Rozhodnutí NS

21 Cdo 2117/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/23/2018
Spisová značka:21 Cdo 2117/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.2117.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř.
§ 241a odst. 1 a 2 o. s. ř.
§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
21 Cdo 2117/2018-174


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce AVP Autoland GmbH & Co. KG, se sídlem Dr. – Wandinger Strasse 7, 944 47 Plattling, Spolková republika Německo, zastoupeného JUDr. Ivanem Radou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Na příkopě č. 988/31, proti žalované M. K., zastoupené Mgr. Vojtěchem Fořtem, advokátem se sídlem v Domažlicích, Vodní č. 90, o neúčinnost darovací smlouvy, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 3 C 242/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. ledna 2018, č. j. 56 Co 416/2017-143, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.388,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ivana Rady, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 1, Na příkopě č. 988/31.


Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 1. 2018, č. j. 56 Co 416/2017-143, podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť neobsahuje způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. [podle ustálené judikatury dovolacího soudu, může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. – tak jako tomu je v posuzovaném případě - je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části), aniž by bylo z dovolání zřejmé, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených alternativně v tomto ustanovení je podle mínění dovolatele splněn; má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)], a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.

Námitky, jimiž žalovaná uplatnila jiný dovolací důvod, než ten, který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. (dovolatelka zpochybňuje skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází, nesouhlasí s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy, předestírá vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci), nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř.

Dovolání žalované ostatně ani nemůže být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3914/2016 a v něm vyjádřený právní názor, že neúčinnosti právního jednání se lze za podmínek uvedených zejména v ustanoveních § 590 a § 591 občanského zákoníku dovolávat nejen tehdy, jestliže pohledávka věřitele byla vykonatelnou již v době, kdy bylo učiněno napadené právní jednání, ale i v případě, že bylo učiněno dříve, než se pohledávka věřitele za dlužníkem stala vykonatelnou, odpůrčí žalobě lze vyhovět tehdy, jestliže pohledávka žalujícího věřitele byla vykonatelnou v době rozhodování soudu, a dále právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2000, sp. zn. 31 Cdo 619/2000, který byl uveřejněn pod č. 41/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož u právních úkonů (právních jednání), podle nichž práva vznikají vkladem do katastru nemovitostí, počíná lhůta pro uplatnění práva odporovat právním úkonům dlužníka běžet dnem, následujícím po dni, ke kterému vznikly účinky vkladu práva do katastru nemovitostí] a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 23. 10. 2018


JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu