Rozhodnutí NS

5 Tdo 1028/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:11/28/2018
Spisová značka:5 Tdo 1028/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:5.TDO.1028.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Porušení povinnosti při správě cizího majetku
Dotčené předpisy:§ 220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
5 Tdo 1028/2018-74


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 11. 2018 o dovolání, které podal obviněný V. S., nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. 12 To 85/2017, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 5 T 56/2005, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného V. S. odmítá.
Odůvodnění
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 5 T 56/2005, byl obviněný uznán vinným přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), a současně byl podle § 226 písm. b) tr. řádu zproštěn obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 30. 9. 2016, sp. zn. KZV 63/2008, pro skutky kvalifikované jako dva přečiny porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku a zločin zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2, 4 tr. zákoníku. S ohledem na ustanovení § 227 tr. řádu nebyl obviněnému uložen trest.

2. Trestné činnosti, pro kterou byl obviněný uznán vinným, se podle zjištění soudů dopustil tím, že jako jednatel a generální ředitel obchodní společnosti P. O., se sídlem XY, XY, IČ: XY, která současně byla výlučným vlastníkem obchodních podílů v obchodních společnostech K. o. P., IČ: XY, a H. P. u. o., IČ: XY, společně s M. S. jako výkonným ředitelem a jednatelem těchto obchodních společností, oba současně jako jednatelé a spolumajitelé obchodního podílu v B. A., se sídlem XY, XY, IČ: XY, založil dne 27. 6. 1996 v XY, okres XY, zakladatelskou listinou obchodní společnost P. S., jejíž základní jmění bylo vytvořeno vložením hmotného a nehmotného investičního majetku obchodní společnosti P. O., K. o. P., a H. P. u. o., čímž obviněný s M. S. úmyslně porušili jak ustanovení čl. VIII. bod b) společenské smlouvy o založení P. O., ze dne 13. 9. 1993 ve znění dodatku č. 3 ze dne 23. 3. 1994, které je neopravňovalo nakládat s majetkem (nemovitým a movitým) P. O., v účetní zůstatkové hodnotě nad 10 mil. Kč, tak i ustanovení čl. XIV. odst. 5 smlouvy o převodu obchodního podílu a o účasti obchodní společnosti B. A., v P. O., ze dne 25. 2. 1994, neboť neoprávněně použili jako součást vkladu do P. S., ochranné známky „P.“. Následně dne 1. 10. 1996 obviněný společně s M. S. uzavřeli smlouvy o pronájmu vložených movitých věcí mezi P. S., jako pronajímatelem a výše uvedenými obchodními společnostmi P., kdy smlouvu za P. O., uzavřel jako jednatel obviněný, čímž tak úmyslně této obchodní společnosti způsobil škodu spočívající v přímých nákladech vynaložených na založení P. S., a to úhradou nákladů za pořízení notářského zápisu a znaleckých posudků k ocenění vkládaného majetku v celkové výši 592 500 Kč.

3. Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, o němž Vrchní soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. 12 To 85/2017, tak, že je podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.

4. Úvodem je třeba ve stručnosti připomenout procesní vývoj v dané věci, než dospěl do stadia řízení o dovolání obviněného před Nejvyšším soudem. Trestní řízení obviněného V. S. bylo zahájeno a následně i vedeno jako řízení společné s obviněnými M. S. a L. P. První obžaloba státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze byla na dovolatele podána dne 12. 8. 2005 pro skutky kvalifikované jako tři přečiny porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku a zločin zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2, 4 tr. zákoníku. Dne 22. 4. 2008 došlo k vyloučení trestní věci obviněného V. S. ze společného řízení k samostatnému projednání a rozhodnutí, a to s ohledem na jeho zdravotní stav. Usnesením státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 6. 5. 2008, sp. zn. KZV 63/2008, bylo trestní stíhání obviněného přerušeno v souladu s § 173 odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť jej nešlo pro těžkou chorobu postavit před soud. Dne 12. 3. 2013 rozhodl státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze o pokračování v trestním stíhání obviněného, avšak s ohledem na rozhodnutí prezidenta republiky č. 1/2013 Sb., o amnestii ze dne 1. 1. 2013, bylo v souladu s § 172 odst. 1 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a) tr. řádu trestní stíhání tohoto obviněného zastaveno. Obviněný V. S. využil svého práva podle § 11 odst. 4 tr. řádu a prohlásil, že na projednání věci trvá. V trestním stíhání tedy bylo z jeho podnětu pokračováno, přičemž o jeho vině soudy rozhodly tak, jak je popsáno v úvodu tohoto usnesení dovolacího soudu.
II. Dovolání a vyjádření k němu

a) Dovolání obviněného

5. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný dovolání prostřednictvím svého obhájce JUDr. Denise Kašicyna, které založil na dovolacím důvodu uvedeném v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

6. Nesprávné hmotněprávní posouzení skutku dovolatel spatřuje v absenci některého ze znaků skutkové podstaty přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku (námitku však vznesl zcela obecně bez bližšího označení zákonného znaku skutkové podstaty přečinu, jenž podle jeho mínění chybí). Obviněný je přesvědčen, že soudy při rozhodování o vině dostatečně nepřihlédly k poměrům panujícím v době privatizace, slovy obviněného v tzv. legislativním vakuu a k tomu, že jedinou možností, jak udržet fungování všech obchodních společností P., bylo založení P. S., díky čemuž by zůstalo zachováno na sedm tisíc pracovních míst, úvěrové zdroje a ostatní provozní potřeby. Vznik této akciové společnosti byl také v souladu se záměrem privatizace a vyhlášenou veřejnou soutěží, dokonce i Konsolidační banka vznesla požadavek na vznik tohoto druhu obchodní společnosti. Založení P. S., proto nemohlo být za tehdejší situace neoprávněné. Zájmem obou jednatelů M. a V. S. bylo, aby se všichni odpovědní zaměstnanci stali zároveň i spoluvlastníky podniku, ve kterém pracovali. Obviněný soudům rovněž vytkl, že se nevypořádaly s jeho údajnou dohodou se synem M. S. (aniž by vysvětlil, co má na mysli); oba přitom vždy jednali v dobré víře, především pokud se domnívali, že když nedojde k přeměně společnosti s ručením omezeným na akciovou společnost, může dojít až k jejímu zániku. Ve vztahu k dodatku č. 3 společenské smlouvy P. O., o omezení nakládání s majetkem v hodnotě přesahující 10 mil. Kč obviněný namítl, že jej uzavřel v tísni, pod tlakem a v obavě ze ztráty záloh na kupní cenu ve výši 150 mil. Kč, které B. A., uhradila. Současně však paradoxně zdůraznil, že jej osobně nepodepsal. Opět zmínil potřebu nahlížet na jeho jednání nejen v kontextu tehdejších společenských, resp. politických poměrů, ale i v souvislostech se skutky, pro které byl krajským soudem zproštěn obžaloby. Zopakoval, že v průběhu řízení před soudy nižších stupňů byl zkrácen na svém právu na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, pokud nebylo vyhověno jeho návrhům na provedení výslechu svědků R. S. a J. Č. Závěrem svého podání obviněný vyslovil přesvědčení, že se v posuzovaném případě rozhodně nejedná o skutek vykazující vysokou společenskou škodlivost. Jeho jediným smyslem bylo zabezpečit pracovní místa pro tisíce zaměstnanců, jednal tedy v přípustném riziku podle § 31 tr. zákoníku. Soudům vytkl, že neaplikovaly zásadu subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku a z ní vyplývající princip ultima ratio, učinit tak měly mimo jiné i proto, že se P. O., nepřipojila s nárokem na náhradu škody k trestnímu řízení.

7. Ze všech shora rozvedených důvodů proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
b) Vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného

8. Opis dovolání obviněného byl zaslán Nejvyššímu státnímu zástupci, který se k němu vyjádřil prostřednictvím státního zástupce Mgr. Pavla Ježe. Podle něj dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu neodpovídají námitky obviněného, jimiž soudům vytkl nedostatečné posouzení okolností spočívajících v založení P. S., neboť jsou založeny na nesouhlasu s hodnocením důkazů a skutkových závěrů z nich vyvozených. Stejný procesní charakter mají i výhrady proti rozsahu dokazování. V projednávané věci soudy sice odmítly provést některé obviněným navržené důkazy, svá rozhodnutí však pečlivě odůvodnily, což je zcela v souladu s judikaturou Ústavního soudu (viz strana 81 rozsudku soudu prvního stupně a strana 3 usnesení odvolacího soudu). Ve vztahu k obecně formulované námitce o nenaplnění zákonných znaků přečinu podle § 220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku státní zástupce poukázal na rozhodná skutková zjištění soudů, z nichž jasně vyplynulo, že obviněný V. S. použil v rozporu se společenskou smlouvou o založení P. O., ze dne 13. 9. 1993, ve znění dodatku č. 3 ze dne 23. 3. 1994, jako součást vkladu do P. S., ochranné známky „P.“, a ke škodě P. O., neoprávněně vynaložil finanční prostředky na založení jmenované akciové společnosti. Nastíněné skutkové okolnosti tak jednoznačně svědčí o naplnění všech zákonných znaků přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku. Rozhodnutí soudů obou stupňů proto netrpí žádnými vadami.

9. Pod uplatněný dovolací důvod je možné podle státního zástupce podřadit námitky, jimiž se obviněný domáhal využití ustanovení § 12 odst. 2 a § 31 tr. zákoníku. Ohledně prvního ustanovení, které se týká zásady subsidiarity trestní represe přitom státní zástupce při zohlednění judikatury Nejvyššího soudu neshledal nic natolik výjimečného, co by vylučovalo možnost uplatnění trestní represe vůči dovolateli. Ani sám obviněný v rámci svého mimořádného opravného prostředku neuvedl žádné natolik významné skutečnosti, které by zpochybňovaly závěr o společenské škodlivosti spáchaného činu. Naopak, povaha a rozsah zásahu do zájmu chráněného trestním zákonem, stejně jako další okolnosti svědčí o vysoké míře společenské škodlivosti, vyžadují uplatnění trestní odpovědnosti a trestněprávních důsledků s ní spojených vůči obviněnému. Soudy tudíž nepochybily, pokud při zvážení podmínek uvedených v § 12 odst. 2 tr. zákoníku vyslovily vinu obviněného. Na míru společenské škodlivosti činu pak nemá žádný vliv skutečnost, že se poškozená P. O., se svým nárokem na náhradu škody nepřipojila k trestnímu řízení. Rovněž za neopodstatněnou považuje státní zástupce v pořadí druhou právní výhradu obviněného týkající se případného použití § 31 tr. zákoníku. Obvyklé podnikatelské riziko, kterému je vystaven každý podnikatel a v době spáchání trestného činu mu byl vystaven i obviněný z pozice jednoho z jednatelů P. O., nelze zaměňovat s přípustným rizikem ve smyslu citovaného ustanovení trestního zákoníku, k tomu poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 5 Tdo 1166/2012.

10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství proto navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného V. S. jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu za podmínek podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu, tj. v neveřejném zasedání.
c) Replika obviněného k vyjádření nejvyššího státního zástupce

11. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno k případné replice obhájci obviněného. Tohoto oprávnění využil obviněný osobně, ze své e-mailové adresy odeslal soudu prvního stupně podání, v němž uvedl, že dvacetiletý spor ohledně kladenské ocelárny „P.“, která je v současnosti zcela zlikvidovaná, považuje za „porušování zákona ze strany české justice“. Vyhlášení konkurzu na B. A., a P. K., považuje za organizovaný podvod. Své tvrzení odůvodnil tím, že P. S., byla založena ve prospěch všech zaměstnanců P. K., a B. A., a to na základě pokynu Komerční banky, a. s., a V. K. Dále namítl, že v době jeho vazebního stíhání byly akcie P. S., v hodnotě 7 miliard Kč odeslány tehdejšímu ministru vnitra J. R., avšak na ministerstvu se ztratily. Jmenovaná akciová společnost byla založena všemi zaměstnanci P. K., mezi něž měly být akcie následně rozděleny. Obviněný se ohradil, že P. S., osobně nezakládal, v té době byl totiž na několikaměsíční služební cestě. Zároveň zopakoval, že vzhledem k tomu, že B. A., vlastnila 54 % obchodního podílu „P.“, byla oprávněna P. S., založit.
III. Posouzení důvodnosti dovolání

a) Obecná východiska

12. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.

13. Obviněný své dovolání opřel o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je dán tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
b) K dovolání obviněného V. S.

14. Značná část užité argumentace v dovolání obviněného V. S. však neodpovídá dovolacímu důvodu, jak byl vymezen shora, a nelze ji podřadit ani pod žádný jiný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 nebo 2 tr. řádu, a to při toleranci toho, že obviněný své dovolání nepodal rovněž s odkazem na druhou alternativu ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, ačkoli je směřoval proti usnesení soudu druhého stupně, který projednal jeho odvolání ve veřejném zasedání a zamítl je jako nedůvodné. Dovolání obviněného totiž v této (z jeho pohledu podstatné) části napadá odsuzující rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu, jimž vytýká vady skutkových zjištění a procesní pochybení při hodnocení důkazů a utváření skutkového děje. Vytýkal-li chybnou aplikaci hmotněprávních ustanovení, vázal je ve značné míře na posouzení jiného než soudy nižších stupňů zjištěného skutkového stavu. To se týká především výhrady, podle níž je třeba nazírat na stíhaný skutek jako na jednání in bona fides za podmínek přípustného rizika ve smyslu § 31 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž nebylo natolik společensky škodlivé, aby bylo nutné dovodit trestní odpovědnost, tedy mělo být aplikováno ustanovení podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku a z něj vyplývající princip ultima ratio.

15. Obviněný navíc v dovolání opakoval svou obhajobu z dřívějších stadií trestního řízení. Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu přitom vyplývá, že dovolací soud zpravidla odmítne dovolání jako zjevně neopodstatněné, opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy nižších stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002). Obviněný přitom polemizoval se soudy nižších stupňů a zjevně upřednostňoval vlastní verzi obhajoby před verzí obžaloby podpořenou provedenými důkazy, které soudy nižších stupňů řádně vyhodnotily. Nadto, jak bude zmíněno dále, jsou ve své podstatě námitky obviněného liché, neboť soudy nižších stupňů se objasněním skutkového stavu pečlivě zabývaly, provedly dokazování v potřebném rozsahu (při zohlednění doby, která uplynula od spáchání trestné činnosti a reálných možností provedení důkazů). Všechny důkazy soudy hodnotily podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, obsah jednotlivých důkazních prostředků nijak nedeformovaly, přičemž pokud nevyhověly některým návrhům obhajoby, své rozhodnutí řádně odůvodnily. Nejde o porušení zásady volného hodnocení důkazů, ani zásah do práva na spravedlivý proces obviněného, pokud se soud důvodně přikloní k verzi obžaloby prokazované jednou skupinou důkazů a odmítne přitom verzi obhajoby podpořenou jinou skupinou důkazů, není-li takové hodnocení zjevně nelogické.

16. V trestním řízení závisí totiž pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede, není a nemůže být vázán návrhy stran na provedení konkrétních důkazů, neboť by šlo o zásah do nezávislosti soudů ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky. Obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhů na doplnění dokazování (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný ve svazku č. 4 pod č. 81/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. I. ÚS 32/95, publikovaný ve svazku č. 5 pod č. 40/1995 téže sbírky). Není tedy povinností soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh, ale musí o něm rozhodnout (viz protokol z hlavního líčení na č. l. 6041 a 6187 trestního spisu) a jeho zamítnutí také náležitě v konečném rozhodnutí odůvodnit, jinak by mohlo jít o tzv. opomenutý důkaz. V posuzovaném případě obviněného nevyvstaly pochybnosti o existenci opomenutých důkazů, nakonec takovou situaci ani obhajoba nenamítala. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz jeho strana 81) a usnesení odvolacího soudu (viz strana 3) jednoznačně vyplývají důvody, proč oba soudy neprovedly výslechy svědků R. S. a J. Č., posoudily je jako nadbytečné, s projednávaným skutkem totiž souvisely jen zprostředkovaně, a tudíž by neměly vážnější důkazní přínos pro rozhodnutí ve věci. Právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (ani jiné základní právo) obviněného nebylo tímto postupem soudů dotčeno.

17. Je též potřeba připomenout, že dovolací soud je zásadně vázán skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, která není v rámci řízení o dovolání povolán přezkoumávat. Nejvyšší soud není obecnou třetí instancí, která by byla zaměřena i na přezkum správnosti a úplnosti skutkových zjištění, takto nebylo postavení Nejvyššího soudu v rámci řízení o dovolání zákonodárcem zamýšleno, ostatně Nejvyšší soud ani dokazování v dovolacím řízení zásadně neprovádí (§ 265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů, což samo o sobě ospravedlňuje jejich restriktivní výklad Nejvyšším soudem. Dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu.

18. Bez možnosti přezkumu v této části námitek na podkladě takto formulovaného dovolání může Nejvyšší soud pouze na základě znalosti trestního spisu dodat, že předložené výhrady obviněného proti postupu soudů nižších stupňů nemají žádné opodstatnění. Soudy nižších stupňů zcela důvodně neuvěřily obhajobě obviněného, když z provedeného dokazování vyplynul nezpochybnitelný závěr, že obviněný jako generální ředitel a jeden z jednatelů P. O., na základě dohody s tehdejším druhým jednatelem M. S. záměrně porušil jak ustanovení společenské smlouvy o založení P. O., ze dne 13. 9. 1993, učiněné formou notářského zápisu ze dne 13. 9. 1993, sp. zn. NZ 230/93, N 239/93, ve znění dodatku č. 3 ze dne 23. 3. 1994, které jej neopravňovalo k nakládání s nemovitým i movitým majetkem P. O., v hodnotě přesahující 10 mil. Kč, tak i ustanovení smlouvy o převodu obchodního podílu a o účasti B. A., v P. O., ze dne 25. 2. 1994, tím, že neoprávněně použil nejenom ochranné známky „P.“ jako součást vkladu do obchodní společnosti P. S., ale i hmotný i nehmotný investiční majetek P. O., K. o. P., a H. P. u. o. Vzhledem k tomu, že se do doby rozhodování o vině obviněného, resp. zahájení trestního stíhání v této věci, dochovaly pouze fragmenty účetní dokumentace obchodních společností P., nebylo možné dospět k závěru, v jaké výši byla těmto obchodním společnostem v důsledku promyšleného jednání obviněného způsobena škoda, navíc, pokud jim P. S., coby pronajímatel ode dne 1. 10. 1996 vložený majetek nazpět pronajala. V přímém důsledku posuzovaného jednání pak došlo ke způsobení značné škody (srov. § 138 odst. 1 tr. zákoníku) na majetku P. O., a to ve výši nejméně 592 500 Kč (náklady na pořízení notářského zápisu a vypracování znaleckých posudků).

19. Z hlediska posuzování viny obviněného je třeba ve shodě s názorem odvolacího soudu konstatovat, že ta část argumentace obviněného, prostřednictvím které se snažil poukazovat (již od samého počátku zahájení trestního stíhání!) na způsob a průběh privatizace kladenských oceláren P., nestandardnost smluvních ujednání, postup zainteresovaných hospodářských subjektů, bankovních ústavů a státních orgánů, jež mu měly ztěžovat výkon majetkových práv, je z hlediska vytýkaného skutku irelevantní, neboť i v tomto směru se jedná o ryzí polemiku s učiněnými skutkovými zjištěnými soudů, míjející se s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

20. Bylo rovněž jednoznačně prokázáno, že jednání obviněného V. S. dlouhodobě směřovalo k založení P. S., a této transakci předcházela dohoda s M. S. (existence dohody je zřejmá nejenom ze způsobu jednání obviněného a jeho syna, ale též i ze samotného tvrzení dovolatele v mimořádném opravném prostředku, podle něhož „…bylo zájmem jednatelů, M. a V. S., aby všichni zodpovědní pracovníci byli zároveň i spoluvlastníky podniku, ve kterém pracovali.“. Oba ve shodě usilovali o to, aby valná hromada P. O., schválila rozšíření oprávnění k majetkovým dispozicím jednatelů této obchodní společnosti. Je přitom lhostejno, že listiny vztahující se k založení P. S., podepsal svým jménem M. S., nikoli tedy osobně obviněný jako druhý z jednatelů, který však o konání svého syna jednoznačně věděl a jejich záměr byl společný (srov. strana 82 rozsudku soudu prvního stupně, strana 4 usnesení odvolacího soudu). Vůbec žádnou roli tak nemůže mít tvrzení obviněného, že v době konkrétního založení jmenované akciové společnosti byl na několikaměsíční zahraniční cestě, a nemohl to být tudíž on, z jehož vůle se tak stalo. Právě předchozí společný cíl obou jednatelů (původně spoluobviněných) směřoval k přeměně majetkových vztahů obchodní společnosti P. O., což z výsledků dokazování zřetelně vyplynulo.

21. Soudy ve věci rozhodující dospěly ke správnému závěru i v tom, že ke změně týkající se hospodaření s majetkem P. O., fakticky vůbec nedošlo, ačkoli o to obviněný V. S. se synem prokazatelně usilovali. Muselo by totiž dojít ke změně samotné společenské smlouvy, k níž bylo v souladu s ustanovením § 141 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“) zapotřebí souhlasu všech společníků a pořízení notářského zápisu. Změny navrhované obviněným V. S. a jeho synem M. S., tj. jednateli B. A., však nebyly valnou hromadou přijaty, jak potvrdil i svědek M. H. za společníka H. K., v likvidaci (svědek byl bývalým místopředsedou představenstva H. K., i jeho likvidátorem; srov. strana 77 rozsudku soudu prvního stupně). Svědek mj. poukázal na bod 7. pozvánky na valnou hromadu podepsanou jak obviněným, tak i M. S., z čehož jasně vyplývá, že oba věděli o zařazení změny společenské smlouvy P. O., do programu valné hromady. Pokud tedy obviněný následně majetek obchodních společností P. neoprávněně vložil do zřizované P. S., jednal v rozporu se svojí zákonnou povinností jednatele společnosti s ručením omezeným (§ 135 odst. 2 obch. zák.), tj. pečovat řádně o spravovaný majetek obchodní společnosti P. O. Obchodní společnosti P., tj. P. O., K. o. P., a H. P. u. o., byly tímto jeho promyšleným krokem fakticky zbaveny své produkční základny, byly donuceny si následně příslušná zařízení za nemalé částky pronajímat. Navíc, jak vyplynulo z provedeného dokazování, těmto obchodním společnostem se nedostalo ani žádné ekvivalentní protihodnoty za majetek, který se stal součástí vkladu citované akciové společnosti. Pro vinu obviněného je rozhodné, že nebyl oprávněn majetek poškozené P. O., do P. S., převést, stejně tak bylo v rozporu s jeho oprávněním (resp. s jeho povinnostmi), aby jako součást vkladu do této akciové společnosti vložil práva k ochranným známkám „P.“, čehož docílil porušením ustanovení v pořadí druhého zmíněného kontraktu, smlouvy o převodu obchodního podílu a o účasti společnosti B. A., v P. O., ze dne 25. 2. 1994, ačkoli se podpisem této smlouvy B. A., zavázala respektovat výlučné právo P. O., K. o. P., a H. P. u. o., týkající se ochranné známky „P.“.
c) K námitkám podřaditelným pod uplatněný dovolací důvod

22. Námitku, podle které byla na straně obviněného dána okolnost vylučující protiprávnost činu, protože jednal pod vlivem přípustného rizika podle § 31 odst. 1 tr. zákoníku, lze pod zvolený dovolací důvod podřadit jen s jistou mírou tolerance. Obviněný se domáhal použití ustanovení hmotného práva argumenty výlučně skutkovými. Tvrdil, že v rámci posuzovaného jednání byl motivován snahou o zachování provozu ocelárny s dlouholetou tradicí za současného zachování mnoha tisíců pracovních míst pro její zaměstnance, k čemuž se z titulu zastávané funkce jednatele a generálního ředitele P. O., cítil být povinen. Uvedená myšlenka tvoří páteř jeho obhajoby od počátku trestního stíhání, nicméně byla vyvrácena provedenými důkazy, jak již bylo naznačeno. Obviněný se tak ocitl mimo rámec skutkových zjištění, na jejichž podkladě soudy dovodily u obviněného trestní odpovědnost za přečin podle § 220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku.

23. Nejvyšší soud proto jen stručně připomene stávající právní úpravu přípustného rizika a její výklad. Podle § 31 odst. 1 tr. zákoníku trestný čin nespáchá, kdo v souladu s dosaženým stavem poznání a informacemi, které měl v době svého rozhodování o dalším postupu, vykonává v rámci svého zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce společensky prospěšnou činnost, kterou ohrozí nebo poruší zájem chráněný trestním zákonem, nelze-li společensky prospěšného výsledku dosáhnout jinak.

24. Především je třeba upozornit na to, že v době spáchání posuzovaného skutku obviněný V. S. (zastávající pozici jednoho z jednatelů obchodní společnosti P. O.), nesplňoval podmínky pro to, aby u něj bylo možné shledat „přípustné riziko“, neboť nevykonával takovou společensky prospěšnou činnost, která je spojena s rizikem určitého charakteru, jež nelze vyloučit pro dosažení konkrétního společensky žádoucího cíle. Na jednotlivé kroky, které ve shodě se svým synem M. S. obviněný činil, rozhodně nelze nazírat jako na společensky prospěšné, tedy ekonomicky odůvodněné, jak dokládá i samotný vývoj celé kauzy „P.“, při níž přišlo o svoji práci nejenom několik tisíc zaměstnanců, ale současně zanikl podnik, jehož historie se datuje až do roku 1889 a byla v něm soustředěna takřka veškerá ocelářská výroba v XY a okolí. Jediným subjektem majícím prospěch z osudu ocelárny P. byl tedy obviněný, resp. jeho syn M. S. (příp. L. P.), kteří na úkor celospolečenského zájmu prosazovali výlučně zájmy vlastní. Nejvyšší soud k tomu navíc ve shodě s názorem státního zástupce zdůrazňuje, že obvyklé podnikatelské riziko [znamenající určitý stav nejistoty podnikatele ohledně toho, jestli dosáhne jím sledovaného výsledku podnikatelské činnosti, zejména v podobě zisku; viz § 224 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku], jemuž je v konkurenčním tržním prostředí vystaven každý podnikatel, nelze ztotožňovat s přípustným rizikem jako okolností vylučující protiprávnost podle § 31 odst. 1 tr. zákoníku.

25. Stejně je třeba nahlížet i na další argumentaci obviněného, podle níž všechna právní i obchodní jednání prováděl v dobré víře (in bona fides) a v zájmu všech zaměstnanců. Dobrou víru lze charakterizovat jako stav, kdy jednající neví a s ohledem na okolnosti a svou situaci není povinen vědět o právních vadách svého jednání (srov. HURDÍK, Jan. Dobrá víra, Právník č. 5, 2007, s. 565 a násl.). Do určité míry lze přiznat, že tehdejší podnikatelské prostředí nebylo dostatečně přehledné díky nezkušenosti s fungováním tržního hospodářství nejen samotných podnikatelů, ale též orgánů státní správy ovlivňovaných do značné míry rozhodováním politických představitelů státu. Nebyl dosud institucionalizován dozor nad kapitálovým trhem, zodpovědné osoby a instituce tak neměly nutný přehled o majetkových transakcích, čehož mohlo být právě využíváno (či zneužíváno) při dispozicích s majetkem k obohacování fyzických či právnických osob. Zejména však chyběla nutná legislativní pravidla, jež by určovala právní mantinely potřebné k rozvoji trhu a daly prostor transparentnímu nakládání vlastníků či správců s majetkem. Nicméně je zcela zřejmé, že již při účinnosti tehdy platných právních norem bylo nutné nahlížet na skutek, jak je popsán v tzv. skutkové větě, dále doplněn a rozveden v odůvodnění rozsudku a usnesení soudu druhého stupně, jako na protiprávní čin, jímž došlo ke způsobení škody na cizím majetku, o který měl obviněný povinnost péče řádného hospodáře, čímž došlo k naplnění znaků skutkové podstaty přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku.

26. Dovolatel rovněž poukázal na nerespektování zásady subsidiarity trestní represe zakotvené v ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku soudy obou stupňů, neboť podle jeho názoru „nedošlo k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, pro který byl odsouzen“. Ani v tomto směru obviněnému však nemohl dát Nejvyšší soud za pravdu. Navíc nekonkretizoval, který z obligatorních formálních znaků přečinu podle § 220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku podle jeho mínění chybí. Použití zásady subsidiarity trestní represe totiž přichází v úvahu pouze tehdy, pokud došlo k naplnění všech obligatorních znaků některé ze skutkových podstat trestného činu uvedeného ve zvláštní části trestního zákoníku. Nikoli tedy, jak se obhajoba mylně domnívá, (až) v případě, pokud chyběl, byť jen některý z formálních znaků skutkové podstaty přečinu, jímž byl obviněný uznán vinným, případně mu byl uložen trest. V projednávané věci bylo na základě provedeného dokazování spolehlivě prokázáno, že obviněný V. S. skutkem popsaným ve výrokové části odsuzujícího rozsudku naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu právně kvalifikovaného jako přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. Jak bylo rovněž vysvětleno, v dané věci nenastaly okolnosti vylučující protiprávnost činu v podobě přípustného rizika podle § 31 odst. 1 tr. zákoníku, a proto bylo v posuzované věci soudy zcela správně aplikováno též ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku a z něj vyplývající princip ultima ratio. Formální pojetí trestného činu a výklad této zásady při posuzování trestní odpovědnosti pachatelů Nejvyšší soud shrnul ve svém stanovisku trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikovaném pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. Zásadně tak platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je v případech méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Podle stanoviska není společenská škodlivost zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na tuto zásadu není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.

27. O takovou situaci se však u obviněného nejednalo, zjištěné protiprávní jednání nevykazuje výjimečně nízký stupeň společenské škodlivosti, svým charakterem výrazně převyšuje i běžně se vyskytující případy tohoto typu (viz strany 4 až 6 usnesení odvolacího soudu). Jak bylo v úvodu tohoto usnesení sděleno, došlo k zastavení trestního stíhání obviněného v důsledku rozhodnutí prezidenta republiky č. 1/2013 Sb., o amnestii ze dne 1. 1. 2013. Obviněný využil svého práva a požádal podle § 11 odst. 4 tr. řádu o pokračování trestního stíhání, tudíž soudy nemohly s ohledem na dikci § 227 tr. řádu uložit obviněnému trest. Použití trestní represe za stíhaný skutek se tak mohlo projevit jen vyslovením viny obviněného V. S. za přečin podle § 220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, což bylo při zohlednění vysoké společenské škodlivosti jeho jednání (ačkoli sám toto popírá) nutné proto, aby vůči němu byla alespoň v určité míře reflektována nutnost uplatnění prostředků trestního práva. Postup soudů obou stupňů v posuzované věci lze proto považovat za zcela legitimní a odpovídající též výkladu zásady subsidiarity trestní represe, jak byla formulována v citovaném stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu.

28. Domáhal-li se obviněný, aby na jeho jednání, jímž byl uznán vinným, bylo nahlíženo ve světle skutků, pro které byl zproštěn obžaloby, Nejvyšší soud na tomto místě pouze pro úplnost dodává, že soud prvního stupně byl nucen dovolatele podle § 226 písm. b) tr. řádu zprostit obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze pro skutky kvalifikované jako dva přečiny porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku a zločin zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2, 4 tr. zákoníku, a to zejména vzhledem k neexistenci kompletní účetní dokumentace obchodních společností P. Soudy tak neměly k dispozici dostatečné množství usvědčujících důkazů, nebylo možné v tomto směru dospět k nezpochybnitelnému závěru o vině obviněného V. S. v rozsahu těchto žalovaných skutků, a proto jej soud při zohlednění zásady presumpce nevinny a z ní vyplývajícího pravidla in dubio pro reo (srov. 85 a násl. rozsudku Krajského soudu v Praze), obžaloby zprostil. Odlišně tomu bylo v případě jediného skutku kvalifikovaného jako přečin podle § 220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, ve vztahu k němuž byly opatřeny důkazy v rozsahu nezbytném pro vyslovení viny, možno dodat, že zjevně v nejmenším možném rozsahu.
IV. Závěrečné shrnutí

29. Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný V. S. podal proti usnesení Vrchního soudu v Praze dovolání, které sice částečně vycházelo z obecně formulovaných námitek, jež mohou odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale nebyly shledány důvodnými. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž by bylo třeba opatřovat další vyjádření obviněného či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu. Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout v neveřejném zasedání, proto tak učinil.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 28. 11. 2018


JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu