Rozhodnutí NS

30 Cdo 3806/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/29/2020
Spisová značka:30 Cdo 3806/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.3806.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř.
§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 3806/2019-120


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce B. H., nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Janem Langmeierem, advokátem se sídlem v Praze 5, Na Bělidle 997/15, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 144 375 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 69/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2018, č. j. 68 Co 467/2017-61, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Odůvodnění:

Žalobce se domáhal přiměřeného zadostiučinění ve výši 144 375 Kč za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 41 C 222/2009 (dále jen „posuzované řízení“), které bylo zahájeno dne 4. 6. 2009 a pravomocně skončilo dne 8. 12. 2015.

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25. 7. 2017, č. j. 23 C 69/2016-37, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení 144 375 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).

Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že délka posuzovaného řízení (6 let a šest měsíců) byla – i přes dvě období tolerovatelné nečinnosti – přiměřená. Zejména přitom zohlednil, že předmětem řízení bylo několik nároků na náhradu škody a poskytnutí zadostiučinění, bylo tedy složité po skutkové i právní stránce, a probíhalo na třech stupních soudní soustavy. Žalobce se na délce řízení rovněž podílel, když podal neurčitou žalobu a byl vyzýván k odstranění jejích vad, následně byl opakovaně vyzýván k doplnění skutkových tvrzení, své žalobní požadavky měnil, část žalobního nároku u žalované neprojednal. Odvolací soud nepřisvědčil námitce žalobce, že postup soudu v odstraňování vad žaloby byl nekoncentrovaný, neboť soud přikročil k odstraňování vad žaloby cca tři měsíce po zahájení řízení. Význam řízení pro žalobce považoval za standardní, mimo jiné i pro to, že jeho předmětem nebyla otázka sociálního zabezpečení, ale náhrada škody a poskytnutí zadostiučinění z titulu nezákonného rozhodnutí, resp. nesprávného úředního postupu, s nimiž není spojen požadavek na zvláštní péči o rychlé vyřízení věci. Uzavřel pak, že v posuzovaném řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Otázka, „zda poučení o koncentraci řízení a výzva k doplnění žalobního návrhu až v pozdější fázi řízení může založit průtahy v řízení“, kterou dovolatel považuje za dosud neřešenou, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť na jejím vyřešení napadené rozhodnutí nezáviselo (odvolací soud na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil, srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Namítá-li dovolatel, že k doplnění žalobního návrhu byl vyzván na jednání dne 22. 3. 2012, přehlíží, že důvodem, proč odvolací soud považoval postup soudu při odstraňování vad žaloby za „koncentrovaný“, byla skutková zjištění, že žalobce byl vyzván k odstranění vad žaloby cca tři měsíce po zahájení řízení a opakovaně byl vyzýván k doplnění žalobních tvrzení, když své žalobní požadavky průběžně měnil. Navíc v období od 14. 4. 2010 do 24. 6. 2011 bylo řízení přerušeno.

Přípustnost dovolání nemůže založit ani další (podle dovolatele dosud neřešená) otázka, „zda v řízení řešícím otázku sociálního zabezpečení trvá požadavek na zvláštní péči o rychlé vyřízení věci i v řízení navazujících, zejména pokud jde o řízení o náhradě škody způsobené nesprávným úředním postupem a jeho případnou neúměrnou délkou“. Dovolací soud se ve své rozhodovací praxi již povahou kompenzačního řízení zabýval a dospěl k závěru, že kompenzační řízení není výjimkou, a není tedy ani možné činit závěry, že by takové řízení mělo skončit dříve (nebo naopak později) oproti řízením jiným. Kompenzační řízení nelze postavit na roveň řízením ve věcech trestních, opatrovnických, pracovněprávních, osobního stavu, sociálního zabezpečení, či týkajících se zdraví nebo života, jež mají pro své účastníky zvýšený význam (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4910/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1987/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 805/15). Uzavřel-li odvolací soud, že posuzované řízení nemělo pro žalobce zvýšený význam, od řešení přijatého v uvedené judikatuře se ve smyslu § 237 o. s. ř. neodchýlil.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 4. 2020


Mgr. Vít Bičák
předseda senátu