Rozhodnutí NS

22 Cdo 4305/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/29/2019
Spisová značka:22 Cdo 4305/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.4305.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Vlastnictví
Dotčené předpisy:§ 80 o. s. ř.
§ 6 odst. 1 písm. p) předpisu č. 229/1991Sb.
§ 126 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
22 Cdo 4305/2018-429


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce J. P., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Alanem Vitoušem, advokátem se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 406/23, proti žalované České republice – České správě sociálního zabezpečení, IČO 00006963, se sídlem v Praze 5, Křížová 1292/25, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované Společenství vlastníků objektu k bydlení v ul. K Zahrádkám č. p. 1010, IČO 26477726, se sídlem v Praze 5, K Zahrádkám 1010, zastoupenému Mgr. Štěpánem Poulíkem, advokátem se sídlem v Praze 10, Říčanská 1984, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 195/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2018, č. j. 13 Co 354/2017-395, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 4. 5. 2017, č. j. 7 C 195/2014-318, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, to vše zapsáno na LV č. XY pro k. ú. XY, obec XY, u Katastrálního úřadu XY, Katastrálního pracoviště XY (výrok I.). Zamítl také vzájemnou žalobu, kterou žalovaná požadovala určit, že je výlučným vlastníkem těchto pozemků (výrok II.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III. a IV.).

Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce, žalované i vedlejšího účastníka rozsudkem ze dne 28. 3. 2018, č. j. 13 Co 354/2017-395, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil, ve výrocích II., III., a IV. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odvolací soud vyšel ze zjištění, že pozemky parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, to vše k. ú. XY, které původně tvořily část pozemku PK č. XY, stát fakticky převzal do držby v rozhodném období ve smyslu restitučních předpisů (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990), a žalobce ztratil možnost je užívat (pozemky byly zastavěny panelovými domy, komunikacemi, resp. slouží jako přilehlé plochy k těmto stavbám). Žalobce byl proto osobou oprávněnou ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, a měl se domáhat vydání těchto pozemků v restitučním řízení, resp. vyplacení peněžité náhrady. Této možnosti využil, avšak se svým nárokem v restitučním řízení neuspěl. Proto se již nadále nemůže domáhat svého vlastnického práva obecnou určovací žalobou, byť ve sporu vyvolaném duplicitním zápisem v katastru nemovitostí.

Proti rozsudku odvolacího soudu, a to do výroku I., podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a v němž namítá nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že napadené rozhodnutí je založeno na otázce hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to zda žalobce mohl pozbýt vlastnické právo k pozemkům, pokud mu tyto pozemky nebyly odňaty ze strany státu, žalobce k nim vlastnické právo nepozbyl na základě rozhodnutí příslušných orgánů státu, ani je nepřevedl na třetí osobu, přičemž stát uplatnil vlastnické právo, aniž by byly prokázány skutečnosti svědčící tomu, že v minulosti vlastnictví nabyl, ať už na základě rozhodnutí soudu či dvoustranného právního úkonu. Namítá, že restituční řízení (správní i soudní) se netýkalo předmětných pozemků, ale jiných pozemků v k. ú. XY, které dříve vlastnil. Žalobce tak nemohl pozbýt vlastnické právo k předmětným pozemkům marným uplatněným restitučního nároku. Vlastnické právo žalobce, resp. jeho právních předchůdců, k těmto pozemkům nezaniklo a nadále trvá. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku I. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu. Namítá, že žalobcem nastolená otázka hmotného práva již byla dovolacím soudem vyřešena, kupříkladu v rozsudku ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001. V tomto rozhodnutí dovolací soud vyložil, že „oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodném období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 bez právního důvodu, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů (zejména podle § 126 odst. 1 obč. zák.), a to ani formou určení vlastnického práva podle § 80 písm. c) o. s. ř.“ Převzetím věci státem bez právního důvodu se rozumí převzetí držby věci, a to i držby neoprávněné. V těchto případech zaniklo právo původního vlastníka v okamžiku, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí restitučního nároku, případně od okamžiku, kdy marně uplynula lhůta k uplatnění restitučního nároku. V posuzované věci přezval stát nemovitosti bez právního důvodu a neuplatnil-li žalobce úspěšně restituční nárok, jeho vlastnické právo zaniklo. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl.

Vedlejší účastník na straně žalované v prvé řadě uvádí, že žalobcem formulovaná otázka, tedy zda se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu mohl v minulosti pozbýt vlastnické právo k předmětným pozemkům, má skutkovou povahu, a proto přípustnost dovolání založit nemůže. Ve věci samé argumentuje obdobně jako žalovaná. K tomu dále poznamenává, že již před uplynutím lhůty k vydání věcí podle restitučních předpisů musela výstavba uskutečněná na předmětných pozemcích vyvolat u žalobce důvodné pochybnosti o jeho „vlastnickém právu“ k těmto pozemkům, a proto k nim měl uplatnit právo podle restitučních předpisů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 4560/2011). Bylo-li uplatněno marně, vlastnické právo žalobce tímto zaniklo. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl.

Jelikož odvolací soud vydal rozhodnutí po 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Podle § 80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

Podle § 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., o půdě (dále jen „zákon o půdě“), oprávněným osobám budou vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v důsledku převzetí nemovitostí bez právního důvodu.

V rozhodovací praxi dovolacího soudu se prosadil a ustálil právní závěr, podle něhož mohla-li osoba, jejíž nemovitosti převzal stát v rozhodné době (§ 4 odst. 1 zákona o půdě) bez právního důvodu, žádat o vydání těchto nemovitostí podle § 6 odst. 1 písm. p) uvedeného zákona, nemůže se úspěšně domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů (srov. např. § 126 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013), a to ani formou určení vlastnického práva podle § 80 o. s. ř. (srov. např. rozsudek velkého senátu obchodního a občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, toto a další níže uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na webových stránkách dovolacího soudu – www.nsoud.cz, či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, publikované pod č. 477/2005 Sb.). Uvedená pravidla se přitom uplatní na veškeré věci, jejichž držby se stát ujal prostřednictvím svých orgánů nebo podniků, příp. jiných osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 25/2006). Převzetím věci státem bez právního důvodu ve smyslu restitučních předpisů se totiž rozumí převzetí držby, a to i držby neoprávněné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. 22 Cdo 18/2006, uveřejněný pod č. 62/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Vlastnické právo původního vlastníka věci, resp. jeho právních nástupců, zaniklo k okamžiku, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí restitučního nároku, případně od okamžiku, kdy marně uplynula lhůta k uplatnění restitučního nároku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001).

Pokud však nemovitosti přešly v rozhodném období na stát bez právního důvodu a přitom byly v době, v níž bylo možno uplatnit restituční nárok na jejich vydání, evidovány v katastru nemovitostí jako vlastnictví fyzických osob, které též nemovitosti užívaly, vlastnické právo těchto osob marným uplynutím lhůty k uplatnění nároku na vydání věci podle restitučních předpisů nezaniklo; v takovém případě mají vlastníci právo na ochranu podle obecných právních předpisů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2700/2010). Za určitých skutkových okolností, zejména když účastník neměl k uplatnění práva podle restitučního předpisu žádný rozumný důvod, neboť jeho vlastnické právo nebylo v rozhodné době nikým zpochybňováno, totiž nelze mít za to, že by se postupem podle obecných předpisů snažil obcházet restituční předpisy, pročež nelze jeho soudní ochranu cestou obecných předpisů vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 4560/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2609/2010; z judikatury Ústavního soudu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 709/09, ze dne 16. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 3206/10, nebo ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. IV. ÚS 42/09).

V projednávané věci se stát v rozhodném období chopil držby předmětných pozemků bez právního důvodu, když na nich zřídil stavby panelových domů, přilehlých komunikací a zbylé části pozemků tvoří s těmito stavbami funkční celek. Vlastnické právo státu bylo rovněž zapsáno v této době do evidence nemovitostí, a to na základě označení pozemků v příslušné hospodářské smlouvě. Ministerstvo zemědělství – Pozemkový úřad rozhodnutím ze dne 15. 9. 2003, č. j. PÚ 7300/92, stanovilo, že žalobci nebudou pozemky vydány v rámci restitučních řízení (nutno poznamenat, že žalobu proti tomuto rozhodnutí Obvodního soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 21. 6. 2004, č. j. 18 C 559/2003-20, odmítl, jelikož byla podána opožděně). Žalobci tedy zaniklo vlastnické právo k pozemkům marným uplatněním restitučního nároku a není oprávněn se domáhat určení vlastnického práva na základě určovací žaloby.

Nad rámec shora uvedeného dovolací soud jen pro úplnost poznamenává, že i pokud by bylo (hypoteticky) správné tvrzení žalobce, že pozemky nebyly předmětem restitučního řízení vedeného u Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu (žalobce tvrdí, že je neuplatnil, protože byl zapsán jako výlučný vlastník těchto pozemků), stejně by se nemohl domáhat určení vlastnického práva k těmto pozemkům podle § 80 o. s. ř. V takovém případě by bylo nutné zohlednit, že dovolatel pozemky v době, ve které měl uplatnit restituční nárok, fakticky neužíval, přičemž jejich stav (zastavění panelovými domy či komunikacemi) v něm již v době před uplynutím lhůty k vydání věci podle restitučních předpisů musel vyvolávat důvodné pochybnosti o správnosti jemu svědčící evidence vlastnických práv k pozemku v katastru nemovitostí. Proto by se žalobce z důvodu marného uplynutí lhůty k uplatnění nároku na vydání věci podle restitučních předpisů již nemohl ani v tomto případě domáhat svého vlastnického práva podle obecných předpisů, a to ani určovací žalobou ve sporu vyvolaném duplicitním zápisem vlastnického práva do katastru nemovitostí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2150/2016).

Je nutné především upozornit, že žalobce v dovolání především rozporuje skutková zjištění odvolacího soudu a namítá, že odvolací soud činí závěry, které nemají oporu v provedených důkazech (kupř. zjištění týkající se převzetí věci ze strany státu bez právního důvodu či nesouhlasí s hodnocením jednotlivých listinných důkazů).

Dovolatel ovšem v souvislosti s provedeným dokazováním pouze polemizuje s procesním postupem odvolacího soudu, aniž řádně formuluje (v souvislosti s provedeným dokazováním) otázku procesního práva, na níž by bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno.

Pouhá polemika se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, aniž by dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., rovněž nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. (srov. odst. 24 – 27 nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, dostupného na nalus.usoud.cz). V takovém případě je ovšem dovolací soud skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vázán a není oprávněn je v rámci dovolacího řízení přezkoumávat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, a nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16).

Z uvedeného se podává, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání tak není podle § 237 o. s. ř. přípustné, a proto jej Nejvyšší soud podle § 241a odst. 1 o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí o věci.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 4. 2019


Mgr. David Havlík
předseda senátu