Rozhodnutí NS

21 Cdo 3760/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/19/2019
Spisová značka:21 Cdo 3760/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.3760.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dovolací důvody
Skončení pracovního poměru
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 241a odst. 1 o. s. ř.
§ 52 písm. c) předpisu č. 262/2006Sb.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
21 Cdo 3760/2018-236


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce M. K., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Pavlou Kotolovou, advokátkou se sídlem v Praze, Rumunská č. 1798/1, proti žalovanému ManpowerGroup s. r. o. se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Na Florenci č. 2116/15, IČO 41194659, zastoupenému Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Na Florenci č. 2116/15, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 43 C 160/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. března 2018 č. j. 62 Co 458/2017-205, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení
3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Marka Vojáčka, advokáta
se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Na Florenci č. 2116/15.


Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2018
č. j. 62 Co 458/2017-205 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [ke splnění předpokladů výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce, zejména k otázce nadbytečnosti zaměstnance a příčinné souvislosti mezi nadbytečností zaměstnance a rozhodnutím zaměstnavatele o organizační změně, a k výběru zaměstnance,
který je nadbytečným, srov. při obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 1968 sp. zn. 6 Cz 215/67, uveřejněný pod č. 57 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 1998 sp. zn. 2 Cdon 1130/97, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 11/1999, s. 374, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012 sp. zn. 21 Cdo 1520/2011, uveřejněného pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012 sp. zn. 21 Cdo 1506/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2012 sp. zn. 21 Cdo 1001/2011 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2012 sp. zn. 21 Cdo 2358/2011, a v nich vyslovený právní závěr, že zákon zaměstnavateli umožňuje, aby reguloval počet svých zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám, a že o výběru zaměstnance, který je nadbytečným, rozhoduje výlučně zaměstnavatel a soud není oprávněn v tomto směru rozhodnutí zaměstnavatele přezkoumávat; k otázce skutkového vymezení výpovědního důvodu ve smyslu ustanovení § 50 odst. 4 zákoníku práce a k odstranění pochybností o obsahu právního úkonu z hlediska jeho určitosti nebo srozumitelnosti výkladem ve smyslu ustanovení § 240 odst. 3 předchozího zákoníku práce (zákon č. 65/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů, účinný do 31. 12. 2006) a (od 1. 1. 2007) ve smyslu ustanovení § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (nyní srov. ustanovení § 556 občanského zákoníku), v případě výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce, srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2001 sp. zn. 21 Cdo 535/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012 sp. zn. 21 Cdo 1138/2011 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2015 sp. zn. 21 Cdo 2425/2014; k otázce, zda přijetí organizačního opatření směřovalo k dosažení změny úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jiné organizační změny, anebo zda podle svého obsahu nebo účelu směřovalo k jinému cíli, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004 sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, uveřejněný pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005] a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.


K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nejsou způsobilé
ani námitky, jimiž dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný
přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. [zpochybňuje-li skutková zjištění,
z nichž soudy vycházely při posuzování, zda byl ve vztahu k žalobci naplněn důvod výpovědi podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce (že u žalovaného došlo k organizační změně spočívající ve zrušení pracovního místa žalobce, že s touto organizační změnou byl žalobce seznámen nejpozději ve výpovědi z pracovního poměru, že práce vykonávané žalobcem byly rozděleny mezi dosavadní zaměstnance žalovaného a na místo žalobce nebyl přijat jiný zaměstnanec a že nebylo zjištěno, že by rozhodnutí žalovaného o organizační změně ze dne 27. 4. 2016 sledovalo jiné cíle než ty, které předpokládá ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce), a nesouhlasí-li se způsobem, jakým soudy k těmto skutkovým zjištěním dospěly (s hodnocením důkazů, na základě něhož k nim dospěly)].


V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 19. 3. 2019

JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu