Rozhodnutí NS

21 Cdo 5781/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/31/2018
Spisová značka:21 Cdo 5781/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.5781.2017.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Dědění
Společná domácnost
Dotčené předpisy:§ 475 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb.
§ 115 předpisu č. 40/1964Sb.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
21 Cdo 5781/2017-243


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY




Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Vítězslavy Pekárkové a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobkyně L. B., zastoupené JUDr. Dalilou Pelechovou, advokátkou se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Čs.legií č. 1364/20, proti žalovaným 1) H. K. a 2) L. V., obě zastoupeny Mgr. Janou Glogarovou, advokátkou se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Masná č. 1324/1, o určení, že žalobkyně je dědičkou zůstavitele R. B., vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 82 C 91/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. července 2016, č.j. 11 Co 238/2016-183, takto:

I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:

V řízení o dědictví po R. B., zemřelém dne 27.10.2012 (dále jen „zůstavitel“), Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 4.3.2013, sp. zn. 99 D 3167/2012, uložil L. B., aby do 1 měsíce od právní moci tohoto usnesení podala žalobu o určení, že je dědičkou ze zákona po zůstaviteli. V žalobě podané podle tohoto usnesení žalobkyně tvrdila, že po rozvodu manželství se zůstavitelem v roce 1997 se dohodli, že budou nadále žít ve společné domácnosti, a že společnou domácnost vedli až do smrti zůstavitele. Žalované tvrzení žalobkyně o společné domácnosti a o společném hospodaření se zůstavitelem označily
za nepravdivé.


Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29.7.2015, č.j. 82 C 91/2013-113, žalobu, aby bylo určeno, že žalobkyně je dědičkou ze zákona po zůstaviteli R. B., zamítl (výrok I.) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení
ve výši 25.200 Kč (výrok II.). Vycházel ze závěru, že žalobkyně v řízení neprokázala existenci společné domácnosti se zůstavitelem podle ustanovení § 115 občanského zákoníku platného do 31.12.2013, které podle soudní judikatury „pro toto životní společenství předpokládá v prvé řadě vůli obou takových osob toto společenství tvořit“, a že „vůle zůstavitele a žalobkyně tvořit životní společenství, které by zahrnovalo i společné hrazení životních potřeb, zde nebyla“.


K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26.7.2016, č.j. 11 Co 238/2016-183, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil, ve výroku II. změnil tak, že se žalovaným náhrada nákladů řízení nepřiznává, a žalobkyni uložil, aby žalovaným zaplatila na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 4.300 Kč. Vycházel ze skutkového stavu zjištěného dokazováním u soudu prvního stupně a uzavřel, že „pro naplnění podmínky společné domácnosti v předmětné věci je potřebné prokázat, že žalobkyně se zůstavitelem společně žili, a to s úmyslem vést takové společenství trvale, a dále společně uhrazovali náklady na své potřeby, to znamená, vytvořili spotřební společenství, ve kterém společně a bez rozlišování hospodařili se svými příjmy“, a že „na základě zjištěného skutkového stavu nelze mít za prokázáno, že by zůstavitel s žalobkyní společně uhrazovali své potřeby a tvořili životní společenství (soužití), které by mělo trvalý charakter“. Změnu rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladů odůvodnil odvolací soud splněním podmínky pro mimořádnou aplikaci ustanovení § 150 o.s.ř., neboť žalobkyně „i s přihlédnutím ke zdravotnímu stavu“ se mohla domnívat, že splňuje podmínky dědičky ve třetí dědické skupině, když po rozvodu manželství bydlela ve stejném bytě jako zůstavitel.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Nesprávnost právního posouzení věci spatřuje zejména v tom, že „jak okresní, tak odvolací soud nepřihlédl ke specifičnosti životní situace zůstavitele a žalobkyně a paušalizovaně nahlížel na splnění podmínek životního společenství tak, jak jej vymezuje zákonná úprava“, a že „soudy obou stupňů nevzaly v potaz úroveň duševního stavu zůstavitele a žalobkyně, jejich reálné schopnosti pozitivně naplnit literu zákona a podmínky zákonné úpravy životního společenství a zejména vliv těchto specifických znaků jejich soužití na jeho způsob a formu“, a tím, že zamítly důkazy, které by mohly objasnit „verifikaci a odbornou objektivizaci shora uvedeného“, založily do budoucna „diskriminaci společenství osob, kterým jejich duševní onemocnění, či duševní porucha brání shora uvedeným zákonným předpokladům vyhovět“. Podle ní například argumentace odvolacího soudu, že žalobkyně i nadále udržovala známost s jiným mužem, v důsledku čehož mezi ní a zůstavitelem vznikaly konflikty, není pro tento případ použitelná; pokud by soud provedl důkaz znaleckým posudkem, který byl na žalobkyni vypracován v řízení o způsobilosti, dospěl by k závěru, že žalobkyně nebyla schopna při svém duševním stavu pochopit, co činí, a tento fakt pro ni rozhodně neznamenal to, co pro většinu psychicky zdravé populace. Stejně tak způsob hospodaření a předávání částky 500 Kč měsíčně na byt, nemá nic společného s naplňováním znaků životního společenství tak, jak jej vyložil odvolací soud. Žalobkyně je toho názoru, že „pojem životního společenství nelze totiž chápat jako generální klauzuli, ale je třeba, aby byl vykládán vždy s ohledem na nároky a možnosti konkrétních zúčastněných osob, které jej tvoří“, odvolací soud však ustanovení o životním společenství takto nevykládal. Situace je podle ní o to zásadnější, že „i zůstavitel byl nepochybně psychiatrickým pacientem a jeho duševní schopnosti tím do jisté míry byly determinovány a vzájemné vztahy se žalobkyní ovlivněny, což má opětovně vliv na právní posouzení této věci, to ovšem za předpokladu, že by se soud odpovídajícím způsobem vypořádal s navrhovanými důkazy“. Závěrem dovolání dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozhodl, že se rozsudek odvolacího soudu zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném
do 29.9.2017 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním napadený rozsudek byl vydán přede dnem 30.9.2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.


Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolací soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s..ř.).

Pro rozhodnutí v projednávané věci bylo mimo jiné významné, zda při hodnocení splnění předpokladů pro dědění ze zákona ve třetí dědické skupině podle ustanovení § 475 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného v době smrti zůstavitele (dále jen „obč. zák.“), je třeba také přihlížet k duševnímu stavu a schopnosti chápat pojem „společná domácnost“ osobou, která tvrdí, že po dobu nejméně jednoho roku před smrtí zůstavitele žila se zůstavitelem ve společné domácnosti. Protože otázka splnění předpokladů pro dědické právo podle ustanovení § 475 odst. 1 obč. zák. nebyla v uvedené souvislosti v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobkyně je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Nedědí-li manžel ani žádný z rodičů, dědí ve třetí skupině stejným dílem zůstavitelovi sourozenci a ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí
ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele (§ 475 odst. 1 obč. zák.)


Domácnost tvoří fyzické osoby, které spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady
na své potřeby (§ 115 obč. zák.).


Společnou domácností se ve smyslu ustanovení § 115 a 475 odst. 1 obč. zák. rozumí, jak dovodila již ustálená judikatura soudů (srov. například rozhodnutí Krajského soudu
v Plzni ze dne 9.3.1967 sp. zn. 5 Co 54/67, které bylo uveřejněno pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, zprávu býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 10.6.1982 sp. zn. Cpj 163/81, která byla uveřejněná pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek, roč. 1982, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.2.2002 sp. zn. 26 Cdo 463/2000, který byl uveřejněný pod č. 44 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.1.2002 sp. zn. 21 Cdo 436/2001, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.8.2008 sp. zn. 21 Cdo 29/2008, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.3.2009 sp. zn. 21 Cdo 1622/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.3.2010 sp. zn. 21 Cdo 2013/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.10.2010 sp. zn. 21 Cdo 3233/2009, který byl uveřejněný pod č. 3 v časopise Ad Notam, roč. 2011, a pod č. 96 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.2.2012 sp. zn. 21 Cdo 4795/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.2.2013 sp. zn. 21 Cdo 2026/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.11.2013 sp. zn. 21 Cdo 292/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.4.2014 sp. zn. 21 Cdo 1203/2013), soužití dvou nebo více fyzických osob, které spolu žijí trvale a které společně uhrazují náklady na své potřeby. Společná domácnost zpravidla předpokládá společné bydlení v jednom nebo více bytech nebo domech (k naplnění jejích znaků proto nepostačují například občasné návštěvy), výjimka z tohoto pravidla je možná jen tehdy, jde-li o dočasný a přechodný pobyt jinde z důvodu léčení, návštěvy příbuzných, výkonu práce apod. Jde o spotřební společenství trvalé povahy, a proto společnou domácnost představuje jen takové skutečné a trvalé soužití, v němž její členové přispívají k úhradě a obstarávání společných potřeb (nepostačuje například jen příležitostná výpomoc v domácnosti, společné trávení dovolených apod.), a v němž společně a bez rozlišování hospodaří se svými příjmy. Spolužijící fyzická osoba musí žít ve společné domácnosti tak, jako by byla členem rodiny; vyžaduje se, aby pečovala o společnou domácnost (obstaráváním domácích prací, udržováním pořádku v bytě, obstaráváním prádla a údržby šatů, přípravou jídla apod.) nebo poskytovala prostředky na úhradu potřeb společné domácnosti anebo aby byla odkázána výživou na zůstavitele. O společnou domácnost dvou nebo více fyzických osob jde jen tehdy, jestliže spolu skutečně a trvale žijí na jednom nebo více místech a společně uhrazují náklady na své potřeby. Vznik a další trvání společné domácnosti nutně přepokládá, že každá z fyzických osob, které tvoří společnou domácnost, projevila vůli být členem takovéhoto spotřebního společenství a že v takovém spotřebním společenství nadále setrvává.


Z hlediska skutkového stavu (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacím soudem nepodléhá, jak vyplývá z ustanovení § 241a odst.1 a § 242 odst. 3 věta první o.s.ř.) bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno, že zůstavitel byl v době své smrti rozvedený, jeho manželství se žalobkyní (uzavřené dne 9.4.1983) bylo rozvedeno na jeho návrh rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 21.8.1997, č.j. 21 C 533/95-14, který nabyl právní moci dne 9.10.1997; příčinu rozvratu manželství soud rozhodující o návrhu na rozvod manželství spatřoval na straně manželky (nynější žalobkyně) – navázání nové známosti, kterou udržovala, ačkoli zůstaviteli tato skutečnost vadila, proto již nejméně od roku 1994 společně nehospodařili, každý z nich hospodařil se svými finančními prostředky sám, žalobkyně dávala zůstaviteli měsíčně 500 Kč na byt, ve kterém obýval každý jednu místnost, sociální zařízení a kuchyň užívali oba, v průběhu týdne žalobkyně nosila zůstaviteli obědy
z menzy od svého zaměstnavatele, které jí zůstavitel platil. Toto soužití žalobkyně se zůstavitelem se prakticky nezměnilo ani po rozvodu manželství. Děti zůstavitel neměl, rodiče předemřeli a nebylo zjištěno, že by zanechal závěť. K dědění ze zákona ve třetí dědické skupině tak byly povolány sestry zůstavitele H. K. (žalovaná 1/) a L. V. (žalovaná 2/) a dědické právo uplatnila také L. B. (žalobkyně), jako osoba spolužijící se zůstavitelem ve společné domácnosti. Bylo také zjištěno, že rozsudkem ze dne 31.5.2013, č.j. 45 P a Nc 506/2012, 0 Nc 1410/2012-43, který nabyl právní moci dne 26.6.2013, Okresní soud v Ostravě rozhodl o omezení L. B. ve způsobilosti k právním úkonům tak, že tato není schopna uzavírat jakékoli smlouvy, hospodařit s finančními částkami a majetkem nad 500 Kč a jednat na úřadech a jiných institucích, když (podle odůvodnění tohoto rozsudku) bylo výpovědí znalce, znaleckým posudkem, zprávami lékařů, výslechem navrhovatelky i L. B. prokázáno, že „trpí kvalifikovanou duševní poruchou - slabomyslností v dolním pásmu lehké mentální retardace“, že její osobnost je „simplexně strukturovaná, nese známky sugestibility a manipulovatelnosti“, že „je schopna smysl svého jednání posoudit jen omezeně“, přičemž se nejedná o poruchu, která by vznikla jen mezi určitými daty, tato porucha není přechodná a byla přítomna i v březnu 2012.


Odvolací soud při právním hodnocení soužití žalobkyně se zůstavitelem před jeho smrtí, jak bylo zjištěno dokazováním (provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i u soudu odvolacího), respektoval závěry vyplývající z výše uvedené judikatury soudů k ustanovení § 475 odst. 1 obč. zák. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že i když žalobkyně a zůstavitel bydleli v jednom bytě, nebyla prokázána jejich vůle k vytvoření či obnovení trvalého společenství, které mezi nimi zaniklo ještě před rozvodem jejich manželství v roce 1997, a ani nelze mít za to, že by žalobkyně a zůstavitel společně uhrazovali náklady na své potřeby. Při hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů vzaly v úvahu i duševní stav žalobkyně zjištěný
v řízení o omezení způsobilosti žalobkyně k právním úkonům, které bylo zahájeno po smrti zůstavitele. Pokud dovolatelka v dovolání namítá, že soudy obou stupňů nevzaly v potaz úroveň duševního stavu zůstavitele a žalobkyně a neprovedly důkaz znaleckým posudkem, který byl na ni vypracován v řízení o omezení způsobilosti k právním úkonům, přehlédla, že důkaz znaleckým posudkem ze spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. Nc 1410/2012,
P 840/2013, byl v dané věci proveden u jednání soudu prvního stupně dne 19.1.2015, a že tento soud v odůvodnění rozsudku ze dne 29.7.2015, č.j. 82 C 91/2013-113, také reagoval na její námitku, že z důvodu svého duševního stavu nebyli se zůstavitelem schopni naplnit znaky společného hospodaření. Soud uvedl, že „jestliže byli schopni mít vlastní oddělené bankovní účty, resp. vkladní knížku, byli nepochybně schopni mít i bankovní účet či vkladní knížku společnou“, a „jestliže byli schopni nakupovat samostatně potraviny a další věci
do domácnosti, byli nepochybně schopni činit tak i společně“, a také zdůraznil, že „nelze odhlédnout od mentálního postižení, zejména na straně žalobkyně, pro kterou by nepochybně bylo mnohem jednodušší, kdyby měla bankovní účet společný se zůstavitelem, event. kdyby k jejímu účtu měl zůstavitel dispoziční právo a žalobkyně by tak nemusela samostatně s účtem nakládat, samostatně si vybírat peníze a s nimi samostatně hospodařit“, a uvedl
i důvody, pro které nepovažuje za nutné provádět žalobkyní navrhovaný důkaz zdravotní dokumentací zůstavitele.


S dovolatelkou lze souhlasit, že při posuzování splnění předpokladů společné domácnosti ve smyslu ustanovení § 475 odst. 1 obč. zák. je třeba přihlédnout ke specifičnosti dané věci, spočívající v úrovni duševního stavu osob, které by měly společnou domácnost tvořit. K tomu však soudy obou stupňů, jak je z výše uvedeného zřejmé, přihlížely, zohlednily okolnosti konkrétního případu a zjištěnou duševní poruchu žalobkyně (pro kterou byla po smrti zůstavitele omezena ve způsobilosti k právním úkonům) promítly do svých úvah při hodnocení všech skutečností, které vyplynuly z provedených důkazů.

Vycházeje ze zjištění soudů ohledně bydlení žalobkyně a zůstavitele v jednom bytě, způsobu, jakým si zajišťovali a uhrazovali své potřeby, i ohledně mentálního postižení žalobkyně, a hodnocení zjištěného stavu věci po právní stránce, dospěl dovolací soud k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je správný. Jestliže v rozhodné době před smrtí zůstavitele byla žalobkyně i při již tehdy existující duševní poruše zaměstnaná, byla schopna posoudit význam a povahu pracovní smlouvy, byla obeznámena se standardními společenskými normami (jak je uvedeno ve znaleckém posudku), zvládala základní každodenní úkony, byla schopna si zajišťovat základní životní potřeby, podílela se na nákladech na bydlení (jak vyplynulo z její účastnické výpovědi i výpovědí svědků v dané věci), byla schopna porozumět institutu manželství (jak vyplynulo z rozsudku o rozvodu manželství zůstavitele se žalobkyní), pak není důvod, aby pro ni neplatily základní předpoklady vyžadované v rozhodovací praxi dovolacího soudu pro naplnění pojmu společné domácnosti a společného uhrazování potřeb se zůstavitelem ve smyslu ustanovení § 475 odst. 1 obč. zák. Je třeba také zdůraznit, že existence společné domácnosti nezávisí na tom, zda osoby, které společnou domácnost mají tvořit, znají a chápou pojem „společná domácnost“ a jsou obeznámeny s tím, jaké jsou znaky společné domácnosti; podstatné je, zda zjištěný způsob soužití dvou či více osob znaky společné domácnosti (zjištěný dokazováním) podle okolností konkrétního případu naplní. V dané věci zjištěný skutkový stav ani při zohlednění mentální poruchy žalobkyně nesvědčí o tom, že by po zániku společné domácnosti žalobkyně a zůstavitele ještě za trvání jejich manželství opět došlo (nejpozději jeden rok před smrtí zůstavitele) k vytvoření takového společenství mezi nimi, které by se dalo považovat za společnou domácnost ve výše uvedeném smyslu, a to bez ohledu na to, zda, či jak, oni sami pojem „společná domácnost“ chápali.

Protože dovolatelkou uplatněný dovolací důvod nebyl shledán jako opodstatněný
a nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243 písm. a) o.s.ř. zamítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věta první, § 224 odst. 1 a § 151 část věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů právo a žalovaným žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 31. 10. 2018


JUDr. Roman Fiala
předseda senátu