Rozhodnutí NS

25 Cdo 4162/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/21/2019
Spisová značka:25 Cdo 4162/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:25.CDO.4162.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Ochrana osobnosti
Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 13 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
25 Cdo 4162/2018-313


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Ivy Suneghové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: M. J., narozená XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Stanislavem Červencem, advokátem se sídlem Bělocerkevská 1301/26, Praha 10, proti žalovanému: F. S., narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Martinou Řehořovou, advokátkou se sídlem Československé armády 287/19, Hradec Králové, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 18/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 2. 2018, č. j. 3 Co 94/2016-212, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám Mgr. Martiny Řehořové, advokátky se sídlem Československé armády 287/19, Hradec Králové.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Žalobkyně podala dovolání proti rozsudku ze dne 13. 2. 2018, č. j. 3 Co 94/2016-212, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 2. 2016, č. j. 16 C 18/2016-100, ve věci samé, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud své rozhodnutí založil na závěru, že v řízení nebyl ve smyslu § 13 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), prokázán neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobkyně. Žalovaný jako soudem ustanovený znalec v řízení o správní žalobě proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení o přiznání pouze částečné invalidity vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 29 Cad 24/2009 neuvedl ve svém vyjádření ke stížnosti žalobkyně žádné nepravdivé údaje a v rámci výkonu svých oprávnění se nezachoval nijak excesivně a nevybočil tak z jejich zákonných mezí.

Dovolatelka zejména namítá, že jednání žalovaného bylo excesivní, protože je sama vnímala jako nepřípustné a značně intenzivní zásahy do své osobní cti, vážnosti, důstojnosti, dobré pověsti a dobrého jména. Rozporuje také rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, neboť odvolací soud se nezabýval možností moderace podle § 150 o. s. ř.

Z pohledu možných uplatnitelných dovolacích důvodů (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) tak je zjevné, že dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť námitky žalobkyně nesměřují proti otázce hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí. Postrádají proto charakter právní otázky, kterou by mohl a měl dovolací soud řešit, nesměřují totiž proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale jen proti zjištěnému skutkovému stavu, čímž však nelze přípustnost dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku sloužícího ke sjednocování rozhodovací praxe soudů založit (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16).

Napadení pouze skutkového zjištění odvolacího soudu vyplývá z toho, že v ustálené rozhodovací praxi již dlouhodobě platí, že při zkoumání přiměřenosti předmětného zásahu se nejdříve rozlišují skutková tvrzení a hodnotící soudy, neboť podmínky kladené na přípustnost každé z těchto kategorií se liší. Skutkové tvrzení se opírá o fakt, objektivně existující realitu, která je zjistitelná pomocí dokazování, pravdivost tvrzení je tedy ověřitelná. Hodnotící soud naopak vyjadřuje subjektivní názor svého autora, který k danému faktu zaujímá určitý postoj, a to na základě vlastních a tedy subjektivních kritérií. Hodnotící soud proto nelze jakkoli dokazovat, je však nutné zkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci, zda forma jeho veřejné prezentace je přiměřená a zda zásah do osobnostních práv je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky, tudíž zda primárním cílem není hanobení a zneuctění dané osoby (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1174/2007, publikováno pod č. 29/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též jen „Sbírka“). Odvozuje-li tedy dovolatelka své přesvědčení o zásahu do osobnostních práv od jednání žalovaného, který poskytl soudu informace o jejím zdravotním stavu a o nedostatečné součinnosti z její strany, je zřejmé, že tvrzený exces žalovaného jako soudního znalce neměl spočívat v hodnotových soudech ohledně osoby žalobkyně, ale jen ve skutkových tvrzeních vztahujících se k danému soudnímu sporu.

Ostatně pouhé subjektivní vnímání jednání žalovaného žalobkyní jako nepřípustného a značně intenzivního zásahu do jejích osobnostních práv by důvodnost dovolání nemohlo samo o sobě opodstatnit i v tom případě, kdyby bylo shledáno přípustným. Nejenže při výkonu zákonem stanovených oprávnění, jako je tomu např. u soudního znalce, může k takovému neoprávněnému zásahu v zásadě dojít jen tehdy, jestliže by daná osoba vybočila z mezí takto stanovených práv a povinností – tzv. exces (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010, Cpjn 13/2007, č. 54/2010 Sbírky), ale především ochranu osobní cti podle § 13 obč. zák. zákon poskytuje výlučně proti takovým jednáním, která jsou objektivně způsobilá přivodit újmu na osobnosti subjektu práva tím, že snižují jeho čest u jiných lidí a ohrožují tak vážnost jeho postavení a uplatnění ve společnosti. Není sice rozhodné, zda k újmě skutečně došlo a postačuje tak i jen způsobilost příslušného jednání takovou újmu způsobit, vždy je však určující objektivní stránka věci, nikoli pouhé přesvědčení dotčeného subjektu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1941/2007, č. 102/2008 Sbírky).

Přípustnost dovolání vůči výrokům, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, je pak vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Vzhledem k tomu současně ani nerozhodoval o návrhu žalobkyně na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle § 243 písm. a) o. s. ř., když již z obsahu vlastního dovolání bylo zjevné, že nemůže být úspěšné, a tomuto návrhu by proto ani nemohlo být vyhověno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaný má právo na náhradu nákladů, které se skládají z odměny advokáta ve výši 3.100 Kč podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. a) a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. za jeden úkon právní služby, spočívající ve vyjádření se k dovolání žalobkyně, a z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 2 odst. 1 a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., to vše zvýšeno o náhradu za daň z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy 4.114 Kč.

Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 21. 1. 2019

JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu