Rozhodnutí NS

5 Tdo 68/2014

citace  citace s ECLI
Název judikátu:Extrémní nesoulad
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:06/18/2014
Spisová značka:5 Tdo 68/2014
ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.68.2014.2
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Agent
Policejní provokace
Předstíraný převod
Účastenství
Dotčené předpisy:§ 24 tr. zákoníku
§ 158c tr. ř.
§ 158e tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:A EU
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
-
I. ÚS 4185/16
JUDr. David Uhlíř
zamítnuto
03/19/2018
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
5 Tdo 68/2014-II-54



U S N E S E N Í




Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 6. 2014 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného B. D., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 9. 2013, sp. zn. 9 To 58/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 T 6/2012, t a k t o :


Podle § 265k odst. 1 tr. řádu s e z r u š u j e rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 9. 2013, sp. zn. 9 To 58/2013.

Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se zrušují všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušený rozsudek, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. řádu s e p ř i k a z u j e Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.


O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 45 T 6/2012, byl obviněný B. D. uznán vinným pokusem zločinu provedení zahraničního obchodu s vojenským materiálem bez povolení nebo licence podle § 21 odst. l a § 265 odst. 1, odst. 2 písm. g) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „tr. zákoník“), a pokusem přečinu porušení mezinárodních sankcí podle § 21 odst. 1 a § 410 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle soudu prvního stupně dopustil skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.

Za pokus těchto trestných činů byl obviněnému uložen podle § 265 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 roků a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle § 101 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku bylo vysloveno zabrání peněžní částky ve výši 39 987 EUR, nacházející se na účtu č. …, vedeném u Komerční banky, a. s., na jméno T. S. Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen i trest vyhoštění na dobu neurčitou.

O odvolání obviněného B. D. podaném proti uvedenému rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 9. 2013, sp. zn. 9 To 58/2013, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. a), d) tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu. Postupem podle § 259 odst. 3 tr. řádu a z důvodu uvedeného v § 226 písm. b) tr. řádu pak odvolací soud zprostil obviněného obžaloby státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze ze dne ze dne 4. 6. 2012, sp. zn. 1 KZV 40/2012, neboť skutek označený v žalobním návrhu není trestním činem. Důvody pro takové rozhodnutí shledal odvolací soud v podstatě v tom, že podle jeho názoru byl čin obviněného spáchán na podkladě nepřípustné provokace ze strany Policie České republiky, která údajně vyvolala u obviněného úmysl dopustit se protiprávního jednání na území České republiky.

Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného B. D. dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru dovolatele odvolací soud nesprávně posoudil otázku policejní provokace, protože jednání obviněného, tak jak je vymezeno v tzv. skutkových větách výroku odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně a následně i ve výroku zprošťujícího rozsudku odvolacího soudu, naplňuje všechny zákonné znaky pokusu zločinu provedení zahraničního obchodu s vojenským materiálem bez povolení nebo licence podle § 21 odst. 1 a § 265 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku a pokusu přečinu porušení mezinárodních sankcí podle § 21 odst. 1 a § 410 odst. 1 tr. zákoníku. Jak dále nejvyšší státní zástupce zdůraznil, ze skutkových zjištění ohledně kontaktu obviněného se svědkem A. T. vyplývá, že svědek jen informoval obviněného o možnosti opatřit jím požadovaný typ zbraně na území České republiky, avšak ke spáchání trestné činnosti ho přímo nenaváděl, neinstruoval ani nenutil. Nejvyšší státní zástupce je přesvědčen, že pouhou informací o možnosti nákupu zbraní na našem území nemohl zmíněný svědek vyvolat u obviněného dosud neexistující úmysl spáchat trestný čin, což je podstatným znakem policejní provokace. Podle názoru dovolatele bylo jednání obviněného popsané v tzv. skutkových větách výsledkem jeho vlastního svobodného rozhodnutí uskutečnit obchod s vojenským materiálem bez ohledu na jeho nedovolenost. K tomu dovolatel dodává, že úmysl dojednat obchod týkající se dodávky vojenského materiálu do Sýrie či Iránu bez ohledu na existující mezinárodní sankce pojal obviněný již dříve nezávisle na jakýchkoli policejních aktivitách. Jestliže tento obchod následně uzavřel, nešlo o takový nepřípustný zásah státu do skutkového děje, který by ve své komplexnosti tvořil trestný čin, resp. o takový podíl státu na jednání určité osoby, jehož důsledkem by byla trestní kvalifikace tohoto jednání. Přitom nejvyšší státní zástupce nesouhlasí ani s výkladem institutu předstíraného převodu podle § 158c tr. řádu, jak ho učinil odvolací soud v napadeném rozhodnutí. Podle názoru dovolatele podmínky pro použití operativně pátracích prostředků nelze v případě objasňování tohoto druhu trestné činnosti vykládat přehnaně restriktivním způsobem.

Závěrem svého dovolání proto nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 9. 2013, sp. zn. 9 To 58/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde zrušením, pozbudou podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal Vrchnímu soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Obviněný B. D. se vyjádřil k dovolání nejvyššího státního zástupce prostřednictvím svého obhájce. V úvodu svého vyjádření obviněný požádal Nejvyšší soud o vrácení spisu Městskému soudu v Praze jako soudu prvního stupně za účelem rozhodnutí o vrácení zajištěných věcí, tj. peněžní částky ve výši 39 987 EUR. K dovolacím námitkám nejvyššího státního zástupce obviněný uvedl, že nejsou způsobilé naplnit uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl podané dovolání.

Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.

Pokud jde o dovolací důvod, dovolatel opírá své dovolání o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K jeho výkladu Nejvyšší soud připomíná, že tento dovolací důvod je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat naopak i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

V rámci svých dovolacích námitek nejvyšší státní zástupce zpochybnil závěr odvolacího soudu o neexistenci trestní odpovědnosti obviněného B. D. za pokus shora zmíněných trestných činů a o důvodnosti jeho zproštění obžaloby, neboť podle dovolatele nesprávně posoudil otázku tzv. policejní provokace. V této souvislosti pak nejvyšší státní zástupce poukázal na zjištěné skutkové okolnosti, z nichž podle jeho názoru jednoznačně vyplývá naplnění všech zákonných znaků žalovaných trestných činů, resp. jejich pokusu, přičemž tomuto závěru nebrání ani taková účast policejních orgánů, o jakou šlo v daném případě. Tyto námitky odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a Nejvyšší soud je považuje za důvodné.

K otázce tzv. policejní provokace Nejvyšší soud nejdříve obecně připomíná, že jak vyplývá z dosavadní judikatury (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 710/01, uveřejněný pod č. 100 ve svazku 30 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), je nepřípustné, aby policejní orgány jako orgány státu naváděly jiného ke spáchání trestné činnosti, posilovaly jeho vůli spáchat trestný čin či mu jakoukoli formou aktivně pomáhaly. Je totiž porušením ustanovení čl. 39 Listiny základních práv a svobod (publikované pod č. 2/1993 Sb.), jestliže jednání státních orgánů, zejména pak Policie České republiky (dále též jen „policie“ nebo „policejní orgán“), se stává nepřípustnou součástí skutkového děje, tj. celé posloupnosti úkonů, z nichž se skládá trestné jednání (např. provokace či iniciování trestného činu). Jak dále Ústavní soud konstatoval i v řadě jiných svých nálezů, zásah státu do skutkového děje, který ve své komplexnosti tvoří trestný čin, resp. takový podíl státu na jednání osoby, jehož důsledkem je trestní kvalifikace tohoto jednání, je nepřípustný. Tento postup policejních orgánů je současně i vybočením z přesně vymezených hranic, v jejichž rámci má probíhat zákonný a zároveň spravedlivý proces zaručený ustanovením čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikované pod č. 209/1992 Sb.). Jinak v podrobnostech k policejní provokaci odkazuje Nejvyšší soud na odbornou literaturu a v ní citovanou početnou judikaturu Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a Evropského soudu pro lidská práva (viz např. příspěvky autorů Musil, J. Policejní provokace v teorii, legislativě a judikatuře; a Púry, F., Kouřil, I. Úvahy nad provokací, a to nejen policejní; oba publikované v časopise Státní zastupitelství č. 3/2014, s. 10 a násl.).

Na druhé straně ovšem platí, že jakékoli, resp. všechny aktivity policie v souvislosti s pácháním určitého trestného činu nelze pokládat za nepřípustné, a to už jen z toho důvodu, že trestní zákoník a trestní řád předpokládají jistou účast policie již v průběhu páchání trestného činu, která se může stát součástí skutkového děje naplňujícího znaky trestného činu, ale není nelegální, či dokonce protiústavní. Je tomu tak např. v případě institutů beztrestnosti agenta podle § 363 tr. zákoníku, záměny zásilky podle § 87a tr. řádu, sledované zásilky podle § 87b tr. řádu, předstíraného převodu podle § 158c tr. řádu, sledování osob a věcí podle § 158d tr. řádu, použití agenta podle § 158e tr. řádu apod. V těchto případech pak nemůže jít jen o pasivní jednání policie, jak se mylně domnívá Vrchní soud v Praze v odůvodnění napadeného rozsudku (viz zejména jeho s. 8). Navíc je třeba připomenout, že pokud se v důsledku přípustné ingerence policie do dalšího průběhu páchání určitého trestného činu vytvoří takové překážky, které objektivně vylučují, aby nastaly účinky, s nimiž zákon spojuje dokonání tohoto trestného činu, pak podle okolností lze jednání pachatele posoudit jako pokus trestného činu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku nebo jeho přípravu podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku (je-li trestná), nikoliv však jako dokonaný trestný čin (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 3 Tdo 634/2006).

Konečně Nejvyšší soud v této souvislosti zdůrazňuje, že povahu policejní provokace či nepřípustné ingerence policie do skutkového děje nemohou mít aktivity soukromých osob, které nejednají z podnětu policie ani pod její kontrolou, byť by takové osoby nabádaly pachatele k určitému trestnému činu, podněcovaly ho v tom anebo se jinak přičinily o spáchání trestného činu nebo o jeho dokonání. Tyto soukromé osoby sice mohou být návodci či jinými účastníky na trestném činu pachatele (§ 24 odst. 1 tr. zákoníku), ale jejich počínání neznamená beztrestnost pachatele jako osoby, vůči které směřuje návod takových osob či jejich jiná účast (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2008, sp. zn. 5 Tdo 769/2008).

Zmíněné obecné závěry a východiska jsou aktuální i v trestní věci obviněného B. D. Jeho trestní odpovědnost měla podle obžaloby státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze ze dne ze dne 4. 6. 2012 sp. zn. 1 KZV 40/2012, jejíž výsledky převzal i Městský soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 45 T 6/2012, spočívat v tom, že

v období od 6. 10. 2011 do 16. 2. 2012 v úmyslu zakoupit na území České republiky větší množství vojenských útočných pušek typu M4 americké výroby a další zbraně a střelivo s určením údajně pro bezpečnostní složky Íránské islámské republiky (dále jen „Írán“) a s místem dodání do přístavu B. A. v Iránu, s případným transferem přes Syrskou arabskou republiku (dále jen „Sýrie“),

ačkoli si musel být vzhledem k okolnostem obchodu a skutečnosti, že vývoz zbraní a vojenského materiálu do států Irán a Sýrie je z členských států Evropské unie z důvodu probíhajících či hrozících ozbrojených konfliktů a hrozby zvýšeného válečného nebezpečí zakázán, a tudíž by se jednalo o zakázaný zahraniční obchod s vojenským materiálem, ke kterému nemůže prodávající mít potřebná povolení a tato ani nemůže, s ohledem na sankční opatření obsažená v rozhodnutích Rady (EU) získat, aniž by předložil doklad o konečném užití zbraní ve smyslu ustanovení § 15 odst. 3 písm. h) bod 3, písm. k), odst. 4 písm. b), odst. 5 zákona č. 38/1994 Sb., o zahraničním obchodu s vojenským materiálem, ve znění pozdějších předpisů,

dne 6. 10. 2011 v P. v domnění, že se jedná o osobu, s níž lze sjednat nezákonný obchod s vojenským materiálem, obviněný vstoupil do osobního obchodního jednání s T. S. (jehož totožnost je utajena podle § 55 odst. 2 tr. řádu ve spojení s § 102a tr. řádu), vystupujícím pod obchodním jménem podnikající fyzické osoby T. S. – TM Export, ve skutečnosti pracovníkem Policie České republiky (dále jen „prodávající“), a projevil zájem o několik tisíc kusů nových vojenských útočných pušek typu M4, výrobce Bushmaster a Colt, země původu Spojené státy americké, vyjednával s prodávajícím o podmínkách obchodu, tedy o druhu, objemu, ceně zboží a způsobu vývozu těchto zbraní do státu Irán, přičemž v případě nemožnosti tohoto vývozu nabízel možnost transferu dodávky přes Sýrií,

dne 7. 10. 2011 v dopoledních hodinách v P., N. č. …, v hotelu Mandarin Oriental Hotel Praha obviněný uzavřel jako kupující za obchodní společnost Tehran Fanvar International Group s osobou T. S. jako prodávajícím za podnikatele TM Export, se sídlem Rybná č. 682/14, Praha 1, písemnou smlouvu o koupi 400 ks nových vojenských útočných pušek typu M4, výrobce Bushmaster, země původu Spojené státy americké, a 2600 ks nových vojenských útočných pušek typu M4, výrobce Colt, země původu Spojené státy americké, s dodáním zboží do přístavu B. A. v Iránu, za celkovou cenu ve výši 4 050 000 EUR a dále

dne 1. 12. 2011 v P., H. č. …, v hotelu Clarion obviněný uzavřel jako kupující s uvedeným prodávajícím písemnou smlouvu o koupi 1 000 000 ks nábojů Sellier a Bellot 38, Special Wadcuter, s dodáním zboží do státu Irán, za celkovou cenu ve výši 225 000 EUR a dále písemnou smlouvu na 500 kusů nových vojenských útočných pušek M4 Commando, model R0933, výrobce Colt, země původu Spojené státy americké, s dodáním zboží do přístavu B. A. v Iránu, za celkovou cenu ve výši 675 000 EUR a následně

obviněný splnil částečně své povinnosti z výše uvedených kupních smluv uhradit zálohu kupní ceny vždy ve výši 5 % sjednané částky, když ke dni 2. 1. 2012 (datum připsání) poukázal z účtu č. …, majitele – společnosti RED LANTERN CO, Limited, se sídlem Unit 1105, 11 F Toner 1 Lippo Ctrt NO. 89 Queensway Admirality, Hong Kong, na účet č. … vedený u Komerční banky, a. s., majitele T. S., částku ve výši 40 000 EUR a konečně

dne 16. 2. 2012 obviněný přicestoval po dohodě s prodávajícím do České republiky za účelem provedení osobní kontroly a zapečetění objednaných zbraní a střeliva před vývozem z České republiky do Íránu či Sýrie a dokončit tak písemně uzavřené obchody s vojenským materiálem, přičemž došlo k jeho zadržení orgány Policie České republiky a vývoz uvedeného vojenského materiálu nebyl uskutečněn.

Tohoto jednání se obviněný dopustil v rozporu s ustanoveními § 6 až § 11 zákona č. 38/1994 Sb., o zahraničním obchodu s vojenským materiálem, ve znění pozdějších předpisů, která stanoví podmínky pro povolení zahraničního obchodu s vojenským materiálem a vylučují vydání takového povolení v případě, pokud by mohlo dojít k ohrožení zahraničně politických zájmů České republiky, a s ustanoveními § 14 až § 17 citovaného zákona, která stanoví podmínky pro udělení licence osobám, jimž byl povolen obchod s vojenským materiálem, zejména nutnost předkládat doklad o konečném užití v případě vývozu vojenského materiálu, s náležitostmi vymezenými v ustanovení § 15 odst. 5 citovaného zákona a v rozporu s rozhodnutím Rady (EU) č. 2010/413/SZBP ze dne 26. 7. 2010 uveřejněným pod č. L 195 Úředního věstníku Evropské unie ze dne 27. 7. 2010, o omezujících opatřeních vůči Iránu, které v kapitole I. čl. 1 stanovilo mimo jiné zákaz dodávek zbraní a souvisejícího materiálu, omezení dodávek zboží a technologií dvojího užití a omezení převodů finančních prostředku z Iránu, nařízením Rady č. 961/2010 ze dne 25. 10. 2010 a rozhodnutím Rady č. 2011/783/SZBP ze dne 1. 12. 2011, publikovanými v úředním věstníku Evropské unie, která rozšířila omezující opatření, jakož i dalšími předpisy Evropské unie, jež byly přijaty na základě sankci Rady bezpečnosti OSN a rezolucemi Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE) v souvislosti s aktivitou Íránu a krizí ohledně íránského jaderného programu, a ve vztahu k Sýrii s rozhodnutími Rady publikovanými v úředním věstníku Evropské unie č. 2011/273/SZBP ze dne 9. 5. 2011 o omezujících opatřeních vůči Sýrii, které v čl. 1 zakázalo prodej, dodávky, převod nebo vývoz zbraní a souvisejícího materiálu všech typů, včetně zbraní a střeliva, a č. 2011/782/SZBP ze dne 1. 12. 2011, o rozšíření omezujících opatření, které rovněž v kapitole 1. čl. 1 zakázalo, mimo jiné, prodej, dodávky, převod nebo vývoz zbraní a souvisejícího materiálu všech typů, včetně zbraní a střeliva, a nařízením Rady č. 36/2012 ze dne 2. 12. 2011, které v čl. 2 odst. 1 zakázalo prodávat, dodávat, převádět nebo vyvážet vybavení, které by mohlo být použito k vnitřní represi a vědomě a úmyslně se účastnit činností, jejichž předmětem nebo následkem je obcházení tohoto zákazu.

Takto popsané skutkové závěry nijak nezpochybnil ani Vrchní soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 11. 9. 2013, sp. zn. 9 To 58/2013, proti němuž směřuje dovolání nejvyššího státního zástupce. Zejména však odvolací soud žádným důkazem nevyvrátil skutkové zjištění soudu prvního stupně, podle něhož obviněný B. D. dne 6. 10. 2011 vstoupil do osobního obchodního jednání s utajeným svědkem – policistou vystupujícím pod jménem T. S. (dále jen „svědek T. S.“) již s úmyslem zakoupit na území České republiky větší množství vojenských útočných pušek typu M4, výroby ve Spojených státech amerických (dále jen „USA“), a další zbraně a střelivo, přičemž uskutečnění takového obchodu bylo podstatou pokusu shora zmíněných trestných činů. Se stejným úmyslem pak obviněný už přicestoval do České republiky, kde na jeho zájem reagovala Policie České republiky, ovšem z provedených důkazů nelze dovodit, že by snad obviněného „vylákala“ právě do České republiky nebo že by za tímto účelem dokonce vyvíjela aktivity i v cizině. Naopak, jak je patrné z výpovědi dalšího utajeného svědka A. T., obviněný projevoval dlouhodobý zájem o nelegální nákup zbraní a střeliva už za svého pobytu v cizině před příjezdem do České republiky a před kontaktováním svědka T. S., v tomto smyslu již činil různé kroky, přičemž mu bylo lhostejné, z kterého státu získá požadované zbraně. O tom ostatně svědčí též předchozí snaha obviněného nakoupit zbraně přes prostředníka, tj. svědka A. T. v USA, byť jde podle odvolacího soudu o jiný skutek ukončený dne 22. 1. 2011. Navíc obviněný neuznával embargo na dodávku zbraní do Íránu a Sýrie, takže nebylo nezbytné, aby ho posledně zmíněný svědek či někdo jiný přesvědčoval, aby přijel realizovat předmětný obchod právě do České republiky. Tomu ostatně zcela odpovídá zjištění, že obviněný poté, co mu při obchodním jednání svědek T. S. naznačil komplikace s embargem na požadované zbraně a střelivo, navrhoval možnost falešného označení tohoto zboží a krytí dodávky.

Vzhledem k tomu se Nejvyšší soud nemohl ztotožnit s názorem Vrchního soudu v Praze obsaženým v odůvodnění napadeného rozsudku (viz jeho s. 8), podle něhož pro trestní odpovědnost obviněného a pro odmítnutí námitky policejní provokace údajně nemůže být rozhodující, že obviněný přijel do České republiky dobrovolně, že již v předchozí době projevoval zájem o nákup zbraní a střeliva a že byl v průběhu jednání se svědkem T. S. aktivní. Naopak, podle názoru Nejvyššího soudu právě tyto skutečnosti, jejichž existenci odvolací soud nezpochybnil a ani žádným důkazem nevyvrátil (viz s. 6 jeho rozsudku), potvrzují, že policie na území České republiky jen reagovala na již existující zájem a rozhodnutí obviněného uskutečnit nelegální nákup zbraní a střeliva, a tedy na jeho záměr spáchat trestné činy (resp. jejich pokus) kladené mu za vinu v obžalobě. Proto není podstatné, jak se rovněž mylně domnívá odvolací soud v napadeném rozsudku, že za popsaných okolností bylo veškeré jednání obviněného na území České republiky již pod kontrolou policie, jestliže obviněný dostatečně projevil svůj úmysl a začal ho i realizovat mimo toto území a bez jakékoli předchozí ingerence policie.

Stejně tak role svědka A. T. a jeho jednání ve vztahu k obviněnému nepotvrzují možnost nepřípustné policejní provokace, k níž dospěl v napadeném rozsudku odvolací soud. Jednak zejména z výpovědí tohoto svědka i svědka G. P. L. vyplývá, že svědek A. T. nebyl agentem policie USA a nejednal podle jejích instrukcí, ale zejména že ho tato policie či Policie České republiky neinstruovaly, aby přiměl, vylákal či jinak ovlivnil obviněného v tom směru, aby uskutečnil předmětný obchod se zbraněmi a střelivem právě na území České republiky. Stejně tak není k dispozici žádný důkaz o tom, že by snad byl posledně jmenovaný svědek v jakémkoli kontaktu s Policií České republiky. Výpovědí svědka G. P. L. pak byla jednoznačně vyloučena i možnost ovlivnění aktivit svědka A. T. hrozbou jeho trestního stíhání v USA, o němž policie v tomto státě vůbec neuvažovala. Ostatně odvolací soud uvažoval v této souvislosti jen s aktivitami Policie České republiky, a to pouze na území České republiky, jako nepřípustnou policejní provokací, takže nemá význam dále posuzovat iniciativu policejních orgánů USA.

Přestože tedy obviněný jednal z popudu svědka A. T. a přijel uzavřít nelegální obchod se zbraněmi a střelivem do České republiky právě k jeho návrhu, mohlo by jít ze strany svědka A. T. jako soukromé osoby, nejednající pod kontrolou žádného policejního orgánu, nanejvýš o návod k trestnému činu ve smyslu § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, který nevylučuje trestní odpovědnost navedeného pachatele trestného činu, tj. obviněného B. D., jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Ze shora reprodukovaného popisu rozhodných skutkových okolností je tedy podle názoru Nejvyššího soudu zřejmé, že obviněný B. D. se ke spáchání trestné činnosti rozhodl dobrovolně, a nikoli pod nepřípustným vlivem policie, ať již by to byla policie USA nebo Policie České republiky. O tom svědčí především aktivita obviněného, kterou vyvinul na počátku i v průběhu skutkového děje, když projevil vážný zájem o nákup předmětného druhu zbraní a střeliva na základě informací od svědka A. T., který ovšem nebyl agentem policie USA ani ve vztahu k obviněnému nevystupoval pod její kontrolou či na její pokyn. Stejně tak nebylo prokázáno, že by snad tento svědek byl v jakémkoli kontaktu s Policií České republiky nebo jednal z její iniciativy. Skutečnost, že utajovaný svědek vystupující jako T. S. navázal na uvedený zájem obviněného tím, že začal jednat o uzavření popsaného obchodu, ještě sama o sobě nic nevypovídá o natolik intenzivním zásahu policejního orgánu, který by vylučoval trestní odpovědnost obviněného za žalované trestné činy, resp. za jejich pokus. Navíc, jak vyplývá z důkazů provedených v této věci, obviněný obdržel od svědka A. T. pouze obecné informace o tom, že na území České republiky by bylo možné provést obchod s předmětným vojenským materiálem. Tyto informace však podle názoru Nejvyššího soudu samy o sobě nemohly obviněného podnítit v rozhodnutí spáchat posuzované trestné činy, kdyby tak sám učinit nechtěl, ale mohly ho nanejvýš pouze utvrdit v tom, že jím již dříve zamýšlenou trestnou činnost lze uskutečnit.

Teprve na základě vlastní aktivity obviněného policejní orgán získával skutečnosti důležité pro trestní řízení, přičemž v rámci své činnosti mimo jiné použil operativně pátrací prostředek v podobě předstíraného převodu podle § 158c tr. řádu. Nejvyšší soud nezjistil žádné pochybení policejního orgánu v tom smyslu, že by postupoval v rozporu s citovaným ustanovením, a jeho aktivity nelze považovat ani za policejní provokaci ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu, Ústavního soudu či Evropského soudu pro lidská práva. Obviněný, který si byl zcela vědom podstaty svého jednání i jeho okolností, mohl přinejmenším při dalším kontaktu s utajovaným svědkem T. S. upustit od realizace svého původního záměru. Předchozí přesvědčení obviněného o tom, že uskuteční obchod, o nějž projevil vážný zájem již v cizině, a že tím případně spáchá trestný čin, bylo však natolik pevné, že ho mohlo sotva ovlivnit následné jednání jmenovaného utajovaného svědka, který byl příslušníkem Policie České republiky. Proto podíl orgánů policie na popsané trestné činnosti nelze označit za nezákonný ani učiněný v rozporu s právy a svobodami obviněného.

Jelikož odvolací soud v napadeném rozsudku nesprávně právně posoudil skutek, jehož spácháním byl obviněný B. D. uznán vinným ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, a nepovažoval ho za trestný čin s poukazem na tzv. policejní provokaci, ke které zde ovšem nedošlo, byl naplněn uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Po zjištění, že dovolání nejvyššího státního zástupce je v těchto směrech opodstatněné, Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 9. 2013, sp. zn. 9 To 58/2013. Nejvyšší soud zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na citované rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu potom Nejvyšší soud přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Vrchní soud v Praze tak v uvedeném rozsahu opětovně projedná trestní věc obviněného B. D. na podkladě jeho odvolání podaného proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně. Přitom je vázán právním názorem Nejvyššího soudu (§ 265s odst. 1 tr. řádu) ohledně zákonnosti použití operativně pátracího prostředku v podobě předstíraného převodu podle § 158c tr. řádu a v otázce tzv. policejní provokace. Zároveň se odvolací soud vypořádá i s ostatními námitkami obviněného uplatněnými v jeho odvolání.

Protože vady napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení zjištěné Nejvyšším soudem na podkladě dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněného B. D. nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, Nejvyšší soud rozhodl o tomto dovolání podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 18. 6. 2014
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y