Rozhodnutí NS

32 Cdo 4640/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/28/2019
Spisová značka:32 Cdo 4640/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.4640.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Znalecký posudek
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
32 Cdo 4640/2018-337


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobce J. S., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného doc. JUDr. Danou Ondrejovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Břeclavi, Fintajslova 1352/27, proti žalované ČSOB Leasing, a. s., se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 310/60, identifikační číslo osoby 63998980, o zaplacení částky 2 190 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 25 Cm 22/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 11. 2017, č. j. 2 Cmo 166/2016-304, takto:

      I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Odůvodnění:


Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 4. 2015, č. j. 25 Cm 22/2012-240, uložil žalované zaplatit žalobci částku 111 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 25. 4. 2012 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení částky 2 079 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 12. 3. 2010 do zaplacení a co do zákonného úroku z prodlení z částky 111 000 Kč od 12. 3. 2010 do 24. 4. 2012 (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků (výrok III.) a státu (výroky IV. a V.).

Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, výslovně v celém rozsahu, podle obsahu dovolací argumentace však jen proti výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé, a proti výrokům o nákladech řízení, v němž co do přípustnosti uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která nebyla v praxi dovolacího soudu dosud řešena, a na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná považuje napadené rozhodnutí za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl, a aby žalované přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.

Podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Dovolatel má za to, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena otázka, zda je porušením prevenční povinnosti žalovaného jako leasingového pronajímatele ve smyslu § 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, když se nijak nebrání proti závěru pojišťovny o nevyplacení pojistného plnění za situace, kdy pojišťovna zjevně neoprávněně odmítne pojistné plnění a pojistné plnění hradil žalobce jako leasingový nájemce. Prostřednictvím této otázky však nemůže být přípustnost dovolání založena, poněvadž na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívá. Odvolací soud totiž neučinil závěr, že pojišťovna zjevně neoprávněně odmítla pojistné plnění. Právě naopak vyšel ze zjištění, že to byl žalobce, kdo ponechal předmětný stroj v lese bez dozoru a neučinil žádná opatření, aby nedošlo k jeho poškození či odcizení, a uzavřel, že žalované nelze přičítat k tíži, že po odmítnutí plnění ze strany pojišťovny toto plnění po pojišťovně dále nevymáhala. Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, které je, stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, veřejnosti dostupné na jeho webových stránkách, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, či jeho rozsudku ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014).

Vytýká-li dovolatel soudům nižších stupňů, že se „nezabývaly námitkou žalobce, že došlo k porušení prevenční povinnosti žalobce“, aniž by však formuloval jakoukoliv otázku procesního práva, není tato námitka případné vady řízení relevantní, neboť podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. K námitce dovolatele lze dodat, že podle ustálené judikatury je soud povinen uvést důvody pro své rozhodnutí, avšak tato povinnost nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument; rozsah této povinnosti se může lišit podle povahy rozhodnutí, přičemž její splnění může být hodnoceno pouze ve světle konkrétních okolností případu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, které je veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na jeho webových stránkách, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3000/2012). Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku, odvolací soud se námitkami žalobce zabýval a vypořádal se s nimi v dostatečném rozsahu.

Dovolatel se dále domnívá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu. Aniž by formuloval konkrétní otázku procesního práva, argumentuje ve prospěch názoru, že soudy nižších stupňů měly nechat vypracovat revizní znalecký posudek. Tvrzení dovolatele však nelze přisvědčit. Soud prvního stupně podrobně odůvodnil (srov. stranu 9 jeho rozsudku), proč nemá pochybnosti o správnosti posudku zpracovaného znaleckým ústavem Profi-ten. Odvolací soud poté s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1356/2014 (které cituje též dovolatel), zdůraznil, že vypracování revizního posudku přichází do úvahy zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku; vždy bude záviset na konkrétní situaci a na úvaze soudu, zda bude mít pochybnosti (zpravidla po slyšení ustanoveného znalce) za odstraněné či nikoliv. Jednotlivými znaleckými posudky relevantními v projednávané věci se odvolací soud podrobně zabýval na straně 14 až 19 svého rozsudku a dospěl k závěru, že v projednávané věci není důvod k vypracování revizního znaleckého posudku, neboť posudek znaleckého ústavu Profi-ten, z něhož vyšel soud prvního stupně, se přesvědčivě vypořádal se závěry předchozích tří v řízení předložených znaleckých posudků. Závěr odvolacího soudu je tak v souladu s výše citovaným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1356/2014.

Odvolací soud se neodchýlil ani od dalších rozhodnutí, na která dovolatel odkazuje. Pokud dovolatel „cituje“ z nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 2172/14, přehlíží, že jím formulovaná citace nepochází z textu rozhodnutí Ústavního soudu, ale jde o „právní větu“ vytvořenou systémem ASPI, která je z hlediska přípustnosti dovolání zcela irelevantní. K dovolatelovu odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 1437/07, podle něhož pokud soud odmítne provedení důkazu, je nezbytné odmítnutí návrhu důsledně odůvodnit, Nejvyšší soud uvádí, že soudy nižších stupňů tomuto požadavku dostály. Odvolací soud se neodchýlil ani od nálezů Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 2568/07, neboť v projednávané věci nejde o opomenutý důkaz.

Dovolatel poté s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15, namítá - opět aniž by formuloval konkrétní otázku procesního práva - že se soudy nevypořádaly s jeho argumentem, že „v prakticky skutkově totožné věci mezi týmiž účastníky byl znalecký posudek nařízen“. Prostřednictvím této argumentace dovolatel opět namítá vadu řízení. Pro úplnost však Nejvyšší soud dodává, že v projednávané věci jde o jiný procesní stav než v dovolatelem citovaném rozhodnutí Ústavního soudu. Nelze přehlížet, že potřebu vypracování revizního znaleckého posudku soud zkoumá v každé věci zvlášť, a posuzuje, zda jsou pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku (srov. např. výše citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1356/2014). Proto pouhá skutečnost, že v jiné věci mezi týmiž účastníky soud nechal revizní znalecký posudek vypracovat, nemůže postačit jako důvod pro jeho vypracování v projednávané věci. Dovolatel nadto ani netvrdil, že by znalecký posudek v obou věcech (ve věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 7 C 5/2013 a v projednávané věci) zpracovával týž znalec či že by oba posudky podle jeho názoru byly postiženy stejnými vadami, pro které by bylo nutno nařídit vypracování revizního znaleckého posudku.

Nejvyšší soud proto dovolání směřující proti výroku ve věci samé odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné.

Dovolatel výslovně napadl rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, dovolání proti výrokům o nákladech řízení však není přípustné vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017. Nejvyšší soud proto dovolání i v této části podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 28. 5. 2019


JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu