Rozhodnutí NS

33 Cdo 3327/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/17/2018
Spisová značka:33 Cdo 3327/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.3327.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění do 29.09.2017
§ 241a odst. 2 o. s. ř. ve znění do 29.09.2017
§ 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění do 29.09.2017
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
12/14/2018
IV. ÚS 4099/18
JUDr. Milada Tomková
odmítnuto
08/01/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
33 Cdo 3327/2017-167


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce R. B., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem Praha 5, Štefánikova 75/48, proti žalovanému M. L., zastoupenému JUDr. Ivanou Mikulovou, advokátkou se sídlem Třinec-Staré Město, Revoluční 601, o zaplacení částky 975.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 114 C 22/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 1. 2017, č. j. 57 Co 351/2016-135, t a k t o :

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 15.149 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Ivany Mikulové, advokátky.

                  O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 22. 1. 2016, č. j. 114 C 22/2015-84, zamítl žalobu o zaplacení částky 975.000 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,05% od 2. 2. 2015 do zaplacení (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 17. 1. 2017, č. j. 57 Co 351/2016-135, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil, ve výroku II jej změnil ve výši přiznané náhrady nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobce předal žalovanému v květnu 2009 částku 500.000 Kč a v červnu 2009 částku 475.000 Kč za účelem jejich zhodnocení, přičemž si smluvní strany nesjednaly, kdy žalovaný žalobci svěřené finanční prostředky vrátí, ani podmínky výplaty zhodnocení. Aniž přezkoumal správnost právního názoru soudu prvního stupně, že účastníci uzavřeli smlouvu příkazní podle § 734 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 Sb. (§ 3028 zákona č. 89/2012 Sb.; dále jen „obč. zák.“), dospěl k závěru, že žalovaný vznesl důvodně námitku promlčení. S poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu a odbornou komentářovou literaturu (rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 2914/2007, sp. zn. 33 Odo 2634/2008 a sp. zn. 33 Cdo 1289/2007, dále Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2008, 1496 s.) dovodil, že na vztah účastníků založený jejich dohodou dopadá úprava obsažená v § 563 obč. zák., podle níž je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán. Má-li věřitel možnost vyvolat splatnost závazku (neboli, má-li právo vymáhat splnění závazku), pak může své právo také vykonat. První objektivní možnost výkonu práva, konstatoval odvolací soud, je dána okamžikem, kdy věřitel nejdříve mohl o splnění požádat. Pro počátek běhu promlčecí doby je rozhodný den, který následuje po vzniku právního vztahu sjednaného na dobu neurčitou, a nikoli den, kdy nastala splatnost dluhu. Odvolací soud nepřisvědčil žalobci, který kvalifikoval účastníky uzavřenou smlouvu jako smlouvu o vkladu ve smyslu § 778 obč. zák. a na prostředky žalobce předané žalovanému nahlížel jako na neustále svěřené. Vyslovil totiž názor, že smlouva o vkladu se vyznačuje tím, že vyžaduje přítomnost subjektu se zvláštní charakteristikou - peněžního ústavu coby příjemce vkladu, který má oprávnění přijímat vklady podle zákona o bankách; v posuzovaném případě tato podmínka splněna nebyla.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které žalovaný navrhl zamítnout.

Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.).

Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jak je tomu v této věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /dále jen „R 4/2014“/, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013; ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, odmítl). Domáhá-li se revize řešení několika otázek, ať již hmotného či procesního práva, musí ve vztahu ke každé z nich vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolaní, tzn., že je povinen uvést, v čem se při jejím řešení odvolací soud a/ odchýlil od „ustálené rozhodovací praxe“ dovolacího soudu nebo b/ že jde o otázku v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešenou nebo c/ že uvedená právní otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, d/ popř. že tato, již dříve dovolacím soudem vyřešená otázka má být dovolacím soudem posouzena (opětovně, ale) jinak.

Žalobce má za to, že dovolání je přípustné k řešení tří právních otázek.

První z nich označuje jako otázku procesního práva, u níž avizuje, že je otázkou rozhodovanou dovolacím soudem rozdílně, nicméně obsahové vylíčení přípustnosti dovolání vyznívá v tom smyslu, že odvolací soud se měl při jejím řešení odchýlit od judikatury dovolacího soudu. Konkrétně má za to, že odvolací soud závěr, že byl v postavení věřitele a žalovaný v postavení dlužníka již před ukončením innominátního kontraktu a předložením výzvy k vrácení peněžních prostředků, založil na skutkových zjištěních, které nemají oporu v provedeném dokazování; namítá, že odvolací soud nepostupoval při hodnocení důkazů v souladu 132 o. s. ř. a odchýlil se od usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 658/2008.

Žalobce pomíjí, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost, jakož i samotný způsob a výsledek hodnocení důkazů soudem promítající se do skutkových zjištění, z nichž soud při rozhodování vycházel, nelze v režimu dovolacího řízení úspěšně zpochybnit žádným dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Neuplatnil-li žalobce způsobilý dovolací důvod, nemůže být dovolání k řešení procesní otázky přípustné.

Dále přípustnost dovolání spojuje s řešením otázky hmotného práva, která podle jeho přesvědčení v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Za takovou považuje otázku posouzení postavení smluvních stran ve vztahu založeného smlouvou uzavřenou na dobu neurčitou mezi fyzickými osobami, podle níž jedna z nich svěří své peněžní prostředky za účelem jejich zhodnocení druhé a ta se zaváže vyplácet jí ze svěřených peněžních prostředků dosažené výnosy. Žalobce prosazuje, že po dobu trvání tohoto vztahu nejsou smluvní strany v postavení věřitele a dlužníka a že se jimi stanou až v okamžiku zániku smluvního vztahu (např. výpovědí).

Pojetí vzniku závazkového právního vztahu, jeho obsahu a subjektů tvoří základy právní úpravy závazkového práva v hmotném právu a navzdory přesvědčení žalobce tyto otázky nepatří v rozhodovací praxi soudů mezi ty, které by byly dosud nevyřešené. Definici závazkového právního vztahu podává ustanovení § 488 obč. zák., podle něhož závazkovým (obligačním) vztahem je právní vztah, ze kterého věřiteli vzniká právo na plnění (pohledávka) od dlužníka a dlužníkovi vzniká povinnost splnit závazek. Pohledávkou se rozumí právo věřitele požadovat po dlužníkovi plnění vyplývající ze závazkového vztahu. Povinnost dlužníka něco plnit se označuje jako dluh nebo závazek. Ze závazku tak vzniká dlužníkovi povinnost poskytnout věřiteli určité plnění, a věřitel má naopak právo toto plnění od dlužníka požadovat. Obsahem závazkového právního vztahu je souhrn subjektivních práv a povinností jeho subjektů (§ 494 obč. zák.). Nejčastějším právním důvodem (titulem) závazku je smlouva (ať již v občanském zákoníku upravená, neupravená /§ 51 obč. zák./ či smíšená), na základě níž závazek vznikl a která zakládá práva a povinnosti smluvních stran (§ 489, § 491 obč. zák.).

Z uvedeného se podává, že námitka žalobce míří proti základním zásadám závazkového práva upraveným hmotným právem a že přijetí právního názoru žalobce by znamenalo jejich popření; dovolání k řešení nastolené otázky nelze přiznat přípustnost (odvolací soud ji posoudil v souladu s hmotným právem a konstatní judikaturou dovolacího soudu). Z dovolací argumenatece je zjevné, že žalobce zaměňuje existenci dluhu (tj. povinnost dlužníka plnit) za jeho splatnost.

Dovolání není přípustné ani k řešení otázky promlčení práva žalobce na vrácení svěřených peněžních prostředků žalovanému, resp. otázky počátku běhu tříleté promlčecí doby (§ 101 obč. zák.). Odvolací soud takto vytyčenou otázku vyřešil - oproti mínění žalobce - v souladu s dlouhodobě ustálenou judikaturou dovolacího soudu a není důvod, aby ji dovolací soud posoudil jinak. Přesvědčení žalobce, že odkazy odvolacího soudu na rozhodnutí označená v odůvodnění napadeného rozhodnutí jsou nepřiléhavé, dovolací soud nesdílí. Ve všech těchto případech totiž byla řešena otázka promlčení práva ze závazkového vtahu sjednaného na dobu neurčitou za situace, kdy splatnost dluhu nebyla dohodnuta smluvními stranami, či stanovena právním předpisem nebo určena rozhodnutím (§ 563 obč. zák.). Judikatura Nejvyššího soudu týkající se stanovení počátku promlčecí doby je v případě závazkových právních vztahů sjednaných na dobu neurčitou rozsáhlá a jednotná (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením R 28/84, a na něj navazující rozhodnutí např. ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 33 Odo 665/2002, ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2690/2008, ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 28 Cdo 566/2004, ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2914/2007, jakož i žalovaným zmíněný rozsudek ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2677/2014). Nejvyšší soud jen opakuje konstantně zastávaný právní názor, podle něhož se právo podléhající obecnému právnímu režimu promlčení upravenému v ustanovení § 101 obč. zák. promlčí uplynutím tříleté promlčecí doby počínající dnem, kdy mohlo být uplatněno poprvé. Dnem, kdy právo mohlo být - objektivně posuzováno - vykonáno (uplatněno) poprvé, je zásadně den, kdy právo bylo možno odůvodněně vykonat podáním žaloby u soudu, neboli kdy se právo stalo nárokem (actio nata). Není rozhodné, z jakého důvodu - subjektivního či objektivního - tak věřitel neučinil. Actio nata nastává ve většině případů splatností dluhu, tj. dnem, kdy měl dlužník poprvé splnit dluh, resp. započít s jeho plněním; tato splatnost může být určena dohodou či stanovena právním předpisem nebo rozhodnutím orgánu (§ 563 obč. zák.). Nebyla-li splatnost dluhu určena dohodou či stanovena právním předpisem nebo rozhodnutím, lze o splnění dluhu dlužníka požádat kdykoliv. Dlužník je v takovém případě povinen podle § 563 obč. zák. splnit dluh prvého dne poté, kdy byl o jeho splnění věřitelem požádán (splatnost je určena výzvou věřitele). Může-li však věřitel vyvolat splatnost dluhu sám, pak - objektivně posuzováno - může své právo jako protiklad dluhu i vykonat. První objektivní možnost vykonání práva je tedy dána okamžikem, kdy věřitel mohl nejdříve o splnění požádat. V těchto případech je proto třeba považovat za den rozhodný pro počátek běhu promlčecí doby ten den, který následuje po vzniku právního vztahu sjednaného na neurčitou dobu. Proto tam, kde jde o právo z časově neomezeného právního vztahu, je pro počátek promlčecí doby rozhodný den následující po dni, kdy došlo ke vzniku tohoto právního vztahu, a nikoli den, kdy došlo ke splatnosti dluhu.

Jelikož žalobce nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).


V Brně dne 17. 10. 2018


JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu