Rozhodnutí NS

29 Cdo 1808/2000

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/16/2001
Spisová značka:29 Cdo 1808/2000
ECLI:ECLI:CZ:NS:2001:29.CDO.1808.2000.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Dotčené předpisy:§ 18 předpisu č. 58/1969Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
III.ÚS 3/02
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.

29 Cdo 1808/2000

Nejvyšší soud jako soud dovolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce: K.K.G., spol. s r. o., zast. advokátem, proti žalované: Česká republika - Ministerstvo financí České republiky, o 370,495.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 315/98, k dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. května 2000, č. j. 13 Co 137/2000-50, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl výše označeným rozsudkem v předmětné věci tak, že I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a III. Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání k řešení všech právních otázek, řešených odvolacím soudem při rozhodování této věci.

Žalobce se domáhal na žalované zaplacení vymáhané částky s úroky z prodlení od 3. 12. 1997 z titulu náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem, spočívajícím v tvrzené nečinnosti státu co do oddlužení privatizované K., a. s. a jejím neodůvodněném zatížení dodatečnou daní a tím nedodržení podmínek, vyplývajících z uzavřené smlouvy o koupi 51% akcií K. a souvisejícího poskytnutí úvěru na koupi akcií.

Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18. 1. 2000 č. j. 13 C 315/98-39 zamítl žalobu o zaplacení částky 370,495.000,- Kč s příslušenstvím s tím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel z toho, že pokud bylo rozhodnuto o privatizaci přímým prodejem 51% akcií a. s. K. a mezi účastníky byla uzavřena kupní smlouva, vystupoval stát jako prodávající a žalobce jako kupující. V procesu privatizace k nesprávnému úřednímu postupu nedošlo, když stát vykonával svá vlastnická práva. Soud odkázal na znění ust. § 18 zákona č. 58/1969 Sb., odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, v platném znění.

K odvolání žalobce proti tomuto rozsudku odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně podle § 212 odst. 1 o. s. ř. včetně předcházejícího řízení a došel k závěru, že odvolání není důvodné.

Odvolací soud konstatoval, že žalobce vytýká, že nedošlo k oddlužení K., a. s., jejíž akcie koupil ve výběrovém řízení a že majetek této privatizované společnosti byl zatížen vyměřením další daně a i tím, že K.b. uplatňovala zaplacení úvěru ve výši 1,6 miliardy Kč, čímž se celková situace a. s. K. oproti účetní rozvaze k 31. 12. 1994 zhoršila a tím se zhoršil i její kredit na obchodních a finančních trzích. V tom však není možno spatřovat nesprávný úřední postup, mající za následek odpovědnost státu za škodu podle ust. § 18 odst. 1 zák. č. 58/1969 Sb., v platném znění. Zda jde o nesprávný úřední postup, závisí na tom, zda byla porušena právní norma nebo stanovený pořádek, což znamená, že může jít i o nečinnost příslušného orgánu státu. Nesprávným je takový postup, který je v rozporu s objektivním právem, přitom musí jít o postup úřední a musí souviset s výkonem veřejné moci a dotýkat se subjektivních práv a povinností účastníků. O takový případ tu podle názoru odvolacího soudu nejde. V rámci privatizačního procesu vystupoval stát nikoli jako orgán veřejné moci, ale jako účastník právního vztahu podle zák. č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a jako vlastník majetku. Dodatečné vyměření daně a. s. K. není nesprávným úředním postupem, což ostatně žalobce ani netvrdí. K.b. působila v procesu privatizace jako samostatný právní subjekt, nezávislý na státu a její postup nelze považovat za úřední postup orgánu státu a totéž platí i o F.n.m.

Poněvadž nebyly splněny předpoklady odpovědnosti státu ve smyslu § 18 odst. 1 zák. č. 58/1969 Sb., odvolací soud odvolání nevyhověl a rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil.

Podle ust. § 239 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud připustil proti svému rozsudku dovolání k řešení všech právních otázek, protože pokládá své rozhodnutí za rozhodnutí zásadního právního významu, zejména zda rozhodování v rámci privatizace podle zák. č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, lze považovat za rozhodování státu jako orgánu veřejné moci a zda tedy jde o nesprávný úřední postup ve smyslu ust. § 18 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce, právně zastoupen, dovolání do výroku ve věci samé, a to s odkazem na ust. § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. (zjevně dovolatel míní cit. ustanovení bez označení „písm. a)“), přičemž má zřejmě na mysli napadený rozsudek, nikoliv „usnesení“, které pod uvedeným datem a číslem jednacím je evidentně omylem dovolatele.

Dovolatel vytýká, že napadené rozhodnutí vychází z neúplně a nesprávně zjištěného skutkového stavu věci na základě vadného řízení, které mělo za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ust. § 241 odst. 2 - zřejmě dovolatel míní odstavec 3 - písm. b) o. s. ř. v rozhodném znění).

Závěr o postavení státu v privatizačním procesu, vyslovený odvolacím soudem, považuje dovolatel za simplifikující a nesprávný.

