Rozhodnutí NS

30 Cdo 2326/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/17/2018
Spisová značka:30 Cdo 2326/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.2326.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 2326/2018-138


USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce O. Š., zastoupeného Mgr. Miroslavem Sládkem, advokátem se sídlem v Brně, Heršpická 800/6, proti žalované I. H., zastoupené JUDr. Martinou Švejdovou, advokátkou se sídlem v Pardubicích, Svaté Anežky České 32, o ochranu osobnosti, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 11 C 105/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 17. ledna 2018, č. j. 27 Co 352/2017-112, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 31. ledna 2018, č.j. 27 Co 352/2017-118, t a k t o:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Martiny Švejdové, advokátky se sídlem v Pardubicích, Svaté Anežky České 32.


Stručné odůvodnění

(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):


Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále také „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. června 2017, č. j. 11 C 105/2016-76, výrokem I. zamítl žalobu doručenou soudu dne 16. 11. 2015, výrokem II. uložil žalobci nahradit náklady řízení žalované ve výši 46 220 Kč a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení státu.

Vyšel ze zjištění, že dne 7. dubna 2015 byl uveden na stránkách http://www.firmy.cz komentář ve znění: i. h.: „Velice drahé služby včetně očkování. Ordinaci jsme přestali navštěvovat poté, co jsme dali fenku na běžný chirurgický zákrok, druhý den byla nalezena v kaluži krve, odvezli jsme ji zpět, ale pan doktor nám večer sdělil, že pes již není, celou operaci si nechal draze zaplatit a psa nám vrátil mrtvého, myslím, že při operaci došlo k pochybení, ale to samozřejmě pan doktor nepřizná. Nikomu tuto ordinaci nedoporučuji.“ Žalobce zaslal žalované výzvu k odstranění protiprávního stavu a výzvu k mimosoudnímu narovnání. Žalovaná uvedla, že si není vědoma skutečnosti, že by hodnocení na webové stránky umístila. Žalobce po poučení soudem uvést k prokázání svých tvrzení důkazy, tak učinil, avšak nepředložil soudu důkaz, z něhož by jednoznačně vyplývalo, že autorkou textu je právě žalovaná. Z výslechu žalované vyplynulo, že komentář mohl na internet umístit kdokoliv z rodiny, neboť počítač užívalo více osob a s danou situací byli seznámeni kromě rodiny i další lidé, mající přístup k počítači. Žalobce také neprokázal své tvrzení, že mu přišel ručně psaný dopis od žalované, jehož text byl shodný s komentářem na webu, tento dopis však soudu nepředložil. Žalovaná pouze uvedla, že mu zaslala dopis psaný na počítači ve znění, jak jej předložila soudu. Z provedených důkazů nebylo ani prokázáno, že by žalobci byla způsobena újma na jeho osobnostních právech. Text komentáře vyjadřuje pochybnost nad provedeným zákrokem ze strany žalobce, není psán vulgárně, vyjadřuje subjektivní negativní zkušenost s žalobcem. Podle soudu nevybočuje nijak ze zákonem stanovených mezí. Soud proto žalobu zamítl, a to z důvodu nedostatku pasivní legitimace žalované.

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, (dále také „odvolací soud“) rozsudkem ze dne ze dne 17. ledna 2018, č. j. 27 Co 352/2017-112, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 31. ledna 2018, č.j. 27 Co 352/2017-118, k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil, a to ve správném znění: Žaloba, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované zajistit na vlastní náklady z webové stránky http://www.firmy.cz/detail/12825827-o.-s.-ch..html, odstranění následujícího textu: „Velice drahé služby včetně očkování. Ordinaci jsme přestali navštěvovat poté, co jsme dali fenku na běžný chirurgický zákrok, druhý den byla nalezena v kaluži krve, odvezli jsme ji zpět, ale pan doktor nám večer sdělil, že pes již není, celou operaci si nechal draze zaplatit a psa nám vrátil mrtvého, myslím, že při operaci došlo k pochybení, ale to samozřejmě pan doktor nepřizná. Nikomu tuto ordinaci nedoporučuji.“, se zamítá. Žaloba, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované zajistit na webové stránce http://www.firmy.cz/detail/12825827-o.-s.-ch..html uveřejnění omluvy následujícího znění: „Omlouvám se O. Š. za to, že jsem na této webové stránce uveřejnila dne 7. dubna 2015 text, kde jsem uvedla nepravdivé údaje, které znevažovaly odbornou úroveň veterinárních služeb poskytovaných O. Š..“, se zamítá. Žaloba, kterou se žalobce proti žalované domáhal na náhradu nemajetkové újmy zaplacení částky 100 000 Kč, se zamítá. Výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, že nebyla prokázána pasivní legitimace žalované. Konstatoval, že identifikace zařízení, ze kterého byl zaslán příspěvek na internet, je technicky proveditelná, avšak žalobce žádné důkazy k takové identifikaci nepředložil. Odstranění hodnocení na internetu mohl provést i sám žalobce a odvolací soud se nedomnívá, že by předmětným komentářem byla žalobci způsobena škoda, případně že by bylo zasáhnuto do profesní cti a vážnosti žalobce. Žalobce přitom poskytuje služby veřejnosti, musí být proto schopen do určité míry přijmout vedle kladného i nepříznivé hodnocení své práce.

Rozsudek odvolacího soud byl doručen žalobci 20. února 2018, právní moci nabyl téhož dne.

Žalobce podal dne 16. dubna 2018 proti rozhodnutí odvolacího soudu včasné dovolání, kterým napadá oba jeho výroky, a to z důvodu, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Má za to, že dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř. Domnívá se, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení následujících právní otázek hmotného, respektive procesního práva, který nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny, nebo se odvolací soud odchýlil při jejich řešení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu:


    - a) zda odvolacím soudem byla nesprávně zhojena (tj. nezhojena) nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu prvního stupně pro nedostatečné odůvodnění provedených skutkových zjištění a právních závěrů, kdy odvolací soud v rozporu s konstantní judikaturou dovolacího soud nezrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a následně sám nedostál požadavkům na srozumitelnost a přezkoumatelnost svého rozhodnutí, (k tomu dovolatel uvádí rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1326/2016, ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99, ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2478/2009, ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo 246/2004, rozhodnutí Ústavního soudu publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 15, III. dílu, č. 122)

    - b) zda absence doznání žalované (jako jediného myslitelného přímého důkazu) pro identifikaci autorství jednání šířeného na internetu, které lze považovat za neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce, byť žalovaná byla určitě identifikovaná (tj. digitální identita jako důkaz) před textem uveřejněném na internetu a současně text koresponduje s dalším prokázaným jednáním žalované vůči žalobci, zakládá nedostatek věcné pasivní legitimace žalované (nepostižitelnost za digitálně autorizované jednání) – k tomu dovolatel uvádí rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 15. 7. 2005, sp. zn. 30 Cdo 2573/2004 a ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 262/2014,

    - c) zda žalovaná tím, že při prokazatelné vědomosti o existenci a obsahu textu (včetně skutečnosti, že difamační text je uvozen jejím jménem a příjmením), projevila vůli tento text neodstranit (bez ohledu na otázku autorství textu) a nechat působit (vyvolat škodu /jinou újmu), neaprobovala text s důsledkem zakládajícím pasivní legitimaci žalované pro zásah do osobnostních práv žalobce.


V dalším dovolatel rekapituluje odůvodnění rozhodnutí vztahujících se k výše uvedeným otázkám a hodnotí provádění důkazů soudy obou stupňů.

Na závěr navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání vyjádřila podáním ze dne 29. května 2018. Uvádí, že žalobce v řízení neunesl důkazní břemeno tvrzení v otázce pasivní legitimace žalované, a proto považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné. Navrhuje, aby bylo dovolání žalobce odmítnuto a žalované přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 30. září 2017. Po té se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

Podle ustanovení § 241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).

Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).

Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,

- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo

- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo

- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo

- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).

Lze současně připomenout např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“

Jak již bylo uvedeno shora, žalobce spatřuje přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o.s.ř. v tvrzené existenci v judikatuře dovolacího soudu dosud nevyřešených otázek hmotného práva i procesního práva. Dovolatel sice tvrdí, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu tím, pokud dovodil, že žalovaná nebyla pasivně legitimována, avšak ve skutečnosti neuvádí takové konkrétní skutečnosti, které by svědčily pro oprávněnost takového závěru. K tomu dovolací soud připomíná, že v občanském soudním řízení (v tzv. sporném řízení), pro které platí zásada dispoziční a projednací (a takovým bylo i řízení v této věci), je zásadně povinností účastníků řízení tvrdit skutečnosti významné pro rozhodnutí o věci samé a označit důkazy k prokázání svých tvrzení o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci. Účastník, který netvrdil (žádné nebo všechny) skutečnosti významné pro rozhodnutí o věci samé nebo neoznačil důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé, nese případné nepříznivé následky v podobě takového rozhodnutí soudu, které bude vycházet ze skutkového stavu zjištěného na základě ostatních provedených důkazů.

Dovolací soud též poukazuje na to, že pouhá polemika dovolatele s právním posouzením věci odvolacím soudem přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o.s.ř. nezakládá. Rovněž případná nesprávná skutková zjištění či jakákoli v dovolání vyložená skutková polemika dovolatele se skutkovým závěrem, z nějž odvolací soud v napadeném rozhodnutí vycházel při meritorním rozhodování, nepředstavuje a ani v poměrech stávající platné procesní úpravy dovolacího řízení představovat nemůže způsobilý dovolací důvod (k tomu srov. § 241a odst. 1 o.s.ř. a contrario).

Dovolatel sice předestřel tři právní otázky, které jsou (podle něho) významné pro posouzení projednávané věci, ovšem nijak nespecifikoval, který z předpokladů přípustnosti dovolání ve vztahu k těmto formulovaným otázkám nastal (tedy např. zda se jedná o otázky Nejvyšším soudem dosud neřešené, zda byly tyto otázky vyřešeny odvolacím soudem v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a jakou atd.). Dovolatel tedy v dovolání řádně nevymezil, které z hledisek uvedených v § 237 o.s.ř. považuje za splněné.

Právě takovýto nepřípustný dovolací důvod obsahově uplatňuje dovolatel. Byť formálně uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, podle obsahu dovolání ve své podstatě zpochybňuje správnost zamítnutí žaloby pro nedostatek pasivní věcné legitimace žalované, a to námitkami směřujícími proti skutkovému závěru odvolacího soudu, že v řízení nebylo prokázáno autorství žalované k textu komentáře umístěného na stránce www.firmy.cz. Jeho námitky jsou tak zčásti námitkami směřujícími proti nesprávně zjištěnému skutkovému stavu, resp. proti hodnocení důkazů soudem.

Ani výtka týkající se nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně k závěru o přípustnosti dovolání nevede; žalobce jimi namítá vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K těm však dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. Nejde totiž o otázky správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o.s.ř. (tj. o otázky, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí záviselo), nýbrž o otázky případné existence či neexistence vad řízení ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. srpna 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. července 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014).

Jestliže v tomto případě dovolatel opírá své dovolání o výše citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, pak dovolací soud konstatuje, že se odvolací soud od závěrů v nich nikterak neodchýlil.

Dovolání do výroku, jimž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení, není přípustné ve smyslu ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o.s.ř.

Za popsaného stavu vad předmětného dovolání Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o.s.ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř., když dovolání žalobce ve věci samé bylo odmítnuto, přičemž žalované zastoupené advokátem vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti ze dne 4. června 1996, č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) účelně vynaložené náklady žalované sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (jeho písemné vyjádření k dovolání), a to z tarifní odměny ve smyslu § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. a), § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) ve výši 3 100 Kč, dále z jednoho paušálu hotových výdajů podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300 Kč, to vše ještě s připočtením částky 714 Kč představující náhradu za 21 % DPH podle § 137 odst. 1 a 3 o.s.ř. a § 47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 4 114 Kč.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 17. 10. 2018


JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu