Rozhodnutí NS

27 Cdo 1498/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/24/2018
Spisová značka:27 Cdo 1498/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:27.CDO.1498.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:§ 92 odst. 2 o. s. ř.
§ 92 odst. 3 o. s. ř.
§ 107a o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
27 Cdo 1498/2018-471



USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně OLEO CHEMICAL, a. s., se sídlem v Praze 4, Holušická 2221/3, PSČ 148 00, identifikační číslo osoby 27167909, zastoupené JUDr. Jaromírem Bláhou, advokátem, se sídlem v Praze 8, Prvního pluku 206/7, PSČ 186 00, proti žalovaným 1) F. K., 2) M. K., 3) J. V., 4) P. K., 5) J. K., 6) J. V., a 7) RAVAK a. s., se sídlem v Příbrami, Obecnická 285, PSČ 261 01, identifikační číslo osoby 25612492, z nichž žalovaní 1), 2), 4), 5) a 7) jsou společně zastoupeni JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Sokolská 1788/60, PSČ 120 00, a žalovaní 3) a 6) JUDr. Martinem Supem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 9, Tikovská 2198/14, PSČ 193 00, o zaplacení 700.000.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 52 Cm 103/2012, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 12. 2017, č. j. 7 Cmo 6/2017-457, takto:

Dovolání se odmítá.

    Odůvodnění:


    Městský soud v Praze usnesením ze dne 1. 12. 2016, č. j. 52 Cm 103/2012-448, nepřipustil návrh, aby do řízení na místo dosavadní žalobkyně vstoupil nový žalobce M. U.

    K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně.

    Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.

    Odvolací soud vyšel v projednávané věci z toho, že:

    1) V průběhu prvního jednání před soudem prvního stupně konaného dne 1. 12. 2016 seznámil soud účastníky řízení se svým právním názorem, podle něhož smlouva o postoupení pohledávky ze dne 4. 4. 2012, kterou M. U. postoupil na žalobkyni žalobou uplatněnou pohledávku, je neplatná, a žalobkyně tak není už od počátku řízení ve věci aktivně věcně legitimována.

    2) Na uvedené sdělení reagoval zástupce žalobkyně navržením záměny účastníků řízení (vystoupení žalobkyně z řízení a vstupu U. na její místo).

    3) Žalovaní s takto navrženou záměnou účastníků nesouhlasili.

    V usnesení ze dne 26. 9. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2856/2010, Nejvyšší soud vysvětlil, že žalobce má - jak vyplývá z dispoziční zásady ovládající zahájení sporného řízení - procesní právo navrhnout, aby do řízení vstoupil na místo dosavadního účastníka ten, kdo nabyl po zahájení řízení právo nebo povinnost, o něž v řízení jde, nebo aby dosavadní žalobce nebo žalovaný z řízení vystoupil a aby na jeho místo vstoupil někdo jiný. Zatímco institut procesního nástupnictví ve smyslu § 107a o. s. ř. umožňuje žalobci procesně reagovat na právní skutečnost, v důsledku které se po zahájení (v průběhu) řízení změnil nositel věcné legitimace na straně žalobce nebo žalovaného, spočívá smysl záměny účastníka podle § 92 odst. 2 o. s. ř. v tom, že žalobce smí svým procesním návrhem odstranit nedostatek aktivní nebo pasivní věcné legitimace, který tu byl již v době zahájení řízení a který by jinak neodvratně vedl k zamítnutí žaloby, jestliže se ukazuje, že je hospodárné, aby věc byla projednána a rozhodnuta v rámci již zahájeného řízení proti jiné osobě; žalobce tímto způsobem smí reparovat svůj původní (v době podání žaloby) „omyl“ o tom, kdo je nositelem uplatňovaného práva nebo proti komu mělo být právo správně žalováno, který by jinak byl řešitelný jen podáním nové (jiné) žaloby.

    Procesní nástupnictví ve smyslu § 107a o. s. ř. a záměna účastníka podle § 92 odst. 2 o. s. ř. mohou být provedeny jen na návrh žalobce. Vzhledem k tomu, že předpoklady k procesnímu nástupnictví ve smyslu § 107a o. s. ř. a k záměně účastníka podle § 92 odst. 2 o. s. ř. jsou odlišné a že se liší rovněž jejich právní následky, je třeba návrhy žalobce v tomto směru důsledně rozlišovat a nezaměňovat je; není tedy, mimo jiné, přípustné, aby soud rozhodl o procesním nástupnictví podle § 107a o. s. ř., navrhl-li žalobce provedení záměny dle § 92 odst. 2 o. s. ř., a naopak (k účelu návrhu podle § 92 odst. 2 o. s. ř. viz i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2000, sp. zn. 32 Cdo 2306/98, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4531/2011).

    Promítnuto do poměrů projednávané věci, odvolací soud (jakož i soud prvního stupně) postupoval zcela v souladu s výše citovanou judikaturou Nejvyššího soudu, když - ve vztahu k návrhu žalobkyně na záměnu účastníků - posuzoval splnění podmínek stanovených § 92 odst. 2 o. s. ř. (k obsahu návrhu žalobkyně viz č. l. 446d a následující spisu). Jak plyne z výše uvedeného, návrh podle § 92 odst. 2 o. s. ř. je procesněprávním institutem odlišným od návrhu podle § 107a o. s. ř.; podala-li žalobkyně návrh na záměnu účastníků (tj. návrh podle § 92 odst. 2 o. s. ř.), nelze jej posuzovat podle § 107a o. s. ř. Na uvedeném ničeho nemění ani ustanovení § 92 odst. 3 o. s. ř., jímž zákonodárce toliko vyjádřil samostatnost obou institutů.

    S ohledem na obsah dovolacích námitek Nejvyšší soud - jen pro úplnost a bez vlivu na výsledek dovolacího řízení - dodává, že uzavřel-li odvolací soud, že předběžně vyjevený právní názor soudu prvního stupně o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně není právní skutečností ve smyslu § 107a o. s. ř. (jinak řečeno, není právní skutečností, s níž právní předpisy obecně vzato spojují převod nebo přechod práva), je jeho rozhodnutí v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. usnesení ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1445/2010, a ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1878/2015, uveřejněné pod číslem 21/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (viz i judikaturu v nich citovanou).

    O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí, a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

    Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

    V Brně dne 24. 10. 2018


    JUDr. Filip Cileček
    předseda senátu