Rozhodnutí NS

28 Cdo 3357/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/03/2019
Spisová značka:28 Cdo 3357/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.3357.2018.3
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Zmírnění křivd (restituce)
Zemědělská půda
Církev (náboženská společnost)
Dotčené předpisy:§ 2 písm. b) bod 1 a 2 předpisu č. 428/2012Sb.
§ 1 odst. 1 předpisu č. 229/1991Sb.
§ 1 předpisu č. 53/1966Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 3357/2018-95

ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Horní Planá, IČ 650 28 201, se sídlem v Horní Plané, Náměstí 1, zastoupené JUDr. Matoušem Jírou, advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, za účasti Správy železniční dopravní cesty, státní organizace, IČ 709 94 234, se sídlem v Praze 1, Dlážděná 1003/7, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 2/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. února 2018, č. j. 4 Co 257/2016-72, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. února 2018, č. j. 4 Co 257/2016-72, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.


Odůvodnění:

Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 19. 9. 2016, č. j. 11 C 2/2016-48, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala vydání ve výroku blíže konkretizované nemovitosti (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Vyšel ze skutkových zjištění učiněných v řízení před správním orgánem, považoval žalobkyni za osobu oprávněnou a účastnici za subjekt povinný v intencích zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“). Na rozdíl od státního pozemkového úřadu shledal, že požadovaný pozemek je zemědělského charakteru, pročež se zabýval jeho funkční souvislostí s jinou nemovitou věcí vlastněnou žalobkyní ve smyslu § 7 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. Chápaje zákonem stanovený předpoklad funkční souvislosti jako pojistku zabraňující vzniku situací, v nichž by nevydání konkrétního majetku způsobovalo nemožnost užívání či řádného fungování jiné věci oprávněné osoby, zamítl žalobu pro nesplnění naznačené podmínky vydání, jejíž naplnění ostatně nebylo ze strany žalobkyně v řízení ani tvrzeno, ba prokázáno.

K odvolání žalobkyně přezkoumal zmíněné rozhodnutí Vrchní soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 22. 2. 2018, č. j. 4 Co 257/2016-72, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Přebíraje skutková zjištění soudu prvního stupně, zopakoval důkaz rozhodnutím ONV v Českém Krumlově o trvalém odnětí předmětného pozemku ze zemědělského půdního fondu. Oproti náhledu soudu prvního stupně nepokládal spornou nemovitost za zemědělskou ve smyslu § 2 písm. b) ad 1. zákona č. 428/2012 Sb., přičemž nevýznamnou shledal skutečnost, že je pokryta vegetací, zejména náletovými dřevinami. Poukázal na mechanismus předvídaný zákonem č. 53/1966 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 53/1966 Sb.“), skrze nějž mohl být pozemek znovu do zemědělského půdního fondu formálně navrácen. Nestalo-li se tak, nelze jej považovat za zemědělský ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb., pročež jej ani není možné v intencích § 9 odst. 6, věty třetí, zákona č. 428/2012 Sb. vydat. Rozhodnutí krajského soudu tedy, byť veden jinými právními úvahami, jako věcně správné potvrdil.

Rozsudek vrchního soudu napadla dovoláním žalobkyně, dovozujíc jeho přípustnost podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), ze skutečnosti, že odvolací soud některé právní otázky vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, respektive že označené problémy v judikatuře doposud nebyly řešeny. Konkrétně napadá názor odvolacího soudu stran povahy sporného pozemku, jejž dovolatelka má za zemědělský. Akcentujíc faktický stav předmětné nemovitosti upozorňuje, že zamýšlená výstavba, pro niž byl pozemek ze zemědělského půdního fondu vyňat, nikdy realizována nebyla. I nadále jsou tudíž splněny předpoklady § 1 zákona č. 53/1966 Sb. Ustanovení § 2 písm. b) bod 1 zákona č. 428/2012 Sb. je pak potřeba vykládat v tom smyslu, že zemědělským je i takový pozemek, jenž by do zemědělského půdního fondu náležel, ač tomu tak formálně není. V následujících partech mimořádného opravného prostředku se žalobkyně soustředí na pojem funkční souvislosti užitý v § 7 zákona č. 428/2012 Sb., vytýkajíc v tomto směru pochybení soudu prvního stupně. Rozhodnutí vrchního soudu má za překvapivé, nebyla-li jí dána možnost se k závěru o nezemědělském charakteru pozemku v rámci odvolacího řízení vyjádřit a mínění vrchního soudu odvrátit. V naznačeném spatřuje i porušení svého práva na spravedlivý proces. Pokládajíc za nesprávná rozhodnutí soudů obou stupňů, navrhuje jejich zrušení a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení.

Správa železniční dopravní cesty, státní organizace, ve svém vyjádření, považujíc dovolání za nedůvodné, navrhla jeho zamítnutí.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 2 písm. b) bodů 1 a 2 zákona č. 428/2012 Sb. se pro účely tohoto zákona rozumí zemědělskými nemovitostmi mimo jiné pozemky, které ke dni 24. června 1991 tvořily zemědělský půdní fond nebo do tohoto fondu náležely, a pozemky, které ke dni 24. června 1991 tvořily lesní půdní fond.

Zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), se podle svého § 1 odst. 1 písm. a) vztahuje na půdu, která tvoří zemědělský půdní fond nebo do něj náleží, a v rozsahu stanoveném tímto zákonem i na půdu, která tvoří lesní půdní fond.

V intencích § 1 zákona č. 53/1966 Sb. je zemědělský půdní fond základním přírodním bohatstvím naší země, nenahraditelným výrobním prostředkem umožňujícím dosažení soběstačnosti ve výrobě základních potravin a je jednou z hlavních složek životního prostředí. Ochrana zemědělského půdního fondu, jeho zvelebování, využívání a rozšiřování patří k předním úkolům naší společnosti.

Zemědělským půdním fondem je zemědělská půda obhospodařovaná (orná půda, chmelnice, vinice, zahrady, ovocné sady, louky, pastviny) a půda, která byla a má být nadále zemědělsky obhospodařována, ale dočasně obdělávána není.

Do zemědělského půdního fondu náležejí též pozemky, které sice neslouží bezprostředně zemědělské výrobě, avšak jsou pro ni nepostradatelné jako například polní cesty, pozemky se zařízením důležitým pro polní závlahy, vodní nádrže a rybníky, potřebné pro zemědělskou výrobu, hráze sloužící k ochraně před zamokřením nebo zátopou, ochranné terasy proti erozi apod.

Dovolání žalobkyně lze považovat za přípustné, neboť při kvalifikaci sporného pozemku jako zemědělské nemovitosti odvolací soud nesledoval patřičně rozhodovací praxi Nejvyššího soudu.

Výkladem pojmu zemědělská nemovitost podle § 2 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., se Nejvyšší soud zabýval zejména ve svém usnesení ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4254/2017, v němž s odkazem na záměrnou korespondenci zmiňované normy s § 1 odst. 1 zákona o půdě reflektoval konstantní judikaturu interpretující právě citované ustanovení. V souladu s ní se pak k zahrnutí pozemku do zemědělského půdního fondu vyžaduje splnění dvou předpokladů: znaku právního či formálního daného označením pozemku v katastru nemovitostí druhem kultury uvedeným v § 1 odst. 2 zákona č. 53/1966 Sb., potažmo § 1 odst. 2 zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 334/1992 Sb.“), a rovněž znaku faktického, materiálního, představovaného okolností, že takový pozemek je anebo byl a nadále má být zemědělsky obhospodařován. Není-li zde přítomen onen materiální aspekt, nelze pozemek považovat za součást zemědělského půdního fondu, byť by i dosud byl (v rozporu se skutečným stavem) v katastru nemovitostí formálně veden v některé z kategorií zemědělské půdy (viz mezi jinými rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1001/2004, a ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1081/2009, nebo jeho usnesení ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2523/2013, popřípadě ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1419/2016). Při zkoumání, zda pozemek v rozhodném okamžiku z hlediska § 2 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. přináležel k lesnímu půdnímu fondu, je poté třeba vycházet z § 2 zákona č. 61/1977 Sb., o lesích (srovnej obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2000, sp. zn. 23 Cdo 2450/98), jenž také akcentoval stav faktický (či založený rozhodnutím orgánu státní správy lesů) oproti stavu evidenčnímu.

Z právě řečeného je zjevné, že ke kvalifikaci pozemku jako zemědělského nepostačí jen naplnění formálního znaku, nýbrž je zapotřebí zabývat se materiálním hlediskem. Naznačený aspekt, neméně zásadní, ba podstatnější pro úsudek o charakteru dotčeného pozemku nelze opomíjet, neboť účelem zmíněných právních předpisů je nepochybně regulace právních vztahů týkajících se pozemků, jež jsou vskutku zemědělsky využitelné a fakticky tvoří zemědělský půdní fond jakožto nenahraditelnou složku životního prostředí hodnou ochrany (srov. zejména § 1 zákona č. 53/1966 Sb. a § 1 zákona č. 334/1992 Sb.). Blíže k (ne)významu lpění na důležitosti evidenčního statusu pozemků viz rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5610/2017, z nějž se podává, že striktní trvání na důležitosti evidenčního statusu pozemků by nikterak nenapomáhalo naplňování účelu zákona č. 229/1991 Sb., vyjádřenému v jeho preambuli, ani cíli právní úpravy zemědělského půdního fondu, a že v závislosti na konkrétních okolnostech daného sporu může nastat i situace, v níž naplnění materiálního znaku převáží nad absencí znaku formálního.

Aniž by Nejvyšší soud předjímal závěr, jedná-li se v projednávané kauze opravdu o zemědělskou nemovitost ve smyslu § 2 písm. b) bodů 1 a 2 zákona č. 428/2012 Sb. či nikoliv, nemůže kvitovat postup odvolacího soudu a přitakat jeho kategorickým úvahám, vychází-li tyto v podstatě pouze z formálního zařazení pozemku zaznamenaného v katastru nemovitostí, jež má původ v nerealizovaném záměru výstavby rekreační chaty na dotčeném místě bez ohledu na skutečný stav pozemku k rozhodnému datu (24. 6. 1991). Byť závěr, jedná-li se o pozemek zemědělsky obhospodařovaný, eventuálně splňující znaky zemědělského pozemku, představuje konkluzi skutkovou, jež dovolacímu přezkumu podléhat nemůže (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, či ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 411/2014), není možné jako korektní akceptovat posouzení věci odvolacím soudem, rezignoval-li tento na svou úlohu zkoumat rovněž materiální charakter dotčeného pozemku k rozhodnému datu. Za splnění naznačené povinnosti pak nelze mít omezené konstatování, že se v současné době na pozemku nachází náletový porost, a to zejména v situaci, v níž skutková zjištění zachycená v rozhodnutí soudu prvního stupně (viz především str. 5 rozsudku krajského soudu) nevylučují, že by právě z pohledu materiálního mohly být znaky svědčící o zemědělské povaze pozemku ve shora vylíčeném smyslu naplněny. Z popsaných příčin tudíž nepřipadá v úvahu rozhodnutí odvolacího soudu považovat za úplné a věcně správné.

Vzdor mínění dovolatelky není však možné napadený rozsudek pokládat za ve vztahu k ní překvapivý, byla-li problematika charakteru dotčeného pozemku řešena již ve fázi řízení před správním orgánem, jakož jí byla věnována značná pozornost ze strany soudu prvního stupně, pročež fakt, že danou otázku řešil, byť v neprospěch dovolatelky, odvolací soud, nelze mít za překvapivý (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4287/2016). Dovolací soud dále neshledal, že by odvolací řízení bylo stiženo jinými vadami, jež by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a k nimž Nejvyšší soud ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. v případě přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti.

K argumentům dovolatelky stran funkční souvislosti předmětného pozemku s jinými jí vlastněnými nemovitostmi, popřípadě jeho nutnosti k užívání okolních nemovitostí, nezbývá než dodat, že na rozporovaných právních závěrech rozsudek odvolacího soudu potvrzující zamítnutí návrhu žalobkyně z důvodu nezemědělské povahy požadovaného pozemku nezávisí, pročež se námitkami orientovanými naznačeným směrem Nejvyšší soud, jehož činnost spočívá v revizi rozhodnutí odvolacího soudu, zabývat nemůže. Je-li účelem dovolacího řízení přezkum věcné správnosti rozhodování odvolacích soudů, nikoli podávání teoretických, respektive zde přinejmenším předčasných rozborů problémů postrádajících dopad na řešení posuzovaného sporu, nebylo by slučitelným s jeho smyslem blíže se této dovolatelkou předestírané otázce věnovat (viz především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1121/2018, a v něm uváděná rozhodnutí). K řečenému lze dodat, že brojí-li pak žalobkyně proti úsudku vyřčenému soudem krajským, jakožto soudem prvního stupně, opomíjí, že Nejvyšší soud, povolán k přezkumu pravomocných rozhodnutí odvolacích soudů, jimiž se odvolací řízení končí (srov. § 236 o. s. ř.), není funkčně příslušný k projednání takového dovolání (k tomu srov. mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Vzhledem k vylíčenému pochybení odvolacího soudu, jenž nerespektoval patřičně teze artikulované v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, přikročil dovolací soud ve smyslu § 243e odst. 1 a 2, věty první, o. s. ř. ke zrušení rozsudku vrchního soudu, a věc mu v celém rozsahu vrátil k dalšímu řízení.

Odvolací soud je podle § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, a § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 3. 5. 2019

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu