Rozhodnutí NS

30 Cdo 4272/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:02/28/2019
Spisová značka:30 Cdo 4272/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.4272.2017.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Promlčení
Odpovědnost státu za škodu
Dotčené předpisy:§ 32 odst. 3 předpisu č. 82/1998Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 4272/2017-165


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Hynka Zoubka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce P. S., nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 28, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 25/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2017, č. j. 25 Co 21/2017-130, takto:

I. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2017, č. j. 25 Co 21/2017-130, ve věci samé se zamítá, ve zbylém rozsahu se dovolání odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení


1. Žalobce se svou žalobou podanou dne 1. 2. 2016 na žalované domáhá zaplacení částky 164 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně za dobu od 1. 1. 2016 do zaplacení coby přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu jeho nezákonným trestním stíháním v rámci trestního řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 207/2014 (dále jen „posuzované trestní řízení“ nebo „trestní řízení“).

2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4. 10. 2016, č. j. 19 C 25/2016-102, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

4. Soud prvního stupně vyšel při posouzení věci z následujícího závěru o skutkovém stavu. V posuzovaném trestním řízení byl při hlavním líčení konaném u Městského soudu v Brně dne 8. 1. 2015 vyhlášen rozsudek, jímž byl žalobce (v procesním postavení obžalovaného) zproštěn obžaloby ze spáchání trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona. U hlavního líčení byl osobně přítomen žalobce i jeho obhájce a po vyhlášení rozsudku se žalobce a státní zástupce vzdali práva odvolání, prohlásili, že netrvají na odůvodnění rozsudku, a žalobce prohlásil, že si nepřeje, aby v jejich prospěch podaly odvolání jiné oprávněné osoby. Podle doložky právní moci vyznačené na uvedeném zprošťujícím rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 8. 1. 2015,
č. j. 2 T 207/2014-284, nabyl uvedený rozsudek právní moci dne 8. 1. 2015. Proti rozsudku podal odvolání poškozený (pan J. S., bratr žalobce) a jeho odvolání bylo zamítnuto usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 25. 2. 2015, č. j. 3 To 69/2015-309, které bylo doručeno obhájci žalobce dne 26. 3. 2015. Žalobce uplatnil dne 30. 6. 2015 u žalované svůj nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nezákonným trestním stíháním. Žalovaná vyjádřením ze dne 30. 5. 2016 konstatovala porušení práv žalobce, důvody pro peněžité zadostiučinění žalobce však neshledala.

5. Po právní stránce soud prvního stupně posoudil věc následovně. Přednostně se zabýval námitkou promlčení uplatněnou žalovanou, když počátek běhu promlčecí lhůty určil podle § 32 odst. 3 věty první zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, ke dni 8. 1. 2015, kdy zprošťující rozsudek Městského soudu v Brně nabyl právní moci. Žalobce sice uplatnil nárok na zadostiučinění u žalované včas dne 30. 6. 2015 (před koncem běhu šestiměsíční promlčecí lhůty), vzhledem k délce stavení promlčecí lhůty po dobu předběžného projednání nároku, nejdéle však po dobu 6 měsíců (§ 35 odst. 1 OdpŠk) podal žalobu dne 1. 2. 2016 opožděně, a to bez ohledu na skutečnost, že v době podání žaloby žalovaná jeho žádost nevyřídila. Soud prvního stupně tak neměl za správný právní názor žalobce, že promlčecí lhůta měla běžet až ode dne 26. 3. 2015, kdy bylo obhájci žalobce doručeno poslední rozhodnutí v posuzovaném trestním řízení, neboť odvolání poškozeného nemohlo mít vliv na právní moc zprošťující rozsudku. Skutečnost, že žalobci byl doručen zprošťující rozsudek bez doložky právní moci, nepovažoval soud prvního stupně za důležitou. Za důvodnou neměl ani námitku žalobce, že námitka promlčení vznesená žalovanou je v rozporu s dobrými mravy.

6. Odvolací soud zopakoval dokazování listinami z trestního spisu ohledně posuzovaného trestního řízení a dospěl k závěru (odlišnému od soudu prvního stupně), že poškozený napadl zprošťující rozsudek ohledně výroku o vině (nikoliv ohledně adhezního výroku o náhradě škody, se kterou byl odkázán na občanskoprávní řízení) a jeho odvolání bylo zamítnuté coby podané osobou neoprávněnou.

7. Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako ve výroku věcně správný. V rámci svého právního posouzení zdůraznil, že v případě zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním (trestním stíháním, které neskončilo odsuzujícím rozsudkem) nejde o nesprávný úřední postup orgánů činných v trestním řízení, ale v souladu s judikaturou se věc posuzuje jako odpovědnost státu za nezákonné rozhodnutí (jímž bylo trestní stíhání vůči obviněnému zahájeno). Promlčení je tak třeba posoudit podle § 32 odst. 3 věty první OdpŠk s tím, že podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 115/2012 (dále jen „R 115/2012“), subjektivní promlčecí lhůta začíná plynout dnem následujícím po právní moci zprošťujícího rozsudku. Odvolací soud dále s odkazem na příslušná ustanovení zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), a komentářovou literaturu zohlednil, že v trestním řízení má odkladný účinek pouze odvolání, které bylo podáno včas a osobou oprávněnou. Poškozený není osobou oprávněnou k podání odvolání proti výroku o vině, který nabyl právní moci v den vyhlášení zprošťujícího rozsudku, neboť všechny osoby oprávněné (žalobce a státní zástupce) se práva odvolání po vyhlášení rozsudku vzdaly. Datum vyznačení doložky právní moci nemá na běh promlčecí lhůty vliv. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že žaloba byla dne 1. 2. 2016 podána opožděně, když promlčecí lhůta (po započtení šesti měsíců, kdy se z důvodu předběžného projednání nároku stavěla) marně uplynula dne 9. 1. 2016. Námitku promlčení odvolací soud rovněž neměl za rozpornou s dobrými mravy, poněvadž žalobce mohl právní otázky spojené se vzdáním se odvolání proti zprošťujícímu rozsudku konzultovat se svým obhájcem, právní úprava promlčení odpovědnostních nároků vůči státu není nejasná a rozpor s dobrými mravy nezakládá ani skutečnost, že žalovaná nevyřídila žádost žalobce v šestiměsíční lhůtě.

II. Dovolání a vyjádření k němu

8. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu dovoláním, v němž uplatnil následující dovolací důvody.

9. Dovolatel nesouhlasí s posouzením počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty, když podle jeho názoru má tato promlčecí lhůta začít běžet až v návaznosti na doručení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 2. 2015, č. j. 3 To 69/2015-309, kterým bylo zamítnuto odvolání poškozeného obsahující mimo jiné námitku podjatosti soudce soudu prvního stupně. Dovolatel má totiž na rozdíl od odvolacího soudu za to, že na počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty má vliv skutečnost, kdy byla na originál zprošťujícího rozsudku (zpětně) vyznačena doložka právní moci.

10. Podle dovolatele není možné vycházet ze závěrů Rc 115/2012, protože toto rozhodnutí bylo přijato pro účely aplikace právní úpravy účinné do 26. 4. 2006, kdy součástí právního řádu nebyl § 31a OdpŠk umožňující požadovat za nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup zadostiučinění nemajetkové újmy. Správné řešení otázky počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty je podle dovolatele takové, že tato lhůta neběží automaticky od nabytí právní moci zprošťujícího rozsudku, ale počíná běžet až od okamžiku, kdy se žalobce dozvěděl o tom, že zprošťující rozsudek nabyl právní moci. V daném případě byla doložka právní moci na originál zprošťujícího rozsudku vyznačena na základě rozhodnutí Krajského soudu v Brně o odvolání poškozeného až dne 26. 3. 2015.

11. Dovolatel rovněž zdůraznil, že právní mocí zprošťujícího rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o jeho (ne)vině, posuzované trestní řízení neskončilo, neboť probíhalo odvolací řízení a posledním rozhodnutím ve věci tak je uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Brně o zamítnutí odvolání poškozeného. Promlčecí lhůta by tak měla běžet až od právní moci konečného rozhodnutí v posuzovaném trestním řízení obdobně jako je tomu v případě řízení insolvenčního (v této souvislosti dovolatel poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
4. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3898/2012, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 94/2013, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2826/2013).

12. Dovolatel dále vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení otázky rozporu námitky promlčení s dobrými mravy. Námitka promlčení vznesená žalovanou je podle žalobce rozporná s dobrými mravy, poněvadž právní úprava promlčení není zcela jasná a právní ochrany nemůže požívat postup soudů nižších stupňů, které odepřely žalobci spravedlivou satisfakci jen kvůli tomu, že podle jejich výkladu nejednoznačných ustanovení o promlčení nepostupoval žalobce dostatečně rychle. Žalovaná navíc nepostupuje „férově“, pokud namítá promlčení nároku žalobce a sama nevyřídila žádost žalobce o předběžné projednání nároku včas.

13. Přípustnost svého dovolání dovolatel spatřuje v tom, že uvedené otázky hmotného práva nebyly dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny. Dovolatel navrhuje, aby napadený rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

14. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.


III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání

15. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

16. Dovolání bylo podáno včas a za splnění podmínky povinného zastoupení uvedené v § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání, když v souladu s § 241 odst. 5 a § 242 odst. 4 o. s. ř. nepřihlížel k doplnění dovolání učiněnému osobně dovolatelem podáním datovaným dne 19. 8. 2017.


IV. Přípustnost dovolání

17. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

18. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

19. Otázka, zda žalovaná vznesla námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy, když sama při předběžném projednání nároku překročila šestiměsíční lhůtu uvedenou v ustanovení § 15 OdpŠk, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud ohledně promlčení nároku ze zjištění soudů nižších stupňů nevyplývá, že by hlavním a přímým úmyslem žalované při uplatnění námitky promlčení bylo poškodit žalobce (srov. např. usnesení 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2996/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. III. ÚS 1033/15). Námitka promlčení uplatněná státem totiž obecně není výkonem práva v rozporu s dobrými mravy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010) a žalobci nic nebránilo v tom, aby svůj nárok uplatnil včas (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2574/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3762/2013 a ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1541/2016).

20. Dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu i ohledně nákladových výroků (v části výroku I, jímž byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení, jakož i ve výroku II o náhradě nákladů odvolacího řízení). V této části nejsou dovolacímu soudu předloženy žádné dovolací důvody, dovolání tak neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.

21. Dovolání je přípustné pro řešení právních otázek, zda má na počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty podle § 32 odst. 3 věty první OdpŠk vliv, že po právní moci zprošťujícího rozsudku trestního soudu prvního stupně (výroku o zproštění obžaloby) nadále probíhalo trestní řízení ve stadiu odvolacího řízení o odvolání poškozeného, jakož i pro řešení právní otázky, zda má na počátek běhu uvedené lhůty vliv, kdy byla na originále zprošťujícího rozsudku vyznačena doložka právní moci. Uvedené právní otázky doposud nebyly v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ve všech souvislostech vyřešeny.


V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

22. Dovolání není důvodné.

23. Podle § 5 písm. a) OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním.

24. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

25. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odst. 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odst. 2).

26. Podle § 32 odst. 3 OdpŠk nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.

27. Podle dlouhodobě ustálené soudní praxe odpovídá stát za škodu způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu; protože zákon č. 82/1998 Sb. tento nárok výslovně neupravuje, vychází se z analogického výkladu úpravy nejbližší, a to z úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, za něž je považováno rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje. Neposuzuje se tedy správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zahájení trestního stíhání (nejde o nesprávný úřední postup), rozhodující je výsledek trestního stíhání (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 35/1991, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001).

28. Výrazem ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu sjednocené rozhodnutím R 115/2012 (u nároku na náhradu majetkové škody z titulu nezákonného trestního stíhání byl přijat obdobný závěr k výkladu § 32 odst. 1 OdpŠk již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1029/2008, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 20/2011), je i závěr, že subjektivní promlčecí lhůta ohledně nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním počíná plynout dnem následujícím po dni právní moci zprošťujícího rozsudku. Dovolatel sice správně poukázal na skutečnost, že rozhodnutí R 115/2012 se vztahuje k právní úpravě účinné do 26. 4. 2006, dovolací soud však v řadě svých rozhodnutí dovodil, že při aplikaci ustanovení § 32 odst. 3 věty první OdpŠk, účinného od 27. 4. 2006, se uplatní táž konstrukce počátku běhu promlčecí lhůty. Byla-li trestně stíhaná osoba zproštěna obžaloby nebo bylo-li trestní stíhání proti ní vedené zastaveno, počíná promlčecí doba podle § 32 odst. 3 věty první OdpŠk běžet dnem následujícím po dni, v němž zprošťující rozsudek nebo usnesení o zastavení trestního stíhání nabylo právní moci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 962/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013,
sp. zn. 30 Cdo 1316/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1687/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1291/2017).

29. Nejvyšší soud již také v souvislosti s počátkem běhu promlčecí lhůty podle § 32 odst. 3 věty první OdpŠk vyložil vztah mezi (dřívějším) nabytím právní moci rozhodnutí vydaného v trestním řízení a (následným) doručením tohoto rozhodnutí obviněnému (jeho obhájci). Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1362/2013, počíná v případě usnesení o zastavení trestního stíhání soudem prvního stupně běžet promlčecí lhůta od okamžiku vyhlášení usnesení, kterému byl obviněný přítomen, ovšem pouze za předpokladu, že se oprávněné osoby současně vzdaly svého práva podat proti usnesení o zastavení trestního stíhání stížnost, neboť v takovém případě nabývá usnesení právní moci vyhlášením. Vyhlášením v přítomnosti účastníka nabývá v trestním řízení právní moci i rozsudek odvolacího soudu, neboť proti němu není přípustné odvolání. S následným doručením rozhodnutí již nejsou co do právní moci rozhodnutí spojovány žádné právní účinky.

30. V poměrech projednávané věci odvolací soud s přiléhavými odkazy na právní úpravu trestního řízení (§ 139 odst. 1, 2 a § 245 odst. 1, 2 trestního řádu) a komentářovou literaturu dovodil, že pokud se po vyhlášení zprošťujícího rozsudku vzdají práva odvolání proti výroku o vině (o zproštění obžaloby) všechny osoby oprávněné, nabývá zprošťující rozsudek právní moci ihned, aniž by na okamžik nabytí právní moci mělo vliv pozdější doručování písemného vyhotovení rozsudku.

31. Na posledně uvedeném nic nemění ani situace, kdy osoba v trestním řízení v procesním postavení poškozeného podá odvolání proti jinému výroku než proti výroku o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení. K podání takového odvolání proti jinému výroku než výroku vydanému v adhezním řízení totiž poškozený není subjektivně oprávněn [(§ 246 odst. 1 písm. d) trestního řádu, srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 6 Tz 6/2018] a pokud odvolání přesto podá, nemá takové odvolání odkladný účinek a vliv na právní moc výroků o vině a trestu. K námitce dovolatele, že odvolání poškozeného pro něj mělo význam, neboť obsahovalo námitku podjatosti, kterou by v případě jejího úspěchu bylo možno zpochybnit zprošťující rozsudek, lze dodat, že není-li poškozený osobou oprávněnou k podání odvolání, pak jeho odvolání nelze věcně přezkoumat a není podstatné, jaké argumenty obsahuje.

32. Pokud dovolatel odkazuje na skutečnost, že po právní moci zprošťujícího rozsudku probíhalo trestní řízení ještě ve své odvolací fázi a posledním vydaným rozhodnutím v posuzovaném trestním řízení je tak usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 2. 2015,
č. j. 3 To 69/2015-309, kterým bylo zamítnuto odvolání poškozeného, pak tato skutečnost na počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty podle § 32 odst. 3 věty první OdpŠk vliv nemá. Odkaz dovolatele na judikaturu týkající se posuzování konce insolvenčního řízení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3898/2012, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 94/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2826/2013) věcně neobstojí. Uvedená rozhodnutí byla přijata k výkladu počátku běhu promlčecí lhůty u nároku na zadostiučinění nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem (nepřiměřenou délkou insolvenčního řízení) a týkají se tedy aplikace modifikačního pravidla obsaženého v § 32 odst. 3 větě druhé OdpŠk, kdežto u odpovědnosti za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním jde o odpovědnost za nezákonné rozhodnutí a aplikuje se tak (toliko) § 32 odst. 3 věta první OdpŠk (srov. odst. 27).

33. Konečně není v poměrech projednávané věci podstatné, že doložka právní moci byla na zprošťujícím rozsudku soudu prvního stupně vyznačena zpětně ke dni 8. 1. 2015 až po rozhodnutí trestního odvolacího soudu (dne 26. 3. 2015), neboť na uvedené konstrukci počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty vyjádřené již v R 115/2012 to ničeho změnit nemůže. Žalobci pozdější vyznačení doložky právní moci na zprošťujícím rozsudku v uplatnění předběžného projednání nároku u žalované a v podání žaloby u soudu nebránilo, což je zřetelné již z toho, že žalobce uplatnil nárok u žalované postupem podle § 14 OdpŠk včas (dne 30. 6. 2015) a v době, kdy již žádné pochybnosti o datu nabytí právní moci zprošťujícího rozsudku nemohl mít. Skutečnost, že žalobce podal opožděně žalobu, tak není dána tím, že by právní úprava promlčení (která obstála v testu ústavnosti, srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3252/12) byla nejasná, ale spíše tím, že se žalobce dopustil právního omylu při výkladu § 35 odst. 1 OdpŠk, když mu jinak ve včasném podání žaloby nic nebránilo (srov. odst. 19).


VI. Závěr

34. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému uzavírá, že dovolateli se prostřednictvím uplatněných dovolacích námitek nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu, a proto Nejvyšší soud podle § 243d odst. 1 o. s. ř. dovolání zamítl; v části, v níž dovolání trpí neodstraněnými vadami, Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl.

35. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 243c odst. 3, § 224 odst. 2 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití argumentace a contrario. Procesně úspěšná žalovaná má nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení, avšak žádné náklady jí v dovolacím řízení nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 28. 2. 2019



JUDr. Pavel Simon
předseda senátu