64

Dovolatel rekapituluje podstatné skutečnosti, které podle jeho názoru soudy přehlížely, že žalobce koupil ke dni 30. 11. 1995 51% akcií a. s. K. za 495 mil. Kč, tj. v ceně 803,- Kč za 1 akcii, a této kupní ceně odpovídal stav majetku podle účetní rozvahy k 31. 12. 1994, v níž je uvedeno odúčtování částky úvěrů u K.b. z titulu trvale obracejících se zásob (TOZ). Následně K.b. i příslušný Finanční úřad nerespektovali stav prodaného majetku, když Finanční úřad zatížil privatizovaný subjekt tři měsíce po uzavření kupní smlouvy dodatečnou daní 309 mil. Kč a K.b. uplatnila zaplacení úvěru na TOZ ve výši cca 1,6 mld. Kč, tj. v rozporu s účetní rozvahou ke dni 31. 12. 1994, která byla conditio sine qua non kupní smlouvy z 30. 11. 1995. Tím se zhoršila celková bilance a. s. K. o cca 2 mld. Kč a zhoršil se její kredit na obchodních a finančních trzích. Bonita akcií klesla z kupní ceny 803,- Kč/1 akcie na mínus 550,- Kč za 1 akcii. Provozní a investiční financování společnosti bylo zastaveno včetně získání přislíbeného úvěru od K.b. a podnikatelský záměr žalobce se v důsledku toho zhroutil. Podle názoru dovolatele je za tento stav plně odpovědný stát.

Podle názoru dovolatele se soud nevypořádal s libovůlí orgánů státu, které jménem státu vystupují při privatizaci státního majetku, resp. v souvislosti s privatizací, přičemž zjevně nešlo o výkon vlastnických oprávnění, ale o svévolnou realizaci pravomocí K.b. a Finančního úřadu.

Dovolatel namítá, že soud přehlédl, že v daném případě nebyl ve smyslu § 19 zák. č. 92/1991 Sb. kupujícímu předán majetek na základě rozhodnutí o privatizaci a žalobce přece nenapadá vlastní rozhodnutí o privatizaci podle § 10 cit. zákona, nýbrž svévolné postupy před a po vydání rozhodnutí o privatizaci, který zmařily účel privatizace a poškodily žalobce. Ustanovení § 10 odst. 3 cit. zákona, že na rozhodování o privatizaci se nevztahují obecná ustanovení o správním řízení, nijak nevylučuje odpovědnost za nesprávný úřední postup podle zák. č. 58/1969 Sb. a pod cit. ustanovení nelze extenzivně subsumovat všechny akty, které přímo i nepřímo s rozhodnutím o privatizaci souvisejí a vylučovat tak soudní ochranu z hlediska zákona č. 58/1969 Sb. Stát se nemůže vymknout kontrole a pravidlům ústavnosti a požadavkům právního státu, třebaže privatizace majetku státu implicitně reflektuje prvek nadřazenosti.

Dovolatel opětovně zdůrazňuje, že nesprávný úřední postup spočívá nejen v aktivní činnosti, ale i v nečinnosti státu resp. jeho orgánů tam, kde měly být činné. Stát odpovídá za škodu způsobenou v rámci plnění úkolů státních orgánů. V daném případě ústředním orgánem reprezentujícím stát je Ministerstvo financí a soud prvního stupně se nevypořádal s tím, že toto ministerstvo je ústředním orgánem státní správy pro privatizaci majetku státu, ani s právním vztahem mezi Ministerstvem financí a K.b. K.b. P. je státní peněžní ústav ve smyslu ust. § 36 zák. č. 21/1992 Sb., ve znění zák. č. 156/1994 Sb., jehož zakladatelem je Ministerstvo financí, které vykonává pravomoci podle cit. zákona a proto stát odpovídá za závazky K.b. ve smyslu ust. § 44a zák. č. 21/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů včetně zákona č. 165/1998 Sb. Soud prvního stupně nerealizoval důkazní návrh žalobce, aby vyžádal stanovy K.b., blíže upravující právní vztah mezi ní a Ministerstvem financí.

Ze všech shora uvedených důvodů dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu a související rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001 - dále též jen „o. s. ř.“).

Nejvyšší soud jako soud dovolací, po zjištění, že dovolání splňuje náležitosti stanovené zákonem (ust. § 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), konstatoval, že dovolání je přípustné podle ust. § 239 odst. 1 o. s. ř. k řešení všech právních otázek, řešených odvolacím soudem při rozhodování této věci, jakož i uplatněných dovolatelem, protože odvolací soud takto formuloval přípustnost dovolání ve výroku svého rozsudku, byť současně výslovně neuvedl, že jde o rozhodnutí zásadního právního významu.

Pokud se dovolatel dovolává důvodu podle ust. § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí vychází z neúplně a nesprávně zjištěného skutkového stavu (na základě vadného řízení, které mělo za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), neuvádí konkrétně, v čem, v jakých konkrétních otázkách jsou skutková zjištění neúplná nebo nesprávná a ani z obsahu spisu se nepodává, jaké konkrétní pochybení v tomto směru odvolací soud učinil.

Předmětem dovolacího přezkumu, podle ust. § 239 odst. 1 o. s. ř. jsou právní otázky zásadního významu, jak je dovolatel vymezil.

Dovolatel v prvé řadě namítá, že K.b. a příslušný Finanční úřad vydali v souvislosti s privatizací a. s. K. akty, resp. použili postupy, jimiž realizovali své pravomoci či oprávnění svévolně a tím poškodili žalobce, takže je dána odpovědnost státu za jejich nesprávný úřední postup podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem.

Dovolací soud zdůrazňuje, že podle § 18 cit. zákona stát odpovídá za škodu způsobenou v rámci plnění úkolů státních orgánů nesprávným úředním postupem těch, kteří tyto úkoly plní. K tomu, aby bylo možno dovodit právní odpovědnost státu za tvrzenou vzniklou škodu ve smyslu cit. zákonného ustanovení, je proto nutné, aby takový nárok svědčil žalobci vůči žalovanému státu podle předmětného hmotněprávního předpisu neboli aby byla dána pasivní věcná legitimace státu.

Žalovaná Česká republika není v tomto sporu pasivně věcně legitimována zvláště proto, že při privatizaci majetku státu vystupuje nikoli jako nositel státní moci (veřejné moci), což je pojmovým předpokladem odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem podle zák. č. 58/1969 Sb., nýbrž jako vlastník (svého) majetku.

Dovolací soud zdůrazňuje, že pokud žalobce dovozuje odpovědnost za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem K.b. či Finančního úřadu při plnění úkolů těchto právních subjektů (při poskytování a vrácení úvěru nebo při dodatečném vyměření daně), je nutno současně naplnit podmínky, že šlo o plnění úkolů státních orgánů a že při plnění těchto úkolů byl použit nesprávný úřední postup.

Vymáhání vrácení poskytnutého úvěru na trvale se obracející zásoby ze strany K.b. není plněním úkolů státního orgánu, poněvadž K.b. není státním orgánem, jak uvádí správně sám dovolatel. K.b. je ve smyslu ust. § 36 zák. č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů, státním peněžním ústavem, který jakožto právnická osoba je subjektem odděleným od státu, plní své úkoly v rozsahu vymezeném zákonem a jedná svým jménem, nikoli jménem státu. Stát neručí za závazky K.b. a neručí za ně ani Ministerstvo financí ČR, byť je zakladatelem K.b.

65

Pokud se jedná o příslušný Finanční úřad, je státním orgánem a při doměření daně plní zajisté své úkoly jako orgán státu, v daném případě by však muselo být prokázáno, že při vyměření dodatečné daně použil nesprávný úřední postup. Taková skutečnost však v řízení prokázána nebyla, když nebylo dokazováním zjištěno, že by Finanční úřad porušil konkrétní právní předpis, nebo stanovený postup, kteréžto porušení by mohlo být považováno za nesprávný úřední postup, v důsledku něhož byl žalobce poškozen. V posuzovaném případě by Finanční úřad musel použít při vyměření dodatečné daně takový nesprávný úřední postup, který by odporoval ustanovením zákona o velké privatizaci, popř. rozhodnutí o privatizaci na základě něj vydanému. Žádný důkaz o tom, že Finanční úřad postupoval v rozporu s konkrétní právní normou nebo konkrétním rozhodnutím, nepřipouštějícím doměření daně, však podán nebyl. V případě Finančního úřadu by nesprávný úřední postup, který by bylo možno subsumovat pod ust. § 18 zák. č. 58/1969 Sb. musel tudíž záležet buď v porušení právního předpisu (zejména ustanovení zákona, kupř. zákona o velké privatizaci) anebo úředního rozhodnutí (např. rozhodnutí o privatizaci). Dovolatel však porušení konkrétní normy ani rozhodnutí netvrdí (výslovně nenapadá vlastní rozhodnutí o privatizaci) a pokud označuje postupy před a po vydání rozhodnutí o privatizaci za svévolné, musel by současně dovodit, s kterými konkrétními normami a rozhodnutími jsou v rozporu, resp. které závazné normy a rozhodnutí Finanční úřad nedodržel či porušil.

Ze všech uvedených důvodů dospěl dovolací soud k závěru, že ve všech právních otázkách, podrobených dovolacímu přezkumu, nelze vytknout napadenému rozhodnutí odvolacího soudu pochybení, napadené rozhodnutí je správně a dovolací soud proto dovolání jako nedůvodné zamítl (ust. § 243b odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 v návaznosti na ust. § 224 odst. 1 a § 243b odst. 4 o. s. ř. Žalobce jako dovolatel neměl v řízení úspěch, žalované pak v řízení o dovolání náklady, na jejichž náhradu by měla právo, nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně 16. října 2001

JUDr. František F a l d y n a, CSc., v. r.

předseda senátu