Rozhodnutí NS

27 Cdo 4484/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/27/2019
Spisová značka:27 Cdo 4484/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:27.CDO.4484.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:§ 2 odst. 1 předpisu č. 262/2006Sb.
§ 66 odst. 2 obch. zák.
§ 80 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
06/16/2019
I.ÚS 1963/19
I.ÚS 1963/19
JUDr. Pavel Rychetský
-
-
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
27 Cdo 4484/2018-382


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce O. V., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Martinou Jelínkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 8, Prvního pluku 320/17, PSČ 186 00, proti žalovanému JUDr. Tomáši Pelikánovi, se sídlem v Praze 1, Dušní 22, PSČ 110 00, jako insolvenčnímu správci dlužníka Pražského stavebního bytového družstva, zastoupenému Mgr. Karlem Volfem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28, PSČ 150 00, o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 327/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2017, č. j. 23 Co 249/2017-312, ve znění usnesení soudu ze dne 29. 11. 2017, č. j. 23 Co 249/2017-318, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení 3.388 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.

    Odůvodnění:


    [1] Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 17. 8. 2016, č. j. 23 C 327/2009-265, zamítl žalobu na určení, že výpověď daná žalobci dopisem žalovaného ze dne 24. 7. 2009, která byla žalobci doručena dne 28. 7. 2009, je neplatná (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

    [2] Šlo přitom již o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, když rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 2. 2014, č. j. 23 C 327/2009-167, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2014, č. j. 23 Co 430/2014-205, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

    [3] Městský soud v Praze k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (první výrok), ve výroku II. je změnil ve výši náhrady nákladů řízení, „jinak je v tomto výroku potvrdil“ (druhý výrok), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).

    [4] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.

    [5] Dovoláním napadený závěr odvolacího soudu, podle něhož ke vzniku pracovního poměru mezi účastníky podle pracovní smlouvy z 31. 12. 2003 ve znění dodatku ze dne 18. 12. 2008 (dále též jen „pracovní smlouva“) nedošlo a žalobce nemá na podání určovací žaloby naléhavý právní zájem, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.

    [6] Z té se podává, že:

    1/ Členové statutárního orgánu obchodní korporace nevykonávají činnosti spadající do náplně této funkce (do působnosti statutárního orgánu) ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti dle pokynů obchodní korporace. Naopak, je to právě statutární orgán (jeho členové), kdo (jako výkonný orgán) řídí činnost obchodní korporace. Jinými slovy, činnost (člena) statutárního orgánu není závislou prací ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce.

    2/ Shora řečené však neznamená, že by si člen statutárního orgánu a obchodní korporace nemohli ujednat, že se jejich vztah – v mezích nastavených kogentními právními normami – řídí zákoníkem práce. Ustanovení § 2 odst. 1 zákoníku práce nebrání tomu, aby na základě vůle stran byly zákoníku práce podřízeny i vztahy, jejichž předmětem není výkon závislé práce (srov. bod 45 nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 190/15).

    3/ Člen statutárního orgánu obchodní korporace a obchodní korporace se tedy mohou odchýlit od pravidla vyjádřeného v § 66 odst. 2 větě první zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), podle kterého se jejich vztah řídí přiměřeně ustanoveními o mandátní smlouvě, i tak, že si pro svůj vztah ujednají režim zákoníku práce.

    4/ Jelikož však výkon funkce člena statutárního orgánu není závislou prací ve smyslu § 2 odst. 1 zákoníku práce, takové ujednání neučiní ze vztahu mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací vztah pracovněprávní. Ani tehdy, „podřídí-li“ se zákoníku práce, nelze člena statutárního orgánu považovat (v rozsahu činností spadajících do působnosti statutárního orgánu) za zaměstnance a obchodní korporaci za zaměstnavatele. Jejich vztah i nadále zůstává vztahem obchodněprávním.

    5/ V případě, že člen statutárního orgánu a obchodní korporace uzavřou vedle smlouvy o výkonu funkce (v níž se neodchýlí od režimu nastaveného § 66 odst. 2 obch. zák.) i souběžnou „manažerskou“ smlouvu na výkon některých činností spadajících do působnosti statutárního orgánu (zpravidla na výkon obchodního vedení), v níž si sjednají režim zákoníku práce, je nutné na manažerskou smlouvu pohlížet jako na (svého druhu) dodatek ke smlouvě o výkonu funkce, upravující vztah mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací, jde-li o výkon části činností spadajících do působnosti statutárního orgánu. Manažerská smlouva není neplatná jen proto, že ji její strany podřídily režimu zákoníku práce, avšak je na ni třeba klást stejné požadavky (co do formy, obsahu i potřeby jejího schválení příslušným orgánem obchodní korporace), jako na samotnou smlouvu o výkonu funkce.

    [7] Srovnej za všechna rozhodnutí například rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 31 Cdo 4831/2017, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3478/2016.

    [8] Na těchto závěrech přitom Nejvyšší soud nemá důvod cokoli měnit ani na základě argumentace obsažené v dovolání. Odkaz dovolatele na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. 27 Cdo 1884/2017, nemůže obstát, neboť tyto závěry se týkají výkladu § 66d obch. zák., a tudíž se vztahují pouze na právní vztahy vzniklé na základě smluv uzavřených v době od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2013. O takový případ v projednávané věci nejde.

    [9] V projednávané věci se dovolatel domáhá určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru. Jelikož smlouva uzavřená mezi účastníky dne 31. 12. 2003 není pracovní smlouvou a vztah mezi účastníky při výkonu funkce člena představenstva Pražského stavebního bytového družstva není vztahem pracovněprávním, je závěr odvolacího soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu co do výsledku správný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3478/2016).

    [10] Námitkou, podle níž o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně rozhodovali vyloučení soudci, vystihuje dovolatel zmatečnostní vadu řízení ve smyslu § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř., která není způsobilým dovolacím důvodem podle § 241a o. s. ř. (k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost) a pro jejíž posouzení tudíž založit přípustnost dovolání nelze (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

    [11] Dovolatel v dovolání navrhuje odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Nejvyšší soud se proto tímto návrhem nezabýval.

    [12] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

    [13] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 30. 9. 2017) se podává z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

    Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

          Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

    V Brně dne 27. 3. 2019


    JUDr. Marek Doležal
    předseda senátu