Rozhodnutí NS

8 Tdo 188/2020

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:03/24/2020
Spisová značka:8 Tdo 188/2020
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.188.2020.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Nutná obrana
Dotčené předpisy:§ 29 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:B
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
8 Tdo 188/2020-521


USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 3. 2020 o dovolání obviněného V. Ch., nar. XY, Ukrajina, trvale bytem XY, Užhorod, v České republice se zdržujícího na adrese XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Bělušice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 8 To 74/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 6/2019, t a k t o :


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. Ch. odmítá.

O d ů v o d n ě n í :
 
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2019, sp. zn. 46 T 6/2019, byl obviněný V. Ch. uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že
dne 6. 1. 2019 kolem 4:30 hodin v Praze 9, XY č. XY, v přízemí budovy, v neoznačeném pokoji sousedícím se společnou kuchyní, po předchozím vzájemném slovním a následně fyzickém napadání s poškozeným V. S., nar. XY, uchopil celokovový z boku zavírací nůž černé barvy délky 20 cm s délkou střenky 9 cm, a v úmyslu poškozeného V. S. usmrtit, mu značnou a střední intenzitou zasadil celkem šest řezných a bodnořezných ran, čímž mu způsobil řeznou ránu v dolní části levé boční strany hrudníku ve výši 8. mezižebří velikosti asi 8x4 cm pronikající k žebru s podminovaným tj. laločnatým okrajem a dvě povrchní řezné rány délky cca 4 cm a 3 cm nad výše uvedenou řeznou ranou, tedy na levé boční straně hrudníku, následkem čehož došlo ke způsobení krvavého výpotku šíře do 10 mm v levé pohrudniční dutině bez známek pneumothoraxu, dále mu způsobil hlubokou řeznou ránu zasahující až ke kosti s částečným přerušením dlouhé hlavy trojhlavého pažního svalu nad okovcem vlevo, tj. nad loktem, povrchní řeznou ranku délky 2 cm v oblasti levého ramene zasahující do podkoží a povrchní drobnou řeznou ránu v oblasti okovce vlevo, tedy zranění, která byla spojena s krvácením, přičemž v případě, že by poškozený nebyl ošetřen a nebylo by krvácení zastaveno, mohl by se u něj rozvinout pokrvácivý šok a mohl by být jeho život bezprostředně ohrožen, v případě přetětí pažní tepny u hluboké řezné rány v dolní části levé paže mohly nastat výrazné krevní ztráty vedoucí až k vykrvácení, a to již v průběhu několika minut, v případě přetětí pažního nervu mohlo dojít k výrazně snížené hybnosti levé horní končetiny, útokem vedeným do levé strany hrudníku mohl nůž proniknout do levé hrudní dutiny a vést k poranění plíce, srdce či velkých hrudních cév za současného rozvoje tzv. pneumothoraxu a zakrvácení levé hrudní dutiny, tj. poranění bezprostředně život ohrožující, případně smrtelná, přičemž při takto vedeném způsobu útoku na místo, kde se nachází srdce a řada dalších životně důležitých orgánů, musel V. Ch. minimálně vědět, že poškozeného V. S. může tímto způsobem usmrtit a byl s tím srozuměn.  
    2. Za uvedený zločin byl obviněný odsouzen podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen trest vyhoštění na dobu deseti let. Rovněž bylo rozhodnuto podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku o propadnutí věci, a to celokovového z boku uzavíratelného nože, a podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku o zabraní loveckého nože v černém silonovém pouzdru.
      3. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 8 To 74/2019, z podnětu odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. uvedený rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil ve výroku o trestu odnětí svobody a o způsobu jeho výkonu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1, 5 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon ho zařadil podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s ostrahou.  
      II. Dovolání obviněného

      4. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, jímž vytýkal, že soudy nesprávně posoudily průběh celého incidentu, neboť pouze odvracel útok hrozící mu ze strany poškozeného.
        5. V této souvislosti obviněný soudu druhého stupně vytkl, že to byl poškozený, kdo původně verbální konflikt převedl do fyzické potyčky tím, že obviněného napadl pěstmi, což je zásadní zjištění, které svědčí o tom, že právě obviněný byl napaden a musel odvracet útok poškozeného. K tomu obviněný sice použil prostředků s vyšším zraňujícím potenciálem, nicméně učinil tak s ohledem na to, že poškozený je silnější fyzické konstrukce, a proto bylo užití nože ospravedlnitelné.
          6. Obviněný připustil, že poškozený jako prvotní iniciátor fyzického útoku utrpěl vícero zranění nožem, nicméně se tak stalo v důsledku toho, že šlo o trvající útok poškozeného a obviněný byl v potyčce jednoznačně slabší stranou, jak dosvědčil i O. P. Obviněný rovněž vyjádřil lítost nad tím, že mu jeho opilost, již považoval za vyšší, než znalec v této věci zjistil, a v důsledku níž si nevybavuje přesné detaily potyčky, brání subjektivně si uvědomit celou věc a lépe ji pochopit. Taktéž má za to, že v rozporu s výpovědí znalce MUDr. Jiřího Hladíka, který připustil vznik dvou ran poškozeného jeho pádem, soudy nesprávně konstatovaly, že mu obviněný zasadil celkem šest ran, což je o třetinu více, než odpovídá skutečnosti, přičemž vyhodnocení umístění bodnořezných ran bylo provedeno zcela v jeho neprospěch. Okolnost, že rány směřovaly do levé oblasti hrudníku poškozeného, nebyla dána jeho úmyslem jej usmrtit, ale tím, že proti sobě oba stáli čelem a obviněný útočil pravou rukou. Navíc byl opilý, což společně s rychlostí celého incidentu vylučuje cílené plánování umístění bodnutí, které bylo ryze instinktivní a ovlivněné okolnostmi odvracení útoku poškozeného. Zmíněné okolnosti soud zcela pominul, a ani nezohlednil, že obviněný nad svým činem vyjádřil upřímnou lítost.
            7. S ohledem na ovlivnění alkoholem, které bylo podle obviněného intenzivní a svědčí o snížené příčetnosti, bylo složité zpětně hodnotit jeho subjektivní stránku, naproti tomu bylo nutné zohlednit jeho bezúhonnost, příkladný rodinný život, chování po skutku, spolupráci s orgány činnými v trestním řízení, náhradu nemajetkové újmy poškozenému a učiněnou omluvu, které jsou více než výmluvnými ukazateli toho, že neměl v úmyslu poškozeného zavraždit. Z těchto důvodů odvolací soud jeho čin nesprávně právně kvalifikoval jako zločin vraždy ve stadiu pokusu, když dostatečně nevyhodnotil, že jednal v přiměřené obraně v návaznosti na intenzitu útoku poškozeného. Právní stránkou věci se zabýval pouze povrchně, jen na základě podané obžaloby, aniž by zvažoval zvolení co nejpřiléhavější a správné právní kvalifikace,  např.  podle § 146a odst. 1 nebo podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku.
              8. K uvedené výhradě obviněný zdůraznil, že je ze všech důkazů patrné, že si smrt poškozeného nepřál, protože útoku zanechal bezprostředně poté, co byl upozorněn na krvácející ránu, a to i přesto, že mu nic nebránilo v něm pokračovat. Proto nelze dospět k závěru o vztahu obviněného k zamýšlenému následku ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, tj. smrti poškozeného, ale je nutné vycházet z okolností, za nichž k útoku došlo, jakým motivem byl veden, co útoku předcházelo a jak byl proveden. Teprve poté lze jednoznačně usuzovat na úmysl obviněného spáchat vraždu (srov. rozhodnutí č. 19/1969 Sb. rozh. tr.) obzvláště, když panují zásadní pochybnosti o naplnění subjektivní stránky. Z uvedených důvodů mělo být soudy postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo a na daný skutek mělo být nahlíženo jako na trestný čin podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku (srov. rozhodnutí č. 16/1964 Sb. rozh. tr.).

              9. Závěrem podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud přezkoumal napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 8 To 74/2019, a aby ho podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a následně věc podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
                  III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství

              10. Nejvyšší státní zástupce ve vyjádření k podanému dovolání (§ 265h odst. 2 tr. ř.) nejprve shrnul obsah v něm uplatněných námitek ve vztahu k důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž obviněnému nepřisvědčil v jeho výhradě, že nebyla naplněna subjektivní stránka. Poukázal zejména na použitý nástroj (nůž o délce 20 cm), množství zasazených ran, jež byly vedeny střední až velkou silou, a jejich lokalizaci na těle poškozeného (levá strana hrudníku), což svědčí o srozumění obviněného s možným smrtelným následkem (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2016, sp. zn. 8 Tdo 747/2016). Z těchto důvodů neměl pochybnosti o správnosti závěru soudů obou stupňů a v podrobnostech plně odkázal na odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí (srov. strany 5 až 6 rozsudku odvolacího soudu a strany 10 až 11 rozsudku soudu prvního stupně).
                11. Námitku nutné obrany podle § 29 tr. zákoníku státní zástupce rovněž nepovažoval za důvodnou a ztotožnil se též s názorem odvolacího soudu, že se jednalo o „obranu zcela zjevně nepřiměřenou“ (srov. stranu 5 rozsudku odvolacího soudu) a zjištěné skutečnosti dal do souvislosti i s trestní věcí, v níž Nejvyšší soud rozhodoval dne 28. 11. 2002, sp. zn. 6 Tdo 851/2002. V projednávané věci je patrné, že hádka obviněného a poškozeného neměla vážnou příčinu a již v jejím průběhu se oba společně domluvili, že se pomlátí, hecovali se, jeden řekl, teď se pobijeme, a druhý, tak jo, pojď do toho. Následovalo pošťuchování a vzájemné údery, přičemž potyčka byla vyrovnaná a nikdo nebyl vážněji ohrožen, dokud si obviněný nevzal nůž. Z těchto skutečností je patrné, že se oba zúčastnění aktivně přihlásili k účasti na potyčce, což námitku nutné obrany, s ohledem na shora uvedené, vylučuje, jakož i aplikaci privilegované skutkové podstaty podle § 146a tr. zákoníku, neboť v dané situaci absentují zákonné podmínky pro její použití. Nemožnost právní kvalifikace podle § 146 tr. zákoníku vyplývá zejména z toho, že čin obviněného vykazuje všechny znaky zločinu pokusu vraždy, což vede k logickému závěru, že se nemůže jednat o trestný čin ublížení na zdraví.
                  12. Pokud obviněný vytýkal, že soudy hodnotily provedené důkazy v jeho neprospěch, nepřihlédly dostatečně k tomu, že byl opilý, a pochybily při úvahách, které se týkaly počtu zasazených ran, či okolností, za nichž byly uštědřeny, jde o námitky z hlediska dovolacího řízení bezpředmětné, neboť nesměřují vůči právnímu posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale proti dokazování, což je v dovolacím řízení zásadně vyloučeno. Nadto připomněl, že z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí nelze dovodit existenci žádných významných, natož extrémních rozporů mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, neboť soudy postupovaly v souladu s pravidly podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř., resp. § 125 odst. 1 tr. ř. a jejich rozhodnutí jsou plně přezkoumatelná.
                    13. Vzhledem k výše uvedeným důvodům státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

                    14. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obviněnému k replice, nicméně ten vůči němu u Nejvyššího soudu do dne konání neveřejného zasedání dne 24. 3. 2020 neuplatnil žádné připomínky.
                        IV. Přípustnost a další podmínky dovolání
                        15. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

                        16. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o nějž obviněný dovolání opřel, lze vytýkat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Tento dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Na jeho podkladě nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu), nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03].
                          17. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, jenž Nejvyšší soud nemůže měnit (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.).
                          V. K dovolání obviněného

                          18. Z obsahu podaného dovolání je patrné, že obviněný těmto kritériím dostál, protože dovolání zaměřil zejména proti nesprávnému právnímu posouzení skutku podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 1 tr. zákoníku, které spatřoval v tom, že soudy jeho čin nepovažovaly za jednání v nutné obraně, když tvrdil, že pouze odvracel bezprostředně hrozící útok ze strany poškozeného. Podmínkám podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dostál i námitkami souvisejícími s nenaplněním subjektivní stránky skutkové podstaty vraždy ve stadiu pokusu, a to včetně výhrad, jimiž mířil vůči tomu, že soudy nezohlednily, že zločin spáchal v důsledku opilosti ve snížené příčetnosti, což mělo dopad na posouzení jeho úmyslného zavinění. Uvedené námitky korespondují s jím zvoleným dovolacím důvodem a Nejvyšší soud proto mohl na jejich podkladě posuzovat, zda je dovolání obviněného důvodné.
                          VI. Ke skutkovým námitkám
                            19. I přes výhrady právní povahy však obviněný v dovolání vytýkal, že soudy hodnotily provedené důkazy vyloženě v jeho neprospěch, a pochybily při úvahách, které se týkaly počtu zasazených ran a okolností jeho útoku, což jsou námitky založené na polemice s učiněnými skutkovými zjištěními, a i když se dotýkají pouze vad v procesních postupech a na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedopadají, bylo třeba zdůraznit, že přezkoumávaná rozhodnutí uvedenými vadami netrpí, a soudy obou stupňů již na obdobné výhrady reagovaly a dostatečně se s nimi vypořádaly [k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 (publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2002, svazek 17, pod č. T 408].
                              20. Z těchto důvodů Nejvyšší soud k námitkám obviněného, jimiž zpochybňoval učiněná skutková zjištění, připomíná (viz též i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14), že podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí je zjevné, že soudy dostály svým povinnostem vyplývajícím z § 2 odst. 5, 6 i § 125 odst. 1 tr. ř. a řádně skutkový stav věci na podkladě provedeného dokazování objasnily. Lze jen připomenout, že soud prvního stupně se během hlavního líčení zabýval okolnostmi, za nichž došlo k potyčce mezi obviněným a poškozeným, stejně jako objasňoval způsob, jakým byl útok obviněného veden, který nástroj k tomu byl použit, a jaký byl rozsah zranění, jež byla poškozenému způsobena. Za účelem náležitého zjištění všech skutečností soud při hlavním líčení vyslechl obviněného V. Ch. (č. l. 367 až 370 spisu), poškozeného V. S. (č. l. 373 až 375 spisu) a znalce z oboru zdravotnictví [odvětví soudní lékařství MUDr. Jiřího Hladíka (č. l. 371 spisu), odvětví psychiatrie MUDr. Petra Kubeje (č. l. 372 spisu) a odvětví klinická psychologie PhDr. Jiřího Klose, Ph.D. (č. l. 372 a 373 spisu)], kteří ztvrdili a doplnili závěry v jimi vypracovaných znaleckých posudcích, které soud provedl jako listinné důkazy. Dále byla podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. přečtena výpověď klíčového svědka O. P. (č. l. 101 až 108 a 376 spisu). Soud rovněž provedl listinné důkazy (výpis z rejstříku trestů obviněného, potvrzení jeho zaměstnavatele ALTA-PR, s. r. o., zprávy o pověsti z místa bydliště obviněného, čestné prohlášení poškozeného, lékařské zprávy, zprávy o hospitalizaci poškozeného v nemocnici XY, protokol o ohledání místa činu včetně fotodokumentace, záznamy o volání na tísňovou linku 112, 155 a 158 a další). Způsob, jakým provedené důkazy soud prvního stupně hodnotil, popsal v bodech 10. až 12. rozsudku. V odůvodnění svého rozhodnutí taktéž přiměřeně reagoval na obviněným uplatněnou obhajobu (srov. zejména bod 13. rozsudku soudu prvního stupně).
                                21. Odvolací soud v reakci na výhrady uvedené v odvolání shledal správnost učiněných skutkových zjištění (viz body 5. až 12. rozsudku). Rovněž k průběhu činu a námitce obviněného o významu útoku ze strany poškozeného odvolací soud připomněl, že vzhledem k značné hladině alkoholu v krvi obviněného i poškozeného, kteří si nebyli schopni relevantně zapamatovat, jak přesně se celá věc udála, což potvrdil i znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Petr Kubeje (č. l. 372 spisu), bylo nutné okolnosti celé potyčky dovozovat i z dalších důkazů. Podstatnou byla zejména výpověď svědka O. P. z přípravného řízení (srov. bod 10. rozsudku odvolacího soudu), kterou soud prvního stupně během hlavního líčení jako důkaz přečetl podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, a ze které okolnosti, za nichž se odehrála vzájemná potyčka obviněného a poškozeného, dostatečným způsobem vyplývají.

                                22. Soudy obou stupňů nepřisvědčily námitce obviněného, že dvě rány způsobené poškozenému mohly vzniknout jeho pádem, přičemž tuto skutečnost zvážily a řádně ji posuzovaly. Pro stručnost lze odkázat na bod 10. rozsudku soudu prvního stupně a bod 11. rozsudku odvolacího soudu, kde soudy takovou možnost vyvrátily na podkladě výsledků provedeného dokazování a vysvětlily, z jakých důkazů vyplynulo, že všechna poranění poškozeného vznikla jednáním obviněného.
                                  23. Nejvyšší soud doplňuje, že přezkoumávaná rozhodnutí netrpí obviněným zmíněnými vadami, a naopak konstatuje, že z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že soudy věnovaly dostatečnou pozornost prověření obhajoby obviněného a zajištění důkazů objasňujících všechny rozhodné okolnosti, za nichž k činu došlo. Jejich postup odpovídá zásadám uvedeným v § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. a § 125, popř. § 134 odst. 2 tr. ř. Obstaraly dostatek důkazních prostředků, které zákonným způsobem provedly a jež hodnotily plně v souladu se zásadami vymezenými v § 2 odst. 6 tr. ř. [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03]. Měly na paměti, že z rámce dokazování vedeného v souladu s požadavky § 2 odst. 5 tr. ř. musejí vycházet i tehdy, je-li skutkový stav třeba zjišťovat toliko na základě důkazů nepřímých, jež nedokazují přímo vinu či nevinu určité osoby, ale dokazují skutečnost, z níž lze na vinu či nevinu takové osoby usuzovat (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12). Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že pravidla spravedlivého procesu v této věci porušena nebyla, protože soudy v posuzované věci dostály všem povinnostem uloženým jim trestním řádem, neboť provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2800/11, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 1067/10, či ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1326/13, aj.).


                                  VII. K právním výhradám

                                  a) k nutné obraně


                                  24. Podle obsahu zjištěného skutkového stavu věci se soudy zabývaly i tím, za jakých okolností k činu, jenž je obviněnému kladen za vinu, došlo, a vypořádaly se i s jeho výhradami, že byl napaden a musel odvracet útok poškozeného, který byl silnější fyzické konstrukce a měl ve sporu převahu, přičemž obviněný za těchto podmínek jednal v nutné obraně podle § 29 tr. zákoníku, a nešlo o její exces, při němž by o jednání v nutné obraně nešlo.

                                  25. Uvedené námitce obviněného soudy nižších stupňů nepřisvědčily. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí je patrné, že zejména odvolací soud dostatečně rozvedl, proč se nejednalo o nutnou obranu podle § 29 odst. 1 tr. zákoníku, když jednání obviněného bylo zjevně nepřiměřené, a proto ho lze posoudit spíše podle § 29 odst. 2 tr. zákoníku. Ve stručnosti lze konstatovat, že odvolací soud popsal a posoudil povahu útoku obviněného vůči poškozenému i okolnosti, za nichž bylo proti poškozenému útočeno, a to i v souvislostech předcházejícího verbálního i fyzického konfliktu mezi oběma účastníky. Neopomněl, že celá situace byla v podstatě banálním sporem, který přerostl ve fyzickou potyčku. Podle svědka O. P. byl konflikt zapříčiněn tím, že se spolu chtěli obviněný s poškozeným poprat, hádali se a následně se pošťuchovali, a vzájemně se napadali údery do obličeje. Potyčka byla vyrovnaná, nikdo nebyl ohrožen. V určitý moment však došlo k excesu, neboť obviněný vzal neočekávaně a mimo dosavadní průběh konfliktu nůž, jenž použil (srov. č. l. 104 spisu). Tyto skutečnosti podle odvolacího soudu vylučují aplikaci ustanovení § 29 odst. 1 tr. zákoníku, protože obviněný proti poškozenému použil takový prostředek způsobem, že to zcela jasně, očividně a nepochybně neodpovídalo okolnostem charakterizujícím způsob útoku, a proto se jednalo ve smyslu § 29 odst. 2 tr. zákoníku o obranu zcela zjevně nepřiměřenou (srov. bod 10. rozsudku odvolacího soudu).

                                  26. Uvedený závěr odvolacího soudu odpovídá zjištěným skutečnostem, avšak právní závěr není zcela přesný, neboť prokázané okolnosti jsou správně posouzeny pouze v závěru, že nejde o nutnou obranu podle § 29 odst. 1 tr. zákoníku, podle níž čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Nelze se však již ztotožnit s tím, že jde o intenzivní exces z nutné obrany podle 29 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož o nutnou obranu nejde, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Nejvyšší soud k těmto závěrům připomíná, že v dané věci se nemůže jednat o nutnou obranu, protože vzájemnou potyčku, kterou si dvě osoby mezi sebou sjednali, nelze považovat za odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem. Jestliže se dvě osoby dohodnou, že se budou vzájemně napadat, dobrovolně se tím vystaví útokům druhé osoby, takový útok očekávají a rovněž jej odvracejí (obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 11 Tdo 1376/2005). Protože pro to, aby jednání obviněného bylo možné považovat za nutnou obranu v situaci, kdy proti sobě navzájem útočí dvě osoby, je rozhodující počáteční iniciativa, tedy kdo začal (mohou se uplatnit i další pomocná kritéria: jaká byla pohnutka či motiv jednání každé ze stran, čí jednání směřovalo ke stupňování konfliktu), není možné uvedené pravidlo v přezkoumávané věci uplatnit, protože počátek konfliktu byl vůlí obou zúčastněných. Lze připomenout i další podmínky posouzení činu za splnění nutné obrany, u níž podle okolností případu musí být jasné, že útok musí bez prodlení a určitě následovat za hrozbou, přitom však nemusí být neočekávaný. Hrozba nemusí být vyslovena, postačí, když z okolností případu vyplývá (např. útočník sahá po zbrani). Útok nesmí být však ukončen ani přerušen. Jestliže byl útok ukončen nebo přerušen a nebezpečí již přímo nehrozí, nepřichází nutná obrana v úvahu. Na druhé straně však není třeba čekat, až útočník udeří první. Iniciativa, vedoucí ke vzájemnému střetnutí, ale musí vycházet pouze od útočníka. Touto iniciativou je právě určováno, kdo je útočníkem a kdo obráncem. Další průběh střetnutí, pokud byly zachovány meze nutné obrany, na tom nic nemění (srov. ŠÁMAL P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 399 až 404).

                                  27. Pokud odvolací soud shledal, že šlo o exces z nutné obrany, protože byla zjevně nepřiměřená způsobu útoku, tak bylo nutné posoudit její přiměřenost se zřetelem na všechny okolnosti případu; na vybočení z mezí nutné obrany nelze usoudit jen z toho, že napadený se bránil zbraní proti neozbrojenému útočníku, věkově podstatně mladšímu, fyzicky silnějšímu a známému svou agresivitou [srov. rozhodnutí č. 49/1970 Sb. rozh. tr.]. V posuzované věci má význam, že beztrestnosti podle § 29 tr. zákoníku se nemůže dovolávat ten, kdo se při obraně proti útoku neomezí na odvrácení útoku, ale podnikne další útočné činy, neodůvodněné již pouze nutností obrany, a kdo se popř. dá s útočníkem do vzájemné půtky, takže již u něho nejde o obranu, ale o vypořádání se s útočníkem [srov. např. rozhodnutí č. 26/1967 Sb. rozh. tr.]. O tzv. exces (vybočení) z mezí nutné obrany půjde zásadně tehdy, jestliže zde některé podmínky nutné obrany byly, tzn., stav byl nutné obraně blízký, aniž však byly podmínky nutné obrany dány ve všech směrech. Teorie i praxe rozlišuje exces intenzivní a exces extenzivní. V případě intenzivního excesu jde o exces (vybočení) co do míry obranného zákroku, neboť obrana nebyla zcela zjevně přiměřená způsobu útoku, přičemž může jít o nepoměr v intenzitě nebo v případě mimořádného nepoměru ve způsobené škodě. Naproti tomu exces extenzivní znamená vybočení co do doby zákroku, neboť obrana nebyla provedena v době, kdy útok přímo hrozil nebo trval, přičemž může jít o provedení obrany v době, kdy útok skončil, anebo naopak byla obrana předčasná. V obou těchto případech je nutná obrana vyloučena (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 433/02, uveřejněný ve Sb. nál. a usn. ÚS, roč. 2004, sv. 33, pod č. 49, s. 11).
                                    28. Z těchto úvah je zřejmá správnost závěru odvolacího soudu, že se o nutnou obranu podle § 29 odst. 1 tr. zákoníku nejednalo, protože mezi obviněným a poškozeným šlo o vzájemnou výzvu k fyzické půtce, na níž se domluvili, která však skončila užitím nože ze strany obviněného a vážným poraněním poškozeného. Z uvedeného důvodu není otázka tzv. přiměřenosti obrany klíčová, protože chování obviněného nebylo jednáním, jímž by odvracel přímo hrozící nebo trvající útok ze strany poškozeného na zájmy chráněné trestním zákoníkem, nýbrž šlo o oplácení útoku útokem, což shora vymezeným zásadám a podmínkám nutné obrany neodpovídá. Pokud odvolací soud shledal, že se jednalo o tzv. exces z nutné obrany podle § 29 odst. 2 tr. zákoníku, Nejvyšší soud považuje za nutné takový závěr upřesnit, protože když nejde o nutnou obranu (nejsou splněny podmínky § 29 odst. 1 tr. zákoníku), nemůže se jednat ani o vybočení z ní, protože exces z nutné obrany má logickou návaznost na obranu při odvracení přímo hrozícího nebezpečí prostředky nebo čas nebyly správně zvoleny. Neexistuje-li však vůbec situace, že je odvraceno přímo hrozící nebezpečí (§ 29 odst. 1 tr. zákoníku), pak logicky nemůže nastat ani okolnost z takové skutečnosti vyúsťující.
                                      29. Nejvyšší soud podotýká, že čin obviněného svědčí o tom, že se zpronevěřil povaze dohodnuté půtky, kterou si s poškozeným stanovili, když užil nože za situace, kdy v žádné fázi vzájemných úderů nedošlo k tomu, že by byl obviněný poškozeným donucen bránit se tak razantním způsobem, jako je použití zbraně. Neopodstatněná a nepodložená je proto obhajoba obviněného, že nůž použil, protože byl ve fyzické potyčce rozhodně slabší stranou, protože tato skutečnost byla obviněnému ještě před tím, než se k souboji s poškozeným rozhodl, známa. Naproti tomu bylo prokázáno, že souboj byl až do neočekávaného (spíše však zákeřného) použití nože vyrovnaný (srov. bod 4. rozsudku soudu prvního stupně, č. l. 104 spisu). Soudům obou stupňů lze přisvědčit, že jednání obviněného svou intenzitou zcela zjevně neodpovídalo chování poškozeného, neboť ten útočil pouze pěstmi. Naproti tomu obviněný užil nůž, což je potencionálně smrtící nástroj, a zasadil s ním poškozenému celkem šest různě intenzivních ran, přičemž následky tohoto útoku nebyly fatální pouze díky tomu, že se obviněný netrefil do žádného životně důležitého orgánu či tělní tepny, byť rány směřovaly do oblasti těla, kde se takové orgány nacházejí. Konflikt mezi poškozeným a obviněným musel být ukončen druhou osobou, svědkem O. P. (srov. bod 11. rozsudku soudu prvního stupně). Shora uvedené skutečnosti svědčí o tom, že ze strany obviněného šlo o čin, který se zcela zjevně vymykal intenzitě jednání poškozeného, a byl zcela mimo podmínky nutné obrany. Jen pro úplnost pak Nejvyšší soud podotýká, že takový závěr zmiňuje z toho důvodu, že je v zájmu zásady zákazu reformationis in peius, která stanoví nemožnost změny postavení obviněného v trestním řízení v jeho neprospěch pokud bylo podáno dovolání pouze v jeho prospěch (srov. § 265p odst. 1 tr. ř.), a protože závěr jenž učinil odvolací soud o tom, že obviněný jednal v intenzivním excesu z nutné obrany, je pro něj závěrem příznivějším, než ten, k němuž dospěl Nejvyšší soud při právním posouzení věci, lze jej zmínit jen jako názor vyvracející námitky obviněného bez toho, aby se jakýmkoliv způsobem promítl do výsledku dovolacího řízení.  
                                        30. Z těchto důvodů Nejvyšší soud k námitkám obviněného konstatuje, že jim nemohl přisvědčit, protože jej soudy důvodně shledaly trestně odpovědným za čin, který spáchal.
                                        b) k subjektivní stránce

                                        31. Nejvyšší soud taktéž neshledal důvodnými námitky obviněného zaměřené proti subjektivní stránce a z ní plynoucí právní kvalifikaci, ani jeho požadavek na posouzení jemu za vinu kladeného činu jako ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku. Naopak je třeba přisvědčit správnosti závěrů, které v tomto směru učinily soudy obou stupňů. Soud prvního stupně podle výsledků provedeného dokazování shledal, že obviněný jednal v úmyslu nepřímém podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, protože poškozeného usmrtit nechtěl, ale věděl, že mechanismem, jímž na něj zaútočil, může k usmrcení dojít, a pro případ, že smrt způsobí, byl s tím srozuměn. Poškozenému zasadil šest ran do levé strany hrudníku, které vznikly působením střední až velké síly, přičemž pouhou náhodou nedošlo k poškození životně důležitých orgánů ani velkých cév, či nervů. Útoky vedl nožem délky 20 cm se střenkou dlouhou 9 cm, a musel být minimálně srozuměn s tím, že opakovanými bodnými a řeznými ranami do oblasti, kde se nachází životně důležité orgány, může dojít ke smrtelnému následku, ke kterému nedošlo jenom shodou okolností, a rovněž díky okamžitému přivolání lékařské odborné pomoci, pro kterou u poškozeného nenastaly výraznější krevní ztráty, které by jej přímo ohrozily na životě (srov. bod 12. rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud tyto závěry a úvahy soudu prvního stupně považoval za správné, a v přezkoumávaném rozhodnutí je potvrdil (srov. body 11. a 12. rozsudku odvolacího soudu).
                                          32. Rovněž je třeba v rozporu s tvrzením obviněného v dovolání, zdůraznit, že soudy obou stupňů v rámci svých úvah zvažovaly i ovlivnění obviněného alkoholem v době činu, přičemž tuto skutečnost zohlednily a do svých úvah ji zahrnuly. Zejména soud prvního stupně v odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí vyjádřil, že je přesvědčen, že velkou roli v jednání obviněného sehrál alkohol, který odbrzdil jeho zábrany. Správně poté odkázal na závěry znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Petra Kubeje, který potvrdil, že rozpoznávací a ovládací schopnosti obviněného byly v době činu výrazně forenzně sníženy, avšak stále byly blíže k jejich zachování než vymizení. Obviněný dobře znal účinky alkoholu na svou osobu, neboť je jeho běžným uživatelem. Proto soud shledal, že u obviněného nelze kvůli ovlivnění alkoholem vylučovat jeho trestní odpovědnost, přičemž to nemůže být ani polehčující okolností, neboť ho obviněný požil dobrovolně, a do stavu středně těžké opilosti se uvedl sám. Je tedy namístě, aby nesl důsledky svého jednání spáchané pod vlivem alkoholu, byť svého jednání současně lituje (srov. bod 13. rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud k tomuto závěru pouze dodal, že obviněný se dopustil činu ve stavu prosté, nikoli komplikované nebo patické, opilosti (srov. bod 12. rozsudku odvolacího soudu). Ze shora uvedeného je jasně patrné, že soudy význam opilosti obviněného odpovídajícím způsobem posuzovaly s ohledem na okolnosti, za kterých k činu došlo.

                                          33. Nejvyšší soud na podkladě těchto zjištění shledal, že soudy se se všemi rozhodnými skutečnostmi vypořádaly a postupovaly v souladu se zákonnými hledisky a s obsahem a výsledky provedeného dokazování. K uvedenému dodává, že zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí. Jedná se o úmyslný trestný čin, a proto se zde vyžaduje zavinění nejméně ve formě nepřímého úmyslu. Podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku je pokusem trestného činu jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu spáchat trestný čin, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
                                            34. Z popisu skutku ve výroku rozsudku soudu prvního stupně vyplývají všechny okolnosti rozhodné pro posouzení subjektivní stránky obviněného. Vzhledem k tomu, že soudy pokus zločinu vraždy spatřovaly naplněným v nepřímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, je vhodné v obecném rovině uvést, že v něm pachatel jedná, pokud věděl, že svým jednáním může způsobem uvedeným v zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele k způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Podle trestněprávní nauky není způsobení následku přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Přitom je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze vedlejším následkem jednání pachatele, s kterým je však srozuměn. Na takové srozumění lze usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. (§ 1-139). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 223 až 224).
                                              35. Po subjektivní stránce, která vyjadřuje psychický vztah pachatele, jenž nelze přímo pozorovat, je u pokusu o zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 1 tr. zákoníku rozhodné, k jakému následku směřoval úmysl pachatele; zavinění je v takových případech určujícím kritériem pro použití právní kvalifikace, protože zločin vraždy je trestným činem úmyslným. To znamená, že pachatel chtěl svým jednáním způsobit jinému smrt (úmysl přímý). Postačí však, že pachatel věděl o možnosti způsobení smrti, a pro případ, že takový následek nastane, byl s ním srozuměn (úmysl nepřímý, popř. eventuální). Úmysl obviněného soudy nižších stupňů zcela správně zjišťovaly z objektivních skutečností, zejména z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení, z místa na něž bylo na těle poškozeného útočeno, apod. Z tohoto hlediska mají závěry učiněné oběma soudy podklad jak ve skutkových zjištěních, tak i v objektivních skutečnostech, a závěr o zavinění obviněného je podložen výsledky dokazování a logicky z nich vyplývá (srov. rozhodnutí č. 19/1969 a 19/1971 Sb. rozh. tr.). Okolnosti subjektivního charakteru byly dovozovány nepřímo, a to z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12). Soudy ze souhrnu všech učiněných zjištění, aniž by předem přikládaly zvláštní význam některému důkaznímu prostředku. Naopak na zavinění obviněného usuzovaly ze všech konkrétních okolností, za kterých byl čin spáchán, a ze všech důkazů z tohoto hlediska významných (srov. rozhodnutí č. 60/1972-IV. Sb. rozh. tr.). Zvažovaly, jakým směrem a do jaké části těla rány lokalizoval. Rozhodné pro jejich závěr bylo, že obviněný opakovanými ataky nožem užil střední až velkou sílu, přičemž mířil do oblasti levé boční strany hrudníku, kde jen shodou náhod nezasáhl srdce, plíce, velké cévy či další životně důležité orgány. Jednáním obviněného došlo ke způsobení celkem šesti různě závažných řezných a bodnořezných poranění. K útoku použil nůž o délce 20 cm se střenkou dlouhou 9 cm a rány směřoval „jakoby hákem ze strany“, přičemž bodný nástroj byl dostatečně způsobilý, aby pronikl do levé části hrudní dutiny (srov. č. l. 150 až 154 spisu). Tyto skutečnosti jsou dostatečným podkladem pro závěr, že obviněný byl srozuměn s možným následkem smrti poškozeného, protože útok vedený takto ostrým a velkým nožem lokalizovaný do oblasti, kde je uloženo srdce a další životně důležité orgány, obvykle vede ke smrti obzvláště, když jde o několik ran, když právě jejich četnost umocňuje záměr obviněného. Navíc následek smrti poškozeného vlivem způsobených poranění bezprostředně hrozil, kdyby mu nebyla téměř okamžitě poskytnuta odborná lékařská pomoc, a rozvinul se u něj pokrvácivý šok. Význam mělo i to, že útoků obviněný zanechal až poté, co zakročil svědek O. P.
                                                36. Z těchto důvodů Nejvyšší soud závěr o nepřímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku shledal správným. Na uvedeném nemůže nic změnit ani to, že byl pod vlivem alkoholu, protože soudy tuto skutečnost správně posoudily, dostatečným způsobem ji zvažovaly a navíc shledaly, že opilost obviněného byla nižší, než se ji snažil ve svých výpovědích prezentovat. Do stavu opilosti se přivedl vědomě sám, a měl své chování tomuto svému stavu přizpůsobit. Uvedená skutečnost se proto na právní závěr o jeho zavinění k pokusu zločinu vraždy nepromítá.
                                                  37. Na základě všech shora učiněných závěrů Nejvyšší soud shledal, že soudy obou stupňů nepochybily, jestliže na základě výsledků provedeného dokazování v předmětném činu shledaly naplněnými znaky pokusu zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 1 tr. zákoníku. Vzhledem k tomu, že byly naplněny znaky pokusu uvedeného zločinu, je vyloučeno, aby byl v činu obviněného shledán jiný trestný čin. Z těchto důvodů rovněž nelze přiznat opodstatnění námitkám obviněného, jimiž se domáhal právní kvalifikace podle § 146 tr. zákoníku nebo podle § 146a tr. zákoníku.  
                                                  VIII. Závěr

                                                  38. Nejvyšší soud na základě všech uvedených úvah a zjištění dospěl k závěru, že dovolání obviněného není důvodné, protože soudy vyjádřený závěr o jeho vině bylo možné učinit podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí i připojeného spisového materiálu, z nichž vyplynuly všechny rozhodné skutkové i právní okolnosti, podle nichž Nejvyšší soud shledal, že napadená rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami a dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
                                                    P o u č en í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný                         prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

                                                    V Brně dne 24. 3. 2020
                                                       
                                                      JUDr. Milada Šámalová      předsedkyně senátu