Rozhodnutí NS

22 Cdo 1663/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/20/2017
Spisová značka:22 Cdo 1663/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.1663.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Věcná břemena
Dotčené předpisy:§ 37 odst. 1 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
22 Cdo 1663/2017



U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce Ing. J. C., zastoupeného JUDr. Mgr. Martinem Horákem, advokátem se sídlem v Plzni, Vnitřní Město, Bezručova 153/9, proti žalovanému Ing. J. O., zastoupenému JUDr. Petrem Polednem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Josefově, Maiselova 38/15, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy věcným břemenem, in eventum že věcné břemeno se ruší bez náhrady, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 5 C 287/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. listopadu 2016, č. j. 64 Co 224/2016-294, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 5 808 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaného JUDr. Petra Poledne, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 1, Josefově, Maiselova 38/15.
Odůvodnění:

Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.

Okresní soud v Klatovech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 3. 2016, č. j. 5 C 287/2014-250, zamítl žalobu na určení, že nemovitosti zapsané u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Klatovy na LV č. 236 pro k. ú. Z. L. a obec N., a na LV č. 309 pro k. ú. H. S. a obec Ž. R., blíže specifikované ve výroku rozhodnutí (dále jen „předmětné nemovitosti“), nejsou zatíženy věcným břemenem užívání ve prospěch žalovaného (výrok I.), zamítl žalobu na zrušení věcného břemene bez náhrady, jemuž odpovídá právo žalovaného na užívání předmětných nemovitostí (výrok II.), a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 67 402,37 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).

K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. 11. 2016, č. j. 64 Co 224/2016-294, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 13 602 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Po shrnutí skutkového stavu poukazuje na skutečnost, že věcné břemeno užívání založené smlouvou o zřízení věcného břemene ze dne 22. 9. 2009 bylo sjednáno jako zajišťovací institut ke smlouvě o smlouvě budoucí kupní ze dne 17. 8. 2009, na jejímž základě měl žalovaný žalobci zaplatit 3 000 000 Kč. Jelikož nedošlo k zaplacení celé kupní ceny, dne 15. 4. 2014 odstoupil žalobce od uzavřené budoucí kupní smlouvy, takže soudy měly reflektovat, že zajištěný závazek již v současnosti neexistuje, v důsledku čehož muselo dojít i k zániku zajištění. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2395/2004 či 22 Cdo 1665/99 přitom dovozuje, že nezaplacení kupní ceny je bezpochyby zásadní změnou poměrů, v jejímž důsledku nastal hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného. Žalobce dále s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 82/2008 poukazuje na konfliktní vztahy mezi účastníky jako důvod pro zrušení věcného břemene. Zdůrazňuje i vyvíjený nátlak na žalobce při uzavírání obou uvedených smluv, přičemž nesouhlasí se soudy, které neprovedly některé navržené důkazy a v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 409/2006 nedospěly k závěru o neplatnosti smlouvy. Rovněž namítá, že věcné břemeno užívání ve prospěch žalovaného je neurčité a zcela markantním způsobem zasahuje do vlastnického práva žalobce a snižuje tržní hodnotu předmětných nemovitostí až na nulovou hodnotu; v této souvislosti poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2905/2006, podle něhož nemohou být obsahem práva odpovídajícího věcnému břemeni všechna práva vlastníka. Námitka promlčení je pak v rozporu s dobrými mravy, neboť žalobce zcela po právu od smlouvy odstoupil pro nezaplacení 1 400 000 Kč; odvolací soud přitom ignoroval rozsáhlou judikaturu vyšších soudů k této problematice. V neposlední řadě nesouhlasí s rozhodnutím o náhradě nákladů řízení, když namísto hodnoty jednoho úkonu 4 500 Kč měly soudy vyjít z hodnoty 2 500 Kč, neboť žalobu s eventuálním petitem nelze považovat za spojení více věcí. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření považuje dovolání za nepřípustné, neboť neobsahuje vymezení toho, v čem žalobce spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ani řádné vymezení dovolacích důvodů. Ani obsahově s dovoláním nesouhlasí, když odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ani ve věci samé, ani v otázce náhrady nákladů řízení. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl a přiznal žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení.

Podle § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

Protože ke vzniku služebnosti užívání předmětných nemovitostí mělo dojít před 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud při posouzení okolností rozhodných pro vznik věcného břemene podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Jelikož by k (bezúplatnému) zrušení věcného užívání předmětných nemovitostí mělo dojít po 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud při posouzení okolností rozhodných pro zrušení služebnosti užívání předmětných nemovitostí podle příslušných ustanovení o. z.

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Žalobce v první řadě namítá, že smlouvu o smlouvě budoucí kupní, jakož i smlouvu o zřízení věcného břemene podepsal pod nátlakem a za nápadně nevýhodných podmínek.

Tato námitka přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu.

Podle § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.

Nezbytným pojmovým předpokladem vzniku právního úkonu je především svobodná a vážná vůle, jako psychický vztah jednajícího subjektu k zamýšlenému (chtěnému) následku. Právní úkon však vzniká až tehdy, je-li takto utvořená vůle projevena určitým a srozumitelným způsobem navenek a učiněna seznatelnou jiným osobám.

O svobodný právní úkon nejde v důsledku přímého fyzického donucení (vis absoluta) ani tehdy, když byl učiněn v důsledku psychického donucení (nátlaku), zejména bezprávné výhrůžky (vis compulsiva); rozhodující je přitom působení bezprávné výhrůžky v době učinění právního úkonu.

Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu platí, že uzavřel-li některý z účastníků smlouvy smlouvu na základě psychického donucení, bylo jeho jednání postiženo nedostatkem svobody vůle, ať již se tak stalo pod nedovoleným nátlakem ze strany druhého účastníka smlouvy nebo třetí osoby. Aby výhrůžka způsobila neplatnost právního úkonu (a to neplatnost absolutní), musí především jít o výhrůžku bezprávnou (protiprávní), tj. musí jí být vynucováno něco, co jí být vynucováno nesmí; může spočívat v tom, že je vyhrožováno něčím, co hrozící vůbec není oprávněn provést, nebo co sice oprávněn provést je, ale nesmí tím hrozit tak, aby někoho pohnul k určitému právnímu úkonu (např. že oznámí adresátův trestný čin, neučiní-li tento příslušný právní úkon). Přitom není třeba, aby cíl, který je sledován použitím bezprávné výhrůžky, byl sám protiprávní. Musí jít také o výhrůžku takového druhu a takové intenzity, aby podle okolností a povahy konkrétního případu u toho, vůči komu jí bylo použito, vzbudila důvodnou bázeň. Konečně musí být bezprávná výhrůžka adresována tomu, jehož právní úkon se vynucuje nebo osobám jemu blízkým [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1522/96 (uveřejněný v časopise Soudní judikatura, 1999, č. 2, pod číslem 12)]. Hrozí-li však někdo tím, co je oprávněn provést a čím je oprávněn hrozit za tím účelem, aby druhou stranu přiměl k určitému jednání, nejde o bezprávnou výhrůžku, ale o oprávněný nátlak, který nemůže být důvodem neplatnosti právního úkonu uzavřeného pod jeho vlivem [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. 33 Odo 808/2005 (dostupný na www.nsoud.cz)]. Okolnosti vylučující svobodu vůle jednajícího musí mít přitom základ v objektivně existujícím a působícím stavu, nestačí tedy, jestli si jejich existenci jednající jen představuje, ale není-li pro ně objektivní důvod, a současně se musí stát pohnutkou pro projev vůle jednající dotčené osoby tak, že jedná ke svému neprospěchu [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1332/2001 (uveřejněný pod č. C 1141 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)]. Právní úkon donuceného adresáta musí být v přímé souvislosti s bezprávnou výhrůžkou, jež pochází přímo od druhého subjektu právního úkonu, anebo od třetí osoby; v tomto případě by ovšem musel druhý subjekt právního úkonu nejen vědět o existenci bezprávné výhrůžky, ale též jí využít [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 29 Odo 409/2006 (uveřejněný pod č. C 7 433 v Souboru), či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. 31 Cdo 3620/2010 (uveřejněný pod č. 70/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 31 Cdo 135/2007 (uveřejněný pod č. 28/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].

Nedostatkem svobody vůle je postižen i právní úkon, který jednající učiní ve stavu tísně, jímž se podle ustálené judikatury [srovnej např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 3. 1993, sp. zn. 3 Cdo 47/92 (uveřejněný pod číslem 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)] rozumí nejen objektivní hospodářský nebo sociální stav, nýbrž i psychický stav (např. rozrušení, obavy o blízkou osobu apod.). Rozdíl mezi stavem psychického donucení jednajícího a stavem tísně plynoucím z psychického stavu jednajícího je především v jejich intenzitě a v tom, že psychické donucení předpokládá psychické působení další osoby (kontrahenta nebo i třetí osoby) na vůli jednajícího. To se dále projevuje i rozdílnými sankcemi, jež se s nedostatkem svobody vůle pojí. U psychického donucení jde o „sankci“ absolutní neplatnosti právního úkonu podle § 37 odst. 1 obč. zák. (a to i jednostranného právního úkonu), u tísně přiznává zákon jednajícímu možnost vyvodit z takové „nesvobody“ příslušné právní důsledky jen u dvoustranných a vícestranných právních úkonů (u smluv) odstoupením od smlouvy (§ 49 obč. zák.), a to za předpokladu, že je naplněna i další (objektivní) podmínka, totiž že smlouva byla současně uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek, a že nešlo o vztah upravený obchodním zákoníkem (pro tento případ vylučuje aplikaci § 49 obč. zák. ustanovení § 267 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku) – [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. 31 Cdo 3620/2010 (uveřejněný pod č. 70/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].

Především je třeba souhlasit se závěrem soudů nižších stupňů, že je nezbytné od sebe striktně oddělovat na straně jedné nedostatek vůle vedoucí k neplatnosti právního úkonu a na straně druhé jednání v tísni za nápadně nevýhodných podmínek zakládajícího právo od smlouvy odstoupit. Jelikož podle zjištění soudů nižších stupňů k odstoupení od smlouvy z důvodu tísně a nápadně nevýhodných podmínek nedošlo, soudy správně zkoumaly toliko první variantu.

Pro posouzení, zda okolnosti, za kterých dovolatel uzavřel smlouvu o smlouvě budoucí a smlouvu o zřízení věcného břemene s žalovaným, opodstatňují ve světle citovaných judikatorních závěrů posouzení smlouvy jako neplatné podle § 37 odst. odst. 1 obč. zák. pro nedostatek svobodné vůle, jsou rozhodná skutková zjištění soudů nižších stupňů, neboť dovolací soud není oprávněn skutkový stav jakkoliv přezkoumávat (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Z tohoto pohledu jsou bezvýznamná skutková tvrzení obsažená v dovolání, která neodpovídají skutkovému stavu věci zjištěnému soudy nižších stupňů (jsou odchylná nebo se vztahují k okolnostem, ohledně nichž soudy žádná zjištění neučinily), a irelevantní je proto též ta část právní argumentace, která je založena právě na takových tvrzeních.

V dané věci soud prvního stupně zdůraznil, že žalobce tvrdil a blíže svá tvrzení nespecifikoval, že smlouvu uzavřel pod nátlakem. V rámci své účastnické výpovědi žalobce uvedl, že nátlak byl na něj činěn tak, že veškerá jeho práce, kterou vykonával ve společnosti IC AGRO, a. s., byla kontrolována a že jeden ze společníků mu sdělil, že s ním nechce ve společnosti dále podnikat. Na přímý dotaz soudu, jaký další nátlak byl na něj činěn, odpověděl, že „se nechce o něm více rozepisovat“. Pokud by i k takovémuto nátlaku popisovanému žalobcem došlo, nešlo by podle soudu o výhrůžku takové intenzity, aby vzbuzovala v žalobci důvodnou bázeň, neboť „citelnost zla, kterým se mu hrozilo, nebyla značná a nedosahovala intenzity potřebné k učinění závěru, že právní úkon nebyl žalobcem učiněn svobodně, žalobci tak zůstala zachována svoboda projevu vůle“. Vzhledem k nedostatku tvrzené intenzity nátlaku pro nadbytečnost soud neprováděl výslechy svědků, kteří měli popsaný nátlak potvrdit; nadto dva z nich nebyli osobně tomuto „nátlaku“ přítomni a měli jen zprostředkované informace od žalobce. S uvedenými závěry se ztotožnil odvolací soud zdůrazňující, že žalobce neuvedl žádné skutečnosti, ze kterých by bylo možné učinit závěr, že byl donucen k právnímu jednání bezprávnou výhrůžkou, kdy sám uvedl, že o tom nechce vypovídat. Nedostačující jsou pak tvrzení v souběžně probíhajícím řízení o nahrazení projevu vůle uzavřít smlouvu o smlouvě budoucí. Pokud přitom chybí skutková tvrzení, nelze k nim provádět důkazy, neboť důkazními prostředky nelze nahradit chybějící skutková tvrzení.

Dovolací soud vycházeje z dovolací argumentace neshledal ničeho, čím by se soudy nižších stupňů v otázce tvrzeného nátlaku odchýlily od judikatury dovolacího soudu. Soudy zřetelně objasnily, že žalobcova tvrzení ohledně tvrzeného nátlaku nepostačovala k závěru o bezprávné výhrůžce vedoucí k neplatnosti smlouvy podle § 37 obč. zák. Odvolací soud se rovněž v souladu s judikaturou dovolacího soudu [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1528/2012 (dostupné na www.nsoud.cz)] vypořádal s námitkou neprovedení důkazů, když zdůraznil, že nebylo možné provést navržené důkazy, neboť absentovala patřičná skutková tvrzení. Dovolatel přitom s těmito závěry v dovolání adekvátně nepolemizuje, v rozporu s § 241a odst. 6 o. s. ř. uplatňuje nová skutková tvrzení o tom, kdo se měl dopouštět nátlaku, až v dovolacím řízení, pročež závěrům nižších stupňů nemá dovolací soud co vytknout.

K přípustnosti dovolání nevede další žalobcova námitka neurčitosti věcného břemene užívání a přílišného omezení vlastnického práva žalobce k předmětným nemovitostem, neboť rozhodnutí obou soudů nižších stupňů jsou v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 2905/2006 (uveřejněném pod č. C 7 172 v Souboru), uvedl: „Vlastník věci je podle § 123 obč. zák. v mezích zákona oprávněn předmět vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním. Věcná břemena definuje § 151n odst. 1 obč. zák. tak, že omezují vlastníka nemovité věci ve prospěch někoho jiného tak, že je povinen něco trpět, něčeho se zdržet nebo něco konat. Z této definice vyplývá, že věcná břemena jsou omezením vlastnického práva a obsahem práva odpovídajícího věcnému břemeni nemohou být všechna práva vlastníka nemovitosti. Ve smlouvě o zřízení věcného břemene ze dne 12. října 2000 jsou v čl. 1 vymezeny nemovitosti, které mají být věcným břemenem zatíženy, a v čl. 2 je uvedeno, že povinný (ve smlouvě označen jako vlastník nemovitostí) zřizuje pro oprávněného (ve smlouvě označen jako fyzická osoba – žalovaný) věcné břemeno užívání nemovitostí specifikovaných v čl. 1 smlouvy, a to v rozsahu práv vlastníka na dobu neurčitou. Dovolateli lze přisvědčit, že takto uzavřenou smlouvou byla práva vlastníka nemovitostí omezena v právu nemovitosti užívat a pro oprávněného – jde o věcné břemeno osobní – zřízeno právo tyto nemovitosti užívat. Takové omezení je v souladu s § 151n odst. 1 obč. zák. a nemůže jít o smlouvu neurčitou. Ve smlouvě použitá formulace vymezující práva oprávněného z věcného břemene formou užívání „v rozsahu práv vlastníka“ nezakládá neurčitost smluvního ujednání, neboť se jedná o ta práva vlastníka, která mohou být i obsahem práva odpovídajícího věcnému břemenu, tj. o užívací oprávnění v plném rozsahu, a nikoliv právo dispozice s věcí (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. května 2002, sp. zn. 30 Cdo 644/2002, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, 2002, svazek 17, pod pořadovým č. C 1226).“

Jednomu ze základních principů soukromého práva – principu autonomie vůle a s ní spojené smluvní svobody subjektů práva – odpovídá i možnost vlastníka nemovitosti smluvně ji zatížit věcným břemenem ad personam ve stejném rozsahu užívání jako by ji bylo možno zatížit nájemní smlouvou, a to i za účelem podnikání, včetně jejího dalšího pronajímání formou podnájmu. Žádné ustanovení zákona nebrání tomu, aby právo doživotního užívání nemovitosti bylo omezeno jen na osoby vlastníku blízké či aby bylo spojeno jen se smlouvami o převodu vlastnictví k daným nemovitostem. Pro osobu ze smlouvy oprávněnou je v uvedených případech zřízení věcného břemene zpravidla výhodnější než uzavření smlouvy o nájmu, který lze vypovědět. To však samo o sobě neznamená, že tam, kde ekonomický účel užívání cizí věci může být naplněn jejím nájmem, nemělo by být zřizováno věcné břemeno užívání. Jestliže to není pojmově ani zákonem vyloučeno, nelze pak uvažovat o obcházení zákona ve smyslu § 39 obč. zák. [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 2670/2007 (dostupný na www.nsoud.cz)].

Soud prvního stupně zdůraznil, že uzavřením smlouvy o zřízení věcného břemene byla práva žalobce jako vlastníka předmětných nemovitostí omezena ve prospěch žalovaného v právu tyto pozemky užívat. Takové omezení je v souladu s § 151n odst. 1 obč. zák., pročež nemůže způsobovat neurčitost smlouvy, potažmo její neplatnost. Vlastník je oprávněn zatížit svou věc ve stejném rozsahu, jako by ji mohl zatížit nájmem, a to i za účelem podnikání včetně jejího dalšího pronajímání formou podnájmu. Skutečnost, že ekonomický účel užívání cizí věci lze naplnit jejím nájmem, neznamená, že by nemělo být zřizováno věcné břemeno užívání; pojmově nelze uvažovat ani o obcházení zákona, a to i kdyby žalovaný měl z pronájmu zisk. Se závěry soudu prvního stupně se ztotožnil odvolací soud zdůrazňující, že vymezení práva pro žalovaného spočívající v užívání pozemku zapsaného jako věcné břemeno v katastru nemovitostí, kde je zároveň určen druh pozemku, je zcela určité a konkrétní. Obsahem práva odpovídajícího věcnému břemeni sice nemohou být všechna práva vlastníka nemovitosti, vlastník je však povinen trpět užívání a ostatní práva a povinnosti (právo s věcí nakládat) mu zůstávají zachována. Rovněž odvolací soud poukázal na princip smluvní svobody, z něhož dovodil právo zatížit pozemek věcným břemenem ve stejném rozsahu jako by bylo možné nájmem.

Rozhodnutí soudů obou stupňů jsou v souladu s judikaturou dovolacího soudu, přičemž dovolací soud nemá pochyb o tom, že za účinnosti obč. zák. bylo možné sjednat věcné břemeno užívání, kterým by bylo právo užívat věc přeneseno na oprávněného z věcného břemene. Tím ovšem nebyla na žalovaného přenesena veškerá dílčí práva spadající do rozsahu vlastnického práva, a žalobci tak zůstala zachována některá práva vlastníka, zejména právo s věcí právně disponovat, tedy věc zcizit či opustit. Ostatně rozsudek sp. zn. 22 Cdo 2905/2006, na který žalobce upozorňuje, připouštěl velmi obecně sjednané věcné břemeno „v rozsahu práv vlastníka“, toliko zdůraznil, že je třeba věcné břemeno vykládat tím způsobem, že se netýká všech práv vlastníka. Nelze z něj tedy jakkoliv dovozovat, že by za účinnosti obč. zák. nebylo možné zřídit věcné břemeno užívání z toho důvodu, že by nepřiměřeně zasahovalo do práv vlastníka.

Žalobce rovněž namítá, že věcné břemeno užívání v dané věci plnilo roli zajišťovacího institutu smlouvy o smlouvě budoucí, a proto odstoupením od smlouvy o smlouvě budoucí kupní zaniklo i věcné břemeno.

Tato námitka přípustnost dovolání nezakládá, neboť za situace, kdy nebylo shledáno, že by uvedená smlouva o smlouvě budoucí kupní byla neplatná či jinak právní závazek mezi účastníky z této smlouvy vzniklý zanikl, je pro posouzení věci irelevantní.

Ohledně tvrzeného odstoupení od smlouvy soud prvního stupně zdůraznil, že k zaplacení kupní ceny mělo dojít do 30. 11. 2009, k odstoupení však došlo až 15. 4. 2014. Jestliže – jak uzavřel soud prvního stupně – za dané situace žalovaný po právu uplatnil námitku promlčení, žalobcovo odstoupení od smlouvy o smlouvě budoucí kupní nemohlo vyvolat právní následky; proti závěru o promlčení práva na odstoupení od smlouvy pak dovolatel v odvolání žádné námitky neuplatnil. Pokud pak dovolatel až v rámci dovolání přichází s výhradou, že námitka promlčení byla uplatněna v rozporu s dobrými mravy, přičemž odvolací soud se touto dříve neuplatněnou námitkou sám nezabýval, nemůže rozhodnutí odvolacího soudu spočívat na nesprávném právním posouzení věci [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 468/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4131/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2507/2011 (všechny dostupné na www.nsoud.cz)].

Pro úplnost Nejvyšší soud poukazuje na závěr formulovaný v rozsudku ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014 (uveřejněném pod č. 101/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), že „zákaz zneužití práva je institutem ztělesňujícím korigující funkci principu poctivosti. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či obsahu existujícího právního vztahu, avšak jenž je vzhledem k okolnostem případu nepřijatelný. Za zneužití práva lze považovat výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu [k tomu srovnej Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1 – 654). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 89], resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto (k tomu srovnej Melzer, F. – Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek I. § 1 – 117. 1. vydání Praha: Leges, 2013, str. 162), který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany, která je výkonem práva za účelem poškození druhé strany [k tomu srovnej Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1 – 654). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 89 – 90; Melzer, F. – Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek I. § 1 – 117. 1. vydání. Praha: Leges, 2013, str. 163].“ Ústavní stížnost proti uvedenému rozhodnutí Ústavní soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost usnesením ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2773/16 (dostupným na http://nalus.usoud.cz). V usnesení ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4588/2016 (dostupném na www.nsoud.cz), pak Nejvyšší soud vysvětlil, že otázku aplikace § 8 o. z. učiní předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení.

Ostatně dovolacímu soudu není zřejmé, v čem by měla námitka promlčení být zjevným zneužitím práva podle § 8 o. z., obzvláště za situace, kdy žalobce musel vědět, kdy měl obdržet celou zálohu na kupní cenu a kdy k uplatnění práva na odstoupení od smlouvy měl k dispozici lhůtu 3 let. Z tvrzení žalobce přitom nevyplývají žádné relevantní okolnosti, které by žalobci bránily v uplatnění tohoto práva, ani okolnosti, z nichž by se dalo dovodit, že žalovaný svou námitkou promlčení ve skutečnosti nesledoval zamýšlený účel.

Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka zásadní změny poměrů, neboť i v tomto ohledu je rozhodnutí soudů obou stupňů v souladu s judikaturou dovolacího soudu.

Podle § 1299 odst. 2 o. z. při trvalé změně vyvolávající hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou panujícího pozemku nebo oprávněné osoby se vlastník služebné věci může domáhat omezení nebo zrušení služebnosti za přiměřenou náhradu.

Při aplikaci § 1299 odst. 2 o. z. je v zásadě použitelná i judikatura, publikovaná k § 151p odst. 3 obč. zák. [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4153/2014 (dostupný na www.nsoud.cz)].

Pro úvahu, zda změnou poměrů vznikl hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného (§ 151p odst. 3 obč. zák.) je rozhodující porovnání stavu v době rozhodování soudu se stavem v době, kdy bylo věcné břemeno zřízeno [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1998, sp. zn. 3 Cdon 269/96 (uveřejněný v časopise Soudní judikatura, 1998, č. 23, jako SJ 166/98)]. Při rozhodování o omezení nebo o zrušení věcného břemene v důsledku změny poměrů je třeba brát v úvahu všechny okolnosti věci; především je třeba zjistit, zda došlo ke změně poměrů a v kladném případě posoudit, nakolik tato změna měla vliv na způsob výkonu práva, odpovídajícího věcnému břemeni, jak se projevila na užívání nemovitosti věcným břemenem zatížené, a je třeba vzít do úvahy újmu, která oprávněnému nastane v důsledku omezení nebo zrušení věcného břemene za náhradu, a porovnat ji s případnou újmou, která vznikla vlastníkům zatíženého pozemku v důsledku změny poměrů [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2165/98 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2000, č. 10, str. 303), či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3732/2014 (uveřejněný pod č. 53/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].

Změna poměrů, kterou vznikne hrubý nepoměr mezi služebností (věcným břemenem) a výhodou oprávněného, spočívá nejen v objektivních okolnostech, ale i v osobních poměrech účastníků a za určitých okolností může vzniknout i změnou v chování účastníků [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2695/99 (uveřejněné pod č. C 575 v Souboru)].

Zákon přímo neuvádí hlediska, ze kterých by bylo možno usuzovat na to, kdy jde o hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného, a ponechává řešení této otázky uvážení soudu rozhodujícího konkrétní případ. Nelze pro každou v úvahu přicházející situaci stanovit pravidla pro rozhodnutí soudu, a proto v dovolacím řízení lze zpochybnit úvahu odvolacího soudu o tom, zda jde o takový nepoměr, jen jde-li o úvahu zjevně nepřiměřenou [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2695/99 (uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2002, č. 3, str. 85a), obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4747/2015 (dostupné na www.nsoud.cz)].

Soud prvního stupně zdůraznil, že hrubý nepoměr nezakládá skutečnost, že žalovaný neplatí úplatu za věcné břemeno, neboť může podat žalobu na plnění, případně může odstoupit od smlouvy; k takovému odstoupení od smlouvy sice došlo v průběhu řízení, ale soud prvního stupně nepřipustil změnu žaloby, neboť k odstoupení od smlouvy mohl žalobce přistoupit již před zahájením řízení, nadto nová žalobní tvrzení by s sebou přinesla pokračování důkazního řízení. Hrubý nepoměr nepředstavuje dále okolnost, že žalovaný předmětné nemovitosti komerčně pronajímá a výnosy výlučně konzumuje. Pokud žalobce zatížil předmětné nemovitosti služebností užívání ve stejném rozsahu, jako by je bylo možné zatížit nájemní smlouvou, a to i za účelem dalšího pronajímání formou podnájmu, musel si v době zřízení věcného břemene být vědom toho, že žalovaný může předmětné nemovitosti sám užívat a čerpat na ně eventuelně i dotace či je dále pronajímat třetím osobám a mít z nich zisk. S odstupem času se proto žalobce nemůže odvolávat na hrubý nepoměr mezi zatížením a výhodou žalovaného jako oprávněného ze služebnosti, když si toho měl být vědom již při uzavření smlouvy; nadto služebnost byla zřízena jako úplatná, když její výše je projevem autonomie vůle smluvních stran. Jako důvod pak soud prvního stupně neshledal ani skutečnost, že žalovaný porušil ujednání ze smlouvy o smlouvě budoucí kupní, když nehradil v plné výši zálohu na pozemky a žalobce následně odstoupil od smlouvy. Zdůraznil, že závazek plynoucí ze smlouvy o smlouvě budoucí kupní nadále existuje a že odstoupení od ní nemohlo s ohledem na námitku promlčení vyvolat patřičné účinky, pročež tento důvod nezavdal příčinu k tomu, aby soud zrušil služebnost pro hrubý nepoměr.

Se závěry soudu prvního stupně se ztotožnil odvolací soud, podle něhož žalobce neprokázal, že by po uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene došlo k takové změně poměrů, která by byla důvodem ke zrušení věcného břemene, a to bez poskytnutí náhrady. Žalobce velmi dobře znal situaci ohledně nabytí předmětných nemovitostí a znal vztahy ve společnosti IC AGRO a. s., včetně získávání zemědělských dotací. Tato situace se změnila pouze v tom, že žalobce po roce 2009 chtěl reagovat na situaci, kdy přestal být členem představenstva. Pokud žalobce tvrdil, že teprve následně začal žalovaný z pozemků profitovat a využívat je k získání zemědělských dotací, rozhodně nejde o skutečnost, která nastala teprve po roce 2009. To, že příjmy z dotací ani po roce 2009 nebudou příjmem pouze ve prospěch žalobce, musel vědět již při podpisu sporné smlouvy. Ani tvrzení o extrémně vyhrocených vztazích mezi účastníky není důvodem k vyhovění žalobě. Je pravdou, že změna poměrů může spočívat i ve změně chování účastníků, to však platí jen za určitých okolností, například pokud by v důsledku takové změny došlo k tomu, že pro rozpor mezi dotčenými osobami nejsou věci užívány ani řádně udržovány; taková situace nenastala. Nelze nevidět, že v tomto případě dochází ke zhoršení vztahů z důvodu finančního vypořádání mezi žalobcem a společností IC AGRO, a. s. V ostatním odvolací soud odkázal na výstižné odůvodnění soudu prvního stupně.

Dovolací soud závěry soudů obou stupňů přezkoumal, načež dospěl k závěru, že v dovolacím přezkumu obstojí. Soudy se i problematikou zrušení služebnosti pro hrubý nepoměr podrobně a obsáhle zabývaly a jimi dovozené závěry jsou souladné s judikaturou dovolacího soudu. Nad rámec přiléhavého odůvodnění soudů obou stupňů dovolací soud poukazuje ještě na účel zřízené služebnosti užívání, a sice zajištění závazku žalovaného, že dojde k uzavření budoucí kupní smlouvy podle smlouvy o smlouvě budoucí kupní. Jestliže se na tomto závazku ničeho nezměnilo, nelze dovodit, že by již služebnost užívání neplnila svůj zejména zajišťovací účel. Správně byly posouzeny i negativní vztahy mezi účastníky; zde je třeba zdůraznit opětovně ekonomický aspekt dané věci, kdy negativní vzájemné vztahy účastníků nehrají tak zásadní roli jako zpravidla v případě jiných služebností, například služebnosti spoluužívání bytu či služebnosti cesty. Zcela přiléhavý je v této souvislosti poukaz odvolacího soudu, že neshody spoluvlastníků nijak neovlivňují skutečnost, že by předmětné nemovitosti nebyly užívány a řádně udržovány.

Toliko pro úplnost dovolací soud s ohledem na žalobní návrh zdůrazňuje, že zrušení věcného břemene pro hrubý nepoměr předpokládá, že protistraně bude poskytnuta přiměřená náhrada. Nepřiznání jakékoliv náhrady sice nelze a priori vyloučit, ale jelikož takový postup bude nezbytné opřít o § 2 odst. 3 o. z., bude se jednat o zcela výjimečný postup obdobně, jako již dříve Nejvyšší soud judikoval ve vztahu k přiměřené náhradě při vypořádání spoluvlastnictví [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3619/2015 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2016, č. 5, str. 155), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5348/2016, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5808/2016 (dostupné na www.nsoud.cz)].

Přípustnost dovolání v neposlední řadě nezakládá ani námitka nesprávně vyčíslené náhrady nákladů řízení uložené žalobci k zaplacení.

Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 (uveřejněné pod č. 80/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, dostupné na www.nsoud.cz)]. I pro tento akcesorický výrok ovšem platí omezení přípustnosti dovolání dle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož dovolání podle § 237 není přípustné také proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Peněžité plnění přiznané výrokem o nákladech řízení pak nelze označit pro účely posouzení přípustnosti dovolání za plnění ze vztahu ze spotřebitelské smlouvy, z pracovněprávního vztahu, ani když je výrok o nákladech řízení akcesorickým výrokem v rozhodnutí, jež se (co do „merita“) takového „vztahu“ nebo takové „věci“ týkalo (ve výroku o nákladech řízení se zvláštní povaha těchto vztahů a věcí dovolující prolomení stanoveného limitu nijak neprojevuje). Jestliže soudy nižších stupňů rozhodly, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před těmito soudy vedených, je pro posouzení, zda dovoláním napadenými výroky o nákladech řízení bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, určující výše nákladů řízení, jejichž náhradu takto dovolateli odepřely [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013 (uveřejněné pod č. 5/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, dostupné na www.nsoud.cz)].

Žalobci byla v součtu uložena povinnost k náhradě nákladů řízení ve výši 81 004,37 Kč, přičemž žalobce namítá, že soudy neměly vyjít z tarifní hodnoty 4 500 Kč, nýbrž toliko 2 500 Kč. Jelikož žalobce neuvedl, jaká újma mu měla být způsobem, dovolací soud přepočetl náklady řízení podle žalobcem uváděných údajů, načež dospěl k závěru, že by povinnost k náhradě nákladů řízení představovala 46 360,77 Kč, pročež rozdíl skutečně uložené částky a částky podle údajů žalobce by částky 50 000 Kč zjevně nedosahoval. Vzhledem k tomu není dovolání do náhrady nákladů řízení podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. objektivně přípustné.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobce ve stanovené lhůtě povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 20. června 2017


Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu