaniklého společného jmění manželů.

    Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací k odvolání žalobce i žalované rozsudkem ze dne 6. 11. 2015, č. j. 12 Co 672/2014-303, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že do vlastnictví žalované přikázal nemovitosti v k. ú. P., obec L., v rozsudku specifikované. Dále jí přikázal zůstatek nesplaceného hypotečního úvěru u Komerční banky a. s., ve výši 954 962,32 Kč, zůstatek nesplaceného hypotečního úvěru u Komerční banky a. s., ve výši 430 599,50 Kč, zůstatek nesplaceného úvěru u Státního fondu rozvoje bydlení ze smlouvy ve výši 180 842,90 Kč, dluh vůči Ing. M. P. ve výši 489 206 Kč a dluh vůči městu L. ve výši 50 000 Kč. Žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na vyrovnání podílu částku 466 563 Kč. O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.

    Odvolací soud přistoupil ke změně rozsudku soudu prvního stupně mimo jiné proto, že navýšil závazky z úvěrů a dluhů přikázaných žalované, které činily ke dni rozhodnutí 2 105 610,70 Kč, i o úroky ze tří úvěrů (z toho dvou hypotéčních) v kapitalizované výši dle sdělení věřitelů 713 832,98 Kč, které přirostou za dobu od 1. 11. 2015 do zaplacení úvěrů. Celkové závazky, na nichž se žalobce měl polovinou podílet, pak činily 2 819 443,60 Kč a ovlivnily výši vypořádacího podílu pro žalobce, který soud uložil zaplatit žalované.

    Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.

    Žalobce přípustnost dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení otázky hmotného práva odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Jde o vyřešení otázky, zda v případě, že předmětem vypořádání společného jmění manželů je závazek z úvěru, u nějž výši budoucích úroků nelze s určitostí určit, má být tento závazek vypořádán tak, že bude včetně nejistého příslušenství přikázán k úhradě některému z manželů. Tuto otázku vyřešil odvolací soud v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2939/2012, ve kterém se uvádí, že nelze-li výši budoucích úroků určit, nelze je vypořádat, ale je třeba dluh přikázat účastníkům rovným dílem.

    Odvolací soud přikázal žalované k úhradě všechny závazky vzniklé za trvání manželství, zejména závazky vzniklé z úvěrů i dluhů v celkové výši 2 105 610,70 Kč a tuto částku navýšil o úroky v kapitalizované výši ze tří úvěrů, které přirostou od 1. 1. 2015 do plánovaného data zaplacení úvěrů. O tyto v budoucnu splatné úroky vyčíslené ve výši 713 832,98 Kč odvolací soud navýšil závazky, které přikázal k zaplacení žalované, takže celková výše dluhů vzrostla na částku 2 819 443,60 Kč, což ve svém důsledku mělo vliv na vypořádací podíl žalobce. Postup odvolacího soudu žalobce nepovažuje za správný, neboť existuje možnost věřitele změnit jednostranným právním jednáním výši úroků a také právo dlužníka provést mimořádnou splátku, a tím ovlivnit vznik budoucích úroků. Jedná se tak o typický závazek, u nějž nelze určit výši budoucích úroků, proto je nelze v tomto řízení vypořádat. Vypořádání by mělo být řešeno až po zaplacení jako regresní pohledávka vůči druhému z manželů. Rozhodnutí odvolacího soudu je v tomto směru nesprávné; žalobce navrhuje, aby je dovolací soud zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

    Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvádí, že rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně v části přikázání nemovitostí a dluhů je v souladu s návrhem žalobce i žalované, který soud akceptoval. Napadený rozsudek je v souladu se zákonem i s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Žalovaná navrhuje, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání odmítl.

    Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.

    Přípustnost dovolání je založena tím, že napadené rozhodnutí se odchyluje od závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2939/2012.

    Stal-li se předmětem vypořádání společného jmění manželů ke dni, kdy o něm rozhoduje soud, dosud neuhrazený úročený dluh účastníků, vypořádá soud nejen splatnou část dluhu (včetně úroků ode dne zániku společného jmění manželů do dne rozhodnutí), ale i jeho příslušenství – úroky, které k dluhu přirostou teprve v budoucnu (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. 10. 2006, sp. zn. 22 Cdo 14/2006, publikovaný v Právních rozhledech č. 3/2007 a také – stejně jako další zde zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu – na www.nsoud.cz). V usnesení ze dne 22 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2939/2012, publikovaném v Právních rozhledech č. 8/2014 pak Nejvyšší soud doplnil zásady vyslovené ve věci sp. zn. 22 Cdo 14/2006 takto: „Nelze-li výši budoucích úroků určit, nelze je vypořádat (není zřejmá částka k vypořádání), ale je třeba dluh přikázat účastníkům rovným dílem; pokud jeden z nich bude výlučně platit úroky, bude mít nárok na příslušnou náhradu, který bude moci uplatnit v samostatném řízení. To vyplývá i z toho, že dělení SJM nemá vůči věřiteli – hypoteční bance – účinky, dlužníky i nadále (bez ohledu na způsob vypořádání) zůstávají oba manželé, a uplatní se tak ustanovení o společných závazcích (viz § 145 odst. 2, § 511 odst. 3 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.)“. Vypořádáním hypotéčního úvěru se dovolací soud podrobně zabýval v rozsudku ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 702/2016, kterýbude publikován na www.nsoud.cz.

    V dané věci žalovaná v odvolání namítala, že soud prvního stupně nevypořádal budoucí úroky z úvěrů (č. l. 226v.); odvolací soud požádal Komerční banku o sdělení výše nesplacených úroků, banka však odpověděla, že „u tohoto druhu úvěrů se úroky nekapitalizují“ (č. l. 263). Soud se na Komerční banku obrátil s touto žádostí ještě jednou; odpovědí je (patrně) listina na č. l. 288 (není z ní zřejmé, kdo ji vystavil a kdy byla soudu doručena), ve které je kapitalizovaná výše úroků u jednoho z hypotéčních úvěrů uvedena (233 767, 88 Kč). Na to odvolací soud požádal o zprávu k dalšímu hypotéčnímu úvěru (č. l. 288v.); poté Komerční banka uvedla výši kapitalizovaných úroků k 31. 10. 2015, ovšem s připomínkou: „Výše uvedená čísla platí pouze za předpokladu řádného splácení (bez provedení mimořádné splátky) a zachování s“ (další text chybí, jde zjevně o zachování „sazby“.

    Při jednání u odvolacího soudu pak žalující strana opakovaně proti požadavku žalované namítala, že u hypotéčního úvěru nelze dopředu výši úroků určit, resp. že jsou nejisté, a sdělila, proč (č. l. 281v., č. l. 301).

    Odvolací soud se však tvrzeními žalobce ohledně toho, že výši budoucích úroků u hypotéčního úvěru nelze přesně určit, nezabýval, a pominul i obdobné sdělení Komerční banky, ze kterého vyplývá, že výši v budoucnu zaplacených úroků z hypotéčního úvěru lze určit jen za splnění určitých předpokladů. Měl se zabývat zejména pravděpodobností změny úrokových sazeb (k tomu bylo v případě pochybností vhodné učinit dotaz na banku), zvážit význam možnosti předčasného splacení dluhu na výši úroků (a to i ve vztahu k finančním poměrům účastníků) a poté učinit závěr, zda jde o případ, kdy lze výši budoucích úroků stanovit (kapitalizovat), nebo naopak, zda nelze výši budoucích úroků určit; v posledně uvedeném případě by bylo třeba zvážit přikázání dluhu účastníkům rovným dílem. Pokud tak neučinil, je právní posouzení věci předčasné a tudíž nesprávné.

    Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).

    Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

    V Brně dne 26. října 2016


    JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
    předseda senátu