Rozhodnutí NS

23 Cdo 2681/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:02/12/2018
Spisová značka:23 Cdo 2681/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.2681.2017.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Náhrada škody
Dotčené předpisy:§ 5 odst. 3 předpisu č. 169/1995Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
05/21/2018
IV. ÚS 1745/18
JUDr. Jaromír Jirsa
odmítnuto
09/18/2018
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně ČEZ Prodej, a. s., se sídlem v Praze 4, Duhová 1/425, IČO 27232433, proti žalovanému K. K., se sídlem v Ústí nad Orlicí, Velké Hamry 393, insolvenčímu správci dlužníka ANIDOR s.r.o., se sídlem v Bystré, Sulkovská 80, IČO 27473261, zastoupenému JUDr. Martinem Týle, advokátem se sídlem v Pardubicích, Škroupova 561, o vzájemném návrhu žalovaného na náhradu škody ve výši 18 028 952,68 Kč, vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 38 Cm 41/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. ledna 2017, č. j. 12 Cmo 194/2016-1130, takto:

I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:

Krajský soud v Hradci Králové jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18. února 2016, č. j. 38 Cm 41/2002-1093, zamítl žalobu, kterou se žalovaný vzájemným návrhem domáhal zaplacení v záhlaví uvedené částky a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně rozhodoval o vzájemném návrhu ze dne 3. června 2002, kterým se právní předchůdce žalovaného domáhal na žalobci náhrady skutečné škody a ušlého zisku s odůvodněním, že žalobce porušil svoje povinnosti vyplývající z § 5 odst. 13 vyhlášky ministerstva průmyslu a obchodu č. 169/1995 Sb., kterou se stanoví podrobnosti o podmínkách dodávek elektřiny a o způsobu výpočtu škody vzniklé dodavateli neoprávněným odběrem elektřiny (dále jen „vyhláška č. 169/1995 Sb.“), neboť neumožnil žalovanému připojení přímotopů v odběrném objektu. Podle žalovaného žalobce rovněž porušil své povinnosti držitele státní autorizace podle zákona č. 222/1994 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o Státní energetické inspekci, které spočívají v povinnosti zajistit dodávky elektřiny každému odběrateli za podmínek stanovených zákonem. Žalobce žalovanému dle jeho tvrzení způsobil škodu spočívající v tom, že žalovaný nemohl zajistit dostatečné vytápění podnikatelského objektu, v důsledku čehož žalovaný musel přemístit svoji výrobu do jiných míst v Ch. a S. a vznikl mu tak ušlý zisk a skutečná škoda spočívající v nákladech na přemístění výroby.

Soud prvního stupně rozhodoval na základě následujícího skutkového stavu. Právní předchůdce žalovaného uzavřel se žalobcem dne 28. září 1998 kupní smlouvu č. 35101 k odběrům elektrické energie na dobu neurčitou pro odběrné místo Ch. s počátečním stavem měřidla 27711, sazbou C2, s hlavním jističem před elektroměrem 50A a instalovaným příkonem 14 kW. Žalovaný požádal dne 21. září 1999 o zvýšení instalovaného příkonu pro uvedené odběrné místo, která byla žalobcem zamítnuta dne 22. října 1999 s odůvodněním, že stávající kabelové vedení v ulici je vytíženo a bez jeho výměny nelze nadále další odběry požadované žalovaným povolovat s tím, že pokud by bylo připojeno přímotopné elektrické vytápění, došlo by k přetížení kabelového vedení.

Žalobce poté provedl rekonstrukci distribuční sítě a v roce 2001 tak v místě odběru došlo k rozšíření rozvodného zařízení. Poté žalobce oznámil žalovanému, že je možné povolit požadované vytápění v odběrném místě a oznámil mu změnu sazby na C45 nebo C46. Účastníci poté uzavřeli dne 27. srpna 2001 kupní smlouvu č. 359 o dodávce elektřiny pro odběratele kategorie „C“. Montáž nového elektroměru byla provedena dne 10. září 2001 s uvedenou hodnotou jističe před elektroměrem – typ 63A.

Soud prvního stupně při posuzování zjištěného skutkového stavu vycházel z § 3 odst. 2 písm. b) a § 3 odst. 3 vyhlášky č. 169/1995 Sb., a dospěl k závěru, že uplatněný nárok žalovaného na určení způsobu připojení odběrného místa není důvodný, neboť způsob připojení byl již dán, což ostatně potvrdil také znalecký posudek, podle něhož žalobce určil způsob připojení předmětného odběrného místa v souladu s § 3 odst. 2 vyhlášky č. 169/1995 Sb.

K argumentaci žalovaného, že žalobce porušil svoji povinnost dodávat mu elektrickou energii až do výše rezervovaného příkonu, soud prvního stupně uvedl, že případné zvýšení příkonu by bylo možné pouze za předpokladu provedení rekonstrukce distribuční sítě. Podle soudu prvního stupně tak odběratel sice má právo být připojen, ovšem nemůže se jednat o automatické připojení bez jakéhokoliv posouzení dalších podmínek. Podle závěru soudu prvního stupně žalobci svědčilo právo projednat a posoudit instalaci přímotopných spotřebičů v provozovně žalovaného a přihlédnout při svém rozhodování k technickým možnostem připojení, například k možnostem zatížení sítě při splnění podmínek jejího bezpečného provozu. Soud prvního stupně rovněž odkázal na znalecký posudek Ladislava Lněničky, který rekonstrukci distribuční sítě označil za nutnou s odkazem na protokol o posouzení kabelového zatížení s provedeným měření, přičemž tento protokol označil za průkazný a nezpochybnitelný.

Soud prvního stupně tedy uzavřel, že žalobce neporušil žádnou svoji povinnost, a rovněž uvedl, že povinnost žalobce jako držitele autorizace uzavřít s každou fyzickou či právnickou osobou, která o to požádá, smlouvu o dodávce elektřiny není povinností absolutní, neboť je přímo v zákoně omezena technicko-ekonomickými možnostmi držitele autorizace. Žádosti žalovaného na zvýšení rezervovaného příkonu, resp. na připojení přímotopů, nebylo možné dle soudu prvního stupně vyhovět z důvodu přetížení kabelu, proto bylo právem a zároveň povinností žalobce projednat podle § 3 odst. 2 písm. b) a podle § 3 odst. 3 vyhlášky č. 169/1995 Sb. připojení lokálních přímotopů v rozsahu 10kW a po projednání žádosti žalovaného o připojení podmínit připojení rekonstrukcí distribuční sítě, přičemž rekonstrukce poté proběhla v roce 2001. Soud prvního stupně na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že nebyl naplněn základní předpoklad vzniku odpovědnosti za škodu (§ 420 odst. 1 obč. zák.), a to porušení právní povinnosti žalobcem, neboť žalobce žádnou svoji právní povinnost v procesu rozhodování o žádosti žalovaného o zvýšení instalovaného příkonu neporušil. Odpovědnost žalobce za škodu proto není dána a nárok žalovaného soud prvního stupně shledal nedůvodným.

K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 6. ledna 2017, č. j. 12 Cmo 194/2016-1130, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel jednak ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, jednak ze skutkového stavu zjištěného v odvolacím řízení na základě zopakovaného dokazování. Z přihlášek k odběru elektřiny (ze dne 12. ledna 1998 a ze dne 12. října 1998) odvolací soud zjistil, že jimi došlo pouze ke změně odběratele z PePa s.r.o. na M. Š. a poté z M. Š. na M. S. Oba uvedli shodně evidované spotřebiče s přípojnou hodnotou 14kW a hlavním jističem 50A. Z žádosti M. S. o zvýšení instalovaného příkonu ze dne 21. září 1999 bylo zjištěno, že M. S. požádal o zvýšení příkonu o 10 kW na lokální přímotop a o zvýšení příkonu o 1,6kW na akumulační ohřev vody, přičemž žádost na zvýšení odběrů na topení byla zamítnuta.

Odvolací soud vycházel z § 9 odst. 3 zákona č. 222/1994 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o Státní energetické inspekci, a uzavřel, že povinnost uložená žalobci citovaným ustanovením není absolutní, ale je limitována technicko-ekonomickými možnostmi konkrétního dodavatele energie. Odvolací soud dále vycházel z toho, že požadavky na připojení nového odběrného místa či na zvýšení rezervovaného příkonu řeší § 3 odst. 2 vyhlášky č. 169/1995 Sb., přičemž podle § 3 odst. 2 písm. b) této vyhlášky bude u odběratelů kategorie C, kterým byl žalovaný, projednáno připojení jednotlivých spotřebičů s jmenovitým příkonem 10 kW a výše a elektrotepelných spotřebičů, pokud jejich souhrnný jmenovitý příkon včetně spotřebičů již připojených překročí hodnotu 5 kW.

Odvolací soud vzal shodně se soudem prvního stupně za prokázané, že odběr elektrické energie v předmětném odběrném místě byl sjednán před účinností vyhlášky č. 169/1995 Sb., neboť z obsahu přihlášek vyplývá, že za účinnosti vyhlášky došlo pouze ke změně odběratele, nikoli ke zřízení nového odběrného místa či zvýšení přípojné hodnoty odběrného místa. Odvolací soud vyložil, že pojem rezervovaný příkon zavedla až vyhláška č. 169/1995 Sb., která současně v § 8 stanovila, co je považováno za hodnotu rezervovaného příkonu u odběrů sjednaných před její účinností. Odvolací soud aplikoval § 8 písm. b) vyhlášky č. 169/1995 Sb., podle kterého je u odběratelů kategorie C hodnota rezervovaného příkonu stanovena hodnotou jističe sjednanou ve smlouvě s tím, že odpovídá hodnotě příkonu sjednané ve smlouvě. Podle odvolacího soudu samotná hodnota jističe neměla na stanovení hodnoty rezervovaného příkonu v daném případě podstatný vliv, neboť sjednaná hodnota příkonu činila 14 kW a tu lze mít tedy za rezervovaný příkon předmětného odběrného místa. Odvolací soud poté uzavřel, že žalobce umožnil žalovanému odběr elektřiny do této výše příkonu a nemohlo tudíž dojít k porušení § 5 odst. 13 vyhlášky č. 169/1995 Sb. Podle odvolacího soudu nemá na uvedený závěr vliv skutečnost, že kupní smlouva č. 35101, k níž se přihláška k odběru elektřiny ze dne 12. října 1998 vztahovala, byla uzavřena mezi žalobcem a žalovaným až za účinnosti citované vyhlášky, neboť hodnota rezervovaného příkonu se vztahuje k odběrnému místu, nikoli k odběrateli.

Odvolací soud dále dospěl k závěru, že chtěl-li žalovaný připojit elektrotepelné spotřebiče, jejichž souhrnný jmenovitý příkon včetně spotřebičů již připojených překročil hodnotu 5 kW (podle žádosti měl být celkově příkon zvýšen o 11,6 kW), měl žalobce jako dodavatel elektřiny právo požadované zvýšení příkonu projednat podle § 3 odst. 2 písm. b) vyhlášky č. 169/1995 Sb. Odvolací soud opět zopakoval závěry plynoucí ze znaleckých posudků zpracovaných v rámci řízení před soudem prvního stupně a uzavřel, že k požadovanému zvýšení příkonu nemohlo z technických důvodů dojít. Odvolací soud také poznamenal, že určení způsobu připojení podle § 3 odst. 2 citované vyhlášky se vztahuje pouze k případům, kdy se připojuje nové odběrné místo, přičemž v řešené věci o takový případ nešlo, neboť odběrné místo již bylo připojeno a elektřina do výše sjednaného příkonu do něho byla žalobcem dodávána. Podle závěru odvolacího soudu tak na řešený případ lze aplikovat pouze § 3 odst. 2 písm. b) citované vyhlášky o projednání připojení spotřebičů s tam stanoveným příkonem. Odvolací soud tedy uzavřel shodně se soudem prvního stupně, že žalobce neporušil žádnou právní povinnost, když do odběrného místa dodával elektřinu do výše rezervovaného příkonu a dodávka vyššího příkonu než rezervovaného (sjednaného ve smlouvě ve smyslu § 8 písm. b) vyhlášky č. 169/1995 Sb.) nebyla z technických důvodů možná. Podle odvolacího soudu tedy nedošlo k naplnění již první podmínky vzniku odpovědnosti za škodu, proto neshledal nárok žalovaného na náhradu škody důvodným.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost dovozoval z § 237 o. s. ř., neboť napadený rozsudek podle mínění dovolatele spočívá na řešení tří právních otázek, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny a které odvolací soud nesprávně právně posoudil.

První takovou otázkou je podle dovolatele to, zda žalobce jako držitel státní autorizace podle zákona č. 222/1994 Sb. byl ve smyslu § 3 odst. 2 vyhlášky č. 169/1995 Sb. povinen určit způsob připojení i v případě, kdy není připojováno nové odběrné místo. Podle názoru dovolatele odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru, že určení způsobu připojení podle § 3 odst. 2 citované vyhlášky se týká pouze případů, kdy se připojuje nové odběrné místo. Naopak dovolatel má za to, že žalobce porušil svoji povinnost, která mu plyne z citovaného ustanovení vyhlášky, když neurčil žalovanému způsob připojení, čímž dle dovolatele naplnil jeden ze základních předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu. Dovolatel poukázal na to, že § 3 odst. 1 vyhlášky č. 169/1995 Sb. sice definuje podmínky v případě, že je připojováno nové odběrné místo, avšak ustanovení § 3 odst. 2 této vyhlášky již vztahuje určení způsobu připojení k odběratelům kategorií C a D. Podle dovolatele odvolací soud vyložil § 3 citované vyhlášky úžeji, než je přípustné, a nenahlížel na toto ustanovení jako na celek.

Další otázka, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla podle názoru dovolatele dosud vyřešena, se týká toho, zda žalobce porušil svoji povinnost zajistit dodávky elektřiny odběrateli (žalovanému) za podmínek stanovených zákonem tím, že nezvýšil odběrateli příkon elektrické energie do odběrného místa v rámci rezervovaného příkonu. S touto otázkou úzce souvisela také třetí otázka dovolatele, která spočívala v tom, jak vykládat pojem „rezervovaný příkon“ dle vyhlášky č. 169/1995 Sb. Dovolatel namítal, že odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru, že hodnotou rezervovaného příkonu je hodnota příkonu sjednaná ve smlouvě, a to 14 kW, a že žalobce neporušil žádnou svoji povinnost, neboť žalovanému dodával elektřinu do výše tohoto příkonu. Podle názoru dovolatele odvolací soud nesprávně vyložil § 8 písm. b) vyhlášky č. 169/1995 Sb., který upravuje hodnotu rezervovaného příkonu u odběrů sjednaných před účinností této vyhlášky, jako tomu bylo v řešeném případě. Podle názoru dovolatele je podle citovaného ustanovení vyhlášky nutno za hodnotu rezervovaného příkonu považovat hodnotu jističe před měřicím zařízením (odpovídající sjednanému příkonu ve smlouvě). Dovolatel se neztotožnil s názorem odvolacího soudu, že v řešeném případě hodnota jističe samotná neměla na hodnotu rezervovaného příkonu vliv. Dovolatel poukázal na to, že ze smlouvy uzavřené mezi žalobcem a žalovaným dne 12. října 1998 vyplývá, že hodnota hlavního jističe před elektroměrem činí 50A, z čehož je zřejmé, že žalobce mohl zvýšit příkon o požadovaných 11,6 kW, neboť s původním instalovaným příkonem 14 kW by pak příkon činil celkem 25,6 kW, přičemž jistič v hodnotě 50A takový příkon umožňuje. Podle názoru dovolatele tak soudy vyložily pojem „rezervovaný příkon“ podle § 8 písm. b) předmětné vyhlášky nesprávně, na základě čehož učinily také nesprávný závěr ohledně toho, zda žalobce porušil svoji povinnost dodávat žalovanému elektřinu ve výši rezervovaného příkonu.

Dovolatel dále namítal, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný a že odvolací soud porušil zásadu dvojinstančnosti soudního řízení, dále že oba soudy porušily zásadu předvídatelnosti soudního rozhodnutí a dopustily se extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními. Na základě výše uvedeného dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí a také rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II a zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání podala osoba oprávněná zastoupená advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné co do dvou otázek, které dovolatel v dovolání formuloval a které dosud nebyly v judikatuře dovolacího soudu řešeny, ovšem dovolání není důvodné. Vedle toho první otázka formulovaná dovolatelem není způsobilá založit přípustnost dovolání (viz níže).

První otázka předestřená dovolatelem se vztahovala k tomu, zda byl žalobce povinen určit způsob připojení podle § 3 odst. 2 vyhlášky č. 169/1995 Sb., i v případě, že není připojováno nové odběrné místo. Dovolateli nelze přisvědčit v jeho argumentaci, že na řešení této právní otázky spočívá napadené rozhodnutí. Odvolací soud totiž rozlišil § 3 odst. 2 a § 3 odst. 2 písm. b) citované vyhlášky, přičemž svůj závěr o tom, že žalobce neporušil svoji právní povinnost, založil na aplikaci ustanovení § 3 odst. 2 písm. b) citované vyhlášky, podle kterého se u odběratelů kategorií C a D dále projednává připojení jednotlivých spotřebičů se jmenovitým příkonem 10 kW a výše a elektrotepelných spotřebičů, pokud jejich souhrnný jmenovitý příkon včetně spotřebičů již připojených překročí hodnotu 5 kW. V řešené věci tudíž bylo nerozhodné, zda se ustanovení § 3 odst. 2 citované vyhlášky vztahuje pouze na připojení nového odběrného místa či nikoli, neboť rozhodující roli hrála skutečnost, že žalovaný požadoval připojení jednotlivých přímotopů, spadající pod § 3 odst. 2 písm. b) citované vyhlášky a potažmo i pod § 3 odst. 3 téže vyhlášky. Žalobce měl tudíž podle výše citovaného ustanovení právo jeho žádost o připojení jednotlivých spotřebičů projednat, což také podle skutkových závěrů soudů obou stupňů žalobce učinil a dospěl k závěru, že připojení spotřebičů dle žádosti žalovaného není možné z technických důvodů (přetížení kabelu a nutnost případné rekonstrukce distribuční sítě). Konstatování odvolacího soudu, že § 3 odst. 2 vyhlášky č. 169/1995 Sb. se podle jeho názoru vztahuje pouze na připojení nového odběrného místa, není pro řešenou věc významné, neboť stěžejní byla aplikace ustanovení § 3 odst. 2 písm. b) citované vyhlášky, u něhož odvolací soud správně uzavřel, že se na řešenou věc vztahuje a že jej žalobce svým postupem neporušil a nenaplnil tak jeden z nezbytných předpokladů pro vznik odpovědnosti za škodu.

Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je nezbytné, aby dovolatel v dovolání formuloval právní otázku, na které napadené rozhodnutí spočívá a která naplňuje některé z kritérií vyjmenovaných v § 237 o. s. ř. (k tomu viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013). Vzhledem k tomu, že na první otázce formulované dovolatelem napadené rozhodnutí z výše uvedených důvodů nezávisí, není tato otázka způsobilá založit přípustnost dovolání.

Další dvě otázky, které dovolatel předestřel, spolu úzce souvisí, neboť jedna z nich se ptá na to, jak vykládat pojem rezervovaného příkonu dle vyhlášky č. 169/1995 Sb., a druhá otázka se táže, zda žalobce porušil svoji povinnost dodávat žalovanému elektřinu až do výše rezervovaného příkonu. Ohledně těchto otázek lze dovolateli přisvědčit v tom, že dosud nebyly v judikatuře dovolacího soudu řešeny a jsou tedy způsobilé založit přípustnost podaného dovolání. Pro posouzení těchto právních otázek, které se týkají výkladu § 8 písm. b) vyhlášky č. 169/1995 Sb., je ovšem nezbytné se nejprve zabývat právním posouzením, zda se v řešeném případě aplikuje právě ustanovení § 8 písm. b) citované vyhlášky, který upravuje hodnotu rezervovaného příkonu v případě odběrů energie sjednaných před účinností této vyhlášky.

Odvolací soud dovodil, že v daném případě došlo mezi právním předchůdcem žalovaného a právní předchůdkyní žalobce pouze ke změně smlouvy a smlouvu č. 35101 ze dne 28. září 1998 soudy posoudily nikoli jako novou smlouvu, nýbrž jako změnu původní smlouvy s právním předchůdcem M. S. uzavřené před účinností vyhlášky č. 169/1995 Sb., a proto aplikovaly § 8 písm. b) této vyhlášky. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně ovšem nevyplývá, že by právnímu předchůdci žalovaného bylo postoupeno právo, příp. že by došlo k převzetí povinnosti, a tedy že by se jednalo o pouhou změnu v subjektu smluvního vztahu o odběru energie. Pouhá skutečnost, že v daném případě nedošlo ke zřízení nového odběrného místa, nemůže vést k právnímu závěru, že smlouva č. 35101 ze dne 28. září 1998 nepředstavovala novou smlouvu, nýbrž pouze změnu v subjektu závazkového právního vztahu. Soudy obou stupňů tedy dospěly k nesprávnému dílčímu závěru, že předmětná smlouva uzavřená dne 28. září 1998 není novou smlouvou, a na předmětný závazkový vztah nesprávně aplikovaly § 8 písm. b) vyhlášky č. 169/1995 Sb., který upravoval, co se považuje za hodnotu rezervovaného příkonu u smluv uzavřených před účinností této vyhlášky.

Jak vyplývá z výše uvedeného, smlouvu č. 35101 ze dne 28. září 1998 nelze považovat za pouhou změnu závazku v subjektu, nýbrž se jedná o novou smlouvu, která byla uzavřena poté, co vyhláška č. 169/1995 Sb. nabyla účinnosti. V řešeném případě je tedy pro vyřešení dovolatelových otázek týkajících se hodnoty rezervovaného příkonu a toho, zda žalobce porušil svoji povinnost dodávat mu elektrickou energii až do výše rezervované příkonu, nezbytné aplikovat § 5 odst. 3 vyhlášky č. 169/1995 Sb.

Podle § 5 odst. 3 citovaného vyhlášky je rezervovaným příkonem hodnota elektrického příkonu sjednaná dodavatelem pro dané odběrné místo. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že hodnota elektrického příkonu sjednaná ve smlouvě byla v tomto případě 14 kW. Podle ustanovení § 5 odst. 3 citované vyhlášky tudíž hodnota rezervovaného příkonu v řešené věci činí 14 kW a žalobce tak měl povinnost dodávat žalovanému energii do této hodnoty, jak soudy obou stupňů správně uzavřely. Soudy obou stupňů tedy sice aplikovaly nesprávné ustanovení předmětné vyhlášky, ovšem ve výsledku dospěly k věcně správnému závěru, že žalobce neporušil svoji povinnost dodávat žalovanému energii až do výše rezervovaného příkonu, jehož hodnota byla v tomto případě 14 kW.

Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud shledal dovolání žalovaného přípustným, zabýval se v souladu s § 242 odst. 3 o. s. ř. také tvrzenými vadami řízení. Dovolateli nelze přisvědčit v tom, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo nepředvídatelné a nepřezkoumatelné. Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, posuzoval tutéž argumentaci účastníků řízení a své rozhodnutí nezaložil na skutečnosti, kterou žádný z účastníků nikdy netvrdil či která nebyla předmětem rozhodování soudu prvního stupně (viz například závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2011, sp. zn. 22 Cdo 1423/2009). Rozhodnutí odvolacího soudu rovněž nelze považovat za nepřezkoumatelné, jak tvrdil dovolatel, neboť odvolací soud své právní závěry dostatečně odůvodnil.

Dovolateli nelze přisvědčit ani v jeho námitce, že odvolací soud porušil zásadu dvojinstančnosti řízení tím, že sám provedl některé důkazy v odvolacím řízení, které soud prvního stupně neprovedl. Odvolací soud může podle § 213 odst. 4 o. s. ř. doplnit dokazování o účastníky navržené důkazy, které dosud nebyly provedeny, ukazuje-li se to potřebné ke zjištění skutkového stavu věci. Postup odvolacího soudu v řešené věci tedy nebyl v rozporu s právní úpravou a odvolací soud doplněním dokazování neporušil zásadu dvojinstančnosti soudního řízení.

Konečně dovolateli nelze přisvědčit ani v jeho argumentaci ohledně extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Jestliže dovolatel namítá, že soud neučinil žádné skutkové zjištění, kterým by jednoznačně konstatoval proudovou hodnotu hlavního jističe, zřejmě přehlédl, že soud prvního stupně na straně třetí v šestém odstavci svého odůvodnění výslovně uvádí skutkové zjištění ohledně hodnoty hlavního jističe před elektroměrem. S dovolatelem nelze souhlasit ani v tom, že soud prvního stupně měl z výpovědi svědka K. dovodit skutkové zjištění, že hodnotou rezervovaného příkonu je hodnota jističe. Posouzení, co je hodnotou rezervovaného příkonu, představuje otázku právní závisející na výkladu předmětného ustanovení vyhlášky č. 169/1995 Sb. (viz výše) a závěry ohledně takové otázky nelze činit na základě provedeného dokazování formou skutkových závěrů, nýbrž pouze na základě právního posouzení a aplikace konkrétního ustanovení citovaného předpisu.

Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud podané dovolání podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu je i přes výše uvedené výtky v aplikaci nesprávného ustanovení vyhlášky č. 169/1995 Sb. věcně správný co do závěru, že žalobce neporušil svoji povinnost dodávat žalovanému elektrickou energii do výše rezervovaného příkonu.

Co se týče náhrady nákladů dovolacího řízení, Nejvyšší soud nepřiznal náhradu nákladů dovolacího řízení žádnému z účastníků, neboť žalobci jakožto procesně úspěšnému účastníkovi (§ 142 odst. 1 o. s. ř.) žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. února 2018

JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu