Rozhodnutí NS

6 Tdo 739/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. f) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:07/24/2019
Spisová značka:6 Tdo 739/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.739.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Účinná lítost
Zánik trestní odpovědnosti
Zastavení trestního stíhání
Dotčené předpisy:§ 33 tr. zákoníku
§ 172 odst. 2 písm. c) tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:A
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
6 Tdo 739/2019-661

USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 7. 2019 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného L. K., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2019, č. j. 9 To 59/2019-582, jako soudu stížnostního v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 1 T 157/2018, takto:


I. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř.  se zrušují  usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2019, č. j. 9 To 59/2019-582, jemu předcházející usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 21. 1. 2019, č. j. 1 T 157/2018-559, i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

II. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Benešově přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í:

I.
Dosavadní průběh řízení

1. Usnesením Okresního soudu v Benešově ze dne 21. 1. 2019, č. j. 1 T 157/2018-559, bylo podle § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. (správně zřejmě ve spojení s § 223 odst. 2 tr. ř.) zastaveno trestní stíhání obviněného L. K. (dále „obviněný“)  pro zločin zkrácení daně, poplatku a jiné podobné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, kterého se měl dopustit tím, že

jako daňový subjekt – fyzická osoba podnikající v režimu živnostenského zákona pod obchodním jménem L. K., IČ: XY, s místem podnikání XY, registrován Finančním úřadem pro Středočeský kraj, Územní pracoviště v Benešově k dani z příjmu fyzických osob s účinností od 1. 6. 2011 a k dani z přidané hodnoty s účinností od 1. 9. 2012

I) ve zdaňovacím období IV. čtvrtletí roku 2012 úmyslně nezahrnul do daňového přiznání daň z přidané hodnoty, kterou obdržel od svého odběratele za poskytnuté plnění, které mu bylo i s daní z přidané hodnoty uhrazeno v hotovosti, kdy se jedná o prodej masa specifikovaný ve výroku rozsudku, čímž vylákal výhodu na DPH ve formě nadměrného odpočtu ve výši 779 Kč, kdy k vylákání této výhody podal dne 25. 1. 2013 daňové přiznání, a nadměrný odpočet, zvýšený o zmiňovanou částku mu byl vyplacen,

II) dne 2. 4. 2013 podal u Finančního úřadu v Benešově přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2012, ačkoliv věděl, že v údajích o příjmech z podnikání nebyly zahrnuty zdanitelné příjmy ve výši 5 565 Kč, které obdržel od svého odběratele P. Š., IČ:XY, XY, takže byl srozuměn s tím, že na základě tohoto přiznání mu byla nesprávně vyměřena nižší daň, ačkoliv ve skutečnosti u něj činila minimálně 13 560 Kč, čímž zkrátil daň z příjmu fyzických osob ve výši 840 Kč,

III) ve zdaňovacím období I. čtvrtletí roku 2013 úmyslně nezahrnul do daňového přiznání daň z přidané hodnoty, kterou obdržel od svých odběratelů za poskytnuté plnění, které mu bylo i s daní z přidané hodnoty uhrazeno v hotovosti, kdy se jednalo o prodej masa specifikovaný ve výroku rozsudku, čímž zkrátil vlastní daňovou povinnost k dani z přidané hodnoty o 5 741 Kč,

IV) ve zdaňovacím období II. čtvrtletí roku 2013 úmyslně nezahrnul do daňového přiznání daň z přidané hodnoty, kterou obdržel od svého odběratele: P. Š., IČ:XY, XY, za poskytnuté plnění, které mu bylo i s daní z přidané hodnoty uhrazeno v hotovosti, kdy se jedná o prodej masa specifikovaný ve výroku rozsudku, čímž vylákal výhodu na DPH ve formě nadměrného odpočtu ve výši 23 545 Kč, kdy k vylákání této výhody podal dne 25. 7. 2013 daňové přiznání a nadměrný odpočet, zvýšený o zmiňovanou částku mu byl vyplacen,

V) ve zdaňovacím období III. čtvrtletí roku 2013 úmyslně nezahrnul do daňového přiznání daň z přidané hodnoty, kterou obdržel od svého odběratele: P. Š., IČ:XY, za poskytnuté plnění, které mu bylo i s daní z přidané hodnoty uhrazeno v hotovosti, kdy se jedná o prodej masa specifikovaný ve výroku rozsudku, čímž zkrátil vlastní daňovou povinnost k dani z přidané hodnoty o 66 287 Kč a současně vylákal výhodu na DPH ve formě nadměrného daňového odpočtu ve výši 4 908 Kč, kdy k vylákání této výhody podal dne 25. 10. 2013 daňové přiznání a nadměrný odpočet mu byl vyplacen,

VI) ve zdaňovacím období IV. čtvrtletí roku 2013 úmyslně nezahrnul do daňového přiznání daň z přidané hodnoty, kterou obdržel od svých odběratelů za poskytnutá plnění, která mu byla i s daní z přidané hodnoty uhrazena v hotovosti, kdy se jednalo o prodej masa specifikovaný ve výroku rozsudku, čímž zkrátil vlastní daňovou povinnost k dani z přidané hodnoty o 18 505 Kč a současně vylákal výhodu na DPH ve formě nadměrného daňového odpočtu ve výši 96 192 Kč, kdy k vylákání této výhody podal dne 27. 1. 2014 daňové přiznání a nadměrný odpočet mu byl vyplacen,

VII) dne 25. 3. 2014 podal u Finančního úřadu v Benešově přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2013, ačkoliv věděl, že v údajích o příjmech z podnikání nebyly zahrnuty zdanitelné příjmy ve výši 1 444 438,75 Kč, které obdržel od svých odběratelů uvedených v bodech  III-VI, takže byl srozuměn s tím, že na základě tohoto přiznání mu byla nesprávně vyměřena nižší daň, ačkoliv ve skutečnosti u něj činila minimálně 219 270 Kč, čímž zkrátil daň z příjmu fyzických osob ve výši 217 860 Kč,

a dále úmyslně neoprávněně zahrnul do svých výdajů platbu sociálního pojištění za svou osobu ve výši 16 346 Kč, s datem úhrady 31. 7. 2013, přičemž se nejednalo o výdaj k dosažení, zajištění a udržení příjmů a tím zkrátil vlastní daňovou povinnost k dani z příjmu fyzických osob ve výši 2 460 Kč,

VIII) ve zdaňovacím období únor 2014 úmyslně nezahrnul do daňového přiznání daň z přidané hodnoty, kterou obdržel od svých odběratelů za poskytnutá plnění, která mu byla i s daní z přidané hodnoty uhrazena v hotovosti, kdy se jedná o prodej masa specifikovaný ve výroku rozsudku, čímž zkrátil vlastní daňovou povinnost k dani z přidané hodnoty o 13 091 Kč,

IX) ve zdaňovacím období duben 2014 úmyslně nezahrnul do daňového přiznání daň z přidané hodnoty, kterou obdržel od svého odběratele P. Š., IČ: XY, XY, za poskytnutá plnění, která mu byla uhrazena i s daní z přidané hodnoty v hotovosti, kdy se jednalo o prodej masa specifikovaný ve výroku rozsudku, čímž vylákal výhodu na DPH ve formě nadměrného daňového odpočtu ve výši 7 709 Kč, kdy k vylákání této výhody podal dne 26. 5. 2014 daňové přiznání a nadměrný odpočet, zvýšený o zmiňovanou částku mu byl vyplacen,

X) ve zdaňovacím období květen 2014 úmyslně nezahrnul do daňového přiznání daň z přidané hodnoty, kterou obdržel od svých odběratelů za poskytnutá plnění, která mu byla i s daní z přidané hodnoty uhrazena v hotovosti, kdy se jednalo o prodej masa specifikovaný ve výroku rozsudku, čímž zkrátil vlastní daňovou povinnost k dani z přidané hodnoty o 2 931 Kč a současně vylákal výhodu na DPH ve formě nadměrného daňového odpočtu ve výši 838 Kč, kdy k vylákání této výhody podal dne 25. 6. 2014 daňové přiznání a nadměrný odpočet v uvedené výši mu byl vyplacen,

XI) ve zdaňovacím období červenec 2014 úmyslně nezahrnul do daňového přiznání daň z přidané hodnoty, kterou obdržel od svých odběratelů za poskytnutá plnění, která mu byla i s daní z přidané hodnoty uhrazena v hotovosti, kdy se jednalo o prodej masa specifikovaný ve výroku rozsudku, čímž zkrátil vlastní daňovou povinnost k dani z přidané hodnoty o 28 854 Kč a současně vylákal výhodu na DPH ve formě nadměrného daňového odpočtu ve výši 1 895 Kč, kdy k vylákání této výhody podal dne 25. 8. 2014 daňové přiznání a nadměrný odpočet v uvedené výši mu byl vyplacen,

XII) ve zdaňovacím období srpen 2014 úmyslně nezahrnul do daňového přiznání daň z přidané hodnoty, kterou obdržel od svých odběratelů za poskytnutá plnění, která mu byla i s daní z přidané hodnoty uhrazena v hotovosti, kdy se jednalo o prodej masa specifikovaný ve výroku rozsudku, čímž vylákal výhodu na DPH ve formě nadměrného daňového odpočtu ve výši 15 333 Kč, kdy k vylákání této výhody podal dne 25. 9. 2014 daňové přiznání a nadměrný odpočet, zvýšený o zmiňovanou částku mu byl vyplacen,

XIII) ve zdaňovacím období říjen 2014 úmyslně nezahrnul do daňového přiznání daň z přidané hodnoty, kterou obdržel od svého odběratele za poskytnuté plnění, které mu bylo i s daní z přidané hodnoty uhrazeno v hotovosti, kdy se jedná o prodej masa specifikovaný ve výroku rozsudku, čímž vylákal výhodu na DPH ve formě nadměrného odpočtu ve výši 1 029 Kč, kdy k vylákání této výhody podal dne 25. 11. 2014 daňové přiznání, a nadměrný odpočet, zvýšený o zmiňovanou částku mu byl vyplacen,

XIV) ve zdaňovacím období prosinec 2014 úmyslně nezahrnul do daňového přiznání daň z přidané hodnoty, kterou obdržel od svých odběratelů za poskytnutá plnění, která mu byla i s daní z přidané hodnoty uhrazena v hotovosti, kdy se jednalo o prodej masa specifikovaný ve výroku rozsudku, čímž vylákal výhodu na DPH ve formě nadměrného daňového odpočtu ve výši 5 724 Kč, kdy k vylákání této výhody podal dne 26. 1. 2015 daňové přiznání a 17. 4. 2017 dodatečné daňové přiznání a nadměrný odpočet, zvýšený o zmiňovanou částku mu byl vyplacen,

XV) dne 1. 4. 2015 podal Finančnímu úřadu v Benešově řádné daňové přiznání k dani z příjmu fyzických osob a dne 18. 4. 2017 podal dodatečné daňové přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2014, ačkoliv věděl, že v údajích o příjmech z podnikání nebyly zahrnuty zdanitelné příjmy ve výši 500 208 Kč, které obdržel od svých odběratelů uvedených v bodech VIII-XIV, takže byl srozuměn s tím, že na základě tohoto přiznání mu byla nesprávně vyměřena nižší daň, ačkoliv ve skutečnosti u něj činila minimálně 16 569 Kč, čímž zkrátil daň z příjmu fyzických osob v uvedené výši,

XVI) ve zdaňovacím období březen 2015 úmyslně nezahrnul do daňového přiznání daň z přidané hodnoty, kterou obdržel od svého odběratele za poskytnuté plnění, které mu bylo i s daní z přidané hodnoty uhrazeno v hotovosti odběratelem: R. K., IČ: XY, XY, kdy se jednalo o prodej masa specifikovaný ve výroku rozsudku, čím zkrátil vlastní daňovou povinnost k dani z přidané hodnoty o 3 141 Kč a současně vylákal výhodu na DPH ve formě nadměrného daňového odpočtu ve výši 8 170 Kč, kdy k vylákání této výhody podal dne 26. 4. 2015 daňové přiznání a nadměrný odpočet v uvedené výši mu byl vyplacen,  

XVII) ve zdaňovacím období duben 2015 úmyslně nezahrnul do daňového přiznání daň z přidané hodnoty, kterou obdržel od svého odběratele: R. K., IČ: XY, XY, za poskytnuté plnění, které mu bylo i s daní z přidané hodnoty uhrazeno v hotovosti, kdy se jednalo o prodej masa specifikovaný ve výroku rozsudku, čímž vylákal výhodu na DPH ve formě nadměrného daňového odpočtu ve výši 15 571 Kč, kdy k vylákání této výhody podal dne 25. 5. 2015 daňové přiznání a nadměrný odpočet zvýšený o zmiňovanou částku mu byl vyplacen,

XVIII) ve zdaňovacím období květen 2015 úmyslně nezahrnul do daňového přiznání daň z přidané hodnoty, kterou obdržel od svého odběratele: R. K., IČ:XY, XY, za plnění, které mu poskytl a které mu bylo i s daní z přidané hodnoty uhrazeno v hotovosti, kdy se jednalo o prodej masa specifikovaný ve výroku rozsudku, čímž zkrátil vlastní daňovou povinnost k dani z přidané hodnoty o 10 758 Kč,

XIX) ve zdaňovacím období červen 2015 úmyslně nezahrnul do daňového přiznání daň z přidané hodnoty, kterou obdržel od svých odběratelů za poskytnuté plnění, které mu bylo i s daní z přidané hodnoty uhrazeno v hotovosti, kdy se jednalo o prodej masa specifikovaný ve výroku rozsudku, čímž zkrátil vlastní daňovou povinnost k dani z přidané hodnoty o 957 Kč a současně vylákal výhodu na DPH ve formě nadměrného daňového odpočtu ve výši 34 419 Kč, kdy k vylákání této výhody podal dne 27. 7. 2015 daňové přiznání a nadměrný odpočet v uvedené výši mu byl vyplacen,

XX) ve zdaňovacím období červenec 2015 úmyslně nezahrnul do daňového přiznání daň z přidané hodnoty, kterou obdržel od svých odběratelů za poskytnutá plnění, která mu byla i s daní z přidané hodnoty uhrazena v hotovosti, kdy se jednalo o prodej masa specifikovaný ve výroku rozsudku, čímž vylákal výhodu na DPH ve formě nadměrného odpočtu ve výši 21 112 Kč, kdy k vylákání této výhody podal dne 25. 8. 2015 daňové přiznání a nadměrný odpočet, zvýšený o zmiňovanou částku mu byl vyplacen,

XXI) ve zdaňovacím období říjen 2015 úmyslně nezahrnul do daňového přiznání daň z přidané hodnoty, kterou obdržel od svých odběratelů za poskytnutá plnění, která mu byla i s daní z přidané hodnoty uhrazena v hotovosti, kdy se jedná o prodej masa specifikovaný ve výroku rozsudku, čímž zkrátil vlastní daňovou povinnost k dani z přidané hodnoty o 19 354 Kč a současně vylákal výhodu na DPH ve formě nadměrného daňového odpočtu ve výši 4 795 Kč, kdy k vylákání této výhody podal dne 25. 11. 2015 daňové přiznání a nadměrný odpočet v uvedené výši mu byl vyplacen,

XXII) ve zdaňovacím období listopad 2015 úmyslně nezahrnul do daňového přiznání daň z přidané hodnoty, kterou obdržel od svého odběratele: Š. P., IČ:XY, XY za poskytnuté plnění, které mu bylo i s daní z přidané hodnoty uhrazeno v hotovosti, kdy se jednalo o prodej masa specifikovaný ve výroku rozsudku, čímž zkrátil vlastní daňovou povinnost k dani z přidané hodnoty o 363 Kč,

XXIII) dne 30. 6. 2016 podal u Finančního úřadu v Benešově přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2015, ačkoliv věděl, že v údajích z podnikání nebyly zahrnuty zdanitelné příjmy ve výši 790 147,60 Kč, které obdržel od svých odběratelů uvedených v bodech XVI-XXII, takže byl srozuměn s tím, že na základě tohoto přiznání mu byla nesprávně vyměřena nižší daň, ačkoliv ve skutečnosti u něj činila minimálně 113 430 Kč, čímž zkrátil daň z příjmu fyzických osob v uvedené výši,

XXIV) ve zdaňovacím období únor 2016 úmyslně nezahrnul do daňového přiznání daň z přidané hodnoty, kterou obdržel od svého odběratele: R. K., IČ: XY, XY, za poskytnuté plnění, které mu bylo i s daní z přidané hodnoty uhrazeno v hotovosti, kdy se jednalo o prodej masa specifikovaný ve výroku rozsudku, čímž zkrátil vlastní daňovou povinnost k dani z přidané hodnoty o 3 762 Kč,

XXV) ve zdaňovacím období březen 2016 úmyslně nezahrnul do daňového přiznání daň z přidané hodnoty, kterou obdržel od svého odběratele: PALADIN s.r.o., IČ:27185176, Praha 1 – Nové Město, Národní 60/28, za poskytnuté plnění, které mu bylo i s daní z přidané hodnoty uhrazeno v hotovosti, kdy se jednalo o prodej masa specifikovaný ve výroku rozsudku, čímž vylákal výhodu na DPH ve formě nadměrného daňového odpočtu ve výši 1 197 Kč, kdy k vylákání této výhody podal dne 24. 4. 2016 daňové přiznání a nadměrný odpočet, zvýšený o zmiňovanou částku mu byl vyplacen,

XXVI) dne 10. 4. 2017 podal u Finančního úřadu v Benešově přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2016, ačkoliv věděl, že v údajích o příjmech z podnikání nebyly zahrnuty zdanitelné příjmy ve výši 33 061,41 Kč, které obdržel od svých odběratelů, uvedených v bodech XXIV-XXV, takže byl srozuměn s tím, že na základě tohoto přiznání mu byla nesprávně vyměřena nižší daň, ačkoliv ve skutečnosti u něj činila minimálně 3 735 Kč, čímž zkrátil daň z příjmu fyzických osob v uvedené výši,

to znamená, že ku škodě České republiky, zastoupené finančním úřadem pro Středočeský kraj, Územní pracoviště v Benešově, IČ: 72080043, Tyršova 2074, Benešově zkrátil daň z přidané hodnoty ve výši 173 744 Kč, daň z příjmů fyzických osob ve výši 354 894 Kč, vylákal výhodu na dani z přidané hodnoty ve formě nadměrného daňového odpočtu ve výši 243 216 Kč, což je celkem 771 854 Kč.

2. Proti tomuto rozhodnutí podal státní zástupce stížnost, o níž Krajský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 20. 2. 2019, č. j. 9 To 59/2019-582, tak že ji podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.

II.
Dovolání a vyjádření k němu

3. Proti tomuto usnesení podal v neprospěch obviněného dovolání nejvyšší státní zástupce (dále též „dovolatel“), a to z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s odkazem na § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř., neboť napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. c) tr. ř., přestože bylo v předcházejícím řízení rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.

4. Dovolatel projevil nesouhlas s názorem soudů nižších stupňů, že je možné zastavit trestní stíhání obviněného, neboť byly splněny podmínky § 172 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Upozornil, že rozhodnutí o zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 2 tr. ř. je možné vydat pouze tehdy, pokud věc byla dostatečně objasněna a zároveň není dán žádný z obligatorních důvodů uvedených v odstavci prvním. Upozornil, že podmínka náležitého chování obviněného po spáchání činu však musí být dána vždy a všechny stanovené podmínky je nutné vyhodnotit z hlediska dosažení účelu trestního řízení.

5. Zdůraznil, že obviněnému bylo kladeno za vinu spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, tedy úmyslného trestného činu s trestní sazbou trestu odnětí svobody od dvou do osmi let. Předmětný trestný čin chrání zájem státu na správném vyměření daně a dalších povinných plateb a na příjmech z těchto povinných plateb, ze kterých je financována činnost státu ve veřejném zájmu. Závažnost tohoto trestného činu by měla být poměřována s významem výběru daní, který je pro stát prioritní, životně důležitou hodnotou. Porušování povinnosti platit daně je vysoce společensky nebezpečné jednání.

6. Upozornil, že v posuzované trestní věci bylo jednoznačně prokázáno, že obviněný nezařazoval do účetnictví všechny doklady, přičemž si byl dobře vědom důsledků svého jednání, s nímž byl minimálně srozuměn. Projednávaný zločin vykazuje znaky již závažnější systematické trestné činnosti, což je umocněno délkou období, po kterou byla trestná činnost páchána - od zdaňovacího období čtvrtého čtvrtletí roku 2012 souvisle až do roku 2017. Z toho vyplývá, že se nejednalo o ojedinělý exces na straně obviněného, ale o déletrvající soustavné páchání úmyslné trestné činnosti, zlepšující nikoliv zanedbatelným, ale podstatným způsobem majetkové poměry obviněného. Obviněný zkrátil daň z přidané hodnoty ve výši 173 744 Kč, daň z příjmu fyzických osob ve výši 354 894 Kč a dokonce i vylákal výhodu na dani z přidané hodnoty ve formě nadměrného daňového odpočtu ve výši 243 216 Kč, tedy celkem 771 854 Kč, což je již hodnota nezanedbatelně převyšující minimální hranici značného rozsahu, která činí 500 000 Kč.

7. Nesouhlasí proto se soudy, které bagatelizovaly rozsah a závažnost trestného činu obviněného, pokud dovodily, že způsobený následek v podobě značného rozsahu jen nevýrazně překračuje hranici danou zákonem s tím, že tento těžší následek byl způsoben nedbalostně. Tento závěr nekoresponduje s délkou období a systematickým jednáním obviněného, který v zásadě v každém zdaňovacím období uváděl v omyl český stát o výši své daňové povinnosti. Závažnost jeho jednání tak značně zpochybňuje, či přímo vylučuje, naplnění již prvého okruhu právně relevantních skutečností ve smyslu § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř.

8. Dovolatel upozorňuje, že z hlediska dosažení účelu trestního řízení je nutné zohlednit přístup obviněného k trestnému činu, jehož se dopustil. Proto není zásadně možné podle dotčeného ustanovení stíhání zastavit v případech, kdy obviněný trestnou činnost popírá. Obviněný popřel existenci úmyslného zavinění na své straně a své jednání zlehčoval s tím, že šlo o pouhou nedbalost, což nelze považovat za plné bezvýhradné doznání.

9. Soudy obou stupňů vybudovaly svůj závěr na tom, že obviněný odčinil škodlivé následky činu a dodatečně splnil své daňové povinnosti vůči státu. Uhrazení daňových nedoplatků však bylo ze strany obviněného objektivně nevyhnutelné s ohledem na důkazní situaci. Správa daní směřuje primárně k tomu, aby daňové povinnosti daňových subjektů byly plněny řádně, tedy průběžně, nikoliv dodatečně poté, co je odhalena trestná činnost povinných subjektů a úmyslné zkrácení daňových povinností. To ostatně reflektuje i platná právní úprava, neboť u trestného činu zkrácení daně poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku není speciální ustanovení o účinné lítosti, jako je tomu např. u trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 tr. zákoníku. Zvolený postup soudů obou stupňů de facto stírá rozdílnost přístupu zákona k těmto trestným činům, neboť postupem podle § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. v posuzované věci soud nastolil právní stav, na který pamatuje zvláštní ustanovení o účinné lítosti podle § 242 tr. zákoníku u trestného činu podle § 241 trestního zákoníku.

10. S ohledem na popsané skutečnosti dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř., podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2019, č. j. 9 To 59/2019-582, dále zrušil i jemu předcházející usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 21. 1. 2019, č. j. 1 T 157/2018-559, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Okresnímu soudu v Benešově, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i tehdy, pokud by Nejvyšší soud shledal, že v posuzované věci je nutno rozhodnout jiným než navrhovaným způsobem.

11. Obviněný se k dovolání nejvyššího státního zástupce vyjádřil prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Zdeňky Chaloupkové. Vyjádřil svůj souhlas s rozhodnutími soudů nižších stupňů, která byla podle jeho názoru dostatečně zdůvodněná. Upozornil, že pokud jde o výši způsobeného následku, deklarovaná škoda ve výši 771 854 Kč je již navýšena o sankce a samotná jistina nepřekročila hranici danou zákonem ve výši 500 000 Kč. Dodal, že poměr nepřiznaných dokladů k celkovému obratu jeho podnikatelské činnosti je pouze v jednotkách procent.

12. Nesouhlasí dále s argumenty nejvyššího státního zástupce. Ke svému pochybení se doznal, omluvil se a aktivně zcela napravil škodlivý následek, když uhradil veškeré závazky.  Kdyby svou odpovědnost skutečně popíral, tímto způsobem by se nezachoval. Poukázal také, že je osobou dosud netrestanou, jedná se o jeho první kolizi se zákonem, žije řádným životem a je vzorným otcem rodiny. Z uvedených důvodů má za to, že rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou správná a nejsou zatížena žádnou vadou řízení. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání dovolání zamítl.

III.
Přípustnost dovolání

13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV.
Důvodnost dovolání
    a) obecná východiska

14. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda nejvyšším státním zástupcem vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.

15. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Dovolací důvod zde spočívá v okolnosti, že nebyly splněny zákonné podmínky k tomu, aby soud učinil některé z rozhodnutí uvedených v § 265a odst. 2 písm. c), d), f) a g), kterým soud přesto rozhodl.

16. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz § 253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (varianta první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

17. Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a zamítl jej vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným [a to u odvolání podle § 256 tr. ř. a u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně - neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí takovou vadou.
    b) vlastní posouzení důvodnosti dovolání

18. Dovolatel uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. f) a l) tr. ř., neboť má za to, že bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání obviněného, aniž byly splněny podmínky pro toto rozhodnutí, a stížnost státního zástupce proti tomuto rozhodnutí byla zamítnuta, přestože byl v předcházejícím řízení dán citovaný dovolací důvod. Dovolací argumentace v mimořádném opravném prostředku nejvyššího státního zástupce uvedená neumožňovala, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 tr. ř., tj. formou jeho odmítnutí. Podle § 265i odst. 3 tr. ř. proto na jeho podkladě a z hlediska vytýkaných vad přezkoumal napadená rozhodnutí a zjistil následující skutečnosti.

19. Z odůvodnění dovolání lze dovodit, že dovolatel nesplnění zákonných podmínek pro zastavení trestního stíhání obviněného spatřuje ve třech okolnostech, jimiž jsou
A) společenská škodlivosti obviněným spáchaného činu,
B) popření trestné činnosti obviněným,
C) nemožnosti zvoleného procesního postupu, jehož důsledkem je popření hmotněprávní úpravy zániku trestní odpovědnosti při současném nerespektování zásady oportunity.

20. Úvodem zhodnocení ne/důvodnosti procesního postupu soudu nižších stupňů se jeví vhodným zopakovat, které okolnosti odůvodnily podle jimi vydaných rozhodnutí zastavení trestního stíhání obviněného.

21. Nalézací soud rozhodl o zastavení trestního stíhání obviněného podle § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř., poté co dospěl ke skutkovému závěru, že žalovaná trestná činnost obviněného byla prokázána (bod 2. odůvodnění jeho usnesení). Obviněný však podle soudu nad svým jednáním projevil lítost a daňové doplatky tak, jak mu byly vyměřeny finančním úřadem, zaplatil, což je potvrzeno tím, že ke dni 20. 8. 2018 mu bylo vydáno finančním úřadem potvrzení o bezdlužnosti. Toto zjištění má podklad v obsahu spisu (viz č. l. 24). Zaplatil také nedoplatek, který mu byl finančním úřadem vyměřen na základě vypracovaného znaleckého posudku (bod 6. odůvodnění), přičemž mu bylo ke dni 15. 1. 2019 vystaveno potvrzení o neexistenci daňových nedoplatků (viz č. l. 542).

22. Nalézací soud (viz body 7. a 8. usnesení) na podkladě jím provedeného dokazování dospěl k tomu, že obviněný nesplnil své zákonné povinnosti, resp. že krátil své daňové povinnosti, a že nelze přijmout ani jeho tvrzení o jednání z nedbalosti. Podle soudu naopak jednal s vědomím možných důsledků nezavedení dokladů o příjmu do účetnictví a musel být minimálně srozuměn s tím, že v důsledku jeho jednání budou kráceny jeho daňové povinnosti, respektive bude získávat výhody v podobě daňových odpočtů. Taktéž chráněný zájem nebyl podle soudu zcela zanedbatelný vzhledem k délce období, po jaké se svého jednání dopouštěl. Na druhou stranu však nalézací soud vzal v potaz, že podle znalkyně bylo podnikání obviněného poměrně stabilní a nepřiznané částky se pohybují v řádu statisíců, což je v jednotkách procent v poměru k celkovému rozsahu podnikatelské činnosti. Způsobený následek jen nevýrazně překračuje hranici danou zákonem a navíc byl tento těžší následek způsoben nedbalostně. Soud zohlednil, že se obviněný k celé situaci postavil velmi zodpovědně a uhradil veškeré pohledávky. Uzavřel proto, že je „zjevné, že obžalovaný lítost nad svým jednáním pouze slovně nedeklaruje, ale skutečně fakticky odstranil škodlivé následky svého činu, a to bez zbytečného odkladu, a i za cenu, že si peníze půjčil“. Dospěl proto k závěru, že účelu trestního řízení bylo dosaženo a projednávání věci před soudem bude pro obviněného do budoucna dostatečným ponaučením a varováním tak, aby se ničeho podobného nedopustil a své závazky vůči státu plnil podle zákona. Jeho potrestání by bylo nadto nadbytečné a pouze ztížilo jeho další pracovní aktivity. Se zdůrazněním osoby obviněného, který dosud žil zcela řádným životem a s ohledem na jeho chování po spáchání činu (bod 9. usnesení) nalézací soud trestní stíhání obviněného zastavil.

23. Stížnostní soud rozhodující o řádném opravném prostředku státního zástupce se ztotožnil se závěry nalézacího soudu a jeho stížnost podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl. Krom odkazu na závěry nalézacího soudu k jeho námitkám uvedl (bod 8. odůvodnění), že přestože bylo jednání obviněného kvalifikováno jako zločin, tato skutečnost zvolenému postupu podle litery zákona nebrání. Dodal, že je pravdou, že uvedený postup by byl vyloučen ve věci pachatele, který trestnou činnost popírá, to však není případ projednávaného jednání. Z postoje obviněného podle něj rozhodně nevyplývá, že by spáchání trestné činnosti popíral, naopak je zřejmý zodpovědný přístup k nápravě jím způsobeného protiprávního stavu (bod 10. usnesení). Nejenže obviněný vedl řádný život, ale z hlediska dosažení účelu trestního řízení je podstatné, že je zřejmé, že není třeba žádného dalšího opatření (bod 11. usnesení). Z uvedených důvodů (bod 12. odůvodnění) považoval za zřejmé, že stížnost státního zástupce (v usnesení chybně „stížnost odsouzeného“) neměla naději na úspěch.

24. V návaznosti na dosud uvedené lze ve zkratce zmínit teoretická východiska užití soudy zvoleného procesního postupu.

25. Podle § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. může státní zástupce ve stadiu přípravného řízení zastavit trestní stíhání obviněného, jestliže vzhledem k významu a míře porušení nebo ohrožení chráněného zájmu, který byl dotčen, způsobu provedení činu a jeho následku, nebo okolnostem, za nichž byl čin spáchán, a vzhledem k chování obviněného po spáchání činu, zejména k jeho snaze nahradit škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu, je zřejmé, že účelu trestního řízení bylo dosaženo.

26. K zastavení trestního stíhání obviněného podle citovaného ustanovení jsou oprávněny též soudy. V případě soudu prvního stupně k zastavení trestního stíhání obviněného může jeho rozhodnutím (usnesením) dojít buď při aplikaci § 188 odst. 2 tr. ř., a to již v rámci předběžného projednání obžaloby, nebo při aplikaci § 223 odst. 2 tr. ř., shledá-li za hlavního líčení, že je tu některý z důvodů uvedených v § 172 odst. 2 tr. ř., případně i vydáním rozhodnutí mimo hlavní líčení (§ 231 tr. ř.). K zastavení trestního stíhání obviněného podle § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. ve spojení s § 223 odst. 2 tr. ř.  může soud přistoupit  při splnění týchž podmínek, které zákon stanoví pro rozhodnutí státního zástupce, tedy jestliže je zřejmé, že účelu trestního řízení bylo dosaženo vzhledem k:
1. významu a míře porušení nebo ohrožení chráněného zájmu, který byl dotčen, způsobu provedení činu a jeho následku, nebo okolnostem, za nichž byl čin spáchán,
2. chování obviněného po spáchání činu, zejména k jeho snaze nahradit škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu (což se týká i náhrady nemajetkové újmy, popř. vydání bezdůvodného obohacení).

27. Zatímco podmínky – význam chráněného zájmu, způsob provedení činu a jeho následek a okolnosti, za nichž byl čin spáchán – jsou uvedeny alternativně (srov. spojku „nebo“), musí být podmínka náležitého chování obviněného po spáchání činu dána vždy (srov. spojku „a“). Takto stanovené podmínky pak je nutno vyhodnotit z hlediska dosažení účelu trestního řízení (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2013, s. 2201). Úprava obsažená v § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. představuje procesní korektiv oproti korektivu materiálnímu, jenž je obsažen v § 12 odst. 2  tr. zákoníku.

28. Rozhodnutí o zastavení trestního stíhání z důvodu uvedeného v § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. představuje průlom do převažující zásady legality, jíž je české trestní řízení ovládáno, ve prospěch zásady oportunity a je projevem diskreční pravomoci státního zástupce, případně soudu. Řešení, jehož se aplikací uvedeného ustanovení dosahuje, tj. nepokračování v trestním stíhání, tu není opřeno o hledisko hmotněprávní (ve smyslu zásady subsidiarity trestní represe, pojímání trestního práva jako ultima ratio). Uvedeného výsledku se dosahuje procesním řešením skrze projev zásady oportunity, opřený o neúčelnost trestního postihu obviněného [srov. DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl (§ 1 až 179h). Praha: Wolters Kluwer 2017, s. 1281]. Závěr o neúčelnosti trestního postihu musí mít podklad ve skutkovém zjištění, že jsou dány okolnosti, kterými dochází ke kumulativnímu naplnění zákonných předpokladů aplikace § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř.

29. Vztah procesního a materiálního korektivu byl pro potřeby praxe vyložen ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněném pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., konkrétně v jeho větách V. a VI. Podle nich „[ch]ování pachatele po spáchání skutku vykazujícího znaky trestného činu, zejména jeho snahu nahradit takovým činem způsobenou škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu, není okolností, která by ve smyslu zásady subsidiarity trestní represe dovolovala rezignovat na povinnost uplatňovat trestní odpovědnost takového pachatele, ale lze ji zohlednit zejména při úvaze o použití § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. (příp. § 159a odst. 4 tr. ř.) nebo některého z odklonů v trestním řízení [srov. § 179c odst. 2 písm. f), g), h), § 307 a § 309 tr. ř., § 70 zákona o soudnictví ve věcech mládeže], případně při úvaze o druhu a výši sankce ukládané za takový trestný čin (srov. § 39 odst. 1 věta za středníkem tr. zákoníku)“, přičemž platí, že „[b]eztrestnost pachatele plynoucí z uplatnění zásady subsidiarity trestní represe z hlediska viny ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, má přednost před procesním řešením případu (trestného činu) ve smyslu § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř.“

30. Jakkoli lze připustit, že soudy obou stupňů k procesnímu řešení přistoupily poté, co dospěly k závěru, že z hlediska hmotněprávního nejsou žalobní tvrzení o spáchání činu soudně trestného obviněným zpochybněna (bod 10. odůvodnění usnesení stížnostního soudu: „V posuzované věci není o trestnosti činu a odpovědnosti obžalovaného za něj žádných pochyb.“) – v uvedeném směru lze proto dohledat soulad s tím, co vyjadřuje pátá právní věta odkazovaného stanoviska, důvodnost jejich postupu je sporná již na úrovni prvních dvou dovolatelem namítaných okolností. Z pohledu rozhodnutí dovolacího soudu je pak podstatné, že v odůvodnění rozhodnutí obou soudů není oprávněnost jejich řešení vyložena z hlediska třetí namítané okolnosti, která je však ve věci posuzované (viz dále) zcela rozhodující.


ad A) ke společenské škodlivosti obviněným spáchaného činu

31. Pokud jde o způsobený následek, celková výše obviněným způsobené škody činila podle zjištění soudů částku 771 854 Kč (zkrácení daně z přidané hodnoty ve výši 173 744 Kč, zkrácení daně z příjmů fyzických osob ve výši 354 894 Kč, nadměrný odpočet ve výši 243 216 Kč), čímž byla překročena hranice škody značné podle výkladového ustanovení § 138 tr. zákoníku. Obviněný ve svém vyjádření k dovolání nejvyššího státního zástupce sice uvedl, že skutečná škoda ve skutečnosti nedosahovala 500 000 Kč, neboť v částce uvedené ve výroku o vině bylo započteno penále, neposkytl však k uvedenému tvrzení bližší argumentaci a neuvedl ani, z jakých údajů při svém závěru vychází.

32. Nalézací soud při stanovení výše škody vycházel z výsledků šetření finančního úřadu a znaleckého posudku znalkyně z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, Ing. Soni Novákové. V těchto dokladech bylo podle rozpisů použito „čisté“ výše daně bez připočtení vyměřeného penále, což je zřetelné ve výpočtech znalkyně (viz např. č. l. 96-99 při stanovení DPH) i výsledcích kontrolního zjištění finančního úřadu (viz např. č. l. 190). Skutečnost, že při stanovení výše škody v trestním řízení bylo použito toliko výše zkrácené daně popř. nadměrného odpočtu bez započtení penále, je zřejmá z dodatečných platebních výměrů založených na č. l. 277-290 [z těchto se podává, že za zdaňovací období IV. čtvrtletí roku 2012 byla doměřena daň z přidané hodnoty ve výši 779 Kč (tedy odpovídající částce uvedené ve skutku ad I) a vznikla povinnost zaplatit penále 155 Kč, za zdaňovací období I. čtvrtletí roku 2013 byla doměřena daň z přidané hodnoty ve výši 5 741 Kč (tedy odpovídající částce uvedené ve skutku ad III) a vznikla povinnost zaplatit penále 1 148 Kč, za zdaňovací období II. čtvrtletí roku 2013 byla doměřena daň z přidané hodnoty ve výši 23 545 Kč (tedy odpovídající částce uvedené ve skutku ad IV) a vznikla povinnost zaplatit penále 4 709 Kč, atd.].

33. Z výše uvedeného je zřejmé, že nelze přisvědčit tvrzení obviněného, že do výše způsobené škody bylo započteno i penále, zatímco samotná výše zkrácené daně a nadměrného odpočtu nedosáhla 500 000 Kč. Naopak ze shodných závěrů znalkyně i kontroly finančního úřadu vyplývá, že jednotlivé částky uvedené ve výroku o vině odpovídají čisté výši daně, která byla obviněným zkrácena, popř. nadměrného odpočtu, který jím byl vylákán. V projednávané věci byla výše způsobené škody nalézacím soudem zjištěna správně (v částce 771 854 Kč). Škoda způsobená protiprávním jednáním obviněného tudíž přesahuje hranici škody značné, jež je stanovena ustanovením § 138 tr. zákoníku na 500 000 Kč. Jen na okraj se dodává, že naplnění tohoto kvalifikačního znaku je dáno součtem výše uvedených částek, k němuž lze přistoupit, neboť není nikterak zpochybňován fakt, že na jednání obviněného je třeba nahlížet – v důsledku splnění podmínek definovaných zněním § 116 tr. zákoníku – jako na jeden pokračující trestný čin  zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku. V uvedeném směru proto bylo při zjišťování výše škody a tím i odpovídající právní kvalifikace postupováno způsobem, který vyjádřilo usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 29/2005 Sb. rozh. tr.

34. S ohledem na výši způsobené škody obviněný naplnil svým jednáním skutkovou podstatu zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Svým jednáním porušil zájem státu na správném vyměření daně, tj. jedné z povinných plateb, z nich je financována činnost státu, krajů a obcí a jiné činnosti vykonávané ve veřejném zájmu, zejména léčebná péče a sociální zabezpečení. Lze tak bez dalšího souhlasit s dovolatelem v tom směru, že s ohledem na to, k jakému účelu jsou tyto daně a poplatky vybírány, se jedná o závažné porušení důležitého zájmu, což je ostatně odraženo v právní kvalifikaci tohoto jednání.

35. Namítá-li dovolatel, že postup podle § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. nelze v případě obviněného použít, neboť spáchal zločin a uvedené ustanovení přichází v úvahu zejména u trestných činů menší závažnosti, bylo by možno v obecnosti přisvědčit tomu, co odeznělo v odůvodnění soudu stížnostního. I když závěr, že zastavení trestního stíhání podle citovaného ustanovení přichází v úvahu především u činů nižší společenské škodlivosti, sdílejí i odborné publikace [„Dosažení účelu trestního řízení přichází v úvahu zejména u trestných činů menší závažnosti,…” – ŠÁMAL, P. a kol., op. cit výše, tamtéž. „Tímto způsobem mají být převážně řešeny méně závažné (tzv. bagatelní) delikty“ – DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol., op. cit výše, tamtéž], ani tyto nevyjadřují jednoznačné stanovisko, že by jeho užití bylo a priori vyloučeno u činů závažnějších.

36. Stížnostnímu soudu lze přisvědčit v tom směru, že litera zákona užití tohoto procesního postupu v případě zločinů (obecně) nebrání. Při užití jazykového výkladu lze usuzovat, že pokud by bylo záměrem zákonodárce omezit užití tohoto ustanovení pouze na přečiny, výslovně by tuto skutečnost vyjádřil v textu daného ustanovení (tak jako tomu je např. u podmíněného zastavení trestního stíhání podle § 307 tr. ř. nebo narovnání podle § 309 tr. ř.). Při interpretaci zákonného textu se však nelze omezit pouze na jazykový výklad předmětného ustanovení, neboť – jak již Ústavní soud dříve formuloval své stanovisko k interpretaci právních předpisů – jazykový výklad představuje toliko prvotní přiblížení k obsahu aplikované právní normy (srov. nález pléna Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97). K výkladu daného ustanovení je proto nutno přistoupit také např. s pomocí systematického výkladu, tedy jeho srovnáním s dalšími ustanoveními předmětného předpisu. Výkladem, že užití ustanovení § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. je volně přípustné jak pro přečiny, tak pro zločiny (na podkladě toliko jazykového výkladu dokonce i zvlášť závažné zločiny),  byl podle názoru Nejvyššího soudu by popřen smysl a systematika právní úpravy. Zákonodárce stanovil pro použití odklonů - podmíněného zastavení trestního stíhání podle § 307 tr. ř. nebo narovnání podle § 309 tr. ř., jejichž užití připadá v úvahu pouze u přečinů,  přísnější podmínky (např. plné doznání obviněného či souhlas poškozeného), než jaké obsahuje ustanovení § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. pro zastavení trestního stíhání. Teleologickým výkladem lze proto dospět k závěru, že záměrem zákonodárce nebylo (bez dalšího) stanovení  mírnějších  podmínek pro postup spočívající v „konečném“ zastavení trestního stíhání obviněného pro společensky škodlivější trestné činy, tj. zločiny, než v případech „pouhého“ podmíněného zastavení trestního stíhání obviněného pro méně závažnější trestné činy, tj. přečiny. Z uvedeného lze dovodit, že byť použití § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. sice není vyloučeno i u závažnějších trestných činů, mělo by být využíváno – jak zmiňuje komentářová literatura citovaná výše – zejména u méně závažných trestných činů. V případě, že je citované ustanovení aplikováno i ve vztahu k zločinu, měl by orgán činný v trestním řízení důsledně uvážit, zda konkrétní okolnosti tento čin charakterizující spolu s osobou obviněného skutečně umožňují učinění přesvědčivého a odůvodněného závěru, že na trestním stíhání není dán veřejný zájem. Takový závěr bude možno u zločinů zpravidla dovodit spíše jen výjimečně. Pokud tedy bude § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. užit v označeném případě, bude muset soud (event. státní zástupce) v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě doložit, že se o takový výjimečný případ jedná. To se v případě posuzováném podle názoru Nejvyššího soudu nestalo.

37. Ve věci obviněného se nelze ubránit dojmu, že ze strany soudů obou stupňů byly některé skutečnosti významné pro posouzení společenské škodlivosti činu svědčící v jeho neprospěch upozadněny (výše způsobené škody, délka páchání trestného jednání obviněného či jeho popírání úmyslného zavinění) a jiné, které mu prospívají (zaplacení způsobené škody, vyjádření lítosti nad svým jednáním, jeho dosavadní bezúhonnost), naopak nadhodnoceny. Splnění první zákonné podmínky, tj. že zastavení trestního stíhání obviněného je umožněno vzhledem k významu a míře porušení nebo ohrožení chráněného zájmu, proto v argumentaci soudů nižších stupňů nevyznívá tak přesvědčivě, jak by bylo žádoucí.

ad B) k popření trestné činnosti obviněným

38. K obligatorní podmínce chování obviněného po spáchání činu dovolatel citoval usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 11 Tdo 1200/2004, uveřejněné pod č. 50/2005 Sb. rozh. tr., podle něhož splnění této podmínky „nebude zpravidla možno dovodit v případech, kdy obviněný popírá dosud učiněné závěry orgánů činných v trestním řízení o podstatných okolnostech trestné činnosti kladené mu za vinu“. V jiném rozhodnutí Nejvyšší soud akcentoval, že tato podmínka náležitého chování obviněného po spáchání činu není splněna za situace, kdy obviněný v průběhu celého trestního řízení svou trestnou činnost popíral a neprojevil žádnou snahu po nápravě (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. 4 Tz 43/2005). Novější judikatura tyto závěry rozvíjí [„Obviněný musí svým chováním po spáchání činu prokázat, že již není potřeba dalšího řízení vůči jeho osobě, přičemž takový závěr není zcela vyloučen ani za situace, kdy obviněný sice trestnou činnost v plném rozsahu nedoznává, avšak z jeho projevů po spáchání činu je zřejmé, že si je vědom podstatných okolností zakládajících trestní odpovědnost za své jednání, kterého se musí do budoucna vyvarovat. I v takovém případě je možné dovodit dosažení účelu trestního řízení ve smyslu § 1 odst. 1 tr. ř.“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 4 Tdo 105/2018, uveřejněné pod č. 24/2019 Sb. rozh. tr.)], současně však nadále doznání základních skutkových okolností, jimiž pachatel naplňuje zákonné znaky trestného činu, pokládá za podstatnou okolnost, od níž se odvíjí úvaha o možnosti aplikace § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. V označeném rozhodnutí totiž Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu, který podle uvedeného ustanovení trestní stíhání obviněného zastavil, zrušil, když zdůraznil, že „pro postup podle § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. musí být splněna obligatorní podmínka chování obviněného po spáchání činu, jež zohledňuje zejména přístup obviněného k jím spáchanému trestnému činu. Obviněný musí svým chováním po spáchání činu prokázat, že již není potřeba dalšího řízení vůči jeho osobě. Logicky tento závěr nelze učinit v případech, kdy obviněný s dosud učiněnými závěry orgánů činných v trestním řízení o podstatných okolnostech trestné činnosti kladené mu za vinu nesouhlasí. V takovém případě totiž nebude možné dovodit z této okolnosti dosažení účelu trestního řízení (viz § 1 odst. 1 tr. ř.), když jedním z cílů je i předcházení trestné činnosti, což nepochybně znamená, že obviněný si musí být vědom, že jeho jednání je trestné a že takového jednání se musí vyvarovat v budoucnu. Pokud spáchání trestné činnosti popírá, je zřejmé, že si trestnosti svého jednání není vědom nebo nechce být vědom. Proto lze uzavřít, že pokud obviněný spáchání trestné činnosti ve vztahu k podstatným okolnostem popírá, nelze mít za to, že účelu trestního řízení bylo dosaženo.“  

39. Závěr soudů nižších stupňů, jež považovaly doznání obviněného za dostatečné a zvláště s ohledem na jeho jednání po činu dospěly k závěru, že i druhá podmínka byla v jeho případě splněna, by bylo možno akceptovat jen tehdy, pokud by skutkový stav zjištěný ve věci obviněného byl srovnatelný s tím, co vyjádřilo posledně zmíněné rozhodnutí judikaturního významu. Opak je však nutno konstatovat již vzhledem k tomu, co zmínila dovoláním napadená rozhodnutí. Uzavřel-li totiž nalézací soud v reakci na obhajobu obviněného, že „jeho tvrzení v tom směru, že se tak stalo z nedbalosti, nelze zcela akceptovat“, neboť byť „je možné připustit, že některé doklady nemusely být do účetnictví předány v důsledku toho, že byly ‚ztraceny‘, nicméně v takovém množství, jak je zjištěno, stěží mohlo k takovému opomenutí dojít“, pak tím vyjádřil, že má provedeným dokazováním takové skutkové tvrzení obviněného za vyvrácené. Jinými slovy řečeno, nalézací soud takto konstatoval nesoulad zdůvodnění vzniklého stavu ve výpovědi obviněného se zjištěními plynoucími z provedeného dokazování. Vyšel-li z toho, že jednání, pro které na obviněného byla podána obžaloba, bylo prokázáno (podle zjištění soudu se obviněný „nezákonného jednání dopouštěl“ po dobu, kterou vymezila obžaloba – žádná výslovná zmínka o jiném časovém vymezení není v usnesení obsažena), pak nemohl dospět k závěru, že v jeho výpovědi je obsaženo doznání podstatných okolností žalovaného trestného činu.

40. Trestný čin podle § 240 tr. zákoníku je činem dolózním. Pokud soud prvního stupně dospěl k závěru o naplnění jeho subjektivní stránky obviněným ve formě eventuálního úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, což je nutno dovodit z odůvodnění jeho rozhodnutí („obžalovaný si byl velmi dobře vědom toho, jaké důsledky bude mít nezavedení dokladů o příjmu do účetnictví a minimálně musel být srozuměn s tím, že v důsledku tohoto jednání budou kráceny jeho daňové povinnosti, respektive bude získávat výhody v podobě daňových odpočtů“), pak je zřejmé, že tento závěr neučinil na podkladě výpovědi obviněného, který svoji obhajobu založil na tvrzeních, která by měla osvědčit jeho nedbalostní zavinění. Obviněný totiž ve své výpovědi uvedl, že k nezařazení dokladů do evidence došlo nedorozuměním, když se mu doklady ztratily v rámci rozvozu nebo je k zaúčtování zapomněl předat (viz výpověď ze dne 21. 8. 2018, č. l. 21 p. v) a v tomto duchu vedl i svoji obhajobu (viz závěrečná řeč obhájce č. l. 544).

41. Řádným způsobem se s věcí nevypořádal ani soud stížnostní, který sice připustil, že „z logiky využívaného institutu, i s přihlédnutím k některým rozhodnutím řešícím uvedenou problematiku…., je zřejmé… že takový postup bude vyloučen u pachatele, který trestnou činnost popírá…“, avšak naznal, že „z postoje obžalovaného, který prezentuje po celou dobu řízení, rozhodně nevyplývá, že by popíral spáchání trestné činnosti…“. V návaznosti na to soud druhého stupně akcentoval „velmi zodpovědný přístup obžalovaného k nápravě jím způsobeného protiprávního stavu, když dodatečně splnil vůči správci daně veškeré povinnosti, které mu byly stanoveny…“.  

42. Za daného stavu nelze dovolateli vytýkat, že proti závěrům soudů nižších stupňů týkajících se též splnění druhé zákonné podmínky (tj. vzhledem k chování obviněného po spáchání činu) brojí svým mimořádným opravným prostředkem. Jeho hodnocení, pokud doznání obviněného nepovažuje za úplné, když tento tvrdí, že jednal z nedbalosti, přestože nalézací soud uzavřel, že jednal v úmyslu, totiž nemůže být považováno za zjevně neodpostatněné.

43. Nezbývá než zopakovat, že za stavu, kdy absentuje reflexe obviněného ve vztahu k vlastnímu protiprávnímu jednání, jež odůvodňovalo zahájení jeho trestního stíhání, nedostačuje pro aplikaci § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. to, co vyzdvihly oba soudy nižších stupňů, podle nichž se obviněný k celé situaci zodpovědně postavil, podal dodatečná daňová přiznání, doplatil doměřenou daň i stanovené penále, a to i za cenu toho, že si peníze musel půjčit. Samy tyto skutečnosti, a to ani společně se zjištěním, že obviněný nebyl doposud odsouzen a vedl řádný život, nemohou zastavení trestního stíhání obviněného odůvodnit. Tento závěr nemá svůj podklad toliko ve zjištění, že se obviněný ve vyjádření k dovolání státního zástupce snaží zpochybnit skutková zjištění soudů stran rozsahu zkrácení daně, nýbrž primárně již v tom, jak vyzněla jeho procesní výpověď stran okolností odůvodňujících závěr o trestně právní povaze jeho jednání.

ad C) k nemožnosti zvoleného procesního postupu, jehož důsledkem je popření hmotněprávní úpravy zániku trestní odpovědnosti při současném nerespektování zásady oportunity

44. Již výše bylo uvedeno, že procesní korektiv, který aplikace § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. představuje, se uplatňuje na poněkud jiné linii, než korektiv hmotněprávní. K zastavení trestního státního obviněného podle něj může dojít pouze tehdy, pokud se neuplatní
a) zásady a instituty trestního práva hmotného, které vyvození trestní odpovědnosti pachatele odvrátí, ani
b) přednostně obligatorní důvody zastavení trestního stíhání upravené v § 172 odst. 1 tr. ř. a  
c) jsou-li splněny zákonné předpoklady užití procesní oportunity.

45. K zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. proto může dojít (jak již uvedeno), pokud je zjištěno, že obviněný spáchal trestný čin (zpravidla menší společenské škodlivosti), avšak na pokračování v jeho trestním stíhání není dán veřejný zájem. Ten není obecně legislativně definován. Je proto na orgánu činném v trestním řízení, aby zvážil, zda jeho konkrétní rozhodnutí (ve věci posuzované zastavení trestního stíhání obviněného) odpovídá tomu, co by měl veřejný zájem vyjadřovat. V tomto ohledu mu proto nezbývá, než pro účely trestního řízení vycházet právě z dikce § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř., v její části „…, neboť je zřejmé, že účelu trestního řízení bylo dosaženo“, a tudíž není veřejného zájmu na tom, aby proběhlo.

46. Lze usuzovat, že veřejný zájem, jako odůvodnění užití principu oportunity, by neměl kolidovat společenským zájmům, které formou legislativy promítl zákonodárce v obsahu jím přijatých zákonů, a neměl by jim ani konkurovat. Orgán činný v trestním řízení, konkrétně při aplikaci § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. státní zástupce či soud, by proto měl vždy zvážit, zda užití citovaného ustanovení v konkrétním případě nebude v rozporu s tím, co jako určitý celospolečenský zájem učinil předmětem ochrany zákonodárce přijetím příslušné právní úpravy.

47. V případě trestných činů daňových, poplatkových a devizových (Hlava VI., Díl 2) lze dovodit – a to i v návaznosti na předcházející nález Ústavního soudu (nález ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. IV. ÚS 3093/2008, uveřejněný pod č. 170/54 Sb. nál. a usn. ÚS), že zákonodárce dal při přijetí nového trestního zákoníku dostatečně jasně najevo, jaký význam přikládá potřebě ochrany svých fiskálních zájmů, když opětovně (tedy obsahově shodně s úpravou obsaženou v trestním zákoně č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů) připustil u trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku zánik trestnosti jen skrze obecné ustanovení o účinné lítosti, tj. podle § 33 tr. zákoníku, to na rozdíl od trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 tr. zákoníku, jejž doprovází „Zvláštní ustanovení o účinné lítosti“ podle § 242 tr. zákoníku. Ustanovení § 33 tr. zákoníku zcela odlišným způsobem (oproti § 242 tr. zákoníku) přistupuje k tomu, za jakých okolností (zejména též časových) může pachatel škodlivému následku trestného činu zamezit nebo tento napravit. Napravení (tj. uvedení do původního stavu v podstatných rysech) znamená u trestného činu podle § 240 tr. zákoníku to, že pachatel musí dobrovolně uhradit celou částku, o niž stát zkrátil na dani, nebo kterou vylákal jako výhodu na dani, a to podle stavu v době spáchání činu. Zákonná podmínka dobrovolnosti znamená, že pachatel jedná z vlastního rozhodnutí ještě před tím, než jeho trestný čin byl odhalen nebo oznámen.

48. Odlišením zákonných podmínek, za nichž může dosáhnout zániku své trestní odpovědnosti pachatel trestného činu podle § 240 tr. zákoníku na straně jedné (s oporou o obecné ustanovení o účinné lítosti) a pachatel trestného činu podle § 241 tr. zákoníku na straně druhé (s odvoláním na zvláštní ustanovení o účinné lítosti), zákonodárce jasně vymezil, že toliko v případě druhého z nich má zájem na dodatečném odvedení příslušných plateb přednost před trestním postihem pachatele. V případě prvně jmenovaného trestného činu tak podle vůle zákonodárce, zřetelně vyjádřené v textu zákona, nemá až následně, tj. v reakci na probíhající trestní stíhání, projevená snaha pachatele dostát svým finančním povinnostem vůči státu (tj. vyplněním dodatečného daňového přiznání a úhradou původně zkrácené daně) bez dalšího vést k zániku jeho existující trestní odpovědnosti.

49. Dovolatel ve svém opravném prostředku důvodně poukázal na to, že trestní řízení musí ve smyslu § 1 odst. 1 tr. ř. působit k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu důsledného zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití i čestného plnění povinností ke státu a společnosti. I proto orgán činný v trestním řízení aplikující jednotlivá ustanovení trestního řádu musí mít na paměti takto vymezený účel zákona, resp. účel trestního řízení samotného. V případě užití diskrečního oprávnění musí důsledně uvážit, zda jeho použití nepovede k oslabení účinků, jichž se vedením trestního řízení má dosáhnout.

50. Nejvyšší soud usuzuje, že právě nebezpečí takového nežádoucího efektu, tzn. popření účelu trestního řízení ve smyslu § 1 tr. ř., je spojeno s užitím § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. ve věci posuzované. Toto konstatování nelze interpretovat tak, že by aplikace citovaného ustanovení trestního řádu byla na místě jen tehdy, pokud je nevyvození trestní odpovědnosti pachatele odůvodněno i z pohledu trestního práva hmotného. Takové tvrzení by totiž odporovalo tomu, co vyjádřilo výše zmíněné stanovisko k zásadě subsidiarity trestní represe v jeho právní větě č. V.), či nedávno schválené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 5 Tdo 677/2018, publikované pod č. 52/2018 Sb. rozh. tr. V něm (konkrétně v bodě 34) byl totiž Nejvyšším soudem zaujat názor o možnosti užití § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. právě v situaci, kdy nebyly splněny podmínky pro postup podle zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio. Nejvyšší soud připomenul, že pokud by hlavní důvod rezignace na trestní represi měl být spatřován právě a jen v jednání obviněného po spáchání činu, lze pro řešení věci „využít principu oportunity v trestním řízení, který jako opak zásady legality (resp. výjimka z ní) je procesním řešením bagatelních deliktů (srov. především shora uvedené body V. a VI. stanoviska č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Tento princip státnímu zástupci, potažmo soudu, umožňuje nestíhat pachatele z důvodu neúčelnosti či nevhodnosti i přesto, že jsou obecné podmínky pro trestní stíhání splněny.“

51. Možnost takového řešení je však třeba vždy pečlivě zvažovat. Pokud by takto soudy nižších stupňů důsledně postupovaly, musely by dojít k poznatku, že užití principu oportunity ve věci jimi projednávané je nepřípadné. V posuzovaném případě totiž konkrétně zjištěné okolnosti činu obviněného užití tohoto principu neumožňovaly. Není tomu tak proto, že by (obecně formulováno) absence zákonných předpokladů obecné účinné lítosti podle § 33 tr. zákoníku (např. znaku dobrovolnosti) vylučující její aplikaci, tím samým, bez dalšího diskvalifikovala možnost užití oportunního procesního postupu, jsou-li splněny předpoklady vyžadované v § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. Ve vztahu trestního práva hmotného a  procesního totiž obecně platí, že jsou-li konkrétně dány zákonné předpoklady obecné účinné lítosti či procesní oportunity, nemůže být jejich aplikace v rozporu s účelem jednoho či druhého trestněprávního odvětví, a naopak. Není proto vyloučeno, aby v situaci, kdy nedoje k zániku trestní odpovědnosti pachatele za něj (pro nesplnění podmínek účinné lítosti), došlo k tomu, že za užití procesní oportunity podle § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. nebude tento pachatel pro svůj čin trestně stíhán z důvodu neúčelnosti takového procesního postupu, resp. z důvodu nedostatku veřejného zájmu na takovém trestním stíhání.

52. Předpokladem zákonného postupu [důvodného užití § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř.] je však to, že zjištěné okolnosti charakterizující konkrétní trestný čin, stran něhož se trestní řízení vede, a osoba pachatele skutečně umožňují učinění správného závěru, že není dán veřejný zájem na (dalším/pokračujícím) trestním stíhání obviněného. Pokud tomu tak není, pak – jako je tomu ve věci posuzované – nemožnost užití trestněprávního institutu (obecné účinné lítosti) je suplována aplikací procesního postupu, který ovšem sám je v daném případě užit contra legem. Takové nezákonné užití ustanovení trestního řádu pak představuje současné obejití nejen hmotného, ale i procesního zákona. Zmíněná vadná aplikace ustanovení trestního řádu pak ve svém důsledku přináší to, na co poukázal dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku, tj. že soudy zvoleným procesním způsobem bylo dosaženo zákonodárcem zcela neočekávaného a nežádoucího efektu, který lze zjednodušeně charakterizovat jako setření podmínek obecné a zvláštní účinné lítosti, jež jsou odlišně formulovány pro zánik trestní odpovědnosti za trestné činy podle § 240 a § 241 tr.  zákoníku. 

53. Je tomu tak proto, že pro postup podle § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. nebyly v projednávané věci vůbec splněny zákonné předpoklady. Jak z výše uvedeného vyplynulo, nebyla v případě dovolatele naplněna ani jedna z podmínek v tomto ustanovení stanovených. Pokud jde o význam chráněného zájmu (objekt trestného činu), zájem na správném vyměření a příjmu státu z daní je důležitý, a to proto, že z těchto příjmů jsou financovány činnosti státu vykonávané ve veřejném zájmu, zejména též léčebná péče a sociální zabezpečení. Obviněný svým jednáním naplnil kvalifikovanou skutkovou podstatu, když jím způsobená škoda přesáhla hranici škody značné. Nejednalo se přitom pouze o nevýrazné překročení, jak naznačují soudy nižších stupňů (viz bod 22.). Hranice značné škody je § 138 tr.  zákoníku stanovena ve výši 500 000 Kč, přičemž obviněný způsobil škodu ve výši 771 854 Kč (viz body 31. – 33.). Lze tedy uzavřít, že také míra porušení chráněného zájmu nebyla zanedbatelná. V potaz je nutno vzít také délku protiprávního jednání obviněného přesahující čtyři roky. Obviněný se nadto svého jednání dopustil úmyslně, byť se jednalo o úmysl nepřímý.

54. Pokud jde o druhou podmínku, tj. chování obviněného po činu, také tuto nelze mít za splněnou. Obviněný se sice ke svému jednání postavil zodpovědně a způsobenou škodu zcela nahradil (jak zdůraznily soudy nižších stupňů), nelze však opomenout absenci jeho doznání. Obhajoba obviněného byla totiž založena na tvrzení, že se celého jednání dopustil z nedbalosti. To však zcela odporuje skutkovým závěrům soudů nižších stupňů. Nalézací soud jasně uzavřel, že obviněný se jednání dopustil v úmyslu eventuálním („… obžalovaný si byl velmi dobře vědom … a minimálně musel být srozuměn …“).. Pokud by totiž dospěl toliko k nedbalostní formě jeho jednání, neměl by důvod postupovat jím zvoleným procesním způsobem, neboť by přednostně musel zohlednit to, že trestný čin podle § 240 tr. zákoníku je činem dolózním. V takovém případě by jistě rozhodl způsobem upraveným v § 226 písm. b) tr. ř.

55. Za těchto okolností nelze než uzavřít, že nedostatek zákonných předpokladů obecné účinné lítosti podle § 33 tr. zákoníku – byť rozhodnutí soudů obou stupňů se o tomto institutu nezmiňují, neboť patrně oba naznaly, že pro jeho užití nejsou splněny zákonem definované podmínky – byl ze strany soudů nižších stupňů nepřípustně suplován užitím § 172 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, pro které ale nebyly naplněny zákonné podmínky.

56. Ve věci posuzované možno zopakovat, že trestní stíhání obviněného bylo zahájeno usnesením ze dne 28. 6. 2018 (č. l. 8-13), jehož opis mu byl doručen dne 11. 7. 2018. K podání dodatečných daňových přiznání přistoupil obviněný až dne 15. 8. 2018 a k úhradě dlužné, resp. zkrácené, daně dne 20. 8. 2018. Je tudíž zřejmé, že veškeré aktivity obviněného vedoucí k úhradě zkrácené daně jím byly realizovány až v návaznosti na jeho trestní stíhání, byť na jeho samém počátku. Zastavení trestního stíhání obviněného soudy tudíž bylo učiněno v situaci, která typově odpovídá tomu, co umožňuje, ovšem výlučně jen ve vztahu k trestnému činu podle § 241 tr. zákoníku, ustanovení o zvláštní účinné lítosti podle § 242 tr. zákoníku.

57. Dodat lze, že trestní věc obviněného se značně liší od případu posuzovaného ve věci sp. zn. 5 Tdo 677/2018, kdy mezi základní rozdíly patří již to, že v označené věci byla pachatelka stíhána toliko pro přečin s trestní sazbou odnětí svobody v trvání šesti měsíců až tří let (oproti zločinu s trestní sazbou dvě léta až osm let), nadto pro trestný čin formální, tj. čistě činnostní (oproti trestnému činu materiálnímu, a to poruchovému), k jehož spáchání mělo dojít tím, že nereagovala na výzvu finančního úřadu, aby ve lhůtě patnácti dnů podala prohlášení o majetku podle § 180 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (oproti trestnému jednání, jehož se podle zjištění soudů obviněný dopouštěl po dobu takřka čtyř a půl let). Pokud za těchto a dále rozvedených okolností dospěl dovolací soud k závěru, že řešení bylo možno nalézt v uplatnění principu oportunity ve smyslu § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř., pak takové řešení dovodil v typově zcela odlišné věci.

V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu

58. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že nejvyšší státní zástupce podal důvodné dovolání. Rozhodnutí nalézacího soudu je zatíženo vadou, která naplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř., neboť rozhodl o zastavení trestního stíhání obviněného, aniž k tomu byly splněny zákonné předpoklady. Stížnostní soud, který stížnost státního zástupce jako nedůvodnou podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl, zatížil své rozhodnutí vadou, která naplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho alternativě užité dovolatelem.

59. Nejvyšší soud proto na podkladě podaného dovolání podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř.  zrušil jak usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2019, č. j. 9 To 59/2019-582, tak jemu předcházející usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 21. 1. 2019, č. j. 1 T 157/2018-559, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Benešově přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

60. Úkolem soudu prvního stupně je, aby na podkladě toho, co vyjádřilo toto usnesení, o vině obviněného znovu rozhodl. Připomíná se, že ve smyslu § 265r odst. 1 tr. ř. je uvedený soud vázán právním názorem, který Nejvyšší soud vyslovil ve svém kasačním rozhodnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 24. 7. 2019
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu