Rozhodnutí NS

8 Tdo 97/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:02/27/2018
Spisová značka:8 Tdo 97/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.97.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Podvod
Dotčené předpisy:§ 209 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:A
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
8 Tdo 97/2018-33


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 2. 2018 o dovolání obviněného D. P., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 4 To 112/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 3 T 47/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. P. odmítá.
Odůvodnění:

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 3. 2017, sp. zn. 3 T 47/2016, byl obviněný D. P. uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že
nejprve dne 18. 9. 2014 v O., jakožto zaměstnanec a manažer prodeje společnosti New Karolina Residential Development, s. r. o. (dále „společnost NKRD“) na straně prodávajícího, na základě plné moci, uzavřel za společnost NKRD smlouvu o rezervaci č. R/K 302 se zájemcem o byt, poškozeným J. B., na bytovou jednotku označenou jako byt č. K302, ve které úmyslně uvedl nepravdivou kupní cenu bytu ve výši 1.300.000 Kč, ačkoliv správnou kupní cenu bytu znal a věděl, že činí k tomuto dni 1.172.442 Kč, což poškozenému úmyslně nesdělil, následně s poškozeným dne 5. 11. 2014 uzavřel kupní smlouvu č. KS/K302, jejímž předmětem byl uvedený byt č. K302, kde již správně uvedl kupní cenu ve výši 1.152.082 Kč, když byla poškozenému poskytnuta obchodní sleva z původní ceny ve výši 20.360 Kč, a následně dne 9. 12. 2014 v O. – M. O. na ulici ř., v sídle pobočky společnosti Československé obchodní banky, a. s., v Poštovní spořitelně, a. s., instruoval poškozeného J. B. tak, aby jednak uhradil bankovním převodem v plné výši kupní cenu předmětného bytu na účet společnosti NKRD, a jednak zbylou částku ve výši 147.918 Kč uhradil ve prospěch jiného účtu, k němuž údaje sdělil České spořitelně obviněný, a poškozený v domnění, že se jedná o legální provizi obviněného, případně o částku pokrývající náklady na opravy společných prostor, finanční částku zaslal ze svého účtu ve prospěch obviněným uvedeného účtu, jenž byl účtem přítelkyně obviněného P. D., která následně obdržené finanční prostředky obviněnému v části přeposlala na jeho účet a v části v hotovosti, a obviněný je užil pro svou potřebu, ačkoliv mu za sjednaný prodej bytu nenáležela od kupujícího žádná provize, a tím J. B. způsobil škodu ve výši 147.918 Kč.

2. Za tento přečin byl obviněný podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců.
    3. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozhodl o odvoláních státního zástupce a obviněného rozsudkem ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 4 To 112/2017, tak, že z podnětu odvolání státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil uvedený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu, a znovu obviněného podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na dobu dvou roků. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku obviněnému vyměřil peněžitý trest ve 100 denních sazbách, s denní sazbou 500 Kč, tedy v celkové částce 50.000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Jinak ponechal napadený rozsudek nezměněn. Odvolání obviněného podle 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
    II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu

    4. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. dovolání pro nesprávnost právního posouzení činu, jímž byl uznán vinným.
      5. Podle obviněného samotný fakt, že v rezervační smlouvě byla uvedena částka za předmětný byt vyšší než v navazující kupní smlouvě, netvoří příčinnou souvislost s následnou škodou. Rovněž tvrdil, že poškozený nebyl uveden v omyl, ani obviněný nevyužil jeho omylu, či nezamlčel podstatné skutečnosti, neboť rezervační smlouva obsahuje podle ustálených zvyklostí i prokázaných skutečností toliko přiměřeně přesný odhad ceny bytu, jež není pro smlouvu tohoto typu podstatný, když v kupní smlouvě byla cena bytu upravena. Tím bylo zabráněno pochybnostem o reálné ceně bytu. Poškozenému rovněž nevznikla škoda na majetku, neboť bylo při uzavření kupní smlouvy postaveno na jisto, že cena předmětné nemovitosti činila 1.152.082 Kč, a nikoliv původně odhadovaných 1.300.000 Kč, s čímž byl poškozený seznámen.

      6. Uvedení odlišné částky v rezervační smlouvě neuvedlo poškozeného v omyl i proto, že se týkalo skutečností, jež měly teprve nastat, neboť omyl se sice může týkat i budoucích okolností, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení. Obviněný však nemohl vědět o omylu poškozeného, který byl s reálnou kupní cenou uvedenou v kupní smlouvě seznámen.

      7. Naplnění objektivní stránky přečinu podvodu obviněný nespatřoval ani v následném jednání spočívajícím ve společném postupu dovolatele a poškozeného při zaslání částky 147.918 Kč ve prospěch obviněného, neboť tak bylo učiněno po ústní dohodě a ve vzájemné součinnosti za předem jasných a konkrétních podmínek. Pokud by měl obviněný úmyslně poškozeného uvést v omyl, neexistovala by u poškozeného alternativní představa použití investovaných finančních prostředků, jak popisuje soud ve skutkové větě výroku o vině, ale pouze vize jednoho důvodu vštěpeného do mysli poškozeného obviněným.
        8. Soudům obviněný vytkl, že adekvátně nepopsaly kauzální nexus, neboť neexistuje žádná příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a následkem v podobě škody poškozenému, a že na podkladě popisu skutkové věty nelze dojít k závěru, že spáchaný skutek je přečinem podle § 209 tr. zákoníku. Z výrokové věty nevyplývá, že charakter platby částky 147.918 Kč nemohl mít a neměl znaky odměny za zprostředkování prodeje, spojené s příslibem materiální i osobní pomoci obviněného poškozenému.
          9. Proti naplnění znaků subjektivní stránky obviněný argumentoval, že výroková věta rozsudku neobsahuje takovou skutečnost, která by prokazovala úmysl se obohatit. V době uzavření rezervační smlouvy nebylo zřejmé, za jakou částku bude předmětný byt k dispozici v okamžiku zveřejnění nabídky k prodeji, rezervační smlouva byla uzavřena na částku odhadní, a poškozený ji za konečnou nepovažoval, a ani obviněný sám neznal a nemohl znát skutečnou cenu předmětné nemovitosti. Ze zjištění, která soudy měly k dispozici, proto nevyplývají skutečnosti svědčící o tom, že byla naplněna subjektivní stránka přečinu podvodu podle § 209 tr. zákoníku.

          10. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí a ve smyslu § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
            11. K podanému dovolání se v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství, která se s námitkami dovolatele neztotožnila. Uvedla, že v popisu skutku je jasně popsáno, že nadsazený údaj o ceně bytu se stal předmětem rezervační smlouvy i přesto, že přesná cena obchodovaného bytu byla obviněnému známa, a nebylo důvodu k jejímu stanovení orientačním způsobem. Poškozený byl obviněným uveden v omyl postupem, jakým v návaznosti na nadsazenou výši kupní ceny z rezervační smlouvy zcela záměrně instruoval poškozeného o tom, že nad rámec uhrazené kupní ceny prodávajícímu má zaplatit ještě další částku, která do orientační kupní ceny bytu stanovené na 1.300.000 Kč zbývala. Poškozený ji považoval za provizi za služby obviněného, případně jako platbu na opravy společných prostor bytového domu, ve kterém byl obchodovaný byt situován. Přitom šlo o platbu vyplacenou mimo účet prodávajícího. Nestalo se tak po vzájemné dohodě a ve vzájemné součinnosti, jak tvrdí obviněný, protože poskytnutí takové platby i jejím důvodům předcházela nepravdivá instrukce ze strany obviněného. Podle ní pak poškozený v domnění o legitimitě poskytnuté platby následně jednal, a to ke své škodě a k obohacení obviněného. Z uvedených důvodů jde o přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve všech zákonných znacích jeho skutkové podstaty, a proto státní zástupkyně navrhla, aby bylo dovolání jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.

            12. Vyjádření státní zástupkyně bylo zasláno obhájci obviněného, z jehož strany neobdržel Nejvyšší soud do konání neveřejného zasedání žádnou reakci.
            III. K formálním náležitostem dovolání

            13. Nejvyšší soud, když jako dovolací soud shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), posuzoval, zda dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., na jejichž podkladě obviněný dovolání podal, splňují zákonem vymezené podmínky, protože jen tehdy může být napadené rozhodnutí podrobeno věcnému přezkumu.
              14. Podle § 265b odst. l) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Vzhledem k tomu, že odvolací soud napadený rozsudek ve smyslu § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal, a byť znovu rozhodl z podnětu odvolání státního zástupce o trestu, odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl, je zřejmé, že obviněný použil uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, neboť současně uváděl, že odvolací soud neměl jeho odvolání zamítnout, protože existovaly okolnosti opodstatňující důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
                15. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávní posouzení. Tento dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Označený důvod musí být skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. Pro naplnění tohoto dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
                    IV. Důvodnost dovolání
                    16. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné námitky obviněného podřadit, protože napadenému odsuzujícímu rozsudku vytýkal, že nebyly naplněny obligatorní znaky objektivní a subjektivní stránky skutkové podstaty přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, a to uvedení jiného v omyl, příčinná souvislost mezi jeho jednáním a způsobeným škodlivým následkem a že jednal zaviněně.
                      17. Vzhledem k tomu, že obviněný své dovolání podal v souladu s podmínkami stanovenými zákonem v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda je toto dovolání důvodné, a to na podkladě skutkového stavu zjištěného soudy prvního i druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.], jenž byl shora uveden, a který vyplynul z výsledků provedeného dokazování.
                      V. K námitce absence znaku uvedení v omyl

                      18. Námitky obviněného směřovaly proti tomu, že v činu mu kladeném za vinu nebyl naplněn znak, že jiného uvedl v omyl. Je však třeba uvést, že soud prvního stupně na obdobné výhrady již v přezkoumávaném rozsudku reagoval a závěry, které ohledně tohoto znaku zjistil, vysvětlil. Vyšel zásadně z toho, že obviněný od poškozeného věděl, že disponuje větší finanční částkou a zneužil této jeho situaci i jeho stařeckého věku a záměrně v rezervační smlouvě uvedl částku 1.300.000 Kč, která byla vyšší, než cena bytu prodávaného za 1.172.442 Kč. Částku 147.918 Kč, o níž vědomě navýšil cenu v reservační smlouvě, jíž od poškozeného vylákal, si chtěl ponechat pro svou potřebu, a proto po podpisu kupní smlouvy, kde byla uvedena správná cena, instruoval poškozeného tak, aby zbývající částku zaslal na účet přítelkyně v domnění, že se jedná o provizi nebo o částku připadající na opravu společných prostor (srov. strany 21 a 22 rozsudku soudu prvního stupně).
                        19. Odvolací soud na těchto závěrech soudu prvního stupně v zásadě nic neměnil a jen doplnil, že o důvodech, proč má poškozený vedle kupní ceny 1.152.082 Kč uhradit i dalších 147.918 Kč na jiný účet, který mu obviněný nadiktoval, obviněný poškozeného neinformoval. Poškozený, jak opakovaně zdůraznil, se až do vyšetřování celé záležitosti domníval, že se jednalo o legální provizi obviněného, případně částku pokrývající náklady na opravy společných prostor. Současně poškozený vyloučil, že by se mělo jednat o platbu za nějaké služby, které mu obviněný v budoucnu poskytne (strana 6 a 7 rozsudku odvolacího soudu).
                          20. Z uvedeného je zřejmé, že soudy se tím, zda obviněný poškozeného uvedl v omyl a jakým způsobem k tomu došlo, zabývaly, a Nejvyšší soud k jejich závěrům, které jsou v zásadě správné, byť ne zcela důsledně vyložené, považuje za vhodné pouze doplnit a upřesnit následující:
                            21. Přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu. Větší škodou se podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku rozumí škoda dosahující nejméně částky 50.000 Kč. Soudy podle tzv. právní věty shledaly, že obviněný přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku spáchal v alternativě, že uvedl jiného v omyl, tedy nedospěly k závěru, že by využil něčího omylu nebo zamlčel podstatné skutečnosti, a proto je třeba se zabývat tím znakem, který soudy shledaly jednáním obviněného naplněný.
                              22. Uvedení v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, jež nejsou v souladu se skutečným stavem věci, jde o rozpor mezi představou u podváděné osoby a skutečností. Uvedení v omyl může být spácháno konáním (srov. rozhodnutí č. 45/1996, 13/1981, 44/1999 Sb. rozh. tr.), opomenutím, anebo konkludentním jednáním (srov. rozhodnutí č. 57/1978 nebo č. 46/1981 Sb. rozh. tr.). Uvést v omyl lze lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci, zvláště když v běžném životě není zvykem si ověřovat pravdivost podávaných informací. V žádném případě se nevyžaduje nějaká zvláštní rafinovanost. Mezi omylem u podváděné osoby a majetkovou dispozicí, kterou provede oklamaný a na jejím základě vzniklou škodou u poškozeného a obohacením pachatele, popř. jiné osoby, musí být příčinná souvislost.
                              23. Jestliže obviněný brojil v dovolání proti tomu, že poškozeného nemohl uvést v omyl tím, že v rezervační smlouvě uvedl vyšší cenu, než jaké odpovídala kupní ceně v kupní smlouvě, ani tím, že poškozený byl v domnění, že se při úhradě částky 147.918 Kč jedná o legální provizi anebo jde o náklady na opravy společných prostor, je namístě uvést, že o podvodné jednání se jedná i v případě, jestliže podvedený je schopen zjistit nebo ověřit si skutečný stav rozhodných okolností, avšak je ovlivněn působením pachatele ve formě podání nepravdivých informací nebo zmlčení podstatných informací, takže si je v důsledku pachatelova jednání neověří buď vůbec, nebo tak neučiní včas [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003 (uveřejněno v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. T 648)].
                                24. Pro posouzení toho, za jakých okolností poškozený jednal, a zda to bylo proto, že byl pachatelem uveden v omyl, je nutné vycházet z celého souhrnu okolností a chování pachatele, které na poškozeného a jeho rozhodnutí měly vliv. Mezi ně patří případně jeho pozice či postavení pachatele vůči poškozenému před tím, než si zajistil, aby od poškozeného finanční prostředky vylákal. Z tohoto kontextu nelze vytrhávat jen jednu okolnost, která sice měla podstatný, nikoliv však jediný význam pro naplnění cíle pachatele, jímž byla snaha se na úkor poškozeného obohatit. Uvedení v omyl nemusí spočívat jen v jednorázovém konání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, ale může se skládat z dílčích na sebe navazujících úkonů, jimiž pachatel vytváří situace, aby jimi záměrně navodil u poškozeného pocit důvěry, čehož posléze využije tím, že např. poškozeného v potřebné míře neinformuje, a vlivem navozené důvěřivosti a v důsledku nedostatku potřebných informací o záměru pachatele poškozený umožní jinému nebo sám provede transakce na úkor svého majetku. Takové jednání lze považovat za uvedení v omyl lstí, jejímž cílem je vylákání finančních prostředků od poškozeného za účelem a vlastního obohacení (nebo jiného). Význam může mít zneužití situace, v níž se poškozený nachází (zvlášť oslabená oběť), jako je např. stáří, psychická nemoc, nedůvodná důvěra, ale i nedostatečná životní zkušenost, nedostatečná rozumová vyspělost, anebo jiné oslabení nebo oproti pachateli znevýhodnění, vedoucí k neschopnosti domyslet důsledky pachatelem instruovaného nebo vyžadovaného počínání či požadavků.

                                25. Povahu uvádění v omyl poškozeného J. B. má v posuzované věci nejen to, že v rezervační smlouvě obviněný uvedl navýšenou částku, ale i celková situace a snaha obviněného o navození důvěry v poškozeném. Tato snaha vycházela již z toho, že obviněný byl zaměstnancem a manažerem prodeje společnosti NKRD, tedy osoba znalá podmínek prodeje bytů, odborník, na jehož solidnost a zodpovědnost poškozený spoléhal, resp. ji očekával, když z žádných okolností nevyplývalo, že by obviněný tohoto svého postavení mohl zneužít. Tím spíše, že poškozený, téměř sedmdesátiletý muž, byl osobou, která v rozhodné době byla v tíživé situaci, protože neměl řádné bydlení (bydlel u kamaráda), jemuž nedlouho před tím zemřela manželka. Byl osamělým člověkem, který obviněného opakovaně navštěvoval v jeho kanceláři, kde se mu mimo to, že projevoval intenzivní snahu o získání bytu, se svými problémy svěřoval, a obviněnému dával i najevo, že je finančně zajištěn. Této jeho situace, o níž obviněný věděl, zneužil. Pokud jde o rezervační smlouvu č. R/K 302 na byt označený jako K302, zcela v rozporu s obvyklým způsobem, jakým byla u společnosti NKRD rezervační smlouva realizována, do ní uvedl cenu 1.300.000 Kč (č. l. 80), neodpovídající kupní ceně. Obviněný poškozeného přitom neupozornil na to, že se takto uvedená cena může změnit. Nezaslal rezervační smlouvu, jak byl povinen, poškozenému ani nadřízenému L. T. Přitom takto jednal, ačkoliv ke dni podpisu uvedené smlouvy dne 18. 9. 2014 mu byla známa skutečná cena bytu, která byla určena jeho nadřízenými na částku 1.172.442 Kč, s čímž byl seznámen e-mailem ze dne 16. 6. 2014, jehož přílohou byla tabulka s cenami bytů prodávaných v sekci „K“ nemovitosti (č. l. 320 a 320 verte). Přičemž na internetu byly ceny zveřejněny v momentě, kdy došlo ke spuštění prodeje příslušné sekce. K ceně uváděné v rezervační smlouvě má význam i to, že musela být vždy uvedena konkrétní částka, neboť klient si jednak rezervuje konkrétní byt, jednak za konkrétní ceny, a nebylo tak možné uzavřít rezervační smlouvu v době, kdy ještě nebyly známy ceny bytů nebo na cenu odlišnou. Ze všech těchto důvodů neměl obviněný logický a opodstatněný důvod, aby v rezervační smlouvě uváděl cenu jinou, než která odpovídala tomu, jak byla určena, a tedy vyšší.
                                  26. Uvedené okolnosti však nebyly jedinými, jimiž obviněný na poškozeného působil, protože poškozenému např. dával lístky na sportovní utkání apod. Pod vlivem takto vybudované důvěry poškozeného, obviněný po podpisu kupní smlouvy na pobočce Poštovní spořitelny, instruoval nejenom k úhradě kupní ceny za byt v částce 1.152.082 Kč, na účet společnosti NKRD, ale i k tomu, aby na účet jiný (své přítelkyni) uhradil i částku ve výši 147.918 Kč. O tom, že se jedná o částku, na niž není žádný nárok, že není hrazena na účet prodávajícího, však obviněný poškozeného neupozornil, a o důvodech tohoto kroku (svého požadavku) poškozeného vůbec neinformoval. Neřekl mu, z jakých důvodů a proč má uhradit i částku 147.918 Kč, nesdělil mu žádné skutečnosti. Obviněný poškozenému o důvodnosti tohoto finančního kroku, jeho správnosti a oprávněnosti nic nesděloval, jen vycházel z navozeného dojmu plynoucího již při uzavření rezervační smlouvy měsíc a půl předtím a tento dojem žádným způsobem do té doby nerozptýlil, a to ani, když se poškozený ptal, na co je ta částka 150.000 Kč, na což mu obviněný neodpověděl, ale „asi to nějak obkecal“ (viz výpověď poškozeného na č. l. 314 verte). Obviněný tudíž vycházel z důvěřivosti poškozeného, již si u něj při jejich předchozích setkáních vybudoval, jakož i z toho, že součet uvedených částek představoval v rezervační smlouvě avizovanou částku 1.300.000 Kč, do které ji takto nesprávně uvedl.
                                    27. S ohledem na tyto okolnosti má Nejvyšší soud za to, že by ve smyslu § 209 odst. 1 tr. zákoníku vedle uvedení poškozeného v omyl bylo možné shledávat i naplnění znaku zamlčení podstatné skutečnosti. Protože obviněný v okamžiku bankovních transakcí na pobočce Československé obchodní banky poškozenému zamlčel, že předmětnou částku 147.918 Kč poškozený nehradí ve prospěch prodávajícího, ani na případné jiné úkony jemu samému prospěšné v souvislosti s koupí bytu, ale že si ji obviněný za účelem vlastního obohacení nechává zaslat na soukromý účet. Jedná se tedy o zamlčení rozhodných okolností, neboť kdyby poškozený věděl, o tom, že uvedená finanční částka nesouvisí s kupní cenou a je zasílána na účet pro obohacení obviněného, takový převod finančních prostředků by podle instrukcí obviněného neprovedl. Ve smyslu § 209 odst. 1 tr. zákoníku, šlo o okolnosti rozhodující nebo zásadní, tj. podstatné, pro rozhodnutí poškozeného, tedy takové, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že by k majetkové dispozici ze strany poškozeného, nedošlo, anebo by sice došlo, ale za podstatně méně výhodnějších podmínek pro tu stranu, která tyto skutečnosti zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny (k tomu výkladu srov. např. rozhodnutí č. 24/2006, č. 51/2011 nebo č. 45/2008 Sb.).
                                    28. Nejvyšší soud však s ohledem na to, že soud prvního stupně v tzv. právní větě, jak bylo shora uvedeno, vymezil jen znak uvedení v omyl, o nějž se s ohledem na výše rozvedené úvahy rovněž jednalo, tento další znak pro zákaz reformationis in peius nemohl doplnit, což však na správnosti závěru o tom, že obviněný jednal podvodně, a po objektivní stránce naplnil znaky přečinu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, nic nemění, protože plně postačuje, že bylo zjištěno, že obviněný sebe obohatil tím, že jiného uvedl v omyl a způsobil tak na cizím majetku větší škodu.
                                        VI. K příčinné souvislosti
                                        29. Uvedené jednání obviněného i vzniklý následek, který představuje vznik větší škody na majetku poškozeného, jsou v příčinné souvislosti, která v této věci byla zachována, ač obviněný v dovolání namítal, že tomu tak nebylo. K uvedené námitce je třeba jen krátce uvést, že příčinný vztah spojuje jednání s následkem. Příčinný vztah (kauzální nexus) je dalším obligatorním znakem objektivní stránky trestného činu, a proto pachatel může být trestně odpovědný za trestný čin jen tehdy, pokud svým jednáním skutečně způsobil trestněprávně relevantní následek. Není-li zde příčinný vztah, nelze mu k tíži přičítat následek, což pak vede k tomu, že odpadá i jeho trestní odpovědnost. Kauzální význam nemá jenom konání, ale i opomenutí konání, ke kterému je pachatel podle okolností a svých poměrů povinen (§ 112 tr. zákoníku).
                                          30. V posuzované věci není pochyb o tom, že jednání obviněného, jak je popsáno ve skutkových zjištěních výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, vedlo k tomu, že poškozenému vznikla zjištěná škoda. Jednání obviněného spočívající v navození omylu u poškozeného, a následné vylákání finančních prostředků využitím právě omylu na straně poškozeného, svědčí o tom, že uvedené cílené chování obviněného bylo příčinou, která vedla k následkům (účinkům), jež v této věci nastaly, a tím byla škoda na cizím majetku. Z hlediska naplnění znaků uvedeného přečinu bylo bráno do úvahy jen to jednání obviněného, které předcházelo transferu peněz z dispozice poškozeného do dispozice pachatele, protože takové jednání totiž může být v příčinné souvislosti s následkem, který má podobu úbytku majetku na straně poškozeného. Nebylo bráno do úvahy to jednání, které spadalo do stadia poté, co se naznačený transfer uskutečnil (chování obviněného ve snaze zajistit si dále jeho důvěru proto, aby neoprávněnost transakce poškozený neuveřejnil), protože nemůže být považováno za součást jednání rozhodného pro naplnění znaků přečinu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010).
                                            31. Na základě všech těchto skutečností, je výhrada obviněného, že nenaplnil po objektivní stránce přečin podvodu, nedůvodná.
                                            VII. K námitce absence naplnění subjektivní stránky

                                            32. Pokud jde o námitku obviněného, že nebylo dáno jeho zavinění jako obligatorní znak subjektivní stránky skutkové podstaty přečinu podvodu, který předpokládá úmysl (§ 13 odst. 2 tr. zákoníku), Nejvyšší soud obecně připomíná, že postačí i úmysl nepřímý [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Zavinění přitom musí zahrnovat všechny znaky, u nichž však postačí laická představa, tedy především znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem (účinkem) trestného činu (např. rozhodnutí č. 20/1981 Sb. rozh. tr.). V daném případě se musí úmysl obviněného vztahovat jak k uvedení v omyl, tak i k větší škodě. Je vhodné též zmínit, že zavinění je vnitřní psychický vztah pachatele ke skutečnostem zakládajícím trestný čin a je vybudováno na dvou složkách, a sice na složce vědomostní (intelektuální) a složce volní. Složka intelektuální zahrnuje jak vnímání, tak i představu určitých okolností, může být v podstatě odstupňována tak, že subjekt o určitých okolnostech ví jistě, případně si určité okolnosti představuje jako možné anebo určité okolnosti nezná, neví o nich. Složka volní může být též odstupňována a vyjadřuje pachatelův kladný vztah k takovým okolnostem, které si logicky musí představovat alespoň jako možné, přičemž subjekt může některé okolnosti chtít, případně může být s určitými okolnostmi srozuměn, anebo na druhou stranu určité okolnosti nechce, není s nimi ani srozuměn, nemá k nim kladný volní vztah.
                                              33. Podle soudů obviněný čin spáchal v úmyslu přímém, o který se jedná podle § 15 odst. 1 tr. zákoníku, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. O úmysl přímý tak jde především v případech, kdy pachatel ví jistě, že svým jednáním poruší nebo ohrozí zájem chráněný takovým zákonem, to znamená, že pak nemůže takový výsledek svého jednání nechtít (vědomí jistoty a chtění). Dále jde o úmysl přímý, pokud pachatel považuje za možné, že svým jednáním takové porušení nebo ohrožení způsobí, a zároveň je chce způsobit (vědomí možnosti a chtění).
                                                34. Vzhledem k tomu, že obviněný námitkami proti závěrům soudů o jeho úmyslném zavinění vytýkal zejména to, že z výrokové věty rozsudku soudu prvního stupně nevyplývá taková skutečnost, která by svědčila o tom, že jednal s úmyslem se obohatit a že poškozený byl s reálnou kupní cenou srozuměn, je vhodné uvést, že předpokladem právního závěru o formě zavinění jsou vždy náležitá skutková zjištění týkající se obou uvedených složek, na nichž je zavinění založeno, a to ve vztahu ke všem rozhodným okolnostem, které musí být zaviněním kryty. Závěr o zavinění pachatele musí být vždy prokázaný výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout [srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1970, sp. zn. Tpj 2/70 (uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 19/1971). Při zjišťování okolností, které mají význam pro závěr o zavinění, není možné předem přikládat zvláštní význam žádnému důkaznímu prostředku, ale je třeba na něj usuzovat ze všech konkrétních okolností, za kterých byl čin spáchán, a ze všech důkazů významných z tohoto hlediska. [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 1972, sp. zn. 2 Tzf 1/72 (uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 60/1972-IV.)].

                                                35. Posoudí-li se v projednávané věci soudy učiněná skutková zjištění z hlediska jejich dostatečnosti jako skutkového podkladu, jsou v nich obsaženy všechny rozhodné skutečnosti. Zejména je v nich výslovně zdůrazněno, že ve smlouvě o rezervaci č. R/K 302 obviněný „úmyslně uvedl nepravdivou kupní cenu bytu ve výši 1.300.000 Kč, ačkoliv správnou kupní cenu bytu znal a věděl, že kupní cena bytu činí k tomuto dni 1.172.442 Kč, což poškozenému úmyslně nesdělil“. Uvedeno je i to, že obviněný „dne 9. 12. 2014 … instruoval poškozeného … tak, aby jednak uhradil bankovním převodem v plné výši kupní cenu předmětného bytu na účet společnosti NKRD, a jednak zbylou částku ve výši 147.918 Kč uhradil ve prospěch jiného účtu, kdy platební údaje sdělil České spořitelně, a. s., obviněný.“. Za rozhodné je třeba považovat také to, že poškozený finanční částku podle instrukcí obviněného zaslal „ze svého účtu ve prospěch obviněným uvedeného účtu, jednalo se však o účet přítelkyně obviněného…, která následně zaslané finanční prostředky obviněnému v části přeposlala na jeho účet a v části předala v hotovosti, a obviněný tyto finanční prostředky užil pro svou potřebu, …“.
                                                  36. Takto vyjádřená skutková zjištění splňují shora naznačené požadavky, protože z nich logicky vyplývají a zahrnují všechny znaky charakterizující vnitřní vztah obviněného k jednotlivým znakům skutkové podstaty přečinu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Pro úplnost lze jen dodat, že z popsaných skutkových okolností vyplývá, že jednání obviněného bylo cílené od počátku, kdy navodil v poškozeném dojem, že celková cena bytu bude 1.300.000 Kč, jak uvedl do rezervační smlouvy. Byl si vědom s ohledem na chování poškozeného jeho velkého zájmu o koupi bytu v co nejkratší době, neboť často obviněného navštěvoval v kanceláři a na byt se ho vyptával. Poškozený měl dostatek peněz k okamžitému uhrazení celé kupní ceny bytu (i ceny, kterou obviněný zanesl do rezervační smlouvy). Když následně obviněný s poškozeným uzavřel kupní smlouvu se správně uvedenou cenou, v bance „předvyplnil“ poškozenému doklady k zaplacení, přičemž na jeden uvedl částku shodnou s částkou uvedenou v předtím uzavřené kupní smlouvě, tedy 1.152.082 Kč, a na druhou částku ve výši 147.918 Kč, jež následně předal poškozenému k proplacení ve prospěch rozdílných účtů, z nichž jeden byl jen v jeho prospěch. Když za poškozeného nadepsal nutné dokumenty tak, aby částky ve svém součtu činily 1.300.000 Kč a aby menší z nich, na kterou neměl nárok on ani jeho přítelkyně P. D., na jejíž účet byla zmíněná částka zaslána, rovněž jednal chtěně se záměrem od poškozeného předmětnou částku vylákat. Navíc poškozeného navedl k uvedené transakci ve stejnou chvíli, kdy hradil kupní cenu bytu. Využil tak omylu poškozeného, kterému své záměry neuvedl (viz strana 17 a 18 rozsudku soudu prvního stupně)].
                                                    37. O zavinění v přímém úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku svědčí i další soudy zjištěné skutečnosti, mimo jiné i to, že rezervační smlouvu řádně nedoručil oprávněným osobám. Správně již realizoval kupní smlouvu, do které vnesl odpovídající kupní cenu, a tuto smlouvu firmě poskytl, aby vše probíhalo z pohledu společnosti v pořádku do té míry, že nikdo ze společnosti nebude kontrolovat legitimitu postupu. Rovněž bylo dostatečně i objasněno, že obviněný věděl, že nemá žádný nárok na jím tvrzenou „provizi za prodej bytu“, věděl také, že mezi ním a poškozeným nedošlo k žádné dohodě o poskytnutí nadstandardních služeb, které měl podle svého nadřízeného poskytovat bezúplatně, a to i po zrealizovaném prodeji bytu, neboť se jako zaměstnanec měl chovat proklientsky, jak měl v popisu práce, což bylo pokryto v jeho standardní zaměstnanecké měsíční výplatě. Z výsledků provedeného dokazování proto ze všech uvedených důvodů vyplynulo, že jeho jednání směřovalo k úmyslnému obohacení se na úkor poškozeného.
                                                      38. Protože se oba soudy otázkou zavinění obviněného zabývaly, Nejvyšší soud jejich závěry považoval za správné a s podmínkami § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
                                                        39. Nejvyšší soud na základě všech těchto úvah a závěrů shledal výhrady obviněného proti subjektivní stránce za nedůvodné.
                                                        VIII. Závěr

                                                        40. Vzhledem k tomu, že z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí i připojeného spisového materiálu vyplynuly všechny rozhodné skutkové okolnosti a že na nich vyjádřené právní názory korespondují se všemi znaky skutkové podstaty přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, Nejvyšší soud shledal, že napadená rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami. Protože tento závěr mohl učinit na základě napadených rozhodnutí a příslušného spisu, z nichž je patrné, že napadená rozhodnutí ani jim předcházející řízení není zatíženo vytýkanými vadami, dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
                                                          Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

                                                          V Brně dne 27. 2. 2018
                                                          JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu