Rozhodnutí NS

7 Tdo 618/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:05/29/2019
Spisová značka:7 Tdo 618/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.618.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dovolací důvody
Zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby
Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
§ 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
7 Tdo 618/2019-1691


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl dne 29. 5. 2019 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného P. M., nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 1. 2019, sp. zn. 3 To 78/2018, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře pod sp. zn. 9 T 15/2017, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. M. odmítá.

Odůvodnění:


Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 16. 3. 2018, č. j. 9 T 15/2017-1515, byl obviněný P. M. uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016, a za tento a sbíhající se zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 8. 2016, č. j. 9 T 7/2016-1615, byl odsouzen podle § 240 odst. 3, § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody na pět let a devět měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, za současného zrušení výroku o trestu v uvedené sbíhající se trestní věci. Podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen peněžitý trest v celkové výši 560 000 Kč, a pro případ, že by jej nevykonal, byl mu podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody na jeden rok a devět měsíců. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikatelské činnosti podle zák. č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, a v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu právnických osob na osm let. Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu J. V.

Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedeného zločinu v podstatě tím, že s cílem získat neoprávněný majetkový prospěch na úkor ČR, v podobě nepřiznání vzniklé daňové povinnosti a nezaplacení daně v souladu s § 21 odst. 1 a § 108 odst. 1 písm. a) zák. č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále také zákon o DPH), znalý daňových předpisů, jako jediný statutární orgán provozující ekonomickou činnost s obchodními společnostmi Plast Recykling services, a. s., a Plast Recykling company, s. r. o., dovážející do ČR z členských států EU, převážně z Polské republiky, plastový granulát, seznámen se systémem osvobození od daně z přidané hodnoty (dále jen DPH) z těchto dovozů, se záměrem tohoto systému zneužít a vyhnout se tak daňovým povinnostem spojeným s dovozem tohoto granulátu do ČR, prostřednictvím tzv. ztraceného obchodníka představujícího daňový subjekt pro správce daně nekontaktního a nepodávajícího přiznání k DPH, jehož vytvořil za pomoci J. V., kterého získal pro zakoupení společnosti A. G., jíž za tím účelem sám vyhledal proto, aby sám ve statutárních orgánech společnosti nefiguroval a nebyl odpovědný za plnění daňových povinností a jíž J. V. k pokynu obviněného P. M. dne 13. 1. 2015 v XY zakoupil a v době od 14. 1. 2015 do 30. 6. 2016 se stal jediným jejím statutárním orgánem, podle požadavků obviněného P. M. založil společnosti A. G., bankovní účty s vědomím, že ve skutečnosti sám nebude se společností vyvíjet podnikatelskou činnost. Obviněnému P. M. předal přístupová hesla k internetovému bankovnictví, následně se o chod společnosti zajímal pouze sporadicky, přičemž obviněný P. M. v době 12. 5. 2015 do 30. 6. 2015 uskutečnil za daňový subjekt A. G., nákup plastového granulátu od polského dodavatele AMBERTECH SP. ZO.O., a jeho dodání do ČR společnosti A. G. Nakoupený plastový granulát následně přeprodal obchodním společnostem Plast Recykling services, a. s., a Plast Recykling company, s. r. o., za tato realizovaná zdanitelná plnění obdržel úhradu na bankovní účty společnosti A. G., které v rozporu s § 96 zákona o DPH správci daně zatajil, nepodal ani jinak nezajistil u správce daně podání přiznání k DPH za zdaňovací období měsíců květen 2015 a červen 2015 a neměl to ani v úmyslu, neboť tak jednal za tzv. ztraceného obchodníka s cílem, aby z takto uskutečněných zdanitelných plnění společností A. G., nebyla přiznána a uhrazena DPH. Ani J. V. žádné povinnosti vyplývající z postavení jednatele A. G., úmyslně neplnil. Takto konkrétně obviněný P. M. uskutečnil zdanitelná plnění za prodej plastového granulátu za měsíc květen 2015 v celkové výši 16 896 933 Kč, kdy tímto jednáním byla záměrně zkrácena DPH za měsíc květen 2015 o částku ve výši nejméně 2 932 526 Kč, a za měsíc červen 2015 uskutečnil zdanitelná plnění v celkové výši 22 831 103 Kč, kdy tímto jednáním byla záměrně zkrácena DPH za měsíc červen 2015 o částku ve výši nejméně 3 962 423 Kč, čímž ČR zastoupené Finančním úřadem pro Jihočeský kraj, Územní pracoviště v Táboře, vznikla škoda 6 894 949 Kč.

Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 28. 1. 2019, č. j. 3 To 78/2018-1569, podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Namítl, že se soudy logicky nevypořádaly s provedenými a obhajobou navrženými důkazy, skutková zjištění nevyplývají z obsahu provedeného dokazování a byla nesprávně posouzena. Skutková zjištění soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Vina musí být bez rozumných pochybností prokázána a v projednávané věci byla porušena zásada in dubio pro reo a ke vzniku tzv. opomenutých důkazů. Následně shrnul provedené dokazování a vyjádřil se ke způsobu, jak soud hodnotil důkazy. Neexistuje jediný přímý důkaz o tom, že by se podílel na podnikání společnosti A. G. Vytkl soudu prvního stupně, že dezinterpretoval jeho výpověď v jeho neprospěch a odvolací soud k tomuto nepřihlédl. Kromě toho navrhl, aby mu byl odložen výkon trestu odnětí svobody, neboť pro tento odklad jsou dány zvlášť důležité důvody, zejména možné dopady na jeho rodinu. Rozvedl své rodinné vazby a materiální závislost rodiny na jeho příjmu a dále uvedl výčet životních nákladů rodiny.

Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného vyjádřil a připomněl, že na základě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů. Výhrady obviněného nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů. Podíl obviněného na podnikání společnosti A. G., byl prokázán a způsob páchání trestné činnosti byl identický jako v jeho předchozí trestní věci, kdy byl odsouzen pro tentýž trestný čin. Pokud se obviněný domáhal existence tzv. opomenutých důkazů, pak v této věci se nejednalo o důkazy, které by nebyly provedeny nebo by nebyly hodnoceny způsobem stanoveným zákonem a nebylo zjištěno, že by se soudy nezabývaly obhajobou navrženými konkrétními důkazy nebo že by jejich provedení bylo soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnuto či zcela opomenuto. Důkazy, o které se rozhodnutí soudů opírá, tvoří logicky uzavřený celek a jejich odůvodnění nenesou znaky zřejmé libovůle. Námitky obviněného lze označit jako ryze skutkové, které nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů a přezkum skutkových zjištění ze strany dovolacího soudu nelze vyvolat ani poukazem na tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, resp. námitkou opomenutých důkazů, neboť rozhodnutí soudů jsou řádně odůvodněna a byla konstruována v procesu, který nese všechny prvky spravedlivého procesu.

Závěrem státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. Dále Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotněprávní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotněprávní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Námitky obviněného směřují výhradně proti skutkovým zjištěním, rozsahu dokazování a hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Obviněný se snaží nastínit vlastní verzi skutkového děje, který by vyzníval v jeho prospěch a zároveň zpochybňuje skutková zjištění vyplývající z provedeného dokazování. Takto koncipované námitky jsou však námitkami skutkovými a jako takové se s obsahem uplatněného dovolacího důvodu zcela míjí a nelze je podřadit ani pod jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř.

Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). O takovouto situaci se v posuzované věci však nejedná, přestože to obviněný namítl. Nejvyšší soud mezi skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a provedenými důkazy neshledal žádný rozpor, natož extrémní. Soudy si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Všechny důkazy soudy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěly ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům dokazování. Úvahy, kterými se soudy řídily, přitom v odůvodnění svých rozhodnutí velmi podrobně rozvedly. Obhajoba obviněného byla vyvrácena výpovědí J. V., výpisy z účtů a záznamy o bankovních operacích, záznamy o přístupu k bankovním účtům společností, a dále částečně i výpověďmi svědků R. K., R. C., Z. J. a L. B. stran přístupu k internetu v provozovně. Soud prvního stupně přitom rádně odůvodnil, z jakých důkazů vycházel a z jakého důvodu považuje výpověď J. V. za věrohodnější. Závěrům soudů obou stupňů tak nelze ničeho vytknout a Nejvyšší soud se s nimi plně ztotožnil. Protože Nejvyšší soud ve věci neshledal ani jiné porušení práva na spravedlivý proces, není zde důvodu k zásahu do skutkových zjištění a Nejvyšší soud vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudem prvního stupně a jak jej akceptoval i soud druhého stupně. Obiter dictum je namístě poznamenat, že námitka extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním sama o sobě není námitkou, která by byla podřaditelná pod některý z dovolacích důvodů, nýbrž může toliko opodstatnit zásah do soudy zjištěného skutkového stavu.

Ve světle výše uvedeného pak nemohla zvolený dovolací důvod, ani jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř., naplnit námitka obviněného stran porušení zásady in dubio pro reo, neboť rovněž směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tudíž zjevné, že tato zásada má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako taková není způsobilá naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádný jiný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016).

Ani námitka obviněného stran opomenutých důkazů není pod žádný z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř. podřaditelná. S ohledem na ústavněprávní rovinu této námitky však Nejvyšší soud doplňuje, že podle ustálené judikatury soudy nejsou povinny vyhovět všem návrhům obhajoby na provedení důkazů, jestliže: 1. tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, 2. důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí, 3. důkaz je nadbytečný, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Je namístě konstatovat, že v tomto případě soudy řádně zdůvodnily, proč považovaly další dokazování za nadbytečné, příp. proč by navrhnuté důkazy nedisponovaly dostatečnou vypovídací potencí (viz str. 14 odst. 41 rozsudku soudu prvního stupně a str. 7 odst. 13 usnesení odvolacího soudu), a nemohlo se proto jednat o případ tzv. opomenutých důkazů.

Přestože obviněný ve svém dovolání výslovně označil pouze dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v textu citoval rovněž znění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., a lze tedy uzavřít, že v dovolání uplatnil i tento dovolací důvod. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jelikož námitky obviněného nenaplnily dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemohly naplnit ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Pokud jde o žádost obviněného o odložení výkonu trestu odnětí svobody, o tomto návrhu Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť z ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. vyplývá, že návrh na takový postup může Nejvyššímu soudu podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který tak přitom neučinil a Nejvyšší soud sám neshledal podle § 265o odst. l tr. ř. důvody pro odložení výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 5. 2019

    JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
    předseda senátu