Rozhodnutí NS

23 Cdo 3272/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/02/2018
Spisová značka:23 Cdo 3272/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.3272.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
23 Cdo 3272/2018-209


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně VAPES CE s. r. o. se sídlem v Horní Suché, Stonavská 51/6, IČO 25888595, zastoupené JUDr. Tomášem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, proti žalované Vězeňské službě České republiky, se sídlem v Praze 4, Soudní 1672/1a, IČO 00212423, za kterou jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO 69797111, o zaplacení částky 3 100 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 282/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. února 2018, č. j. 51 Co 1/2018-159, t a k t o :


I. Dovolání žalované se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 25 410 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce JUDr. Tomáše Běliny, advokáta se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4.

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í :
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.)

Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18. září 2017, č. j. 28 C 282/2016-124, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 2 680 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), dále žalobu co do částky 420 000 Kč zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).

K odvolání žalobkyně i žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. února 2018, č. j. 51 Co 1/2018-159, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé (výrok I), dále změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 420 000 Kč s příslušenstvím (výrok II), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost spatřovala podle § 237 o. s. ř. v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena, a to konkrétně otázky vlivu provádění díla zhotovitelem v rozporu s předanou projektovou dokumentací, poté, co objednatel řádně zajistil vydání stavebního povolení, přičemž způsob provádění díla zhotovitelem vedl k vydání výzvy stavebního úřadu k bezodkladnému zastavení prací podle § 134 odst. 4 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů. Podle dovolatelky Nejvyšší soud se již ve své judikatuře částečně vyjádřil k otázce vlivu obstarání stavebního povolení pro provádění díla, ovšem jí formulovanou otázku dosud neřešil. Dovolatelka namítala nesprávné právní posouzení této otázky odvolacím soudem a uvedla, že provádění díla zhotovitelem, které neodpovídá projektové dokumentaci a které vyvolá veřejnoprávní zásah v podobě výzvy stavebního úřadu k bezodkladnému zastavení prací, nemůže být hodnocen k tíži objednatele. Dovolatelka dále namítala, že soudy obou stupňů se touto otázkou ani řádně nezabývaly, a odvolací soud její námitku hodnotil jako nepřípustnou skutkovou novotu. Z tohoto důvodu přezkumná činnost odvolacího soudu vykazuje dle názoru dovolatelky zcela zásadní vady. Na základě toho odvolací soud dle dovolatelky dospěl k nesprávnému závěru, že žalovaná nemá nárok na zaplacení smluvní pokuty za prodlení se zhotovením díla ze strany žalobkyně, a proto zde není žádná započitatelná pohledávka vůči pohledávce žalobkyně na zaplacení ceny díla. Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolatelka rovněž navrhla, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku, přestože již částku přiznanou žalobkyni napadeným rozsudkem zaplatila, neboť by jí hrozila závažná újma v následné nedobytnosti zaplacené částky po případném zrušení napadeného rozsudku.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla odmítnutí dovolání jako zjevně bezdůvodného a nepřípustného.

Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání podala osoba oprávněná, za kterou jedná osoba mající právnické vzdělání [§ 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. spolu s § 21a odst. 2 o. s. ř.], Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť otázka formulovaná dovolatelkou není způsobilá založit přípustnost dovolání.

Dovolatelka právní otázku, na které postavila svoji argumentaci o přípustnosti dovolání, formulovala na základě vlastních skutkových tvrzení o tom, že žalobkyně jakožto zhotovitel prováděla dílo v rozporu s projektovou dokumentací, což ovšem nevyplývá ze skutkového stavu zjištěného soudy obou stupňů. Dovolatelka tedy při formulaci předmětné právní otázky vycházela z vlastních skutkových tvrzení, k nimž ovšem dovolací soud nemůže přihlížet, neboť je vázán skutkovým stavem tak, jak jej zjistily soudy obou stupňů. Takto formulovaný dovolací důvod pak není způsobilý založit přípustnost dovolání, neboť dovolání lze podat pouze z důvodu, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). K tomu viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, v němž Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.

Jestliže dovolatelka namítala, že odvolací soud se její argumentací řádně nezabýval a uvedl, že jde o skutkovou novotu nepřípustnou v odvolacím řízení, jedná se o námitku vady řízení, která rovněž přípustnost dovolání nezaloží. Námitka vady řízení není podle § 241a odst. 1 o. s. ř. způsobilým dovolacím důvodem a dovolací soud k vadám řízení přihlíží v souladu s § 242 odst. 3 o. s. ř. pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.

Na základě výše uvedeného proto Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl, neboť právní otázka formulovaná dovolatelkou není způsobilá založit přípustnost dovolání.

Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud dovolání odmítl, nezabýval se návrhem dovolatelky na odklad vykonatelnosti a právní moci napadeného rozhodnutí, neboť Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že „jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický“. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud pouze podotýká, že návrh na odklad vykonatelnosti není důvodný v případě, že dovolatelka částku, jejíž zaplacení jí bylo uloženo v napadeném rozsudku, již dobrovolně zaplatila (k tomu viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2017, sp. zn. 23 Cdo 4575/2017).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 2. 10. 2018

                                  JUDr. Kateřina Hornochová
podepsáno JUDr. Zdeňkem Desem
za nepřítomnou předsedkyni senátu