Rozhodnutí NS

21 Cdo 609/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/28/2019
Spisová značka:21 Cdo 609/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.609.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 241a odst. 2 o. s. ř.
§ 243c odst. 1 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
21 Cdo 609/2019-364

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce města Litvínov, se sídlem městského úřadu v Litvínově, náměstí Míru č. 11, IČO 00266027, proti žalovanému EG capital s. r. o., se sídlem v Litvínově, Máchova č. 1727, IČO 61327727, zastoupenému JUDr. Danielem Volákem, advokátem se sídlem v Litvínově, Jiráskova č. 413, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 14 C 56/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. prosince 2018, č. j. 9 Co 291/2018-345, takto:

I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu Ústí nad Labem ze dne 18. 12. 2018, č. j. 9 Co 291/2018-345 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. [může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž musí být z dovolání zřejmé, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených alternativně v tomto ustanovení je podle mínění dovolatele splněn (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013)].

Pokud tedy dovolatel v posuzované věci pouze uvádí, že „odvolacím soudem vyřešená právní otázka má být vyřešena jinak“ (maje zjevně na mysli – podle argumentace v dalším textu dovolání – otázku významu dobré víry zástavního věřitele při uzavírání zástavní smlouvy při zastavení věci cizí), pak z textu dovolání není zřejmé, zda má být „vyřešena jinak“ proto, že řešení přijaté odvolacím soudem je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, kdy již neuvádí, od kterého rozhodnutí Nejvyššího soudu se řešení odvolacího soudu odchyluje (srov. například již zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn 29 NSČR 55/2013, uveřejněné pod číslem 116/2014 v časopise Soudní judikatura, odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nebo zda má být „vyřešena jinak“ proto, že i v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu je uvedená otázka řešena rozdílně, kdy již neuvádí, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013).

Uvádí-li dovolatel, že „během řízení celou dobu tvrdil, že mu svědčí právo na ochranu dobré víry ve vztahu k zástavnímu právu k nemovitostem“, že „jednal v dobré víře a obezřetněji jednat nemohl“ a popisuje-li dále, jaké činil kroky k prověření „solventnosti společnosti B.E.A. TRADE LLP, s.r.o.“, pak nevymezuje žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, resp. nevymezuje vůbec žádnou právní otázku.

Odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3293/2007 je naprosto nepřípadný, neboť toto rozhodnutí řeší otázku zjišťování dobré víry věřitele v návaznosti na aplikaci ustanovení § 151d odst. 1 věta druhá zákona č. 40/1964 Sb. občanský zákoník ve znění platném do 31. 12. 2000, tedy situaci naprosto odlišnou, než v posuzované věci. Lze pouze doplnit, že analogickou situaci k posuzované věci řeší rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3891/2011, s nímž je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu.

Namítá-li dále dovolatel, že soudy neprovedly jím navržené důkazy, pak neprovedení navrženého důkazu dovolací soud posuzuje jako tzv. jinou vadu řízení, ke které lze přihlížet pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Tvrzení dovolatele o uvedeném procesním pochybení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se odvolací soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).

Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. 3. 2019


JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu