Rozhodnutí NS

7 Tdo 1371/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:11/08/2018
Spisová značka:7 Tdo 1371/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.1371.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dovolání
Řízení o dovolání
Dotčené předpisy:§ 265a odst. 1 předpisu č. 141/1961Sb.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
7 Tdo 1371/2018-17


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 8. 11. 2018 o dovolání obviněného M. S., nar. XY ve XY, trvale bytem XY, podaném proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 5 T 42/2017, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání obviněného M. S. odmítá.

O d ů v o d n ě n í

Obviněný M. S. byl rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 15. 2. 2018, č. j. 5 T 42/2017-133, uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou.

Odvolání obviněného bylo jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítnuto usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 5. 2018, č. j. 6 To 129/2018-165.

Obviněný M. S. podal prostřednictvím obhájce dovolání proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Opřel jej o důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření navrhla dovolání obviněného odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda jsou splněny formální podmínky pro projednání dovolání. Zjistil, že dovolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.).

Nejvyšší soud však shledal, že dovolání je třeba hodnotit jako nepřípustné, neboť směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není obecně přípustné. Podle § 265a odst. 1 tr. ř. lze totiž dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Dovolání však bylo podáno proti rozhodnutí soudu prvního stupně.

Z citovaného ustanovení vyplývá, že dovolání je přípustné jen proti rozhodnutí soudu druhého stupně, nikoli proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, směřuje proti pravomocnému rozhodnutí a může tak napadat jedině rozhodnutí soudu druhého stupně, jež způsobilo právní moc. Nejvyšší soud se již k otázce posouzení dovolání směřujícího výlučně proti rozhodnutí soudu prvního stupně opakovaně vyjádřil s tím, že takovéto dovolání je třeba podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítnout jako nepřípustné (viz například rozhodnutí č. 25/2003 Sb. rozh. tr. a obdobná usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2007, sp. zn. 7 Tdo 82/2007, ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 11 Tdo 630/2011, ze dne 11. 9. 2013, sp. zn. 5 Tdo 931/2013, ze dne 16. 10. 2013, sp. zn. 6 Tdo 1119/2013).

Tato praxe byla do určité míry korigována nálezem Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 3749/13, jímž Ústavní soud zrušil posledně uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu a v němž zdůraznil, že posuzování dovolání nelze zatěžovat nadměrně formalistickým výkladem. Obsah dovolání včetně otázky, proti kterému rozhodnutí směřuje, je třeba posuzovat na základě celého textu podání a v pochybnostech postupovat ve prospěch obviněného. Ústavní soud v konkrétní jím posuzované věci poukázal na to, že dovolatel na dvou místech dovolání výslovně argumentoval porušením práv i ze strany krajského (odvolacího) soudu, přičemž část dovolacích námitek byla formulována tak, že nebyla vztahována výlučně k rozhodnutí soudu prvního stupně, a uzavřel, že dovolání bylo vyložitelné i tak, že jím bylo ve skutečnosti napadáno též rozhodnutí odvolacího soudu. Na druhé straně Ústavní soud zdůraznil, že to neznamená, že je povinností dovolacího soudu chybějící napadení rozhodnutí odvolacího soudu konstruovat, ačkoli pro to odůvodnění dovolání neskýtá žádnou oporu, protože takový postup by byl v rozporu se zásadou nestrannosti soudního řízení.

V nyní posuzovaném případě dovolatel v písemném vyhotovení svého podání výslovně označil rozsudek soudu prvního stupně jako rozhodnutí, proti němuž své dovolání směřuje. Také konkrétní námitky – hmotně právní i procesní – uplatnil výlučně ve vztahu k tomuto soudu. Výslovně v textu dovolání hovoří o pochybeních okresního soudu, respektive dále už zmiňuje soud v jednotném čísle, bez konkrétního označení, ovšem z textu je zřejmé, že jde o další výtky okresnímu soudu jako soudu prvního stupně. V závěrečném návrhu (tzv. petitu) dovolatel navrhl zrušit rozhodnutí Okresního soudu ve Frýdku-Místku a přikázat věci tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Nejvyšší soud přitom zjistil, že v usnesení Krajského soudu v Ostravě byl obviněný výslovně poučen o právu podat dovolání proti tomuto rozhodnutí. Přesto směřoval svůj mimořádný opravný prostředek proti rozsudku soudu prvního stupně. Rozhodnutí odvolacího soudu je v textu dovolání zmíněno dvakrát. Jednak jde o informaci, že odvolání obviněného bylo zamítnuto usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 5. 2018, sp. zn. 6 To 129/2018, jednak o poměrně nejasnou poznámku v závěrečném návrhu, že dovolatel navrhuje zrušení rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku „ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě…“. Z těchto dvou zmínek nelze dovozovat, že obviněný dovoláním napadl rozhodnutí odvolacího soudu.

Nejvyšší soud při plném respektování výše uvedeného nálezu Ústavního soudu připomíná, že dovolání je poměrně značně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem. To souvisí i s tím, že právo na dovolání není ústavně zaručeno v Ústavě, v Listině základních práv a svobod ani v závazných mezinárodních smlouvách. V čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod je zakotveno pouze právo na odvolání v některých trestních věcech. Právo na dovolání jako na mimořádný opravný prostředek jde tedy nad rámec ústavně zaručených procesních oprávnění. S tím souvisí, že dovolání nemůže nahrazovat řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejně širokém rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Dovolání neplní funkci jakéhosi „dalšího odvolání“. Dovolání lze podat jednak jen z některého z důvodů taxativně uvedených v § 265b tr. ř., ale také jen formou v zákoně přesně specifikovanou.

I přes výše uvedené nelze ani v řízení o dovolání uplatňovat nadměrně formalistický přístup a je třeba v některých směrech vycházet ze skutečného obsahu dovolání, tj. z textu podání. Na druhé straně toto pravidlo není bezbřehé. Jak už bylo zmíněno, není povinností dovolacího soudu uměle a bez dostatečné opory v textu dovolání konstruovat jak uplatněné dovolací důvody či vytýkané vady, tak ani to, které rozhodnutí je dovoláním napadeno, neboť takový postup by byl v rozporu se zásadou nestrannosti soudního řízení. Nelze také akceptovat množící se praxi obhájců, kteří v dovolání v rozporu se zákonem už neuvádějí například odkaz na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o které se dovolání opírá, který výrok a v jakém rozsahu je napadán apod. Takové postupné „odformalizování“ dovolání by bylo v rozporu s obsahem a smyslem zákonné úpravy řízení o dovolání jako mimořádném opravném prostředku, která by tak do značné míry ztratila smysl. Stejně tak by ztratilo smysl i pravidlo, že dovolání lze podat jedině prostřednictvím obhájce jakožto kvalifikovaného právníka, jehož odborná erudice zaručuje splnění všech náležitostí podávaného dovolání.

Smysl zákonné úpravy by popíral i závěr, že v dané věci bylo dovolání podáno proti rozhodnutí soudu druhého stupně. V textu dovolání nelze nalézt dostatečné podklady pro zásadní zpochybnění nadpisu dovolání určujícího jeho zaměření tak, že jde o „Dovolání odsouzeného proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 5 T 42/2017-133“ (záměna spisové značky a čísla jednacího zde není podstatná, rozhodné je, že dovolání výslovně směřuje jen proti rozhodnutí soudu prvního stupně).

Nejvyšší soud proto podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. a odmítl dovolání obviněného M. S. jako nepřípustné. Rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. 11. 2018



JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
předseda senátu

Vypracoval:
JUDr. Josef Mazák