Rozhodnutí NS

7 Tdo 1136/2018

citace  citace s ECLI
Právní věta:Úvěrový podvod, Úvěrová smlouva § 211 odst. 1 tr. zákoníku I. Úvěrovou smlouvou ve smyslu § 211 odst. 1 tr. zákoníku je smlouva o úvěru podle § 2395 a násl. o. z. (resp. podle § 497 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, účinného do 31. 12. 2013). Pod tento druh smlouvy lze podřadit i takovou smlouvu, kterou strany současně se sjednáním úvěru sjednají i zajišťovací převod vlastnického práva (§ 2040 a násl. o. z., § 553 obč. zák.) k věci, jejíž koupě je úvěrem financována, na úvěrujícího (věřitele), přičemž úvěrovaný (dlužník) se stává pouhým správcem věci, která mu byla předána, a to až do doby splacení celého úvěru s tím, že poté věc přejde nebo bude převedena zpět do jeho vlastnictví. Nejde o tzv. odloženou platbu ani o smlouvu o leasingu, s kterou vykazuje vysoký stupeň faktické podobnosti a jejíž alternativu v praxi představuje. Řízení o dovolání § 265i odst. 3 tr. ř. II. Přezkumné oprávnění Nejvyššího soudu v řízení o dovolání (§ 265i odst. 3 tr. ř.) podaném proti novému rozhodnutí vydanému v téže věci je omezeno nemožností opětovné revize předchozího rozhodnutí o dovolání v téže věci (viz rozhodnutí pod č. 29/2004 Sb. rozh. tr.). Toto omezení se však vztahuje pouze na opětovné přezkoumání výroků (a řízení), které byly učiněny před dřívějším rozhodnutím dovolacího soudu a zůstaly jím nedotčeny. Jestliže v dovolání proti novému rozhodnutí v téže věci uplatní dovolatel důvody dovolání a námitky relevantně neuplatněné v původním dovolání, které se vztahují k výrokům nového rozhodnutí a řízení jim předcházejícímu jako celku, je povinností Nejvyššího soudu zabývat se těmito námitkami. Nejde zde o revizi předchozího rozhodnutí o dovolání, takže se nemožnost opětovného přezkumu neuplatní. Taková situace může typicky nastat v případech dovolacích důvodů týkajících se procesních otázek, jako je vyloučení soudce z rozhodování, věcná nepříslušnost soudu, který učinil napadené rozhodnutí, nepřípustnost trestního stíhání nebo toho, že obviněný v rozporu se zákonem neměl v řízení obhájce apod. Není zde podstatné, že dovolací námitky se vztahují také k té části řízení, která předcházela původnímu rozhodnutí v dané věci.
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. b) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. c) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. d) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:10/23/2018
Spisová značka:7 Tdo 1136/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.1136.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Řízení o dovolání
Úvěrová smlouva
Úvěrový podvod
Dotčené předpisy:§ 211 odst. 1 tr. zákoníku
§ 265i odst. 3 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:A
Publikováno ve sbírce pod číslem:23 / 2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
7 Tdo 1136/2018-49


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 10. 2018 o dovolání obviněného D. H., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 12 To 428/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 38 T 18/2015, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. H. odmítá.

Odůvodnění

Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 3. 8. 2017, č. j. 38 T 18/2015-972, byl obviněný D. H. uznán vinným pomocí přečinu úvěrového podvodu podle § 24 odst. 1 písm. c), § 211 odst. 1, 4 tr. zákoníku, za který mu byl uložen trest odnětí svobody na dvanáct měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu třiceti měsíců, a dále mu byla uložena povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit společně a nerozdílně s V. J. poškozené ESSOX, s. r. o., majetkovou škodu 277 884 Kč. Rozsudek obsahuje také výrok, jímž byl obviněný podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro druhý žalovaný skutek a poškozená ŠkoFIN, s. r. o., byla odkázána s nárokem na náhradu škody na občanskoprávní řízení.

K odvolání obviněného a jeho družky H. S. Krajský soud v Praze přezkoumal rozsudek Okresního soudu Praha-východ v celém rozsahu, tj. v jeho odsuzující i zprošťující části, a rozsudkem ze dne 28. 3. 2018, č. j. 12 To 428/2017-1418, rozhodl tak, že jej zrušil v celé odsuzující části a nově uznal obviněného vinným skutkem, který kvalifikoval stejně jako soud prvního stupně, a obviněnému uložil trest odnětí svobody na dvanáct měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu dvaceti měsíců. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozenou společnost ESSOX, s. r. o., s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Pomoc přečinu úvěrového podvodu spočíval podle skutkových zjištění Krajského soudu v Praze v podstatě v tom, že obviněný, ačkoli věděl, že již dne 31. 8. 2013 prodal osobní motorové vozidlo Škoda Octavia (v rozsudku blíže specifikované) J. K., přesto inicioval v autobazaru Auto M. v P. jednání o získání úvěru na financování kupní ceny předmětného vozidla V. J., jemuž za tímto účelem opatřil i nepravdivé potvrzení o zaměstnání a příjmu, ačkoliv musel být nejméně srozuměn s tím, že V. J. nebude schopen úvěr hradit, ani on sám tak nečinil. Na základě toho uzavřel V. J. dne 13. 9. 2013 smlouvu o poskytnutí účelového úvěru se společností ESSOX, s. r. o., ve výši 277 884 Kč na nákup předmětného vozidla, poskytnutou finanční částku převzal obviněný D. H. od provozovatele autobazaru a ponechal si ji, a společnosti ESSOX, s. r. o., tak byla nesplacením vylákaného úvěru způsobena škoda v uvedené výši.

Pokud jde o zprošťující výrok, který zůstal v rozsudku soudu prvního stupně nezměněn, tím byl obviněný zproštěn obžaloby pro skutek spočívající v tom, že dne 22. 1. 2013 v Č., okres P.-v., v úmyslu se obohatit a s vědomím, že vozidlo Audi S6 (v rozsudku blíže specifikované) není jeho majetkem a není oprávněn s ním nakládat a že skutečným majitelem vozidla je společnost ŠkoFIN, s. r. o., uzavřel kupní smlouvu o prodeji tohoto vozidla za kupní cenu 150 000 Kč, kterou mu kupující J. W. předal v hotovosti, když obviněný vystupoval jako vlastník vozidla, které sám řádně nabyl a na němž neváznou žádné závazky, které by bránily jeho převodu kupujícímu, čímž měl způsobit poškozené společnosti ŠkoFIN, s. r. o., škodu ve výši 260 000 Kč, ve kterém byl obžalobou spatřován trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku.

Rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný D. H. dovoláním, které podal „do výroku rozhodnutí o vině a na to navazujícímu výroku o náhradě škody, která byla odsouzenému uložena…“ Z této formulace i z obsahu celého dovolání plyne, že nesměřuje proti zprošťujícímu výroku. Obviněný uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. b), c), d) a g) tr. ř.

Ve vztahu k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. namítl, že samosoudkyně Okresního soudu Praha-východ JUDr. Mgr. Lenka Mrázková, Ph.D., byla z rozhodování vyloučena. Námitku podjatosti obviněný vznesl už v předchozím průběhu řízení, avšak nikdo se jí nezabýval. Obviněný se domnívá, že jmenovaná soudkyně je vyloučena pro poměr k projednávané věci a pro její negativní poměr k osobě obviněného. Za konkrétní důvody podjatosti jmenované soudkyně považuje to, že při vyhlašování zprošťujícího rozsudku u Okresního soudu Praha-západ dne 15. 1. 2015 (míněno patrně 12. 1. 2015) ve věci sp. zn. 1 T 76/2014 připojila poznámku, že i přes skutečnost, že skutek popsaný v návrhu na potrestání není trestným činem, tak ona jako právník nesouhlasí se stylem života a podnikatelskými aktivitami obviněného. Vzhledem k tomu, že tato soudkyně obviněného soudila krátce poté u Okresního soudu Praha-východ v nyní projednávané věci rovněž pro jeho podnikatelské aktivity, je zpochybněna její objektivita. Za známku podjatosti obviněný dále považuje „vydání trestního příkazu bez skutečně prokázaného skutkového stavu“, fakt, že samosoudkyně neodůvodněně vydala příkaz k předvedení obviněného dne 25. 6. 2015, postup samosoudkyně v adhezním řízení (připuštění poškozených na počátku soudního řízení) a vyjádření samosoudkyně před vyhlášením prvního odsuzujícího rozsudku, kdy měla říct státní zástupkyni, že obviněného odsoudí, což obviněný zaslechl, když „strčil hlavu do dveří“. Konečně důvodem vyloučení samosoudkyně mělo být i to, že příslušným k projednání věci měl být u jednoho z útoků Obvodní soud pro Prahu 9 a u druhého Obvodní soud pro Prahu 5, nikoli tedy Okresní soud Praha-východ, takže jmenovaná soudkyně nebyla zákonným soudcem.

Ohledně dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. obviněný namítl, že po vrácení věci dovolacím soudem nařídil okresní soud na 26. 6. 2017 hlavní líčení, aniž by obviněnému ustanovil obhájce, a to přesto, že předtím rozhodl o právu obviněného na bezplatnou obhajobu. Soud nerespektoval žádost obviněného o odročení hlavního líčení a ustanovení nového obhájce. Obhájce sice obviněnému dne 26. 6. 2017 ustanovil, ale mezitím už proběhly úkony, u nichž obviněný ani obhájce nebyli přítomni, konkrétně výslech svědkyně A. H. Pod tento dovolací důvod obviněný podřadil i námitku, že soudy nerespektovaly přání jeho a druhé odvolatelky, že má být v odvolacím řízení projednáno pouze jejich odvolání (odůvodnění odvolání) a nikoli „znění odvolání sepsané a podané ustanoveným obhájcem“. V něm totiž obviněný nesouhlasil s tím, že výrokem, jímž okresní soud zavázal obviněného k náhradě škody společnosti ESSOX, s. r. o., byl porušen zákaz reformace in peius. Místo toho měl obhájce uplatnit námitku, že společnost ESSOX, s. r. o., neuplatnila svůj nárok na náhradu škody včas, a proto o něm nemohlo být vůbec rozhodováno. Obviněný navrhl, aby dovolací soud přihlédl k této relevantní námitce, tj. že soud neměl o návrhu ESSOX, s. r. o., vůbec rozhodovat.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. uvedl, že přes jeho řádnou omluvu bylo dne 26. 6. 2017 konáno hlavní líčení v jeho nepřítomnosti, ačkoli výslovně žádal o jeho odročení a na své účasti trval. Dále bylo konáno v jeho nepřítomnosti veřejné zasedání dne 28. 3. 2018, ačkoli mu nebylo doručeno předvolání k němu. Protože odvolací soud obviněnému nezaslal protokol o veřejném zasedání konaném dne 11. 1. 2018, ačkoli o to žádal, obviněný tak nevěděl, zda a kdy se další jednání koná, a jednání dne 28. 3. 2018 se proto neúčastnil.

Ve vztahu k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že zjištěný skutek byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli se o trestný čin nejedná. Podrobně se zabýval povahou uzavřené úvěrové smlouvy se závěrem, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve formě odložené platby za zboží nebo služby a nikoli o smlouvu podle § 497 obchodního zákoníku, jak nesprávně uvedly oba soudy. Proto podle obviněného není možné skutek kvalifikovat jako trestný čin úvěrového podvodu. Kromě toho, pokud není platná smlouva o úvěru ani kupní smlouva, nemohl se obviněný dopustit pomoci k tomuto trestnému činu, neboť nelze pomáhat k něčemu, co neexistuje a nikdy nevzniklo. Obviněný dále zpochybnil, že by poskytl za V. J. nepravdivé potvrzení o příjmu nebo vyhotovil falešné podklady. Uvedl, že nikdo nebyl uveden v omyl a nikdo nebyl poškozen. Postavení poškozeného nesplňuje ani společnost ESSOX, s. r. o., neboť se s nárokem na náhradu škody přihlásila opožděně a návrh nebyl uplatněn na počátku hlavního líčení, nárok je navíc promlčen a není ani zřejmé, z jakého důvodu by se mohla tato společnost cítit poškozena.

Obviněný dále namítl porušení obžalovací zásady (§ 220 odst. 1 tr. ř.) s obsáhlou argumentací, že nebyla zachována totožnost skutku uvedeného v usnesení o zahájení trestního stíhání, v obžalobě a v odsuzujícím rozsudku. Zdůraznil, že obžaloba nebyla podána pro skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, a že je nepřípustné, aby během trestního řízení dva skutky splynuly v jeden nebo aby si orgány činné v trestním řízení doplňovaly skutek podle potřeby a aby se změnou právní kvalifikace se změnila samotná podstata skutku.

Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Praze zrušil a obžaloby ho zprostil.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se do dne konání neveřejného zasedání k dovolání obviněného nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud nejprve připomíná, že v této věci již jednou rozhodl o dovolání obviněného, podaném z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to usnesením ze dne 11. 5. 2017, sp. zn. 7 Tdo 214/2017, jímž zrušil původní rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal Okresnímu soudu Praha-východ, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Dále je namístě připomenout, že dovolání není běžný opravný prostředek a neplní funkci „dalšího odvolání“. Dovolání je mimořádný opravný prostředek určený k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí a – s výjimkami uvedenými v § 265b tr. ř. – ani k přezkoumávání procesních otázek. Dovolání na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z důvodů uvedených v § 265b tr. ř. Konkrétní uplatněné námitky mají relevanci dovolacího důvodu jen za předpokladu, že obsahově odpovídají jeho zákonnému vymezení.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán, avšak tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. V daném případě obviněný namítá podjatost samosoudkyně soudu prvního stupně, a tedy to, že rozhodovala jako vyloučený orgán, s tím, že její podjatost plyne z okolností výše uvedených. Tuto námitku obviněný uplatnil již před napadeným rozhodnutím odvolacího soudu, podmínku včasného uplatnění lze tedy považovat za splněnou. Dovolací námitka vztahující se k vyloučení jmenované soudkyně odpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.

Nejvyšší soud se nejprve zabýval tím, zda lze tuto námitku a tento dovolací důvod uplatnit v řízení o dovolání v téže věci podaném proti novému rozhodnutí za situace, kdy v dovolání proti původnímu rozhodnutí nebyl tento dovolací důvod relevantně uplatněn. Přitom vzal v úvahu, že na podkladě dalšího dovolání proti novému rozhodnutí vydanému v téže věci je dovolací soud oprávněn přezkoumávat jen ty výroky napadeného rozhodnutí a jim předcházející část řízení, které následovaly po předchozím rozhodnutí o dovolání, protože opětovné přezkoumání výroků a řízení, které dřívějšímu rozhodnutí dovolacího soudu předcházely a jež jím zůstaly nedotčeny, by znamenalo jejich nepřípustnou revizi, což zákon na podkladě nového dovolání nepřipouští (viz rozhodnutí č. 29/2004 Sb. rozh. tr.).

Dospěl k závěru, že přezkumné oprávnění dovolacího soudu v řízení o dovolání proti novému rozhodnutí vydanému v téže věci je omezeno na základě principu nepřípustnosti revize předchozího rozhodnutí o dovolání v téže věci. Toto omezení se však vztahuje pouze na opětovné přezkoumání výroků (a řízení), které dřívějšímu rozhodnutí dovolacího soudu předcházely a zůstaly jím nedotčeny. Jestliže v dovolání proti novému rozhodnutí v téže věci uplatní dovolatel důvody dovolání a námitky v původním dovolání neuplatněné, které se vztahují k výrokům nového rozhodnutí a řízení jim předcházejícímu jako celku, je povinností dovolacího soudu se těmito námitkami zabývat. Nejde zde o revizi předchozího rozhodnutí o dovolání, takže princip nepřípustnosti takové revize se neuplatní. Taková situace může typicky nastat právě v případech dovolacích důvodů týkajících se procesních otázek, jako je vyloučení soudce, věcná nepříslušnost soudu, nepřípustnost trestního stíhání, situace, že obviněný v rozporu se zákonem neměl v řízení obhájce apod. Není zde podstatné, že dovolací námitky se vztahují také k té části řízení, která předcházela původnímu rozhodnutí v dané věci.

Na uvedeném nic nemění ani fakt, že dovolací soud se už ve svém dřívějším rozhodnutí nad rámec své přezkumné povinnosti stručně a na okraj k dané otázce vyjádřil, jak tomu bylo v nyní projednávaném případě. Tehdy totiž obviněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. uplatnil opožděně (§ 265f odst. 2 tr. ř.) a Nejvyšší soud k němu nepřihlížel, nicméně nad rámec toho uvedl, že obviněným uplatňované důvody vyloučení samosoudkyně (které byly zčásti shodné jako nynější námitky) zjevně nemohou naplnit důvody vyloučení podle § 30 tr. ř. a tedy ani obsah dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.

Nejvyšší soud se proto námitkou vyloučení samosoudkyně JUDr. Mgr. Lenky Mrázkové, Ph.D., která ve věci rozhodla, zabýval, shledal ji však zjevně neopodstatněnou.

Podle § 30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat.

Má-li být důvodem vyloučení soudce jeho poměr k projednávané věci, musí mít soudce k věci nějaký osobní vztah vyplývající z toho, že on sám nebo jiná jemu blízká osoba může mít zájem na výsledku řízení, neboť z určitého výsledku řízení může mít prospěch či naopak újmu, apod. Poměr vyloučené osoby k věci musí mít zcela konkrétní podobu a vést k pochybnosti, zda soudce je schopen v této věci spravedlivě a nestranně rozhodovat. Pochybnosti o nestrannosti soudce musí vyplývat z faktických a zřejmých okolností svědčících o možnosti jeho neobjektivního přístupu. V tomto smyslu obviněný žádné konkrétní důvody vyloučení soudkyně neuvedl.

Jestliže má být důvodem vyloučení soudce jeho poměr k osobám vystupujícím v řízení, musí mít soudce k těmto osobám nějaký bližší osobní vztah, vyplývající typicky z příbuzenství, z hlubšího vztahu přátelství či naopak nepřátelství, z nějakého osobního sporu apod. Nic takového v daném případě z námitek obviněného ani z obsahu spisu nevyplývá.

Obviněný v rámci svých námitek poukázal na některé postupy soudkyně a její výroky, k nimž mělo dojít již před prvním rozhodnutím dovolacího soudu, respektive i v jiné věci, a z nichž dovozoval její negativní poměr k němu a tedy její neobjektivitu. Již ze samotného obsahu těchto námitek však plyne, že nejsou s to vzbudit pochybnosti o nepodjatosti soudkyně. Především je nutno v obecné rovině uvést, že případná procesní či jiná pochybení soudce nejsou důvodem k jeho vyloučení, což vyplývá z jednotlivých ustanovení trestního řádu (např. § 262 tr. ř., § 265l odst. 3 tr. ř., § 270 odst. 3 tr. ř. a contrario).

Pokud jde o konkrétní výhrady obviněného k údajnému negativnímu hodnocení jeho stylu života a podnikatelských aktivit ze strany soudkyně v rámci odůvodnění zprošťujícího rozsudku v jiné věci, takový výrok by nesvědčil (navíc v souvislosti se zprošťujícím rozsudkem) o neobjektivitě soudkyně, nýbrž spíše o snaze o splnění úkolu daného jí ustanovením § 1 odst. 1 tr. ř., podle něhož musí řízení působit mimo jiné k předcházení trestné činnosti a k výchově občanů v duchu důsledného zachovávání pravidel občanského soužití. Jinak řečeno, soudce se může vyjádřit například i k morálním a jiným neprávním aspektům věci. Navíc je třeba si uvědomit, že jestliže soudce z rozhodování nevylučuje předchozí rozhodnutí v jiné věci téhož obviněného, že se dopustil trestného činu (což je v justiční praxi dlouhodobě nesporné), bylo by nelogické, aby jej vylučovala jakási výchovná výtka v rámci odůvodnění zprošťujícího rozsudku.

Ani ostatní výhrady obviněného k postupu soudkyně zjevně nemohou vést k závěru o její podjatosti, ať už je to vydání trestního příkazu nebo žádost o předvedení obviněného či postup v adhezním řízení, jimiž realizovala svou pravomoc. Ani případné avizování odsuzujícího rozhodnutí státní zástupkyni bezprostředně před vyhlášením rozsudku – pokud k němu vůbec došlo a týkalo-li se obviněného v této věci – k závěru o podjatosti soudkyně nemůže vést.

Pokud jde o námitku, že příslušným k projednání věci měl být u jednoho z útoků Obvodní soud pro Prahu 9 a u druhého Obvodní soud pro Prahu 5, nikoli tedy Okresní soud Praha-východ, takže jmenovaná soudkyně nebyla zákonným soudcem, tak kromě toho, že i z žalobního návrhu plyne, že je nesprávná, zjevně není podřaditelná pod uplatněný (ale ani žádný jiný) zákonný důvod dovolání ve smyslu § 265b tr. ř.

Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že dovolací námitky obviněného se netýkaly vyloučení předsedkyně senátu odvolacího soudu JUDr. Evy Milcové, jejíž podjatost v průběhu řízení obviněný rovněž namítl, konkrétně dne 4. 1. 2018 (č. l. 1285), přičemž o tomto jeho návrhu bylo rozhodnuto ve veřejném zasedání dne 11. 1. 2018 a stížnost proti tomuto usnesení odvolacího soudu byla zamítnuta usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 2. 2018, sp. zn. 4 To 3/2018 (č. l. 1333). Žádné důvody ani pro vyloučení této soudkyně shledány nebyly.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř.

Tento důvod dovolání spočívá v tom, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Vedle případů nutné obhajoby může být tento dovolací důvod naplněn i tím, že v řízení, v němž nebyl důvod nutné obhajoby, obviněný měl obhájce, který v důsledku vadného postupu orgánu činného v trestním řízení nebyl přítomen nějakému úkonu, pokud se tento úkon stal podkladem rozhodnutí. Naplnění tohoto dovolacího důvodu však nelze spatřovat ve vlastním způsobu výkonu obhajoby obviněného obhájcem.

Zjevně mimo rámec tohoto důvodu dovolání je tudíž námitka, že soud nerespektoval přání obviněného, že má být v odvolacím řízení projednáno pouze jeho odůvodnění odvolání (a odvolání jeho družky), a nikoli odůvodnění odvolání zpracované obhájcem, s nímž nesouhlasil.

Námitka týkající se neustanovení a nepřítomnosti obhájce při hlavním líčení dne 26. 6. 2017 je pod tento dovolací důvod podřaditelná, avšak zjevně neopodstatněná. Hlavní líčení nařízené na 26. 6. 2017 se nekonalo a bylo odročeno na 24. 7. 2017. Dne 26. 6. 2017 byl obviněnému ustanoven obhájce JUDr. Jan Onheiser, který jej obhajuje do současné doby a podal za něho i dovolání. Svědkyně A. H. byla vyslechnuta mimo hlavní líčení (§ 183a tr. ř.), ale protože obviněný nesouhlasil se čtením této výpovědi svědkyně v hlavním líčení (č. l. 953), byla svědkyně ještě znovu vyslechnuta v hlavním líčení dne 3. 8. 2017 (č. l. 958-961) a poté ve veřejném zasedání konaném o odvolání dne 11. 1. 2018 (č. l. 1295-1298), v obou případech za aktivní účasti obhájce obviněného. Je zjevné, že argumentace dovolatele je v příkrém rozporu se skutečným průběhem řízení.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.

Tento dovolací důvod je dán, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Jde o případy, kdy v rozporu se zákonem se konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ačkoli měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž byl obviněný zkrácen na svém základním právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se tak mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).

Dovolací námitky obviněného, že dne 26. 6. 2017 bylo i přes jeho omluvu a žádost o odročení konáno hlavní líčení v jeho nepřítomnosti a že dne 28. 3. 2018 bylo konáno v jeho nepřítomnosti veřejné zasedání, ačkoli o něm nebyl vyrozuměn, jsou pod tento dovolací důvod podřaditelné, avšak zjevně neopodstatněné.

Hlavní líčení dne 26. 6. 2017 se nekonalo. Dostavila se k němu družka obviněného H. S., která obviněného omluvila a požádala o odročení, v čemž jí bylo vyhověno, aniž bylo hlavní líčení zahájeno a prováděno dokazování (č. l. 833-834). O veřejném zasedání odvolacího soudu konaném dne 28. 3. 2018 byl obviněný řádně vyrozuměn osobně dne 11. 1. 2018 při odročení veřejného zasedání (č. l. 1298 p. v.). Veřejné zasedání dne 28. 3. 2018 bylo konáno v nepřítomnosti obviněného za splnění zákonných podmínek (§ 234 tr. ř. a § 263 odst. 4 tr. ř.).

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Část námitek dovolatele vztahujících se k tomuto důvodu dovolání je povahy skutkové a tudíž nejsou pod dovolací důvod podřaditelné (jde např. o otázku převzetí peněz z úvěru obviněným či o popírání skutečnosti, že obviněný poskytl za V. J. nepravdivé potvrzení o příjmu nebo vyhotovil falešné podklady). Soudy se těmito otázkami dostatečně zabývaly a veškerá jejich skutková zjištění mají obsahovou oporu v provedených důkazech.
 
Z charakteru dalších výše uvedených námitek týkajících se povahy smlouvy ze dne 13. 9. 2013 a v důsledku toho možnosti kvalifikovat skutek jako trestný čin úvěrového podvodu podle § 211 tr. zákoníku ovšem vyplývá, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uplatnil relevantně. Jde však o námitky zjevně neopodstatněné.

V první řadě se to týká námitky, která z neplatnosti smlouvy o úvěru i kupní smlouvy dovozuje, že se obviněný nemohl dopustit pomoci k trestnému činu úvěrového podvodu. Ve skutečnosti není podmínkou trestní odpovědnosti platnost právních jednání, k nimž při spáchání trestné činnosti došlo. To by prakticky vylučovalo trestní odpovědnost pachatelů majetkové trestné činnosti podvodného charakteru, která je páchána právě prostřednictvím uvedení v omyl některé ze smluvních stran, respektive subjektů právně jednajících, což činí jejich právní jednání z občanskoprávního hlediska neplatnými, nicméně právě to vystihuje některé znaky objektivní stránky trestného činu. Trestná činnost majetkového charakteru se přitom často odehrává na půdorysu občanskoprávních jednání a vztahů. S ohledem na právě uvedené je třeba pohlížet i na následující úvahy o povaze uzavřené smlouvy.

Nejvyšší soud se nemohl ztotožnit s námitkou, že v posuzovaném případě se jednalo o spotřebitelský úvěr ve formě odložené platby za zboží nebo služby a nikoli o úvěrovou smlouvu ve smyslu § 211 tr. zákoníku. Soudy obou stupňů se s touto otázkou zabývaly, a byť jejich argumentaci k této otázce nelze označit za zcela přiléhavou či úplnou, dospěly ke správnému závěru o povaze předmětné smlouvy. Měly na paměti, že skutková podstata trestného činu úvěrového podvodu může být naplněna jen tehdy, když jde o úvěrovou smlouvu, tj. z hlediska právního stavu v době spáchání činu o smlouvu ve smyslu ustanovení § 497 a násl. obchodního zákoníku. Povaha smlouvy, kterou je třeba posuzovat podle jejího obsahu, je tedy rozhodná pro právní kvalifikaci skutku.

Při posuzování povahy předmětné smlouvy bylo třeba vycházet z právní úpravy účinné v době uzavření smlouvy, tj. ze zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), oba účinné do 31. 12. 2013. To vyplývá z ustanovení § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“).

Nalézací soud se touto otázkou zabýval na str. 10 svého rozsudku, avšak zaměřil se spíše na otázku platnosti ujednání o zajišťovacím převodu vozidla, nicméně dospěl k závěru, že úvěrující společnost nabyla vlastnictví k vozidlu na základě tohoto ujednání, přičemž z obchodních podmínek společnosti ESSOX, s. r. o., a z výpovědi svědkyně A. H. vyplynulo, že se nejednalo o poskytnutí vozidla na leasing, popřípadě na tzv. zpětný leasing. Také odvolací soud zdůraznil, že jmenovaná svědkyně – právnička poškozené společnosti – trvala na tom, že se jednalo o úvěrovou smlouvu a nikoli o zvláštní typ smlouvy. K tomu je ovšem nutno dodat, že svědkyně ve své výpovědi nějaké přesvědčivé právní argumenty k této otázce neuvedla a spíše vyjádřila postoj úvěrující společnosti. Ostatně výpověď svědkyně mohla být přínosem pouze z hlediska obsahu smlouvy a důvodů a procesu jejího uzavírání; právní názor svědkyně je nepodstatný, neboť v posledku se musí uplatnit zásada iura novit curia (soud zná právo).

Nejvyšší soud připomíná, že smlouvou o úvěru se ve smyslu § 497 obch. zák. zavazoval věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazoval poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Smlouva o úvěru je tedy smlouvou konsenzuální (tj. projevující shodnou vůli smluvních stran) a pro její vznik stačila dohoda alespoň o podstatných náležitostech ve smyslu § 269 obch. zák., tedy o závazku jedné strany poskytnout na žádost druhé strany v její prospěch peněžní prostředky, o určení výše poskytovaných peněžních prostředků, a o závazku druhé strany poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit z nich úroky. Šlo o smlouvu absolutní [viz § 261 odst. 3 písm. d) obch. zák.]. Smlouva o úvěru nevyžadovala, aby k poskytnutí peněžních prostředků skutečně došlo, čímž se lišila od smlouvy o půjčce podle § 657 obč. zák. (a čímž se nyní liší od smlouvy o zápůjčce podle § 2390 a násl. o. z.). Další odlišností je, že jejím předmětem mohou být pouze peněžní prostředky, zatímco u smlouvy o půjčce je možné přenechat jakékoli druhově určené věci (věci zastupitelné). Smlouva o úvěru musí vždy obsahovat závazek zaplatit za poskytnuté peněžní prostředky úroky, což se u smlouvy o půjčce nevyžaduje, neboť při půjčce se úroky platí, jen když byly dohodnuty.

Za sjednání závazku věřitele poskytnout na požádání peněžní prostředky bylo lze dohodnout úplatu, jestliže poskytování úvěru bylo předmětem podnikání věřitele (§ 499 obch. zák.). Tuto úplatu, která přichází v úvahu pouze u banky nebo jiného subjektu, u něhož je poskytování úvěru předmětem podnikání, je třeba odlišovat od úroků. Stanovila-li smlouva, že úvěr lze použít pouze k určitému účelu, mohl věřitel omezit poskytnutí peněžních prostředků pouze na plnění závazků dlužníka převzatých v souvislosti s tímto účelem (§ 501 odst. 2 obch. zák.). Výše úvěru byla zpravidla ve smlouvě sjednána ve formě určitého limitu, který vyjadřuje maximální výši, do které může dlužník úvěr čerpat. Požadavku, aby závazek věřitele byl kvalifikován jako závazek poskytnout peněžní prostředky „do určité částky“, vyhovuje i smluvní ujednání, podle něhož se věřitel zavázal úvěr poskytnout přímo jako určitou částku, nikoli jako limit.

Pod pojem úvěrová smlouva ve smyslu § 211 tr. zákoníku nelze podřadit tzv. odložené platby podle zákona o spotřebitelském úvěru (v rozhodné době zák. č. 145/2010 Sb., účinný od 1. 1. 2011, poté od 1. 12. 2016 zák. č. 257/2016 Sb., jimž předcházel zákon č. 321/2001 Sb.). Nelze však souhlasit s dovolatelem, že by to byl případ zde projednávaný, kde nešlo o spotřebitelský úvěr formou odložené platby za zboží nebo služby, nýbrž o smlouvu o poskytnutí úvěru – finančních prostředků v určité výši na koupi motorového vozidla, které V. J. kupoval prostřednictvím autobazaru. Nelze tzv. odložit platbu za poskytnutí peněžních prostředků formou úvěru, nýbrž odložit je možné jen platby za poskytnutí nepeněžních prostředků.

V této souvislosti lze zmínit z obsahu Obchodních podmínek společnosti ESSOX, s. r. o., ze dne 10. 4. 2012 (č. l. 158-168, 1157-1263, dále jen „Obchodní podmínky“), že se zde hovoří o spotřebitelském úvěru a s odkazy na zmíněný zákon č. 321/2001 Sb. (správně již zákon č. 145/2010 Sb.). Dále se zde v čl. I. odst. 3. uvádí, že tyto Obchodní podmínky jsou smluvními podmínkami ve smyslu § 273 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. Z toho plyne, že se má jednat o smlouvu o úvěru podle § 497 a násl. obch. zák. I na dalších místech Obchodních podmínek je poukazováno na úpravu obchodním zákoníkem. Byť se tedy ve smlouvě hovoří o spotřebitelském úvěru, v podstatě se jedná o závazkový právní vztah upravený obchodním zákoníkem (ustanovením § 497 a násl. obch. zák.). V samotné smlouvě o úvěru se pak poukazuje na splnění podmínky informovanosti klienta podle zákona č. 145/2010 Sb.

Podle zmíněného zákona o spotřebitelském úvěru se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem nebo zprostředkovatelem. Zákon se nevztahuje na půjčku poskytnutou bez úroku a jakékoli úplaty [§ 2 písm. c) zákona č. 145/2010 Sb.], neboť v takovém případě není třeba zvláštní ochrany spotřebitele (k čemuž je tento speciální zákon určen), ale vztahuje se na půjčky a úvěry úplatné, které v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti poskytuje podnikatel (fyzická anebo právnická osoba, popř. sdružení takových osob) spotřebiteli (fyzické osobě jednající mimo oblast své podnikatelské činnosti). Důležité je, že smlouva o spotřebitelském úvěru není zvláštním smluvním typem (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2011, sp. zn. 6 Tdo 576/2011). Úvěr může být sjednán v různých typech smluv, např. v souvislosti se smlouvou kupní. Zákon vyžaduje písemnou formu smlouvy. Zákon č. 145/2010 Sb. je speciální k občanskému zákoníku i obchodnímu zákoníku. Může tedy jít v konkrétním případě o smlouvu o úvěru podle § 497 obch. zák., která je zároveň regulována zákonem o spotřebitelském úvěru.

Pro závěr o druhu smlouvy nelze vycházet jen z toho, jak strany uzavřenou dohodu nazvaly, ale toto ujednání je nutné vždy posuzovat podle jeho skutečného obsahu, neboť jen podle konkrétních podmínek ve smlouvě uvedených lze stanovit, o který smluvní vztah se v daném případě jedná (srov. rozhodnutí č. 16/2011 Sb. rozh. tr.). Jak už bylo zmíněno, právě tato otázka má z hlediska posuzované trestní věci rozhodující a podstatný význam, neboť pro správnost právního závěru o tom, zda jde o trestný čin úvěrového podvodu podle § 211 tr. zákoníku (resp. účastenství na tomto trestném činu), je nezbytné bez pochybností stanovit, zda předmětná smlouva splňuje podmínky § 497 a násl. obch. zák. o úvěrové smlouvě. V případě jiných smluv by bylo možné uvažovat o obecném trestném činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku, pochopitelně za situace, že by byly dány i všechny další znaky jeho skutkové podstaty.

Pod pojem úvěrové smlouvy ve smyslu § 211 tr. zákoníku není možné zařadit takové formy úvěrových smluv, které spočívají nikoli v poskytnutí peněžních prostředků, nýbrž v poskytování zboží a služeb na základě tzv. odložených plateb (např. smlouvu o koupi najaté věci či tzv. leasingu). Jestliže však obchodní společnost poskytne klientovi úvěr z vlastních zdrojů za účelem konkrétní koupě určité věci uvedené ve smlouvě o úvěru tím způsobem, že na klienta nepřevede peníze, ale zaplatí za něho jím vybrané zboží přímo prodejci, přičemž k samotnému zboží zakoupenému klientem od prodejce této společnosti nevznikají podle smlouvy žádná práva, jde o úvěrovou smlouvu ve smyslu ustanovení § 211 (srov. stanovisko č. 6/2004-I. a č. 5/2006 Sb. rozh. tr.).

Až potud uvedené závěry vyplývají z výše citované judikatury Nejvyššího soudu. Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že je lze vztáhnout také na nynější právní úpravu občanským zákoníkem účinným od 1. 1. 2014 (a zákonem č. 257/2016 Sb.). Nový občanský zákoník úvěr upravuje v § 2395-2400. Základní ustanovení o úvěru a jeho pojetí se v zásadě neliší od předchozí úpravy (s tím, že strany smlouvy jsou označeny jako úvěrující a úvěrovaný), změny či přesunutí některých ustanovení do všeobecných ustanovení o závazcích nejsou z hlediska zde nastolené problematiky podstatné.

Bylo však nutno se zabývat rovněž otázkou, zda určení povahy smlouvy jako smlouvy o úvěru ve smyslu § 497 obch. zák. (a nyní podle § 2395 o. z.) nebrání právě existence ujednání o zajišťovacím převodu práva ve smyslu § 553 obč. zák. (nyní § 2040 a násl. o. z.).

Nejvyšší soud předesílá, že úprava § 553 obč. zák. platila v celém rozsahu i pro obchodní závazkové vztahy, neboť v obchodním zákoníku nebyl tento zajišťovací prostředek upraven. I přes zařazení institutu zajišťovacího převodu práva do části občanského zákoníku z r. 1964 o relativních právech (ostatně stejně jako nyní účinných ustanovení § 2040 až 2044 o. z.) je třeba bezpochyby mít za to, že zajišťovací převod vlastnického práva je zajištěním povahy věcněprávní. Skutečnost, že se převáděné právo nabývá na základě smlouvy upravené v části o právech relativních, na tom nic nemění – podobný výsledek ostatně nastává i u smlouvy kupní, směnné, darovací a jiných smluv zařazených v části o relativních majetkových právech, na jejichž základě dochází k nabytí práv absolutních.

Zajišťovací převod práva je institutem zavedeným do občanského zákoníku novelou zákonem č. 509/1991 Sb., účinnou od 1. 1. 1992. Do té doby bylo zajištění závazků převodem práva upraveno jen pro oblast mezinárodních obchodních vztahů. Občanský zákoník ve znění účinném před 1. 1. 1992 obdobné ustanovení neobsahoval.

Zajišťovací převod práva plní nejen funkci zajišťovací, ale i funkci uhrazovací (i když způsob, jakým se věřitel může uspokojit z převedeného práva, občanský zákoník z r. 1964 neupravuje). Dlužník za účelem zajištění svého závazku postupuje věřiteli své právo, které má proti jinému. Předmětem zajišťovacího převodu mohlo tedy být (na rozdíl od zástavního práva a od zajišťovacího postoupení pohledávky) jen právo dlužníka, nikoliv osoby třetí, a to právo v době převodu existující. Zákon blíže nevymezuje, jaké právo může být převedeno. Samozřejmou podmínkou je, že musí jít o právo převoditelné. Zpravidla jde o postoupení pohledávky, kterou má dlužník proti třetí osobě, ale může jít i o právo věcné, včetně vlastnického. Z akcesorické povahy zajištění vyplývá, že zde musí existovat platný závazek hlavní, z něhož je dlužník povinen plnit, a věřitel má právo požadovat na něm plnění. Vedle tohoto jejich právního vztahu vzniká zajišťovacím převodem práva mezi nimi další závazkový vztah. Na povaze převáděného práva závisí, zda vedle smlouvy je k převodu práva zapotřebí ještě další úkon a jaký (např. předání movité věci, neboť věřitel nabýval věc do vlastnictví jejím převzetím, nebylo-li dohodnuto jinak). Má-li věřitel movitou věc u sebe, může z ní uspokojit svou pohledávku (viz Švestka, J., Spáčil, J. a kol.: Občanský zákoník I, II. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2009, s. 1628. ISBN 978-80-7400-108-6).

V rozhodnutí z 15. 10. 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006, publikovaném pod č. 45/2009 Sb. rozh. obč., Nejvyšší soud dovodil, že vůle zákonodárce směřovala a směřuje k tomu, aby institut zajišťovacího převodu práva obsažený v § 553 obč. zák. byl (v souladu s úpravou zakotvenou dříve v zákoníku mezinárodního obchodu, jež byla jeho inspiračním zdrojem) vnímán (i bez výslovného zakotvení rozvazovací podmínky ve smlouvě) jako ujednání s rozvazovací podmínkou, jejímž splněním se vlastníkem věci bez dalšího stává původní majitel (dlužník, který toto zajištění dal). Nic nenasvědčovalo tomu, že zajišťovací převod práva může být sjednán jako fiduciární převod práva, tedy tak, že řádným a včasným splněním zajišťované pohledávky se neobnoví vlastnické právo dlužníka k věci a ten bude mít k dispozici pouze právo dožadovat se zpětného převodu vlastnictví, které není právem věcným a pro třetí osoby rozpoznatelným (toto rozhodnutí je však z hlediska současné právní úpravy nepoužitelné – viz níže).

Ze smlouvy o úvěru ze dne 13. 9. 2013 uzavřené mezi společností ESSOX, s. r. o., zastoupenou J. M. (majitelem autobazaru) a klientem V. J. (č. l. 156) vyplývá, že současně s uzavřením smlouvy o úvěru (ve výši 277 884 Kč, vedle přímé platby 100 000 Kč) dochází podle § 553 obč. zák. k zajišťovacímu převodu práva, jehož obsahem je převod vlastnického práva svědčícího klientovi k předmětnému motorovému vozidlu ve prospěch úvěrující společnosti. Zajišťovací smlouva se sjednává na dobu od uzavření úvěrové smlouvy do uhrazení veškerých pohledávek z ní vyplývajících.

Z již zmíněných Obchodních podmínek vyplývá uzavření smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva k úvěrovanému automobilu současně se smlouvou o úvěru. K obsahu zajištění se mimo jiné uvádí, že dostane-li se klient s úhradou měsíční splátky úvěru do prodlení delšího než 20 dní, je úvěrující společnost oprávněna předmět úvěrování odebrat. Klient je povinen do 30 dnů od uzavření smlouvy zajistit přihlášení automobilu do evidence motorových vozidel, kde bude uveden jako vlastník on, a poté do 10 dnů od přihlášení doručit velký technický průkaz úvěrující společnosti. Klient současně dává plnou moc k převodu vozidla, takže v případě nesplácení úvěru může dojít k přepsání vozidla na úvěrující společnost.

Z kupní smlouvy ze dne 13. 9. 2013 (č. l. 188) vyplývá, že byla uzavřena o koupi předmětného vozidla Škoda Octavia za cenu 349 000 Kč V. J. od F. B., jehož zastupoval J. M., s tím, že přímá platba ve výši 100 000 Kč ve smyslu úvěrové smlouvy se společností ESSOX, s. r. o., bude uhrazena při podpisu smlouvy. Se společností ESSOX, s. r. o., je kupujícím uzavřena úvěrová smlouva na financování koupě předmětného vozidla. Téhož dne udělil V. J. úvěrující společnosti plnou moc v souladu s čl. III. písm. b) odst. 4 Obchodních podmínek k úkonům ve všech věcech týkajících se přihlášení, přehlášení, odhlášení a ostatních právních úkonů včetně zajištění vyhotovení velkého technického průkazu ve vztahu k předmětnému automobilu (č. l. 176).

Je tedy nepochybné, že součástí smlouvy o úvěru bylo ujednání o zajišťovacím převodu vlastnického práva k předmětnému automobilu, i když ten zůstal (podle smlouvy) v užívání dlužníka – V. J. To vše vedlo k úvahám o tom, zda je za této situace ještě možné hovořit o úvěrové smlouvě ve smyslu § 211 tr. zákoníku. Vyvstává zde totiž značná podobnost s leasingovou smlouvou, tj. v podstatě se smlouvou o finančním pronájmu (řazenou mezi tzv. nepojmenované, inominátní smlouvy podle § 51, § 491 obč. zák., § 269 odst. 2 obch. zák.), na jejímž základě vlastník věci (typicky automobilu) pronajme věc za měsíční splátky nájemného s tím, že po jejich splacení v určité výši vzniká leasingovému nájemci právo na odkoupení věci za symbolickou cenu. Již ve zmíněném rozhodnutí č. 5/2006 Sb. rozh. tr. bylo konstatováno, že případy, kdy klient nezískává určité zboží do vlastnictví, ale toto má pouze v nájmu až do té doby, než zaplatí sjednanou částku (případy odložených plateb a leasingových smluv), jsou vyloučeny z dosahu pojmu „úvěrová smlouva“. Jde totiž o případy, které ve smyslu stanoviska č. 6/2004 Sb. rozh. tr. spočívají nikoli v poskytnutí peněžních prostředků, nýbrž v poskytování zboží a služeb na základě tzv. odložených plateb. Bylo řečeno, že pod pojem „úvěrová smlouva“ naopak spadají případy, kdy se klient stává ihned vlastníkem zakoupeného zboží, aniž by k tomuto zboží měla jakákoli vlastnická práva společnost poskytující úvěr. V rozhodnutí č. 16/2011 Sb. rozh. tr. se uvádí, že pokud se vlastníkem vozidla stal věřitel, pak smlouvu by nebylo možné považovat za smlouvu úvěrovou ve smyslu ustanovení § 211 tr. zákoníku.

Nejvyšší soud zvažoval, že obsah zde posuzované smlouvy v jejím celku, který zahrnuje ujednání o úvěru a současně ujednání o zajišťovacím převodu vlastnického práva na úvěrující společnost s tím, že po splacení určité celkové částky bude vozidlo převedeno na klienta, se velmi blíží poskytnutí vozidla na leasing. Je třeba vzít v úvahu i tzv. zpětný leasing, při němž úvěrovaný předmětnou věc vlastní (případně ji právě kupuje od jiného subjektu) již před uzavřením smlouvy s leasingovou společností, které věc přenechá do vlastnictví (prodá) a současně si ji od ní pronajme, přičemž věc může dále užívat a získá tak současně finanční prostředky. Velmi podobná (svou faktickou podstatou stejná) situace nastává v případech, jako je zde projednávaný. Vlastníkem vozidla je úvěrující společnost, zatímco vozidlo užívá úvěrovaný a splácí úvěrující společnosti určitou finanční částku, po jejímž splacení je vozidlo převedeno do jeho vlastnictví. V obou případech klient přichází jako vlastník věci (také u zajišťovacího převodu práva musí převáděné právo v době převodu existovat) a po uzavření smluvního vztahu je pouze jejím uživatelem (správcem, nájemcem), přičemž má k dispozici finanční částku poskytnutou úvěrujícím subjektem (která je případně předána předchozímu vlastníku).

Přesto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v projednávaném případě se jednalo o smlouvu o úvěru, a to z následujících důvodů.

Odlišnost od případů leasingových smluv spočívá v právní podstatě smluvních vztahů. Zatímco u leasingu jde o pronájem věci na splátky, v případě úvěru spojeného se zajišťovacím převodem vlastnického práva jde o úvěrový vztah se zajištěním, tj. klient neplatí nájemné, nýbrž splácí úvěr. S tím jsou spojeny i další atributy úvěrového vztahu, jako jsou úroky, sjednání tzv. úvěrového rámce apod.

Zpravidla se také úvěrující společnost přímo podílí na získání věci klientem tím, že poskytne úvěr, i když myslitelné jsou i případy, že nejde o úvěr na získání věci, která je poskytována jako jistota. V posuzovaném případě dlužník (úvěrovaný) uzavřel kupní smlouvu s předchozím vlastníkem věci, přičemž úvěr byl poskytnut právě na úhradu této kupní ceny. U tzv. zpětného leasingu z povahy věci není dána tato úzká vazba na právní jednání, jímž klient získal předtím věc do vlastnictví.

Zásadní odlišností od leasingu je existence dvou závazkových právních vztahů. Z již zmíněné akcesorické povahy zajištění vyplývá, že musí existovat platný závazek hlavní, z něhož je dlužník povinen plnit, a věřitel má právo požadovat na něm plnění. Vedle tohoto jejich právního vztahu vzniká zajišťovacím převodem práva mezi nimi další závazkový vztah.

Jiná podstata obou právních vztahů je patrná i z toho, že zatímco u zajišťovacího převodu vlastnického práva přichází v úvahu předání věci věřiteli (což je vlastně z hlediska podstaty tohoto institutu situace typická), u leasingu by to bylo proti smyslu daného právního vztahu.

Rozdíl je rovněž v síle práv úvěrujícího (věřitele) k předmětné věci. Zatímco v případě leasingu je jejím „plným“, neomezeným vlastníkem, zajišťovacím převodem se stává vlastníkem pouze účelově, podmíněně a dočasně. Nejedná se o převod vlastnického práva trvalý, což musí být zřejmé i z obsahu smlouvy. V daném případě to lze dobře ilustrovat na zmíněné smluvní úpravě přepisu motorového vozidla v příslušné evidenci a vyznačení vlastníka v technickém průkazu. Zatímco u leasingových smluv je obvyklé, že v registru vozidel a v tzv. velkém technickém průkazu je zapsán jako vlastník leasingová společnost, v posuzovaném případě zůstává evidovaným vlastníkem dlužník, tj. zajišťovací převod vlastnického práva na to nemá přímý vliv. V daném případě byl dlužník povinen zajistit přihlášení automobilu do evidence motorových vozidel, kde bude uveden jako vlastník on, a poté do 10 dnů od přihlášení doručit velký technický průkaz úvěrující společnosti. Při uzavření smlouvy ovšem udělil plnou moc k případnému převodu vozidla na úvěrující společnost. Z hlediska zde rozhodné právní úpravy občanským zákoníkem účinným do 31. 12. 2013 lze dále při zvažování intenzity práv věřitele vzít v úvahu, že zajišťovací převod vlastnického práva bylo ujednáním s rozvazovací podmínkou, jejímž splněním se vlastníkem věci bez dalšího stává původní majitel (dlužník).

V zájmu úplnosti považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že shora uvedené závěry a argumenty jsou použitelné i ve vztahu k současné právní úpravě, neboť změny se nedotkly podstaty výše rozebíraných právních vztahů z hlediska posuzování naznačené sporné otázky.

Rozdíly v úpravě zajišťovacího převodu práva v občanském zákoníku účinném od 1. 1. 2014 spočívají v tom, že poskytovatelem jistoty může být nejen primární dlužník, ale i třetí osoba. Také příjemcem jistoty může být třetí osoba (nejen věřitel). Pro smlouvu v zásadě není vyžadována písemná forma (nevyplývá-li požadavek na formu z pravidel o převodu konkrétního druhu věci – např. nemovitosti). Výslovně je v § 2040 o. z. zmíněna dočasnost smlouvy.

Vzhledem k ustanovení § 2040 odst. 2 o. z. již není použitelné zmíněné rozhodnutí č. 45/2009 Sb. rozh. obč., neboť zákon hovoří o domněnce rozvazovací podmínky, ale současně z toho vyplývá, že ve smlouvě je možná i jiná úprava – na takový případ pamatuje ustanovení § 2043 věta první o. z. Zákon zde tedy nyní připouští tzv. fiduciární převod vlastnického práva. Při něm nedochází automaticky k obnovení práva dlužníka v případě, že splnil řádně svůj dluh, ale je zapotřebí, aby věřitel, na kterého je vlastnické právo převedeno, převedl toto právo zpět konkrétním jednáním. Převod práva je tedy v těchto případech sjednán bez rozvazovací podmínky. Úprava této alternativy sice relativně oslabuje postavení dlužníka ve prospěch věřitele, avšak ani toto snížení důrazu na podmíněnost zajišťovacího převodu vlastnického práva nemůže vést k jiným závěrům, než shora uvedeným. I z hlediska současné právní úpravy lze daný typ úvěrového vztahu se zajištěním převodem vlastnického práva považovat za smlouvu o úvěru podle § 2395 a násl. o. z. a tedy „úvěrovou smlouvu“ ve smyslu § 211 tr. zákoníku.

Nejvyšší soud shrnuje, že při řešení výše pojednané předběžné otázky podle § 9 odst. 1 tr. ř. bylo namístě vycházet ze zásad a kritérií stanovených judikaturou (srov. zejména stanovisko č. 6/2004 Sb. rozh. tr., rozhodnutí č. 5/2006 a č. 16/2011 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2011, sp. zn. 6 Tdo 576/2011), které jsou tímto rozhodnutím doplněny pro případy druhu zde posuzovaného, a uzavírá, že i v projednávané kauze se z hlediska podstaty věci jedná o takový typ smluvního vztahu, na který dopadá ustanovení § 211 tr. zákoníku o úvěrovém podvodu. Námitka obviněného, kterou se domáhal opačného závěru, je zjevně neopodstatněná.

Z hlediska právní kvalifikace skutku nicméně Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že zjištěný skutek obviněného měl být správně kvalifikován jako pachatelství, resp. spolupachatelství trestného činu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 4 tr. zákoníku. Tohoto trestného činu se totiž jako pachatel dopustí mimo jiné ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje. Za sjednávání úvěrové smlouvy je třeba považovat celý postup při uzavírání úvěrové smlouvy, včetně všech souvisejících jednání, která uzavírání úvěrové smlouvy provázejí (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1184/2015, ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1286/2016 aj.). Obviněný se jednání o úvěru bezpochyby zúčastnil a podílel se na uvádění nepravdivých údajů i předkládání falešných dokladů o nich. Lze dodat, že V. J., v tomto řízení vystupující jako svědek, byl za jednání spočívající v podvodném vylákání uvedeného úvěru odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. 4. 2015, sp. zn. 30 T 22/2015 (který nabyl právní moci dne 14. 8. 2015, když odvolání podal jmenovaný opožděně). Z odůvodnění tohoto odsuzujícího rozsudku vyplývá, že vozidlo k úvěrování opatřil obviněný D. H., který celou věc zorganizoval a zařizoval, včetně toho, že dopředu vyřídil i úvěrovou smlouvu, vozidlo V. J. vlastně vůbec nepředal a ponechal si ho ve svém držení, a že obviněný také převzal (od provozovatele autobazaru J. M.) finanční prostředky z úvěru. Jak konstatoval Nejvyšší soud už ve svém předchozím rozhodnutí, k podobným závěrům dospěly soudy i v nyní posuzované věci, vyvodily z nich však nesprávné závěry. Přitom zjistily, že na jednáních spojených s podvodným vylákáním úvěru se obviněný podílel s podvodným úmyslem od počátku a v podstatě celý sled kroků zorganizoval. V takovém případě nemůže jít jen o pomoc k trestnému činu úvěrového podvodu podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, nýbrž o spolupachatelství tohoto trestného činu. Správně ovšem již odvolací soud v odst. 34. odůvodnění svého rozhodnutí uzavřel, že tato právní kvalifikace nepřicházela v úvahu s ohledem na zákaz reformace in peius (odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně podal pouze obviněný a v jeho prospěch jeho družka), což v plné míře platí i v řízení o dovolání.

Zjevně neopodstatněná je námitka dovolatele o údajném porušení zásady obžalovací. Ta je v trestním řádu upravena především v § 220 odst. 1, 3 tr. ř., kde je stanoveno, že soud může rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu, přičemž právním posouzením skutku v obžalobě není vázán. Dále platí, že podle § 176 odst. 2 věta první tr. ř. může být obžaloba podána jen pro skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, přičemž jiná právní kvalifikace v obžalobě pochopitelně možná je. Obviněný v podstatě namítl, že popis skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání, v obžalobě a ve výroku odsuzujícího rozsudku se neshoduje a že se změnou právní kvalifikace se změnila samotná podstata skutku. Tato námitka se tedy týká totožnosti skutku a možnosti kvalifikovat skutek určitým způsobem.

Pokud jde o změnu právní kvalifikace jednání obviněného oproti obžalobě, vyplývá z uvedeného znění zákona, že taková změna je možná, na což trestní řád pamatuje zejména v ustanoveních § 190 odst. 2 a § 225 odst. 2, kde je upraveno posouzení skutku podle jiného, dokonce i přísnějšího ustanovení zákona, než podle kterého skutek posuzovala obžaloba. V daném případě však o zpřísnění právní kvalifikace nešlo a obviněný to ani netvrdí.

Pokud jde o zachování totožnosti skutku, je třeba připomenout, že pojem „skutek“ a „popis skutku“ nejsou totožné a je proto třeba je rozlišovat. Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu je popis skutku slovní formulací, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku.

Obecně platí, že popisem skutku ani právní kvalifikací skutku v obžalobě soud není vázán, když povinnost soudu rozhodnout o žalovaném skutku neznamená povinnost převzít z obžaloby zcela popis skutku. Požadavek ustanovení § 220 odst. 1 tr. ř., že soud může rozhodnout jen o skutku uvedeném v žalobním návrhu, totiž neznamená, že musí jít o naprostou shodu žalobního návrhu s výrokem rozsudku, neboť některé skutečnosti uvedené v žalobním návrhu mohou odpadnout a naproti tomu některé mohou přibýt, přičemž skutek, který je předmětem trestního řízení, projednává soud v celé šíři. Lze proto přihlížet i ke změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci před soudem. Protože podstatu skutku lze spatřovat především v jednání a v následku, který jím byl způsoben, bude totožnost skutku zachována, bude-li zachována alespoň buď totožnost jednání, nebo totožnost následku.

Podstata skutku z hlediska § 220 odst. 1 tr. ř. spočívá v účasti obviněného na určité události popsané v žalobním návrhu, ze které vzešel následek porušující nebo ohrožující zájmy chráněné trestním zákoníkem. Podstatné z tohoto hlediska nejsou ty skutkové okolnosti, které charakterizují jen zavinění či jiný znak subjektivní stránky činu. Následkem z hlediska zachování totožnosti skutku je třeba rozumět porušení individuálního objektu trestného činu v jeho konkrétní podobě, tedy konkrétní následek (porušení či ohrožení určitého jedinečného vztahu – zájmu). Tím bylo v daném případě porušení majetkových práv poškozené ESSOX, s. r. o., ačkoli to soudy původně v popisu skutku řádně nevyjádřily.

Totožnost skutku nenarušují změny v jednotlivých okolnostech, které individualizují skutek, když jinak totožnost jednání zůstala zachována. Při neshodě mezi jednáním uvedeným v obžalobě a tím, které vyšlo najevo v řízení před soudem, může udržovat totožnost skutku totožnost způsobeného následku. Týkají-li se změny, k nimž došlo v důsledku dokazování před soudem, skutečností, které ve svém souhrnu tvoří jednání, bude zachována totožnost skutku, jestliže jednání vylíčené v obžalobě a jednání po změnách, k nimž došlo v řízení před soudem, budou alespoň částečně totožná; totéž platí, pokud jde o následek.

Nejvyšší soud už ve svém předchozím rozhodnutí v této věci uvedl, že skutek přichází v úvahu na podkladě podané obžaloby a usnesení o zahájení trestního stíhání posoudit jako spolupachatelství (případně účastenství) na podvodném vylákání úvěru od společnosti ESSOX, s. r. o., ve výši 277 884 Kč, přičemž totožnost skutku lze dovodit ze skutkového základu jednání popsaného v obžalobě i ve výroku rozsudku odvolacího soudu, že obviněný v úmyslu se obohatit přiměl (nikoli donutil) V. J. k uzavření smlouvy ze dne 13. 9. 2013 o poskytnutí předmětného úvěru ve výši 277 884 Kč a převzal od provozovatele autobazaru částku nejméně 248 000 Kč. Nejvyšší soud tehdy uvedl, že skutková zjištění bude nutno na základě hodnocení provedených důkazů doplnit a upřesnit. To soudy učinily a jejich rozhodnutí, respektive odsuzující výrok o vině v rozsudku odvolacího soudu, který nabyl právní moci, není v rozporu se zásadou obžalovací. Skutek obviněného tak, jak byl popsán v tomto výroku o vině (viz výše), je skutkem totožným s tím, pro který byla podána obžaloba a zahájeno trestní stíhání, byť je poněkud jinak popsán. Alespoň částečná totožnost jednání i následku je od počátku trestního stíhání zřejmá. Nejvyšší soud se touto otázkou ostatně zabýval dostatečně již ve svém předchozím rozhodnutí, což vyplývá i z toho, že ohledně druhého dílčího skutku dospěl naopak k závěru, že jím nebude možné uznat obviněného vinným právě z důvodu nutnosti respektovat zásadu zachování totožnosti skutku.

Lichá je námitka, že společnost ESSOX, s. r. o., není v postavení poškozeného, neboť se s návrhem na náhradu škody přihlásila opožděně a není zřejmé, z jakého důvodu by se mohla cítit poškozena, a nárok je navíc promlčen. Tato námitka je dílem procesní povahy a tudíž nepodřaditelná pod uplatněný dovolací důvod. Námitka promlčení by byla relevantní, jestliže by bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného k náhradě škody, k čemuž nedošlo.

Odvolání obviněného bylo totiž vyhověno potud, že o jeho povinnosti k náhradě škody odvolací soud nerozhodl a poškozenou obchodní společnost pouze odkázal podle § 229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. S tím souvisí zvláštní námitka obviněného [přiřazená poněkud nelogicky k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř.], že odvolací soud vycházel z odvolání podaného ustanoveným obhájcem, v němž obhájce – podle obviněného nesprávně – namítl, že výrokem, jímž okresní soud zavázal obviněného k náhradě škody společnosti ESSOX, s. r. o., byl porušen zákaz reformace in peius, přičemž podle obviněného měl obhájce uplatnit námitku, že společnost ESSOX, s. r. o., neuplatnila svůj nárok na náhradu škody včas.

Především je třeba uvést, že odvolací soud byl povinen přezkoumat a přezkoumal výrok o náhradě škody, přičemž nebyl vázán důvody uplatněnými v odvolání (§ 254 tr. ř.). Dospěl k závěru, že s ohledem na zákaz reformace in peius okresní soud pochybil, jestliže uložil obviněnému povinnost k náhradě škody, která nebyla uložena v původním odsuzujícím rozsudku.

Obviněný se v podstatě domáhal toho, že o návrhu tohoto poškozeného nemělo být vůbec rozhodnuto. Přitom výrok o odkázání poškozeného podle § 229 odst. 1 tr. ř. nezhoršuje postavení obviněného oproti situaci, kdy není o návrhu vůbec rozhodnuto (viz rozhodnutí č. 40/2009 Sb. rozh. tr.). Dovolání pouze proti výroku o odkázání poškozeného na občanskoprávní řízení by ostatně nebylo přípustné ve smyslu vymezení rozhodnutí ve věci samé (§ 265a tr. ř.) a kromě toho nenaplňuje tato námitka žádný ze zákonných dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř.

Z důvodů uvedených v předchozích částech tohoto rozhodnutí nebylo možné přiznat opodstatněnost žádné z dovolacích námitek obviněného. Nejvyšší soud proto jeho zjevně neopodstatněné dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. 10. 2018

JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
předseda senátu


Vypracoval:
JUDr. Josef Mazák