Rozhodnutí NS

25 Cdo 1292/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/31/2018
Spisová značka:25 Cdo 1292/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:25.CDO.1292.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 449 odst. 1 obč. zák.
§ 3028 odst. 3 o. z.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
25 Cdo 1292/2018-276


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců: a) A. S., a b) J. S., oba zastoupeni JUDr. Filipem Matoušem, advokátem se sídlem Lazarská 6/11, Praha 2, proti žalované: Cestovní kancelář FISCHER, a. s., se sídlem Na Strži 65/1702, Praha 4, IČO 26141647, zastoupená Mgr. Lukášem Trojanem, advokátem se sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4, o 340.465 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 18 C 361/2015, o dovolání žalobce b) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2017, č. j. 58 Co 198/2017-205, takto:


I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Žalobce b) včasným dovoláním napadá rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2017, č. j. 58 Co 198/2017-205, ve výroku, jímž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 2. 2017, č. j. 18 C 361/2015-151, tak, že se zamítá žaloba žalobce b) ohledně částky 336.660 Kč s příslušenstvím. Dovolatel nesouhlasí s tím, že odvolací soud podle přechodného ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“), použil pro posouzení nároku na náhradu účelných nákladů spojených s léčením jeho manželky, žalobkyně a), úpravu plynoucí ze zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též jen „obč. zák.“). Protože ke vzniku škody, a tím i ke vzniku nároku na její náhradu, došlo až za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., konkrétně v období od 1. 1. 2015 do 30. 6. 2015, kdy žalobce b) osobně zajišťoval péči, je třeba použít nový občanský zákoník, podle nějž je oprávněn takový nárok uplatnit.

Rozhodnutí odvolacího soudu je ohledně dovoláním vymezených právních otázek (§ 242 odst. 1 o. s. ř.) plně v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není ani důvodu, aby rozhodná právní otázka nároku podle § 449 odst. 1 obč. zák. byla posouzena jinak. Pro odškodnění újmy způsobené na zdraví upravuje zákon celý soubor jednotlivých práv, a to jak na náhradu majetkové, tak nemajetkové újmy. Smyslem nároku podle uvedeného ustanovení je poskytnutí náhrady za náklady, které musely být vynaloženy za účelem obnovení zdraví nebo alespoň zlepšení zdravotního stavu, příp. také udržení více či méně stabilizovaného zdravotního stavu poškozeného, jakož i na pomoc nesoběstačnému poškozenému či péči o jeho domácnost; nejde tudíž o náhradu skutečné škody (§ 442 odst. 1 obč. zák.), ale o jeden ze speciálních dílčích nároků v případech újmy na zdraví (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2456/2008, publikovaný pod C 9032 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, nebo rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia téhož soudu ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 31 Cdo 1778/2014, publikovaný pod č. 44/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též jen „Sbírka“).

Jestliže je tedy odpovědnost žalované za úraz, který žalobkyně a) utrpěla dne 25. 4. 2005 při výletu do Káhiry v rámci zájezdu do Egypta, dovozována na základě cestovní smlouvy, kterou žalobci a žalovaná uzavřeli dne 12. 4. 2005 (správnost těchto skutkových zjištění podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. nepodléhá dovolacímu přezkumu, ostatně není ani dovoláním napadena), pak se právo na náhradu dané nemajetkové újmy, k níž došlo v důsledku škodní události vzniklé za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., bude podle ustanovení § 3028 odst. 3 o. z. řídit dosavadní právní úpravou bez ohledu na to, kdy byla vykonána osobní péče o nesoběstačnou osobu. I tento závěr odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu ohledně tzv. nepravé zpětné účinnosti právních předpisů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5011/2017, či rozsudek téhož soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 179/2018).

Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu je tedy rozsudek odvolacího soudu v souladu s judikaturou dovolacího soudu a přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. není dána. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce b) jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.) odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. 10. 2018


JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu