Rozhodnutí NS

30 Cdo 4008/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/29/2019
Spisová značka:30 Cdo 4008/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.4008.2017.3
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Odpovědnost státu za škodu
Dotčené předpisy:§ 157 odst. 2 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 4008/2017-146


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce J. S., bytem XY, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně, Annenská 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 239 C 1/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 4. 2017, č. j. 44 Co 410/2015-130, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. 4. 2017, č. j. 44 Co 410/2015-130, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.


Odůvodnění:

Dosavadní průběh řízení

        1. Žalobce se na žalované domáhá zaplacení částky 275 845 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nepřiměřenou délku soudního řízení vedeného u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 14 C 862/99, jež bylo zahájeno dne 25. 5. 1999 a pravomocně skončeno dne 27. 8. 2013.

        2. Rozsudkem ze dne 27. 5. 2015, č. j. 239 C 1/2014-93, Městský soud v Brně jako soud prvního stupně zamítl žalobu na zaplacení částky 275 845 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl, že žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení (výrok II).

        3. Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobce se uvedeného nároku domáhal poté, co mu za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení, jež trvalo 14 let a tři měsíce, bylo žalovanou v rámci předběžného projednání poskytnuto přiměřené zadostiučinění ve výši 166 155 Kč. Zjistil, že žalovaná při výpočtu uvedené částky zadostiučinění vycházela ze základní částky 19 000 Kč za rok trvání řízení (snížené na polovinu za první dva roky řízení), přičemž výsledný součet těchto částek ponížila o 34 %, když vzala do úvahy, že posuzované řízení bylo po skutkové stránce složité, neboť se v něm žalobce domáhal odstranění stavby, která zasahovala do jeho pozemku, v důsledku čehož bylo potřeba prokázat (za pomocí znaleckého zkoumání) v jakých místech vedla hranice mezi sousedními pozemky. Dále pak vzala do úvahy skutečnost, že se žalobce sám podílel na délce posuzovaného řízení tím, že musel být v průběhu řízení opakovaně vyzýván k odstranění vad svých podání (zejména vad samotné žaloby), podal nedůvodnou námitku podjatosti a žádal o prodloužení lhůt a o odročení jednání.

        4. V právním posouzení věci soud prvního stupně zhodnotil způsob výpočtu přiměřeného zadostiučinění provedený žalovanou a dospěl k závěru, že částka vyplacená žalobci byla stanovena v souladu s § 31 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, když základní výměra náhrady za jeden rok řízení byla stanovena na částku 19 000 Kč a z daného ustanovení ani judikatury Nejvyššího soudu nevyplývá, že by požadavek na zadostiučinění nebylo možné ponižovat či moderovat. Danou částku pak vzhledem ke vzniklé nemajetkové újmě považoval za přiměřenou, neboť dostatečně zohledňovala nejen délku řízení, ale rovněž jeho složitost a chování žalobce, který podal vadnou žalobu a byl vyzýván k její opravě a doplnění. Soud prvního stupně se dále neztotožnil s žalobcem v tom směru, že by postup Okresního soudu v Hodoníně v posuzovaném řízení byl vadný a zaujatý vůči žalobci. V návaznosti na to žalobci nepřisvědčil ani v tom, že by průtahy v posuzovaném řízení byly zapříčiněny nezákonným rozhodnutím (ve smyslu § 8 odst. 1 Odpšk) Okresního soudu v Hodoníně. Konečně soud prvního stupně neshledal žalobcem namítané průtahy v nyní projednávaném odškodňovacím řízení, na základě kterých žalobce žádal zvýšení přiměřeného zadostiučinění, přičemž v té souvislosti vyjádřil názor, že ani v opačném případě by dané průtahy nemohl zohlednit v rámci žalobcem uplatněného nároku.

        5. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku II jej změnil tak, že žalobce je povinen žalované zaplatit na náhradě nákladů řízení částku 1 638 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobci zaplatit žalované 600 Kč na náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).

        6. Vzhledem k tomu, že mezi účastníky nebyla sporná existence nesprávného úředního postupu žalované, jenž spočíval v nepřiměřené délce řízení, odvolací soud se v právním posouzení věci blíže nezabýval délkou posuzovaného řízení, ale zaměřil pozornost výlučně na otázku přiměřenosti výše zadostiučinění poskytnutého žalobci žalovanou. V tomto směru se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že výše poskytnutého zadostiučinění je přiměřená, když dostatečným způsobem zohledňuje délku posuzovaného řízení a zejména význam jeho předmětu, který byl podle názoru odvolacího soudu standardní, a neopodstatňoval tak zvýšení přiznaného zadostiučinění. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně správně přihlédl ke složitosti posuzovaného řízení a taktéž postupu žalobce v jeho rámci. V tomto ohledu však oproti soudu prvního stupně konstatoval, že postup žalobce na délku posuzovaného řízení neměl významnější vliv. S ohledem na zamítnutí žalobcova nároku pak odvolací soud dospěl k závěru, že je nadbytečné se zabývat otázkou, zda žalobci mělo být zvýšeno přiměřené zadostiučinění v důsledku délky odškodňovacího řízení.

Dovolání a vyjádření k němu
        7. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud nezrušil rozsudek soudu prvního stupně pro nepřezkoumatelnost, kterou shledával v tom, že odůvodnění soudu prvního stupně neobsahovalo vlastní nezávislý výpočet výše přiznaného přiměřeného zadostiučinění. Na uvedenou nepřezkoumatelnost rozsudku soudu prvního stupně pak odvolací soud dle názoru žalobce sám navázal v rámci přezkumu kritéria postupu žalobce v posuzovaném řízení, z nějž nebylo patrné, jak bylo dané kritérium vyhodnoceno ve vztahu k přiměřenosti výše poskytnutého zadostiučinění.

        8. Od ustálené rozhodovací praxe se odvolací soud dle názoru žalobce odchýlil rovněž tím, že se nezabýval otázkou zvýšení přiměřeného zadostiučinění v důsledku délky odškodňovacího řízení a otázkou délky posuzovaného řízení, kterou je dle jeho názoru třeba se zabývat vždy, neboť se jedná o zásadní kritérium pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Rozpor s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu pak žalobce shledává i ve skutečnosti, že se odvolací soud nevypořádal s námitkou, podle které soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí posuzoval rovněž nárok z titulu nezákonného rozhodnutí, kterého se žalobce však svojí žalobou nedomáhal.

        9. Dále žalobce v dovolání namítá, že odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru, když v rámci posuzování kritéria složitosti posuzovaného řízení přihlížel ke skutečnosti, že se soud prvního stupně v původním řízení setkával s obtížemi při ustanovení vhodného zpracovatele znaleckého posudku, čímž na žalobce přenesl odpovědnost státu na zajištění bezprůtahové justice, jejíž součástí jsou v širším smyslu i znalci. Za nesprávné právní hodnocení žalobce považuje konečně závěr, kterým se odvolací soud neztotožnil s žalobcovou námitkou, že posuzované řízení bylo zatíženo vadným postupem soudu prvního stupně, jehož prvotní rozhodnutí bylo zrušeno z důvodu nutnosti doplnění dokazování.

        10. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.

Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
        11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II a čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

        12. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř.

        13. Ohledně námitek týkajících se nesprávného zohlednění kritéria složitosti posuzovaného řízení a postupu soudu v posuzovaném řízení žalobce neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Dovolání tak v části obsahující výše uvedené námitky trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a dovolací soud k němu proto v uvedené části nemohl přihlížet.

        14. U ostatních dovolacích důvodů žalobce v dovolání vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a dovolání v této části obsahuje všechny náležitosti vyžadované zákonem. Dovolací soud se proto dále zabýval jeho přípustností.

Přípustnost dovolání
        15. Námitka žalobce, že odvolací soud neposuzoval otázku zvýšení přiměřeného zadostiučinění z důvodu délky nynějšího odškodňovacího řízení, přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud nepostupoval v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, pokud dovodil, že je nadbytečné se uvedenou skutečností zabývat v případě, kdy žalobcem uplatněný žalobní nárok byl zamítnut s ohledem na to, že peněžité plnění poskytnuté žalobci žalovanou v rámci předběžného projednání nároku postačuje k odškodění nemajetkové újmy vzniklé žalobci (srov. rozsudek Nejvyšší soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5189/2016, zejména bod 23 odůvodnění).

        16. Námitka žalobce, že odvolací soud při přezkumu výše přiměřeného zadostiučinění dospěl k nesprávnému závěru, že není třeba se zabývat kritériem délky posuzovaného řízení, se míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem, jenž uvedený závěr spojoval pouze s otázkou existence odpovědnostního titulu, která byla mezi účastníky řízení nesporná. Při přezkumu otázky výše přiměřeného zadostiučinění přitom uvedené kritérium zohlednil, když dospěl k závěru, že poskytnuté zadostiučinění dostatečným způsobem odráží délku posuzovaného řízení. Ani tato námitka tudíž přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá.

        17. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani námitka žalobce, podle které se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když nezrušil rozsudek soudu prvního stupně pro nepřezkoumatelnost, kterou spatřoval v tom, že soud prvního stupně při odůvodnění výše přiměřeného zadostiučinění nepostupoval podle metody výpočtu stanovené judikaturou Nejvyššího soudu. K otázce, za jakých okolností je možno považovat rozhodnutí soudu prvního stupně za nepřezkoumatelné, se vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 100/2013. Zde bylo vysloveno, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele.

        18. V této věci nelze přisvědčit námitce žalobce, že rozhodnutí soudu prvního stupně je nepřezkoumatelné, neboť z daného rozhodnutí je patrné, na základě jakých důvodů dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobci poskytnuté zadostiučinění je přiměřené. V tomto ohledu není rozhodné, že soud prvního stupně v rámci stanovení výše přiměřeného zadostiučinění vycházel z výpočtu provedeného žalovanou, pokud žalovanou zvolená metoda (v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu) obsahovala hodnocení, vycházející ze základní částky stanovené násobkem celkové doby řízení v letech či měsících a částky přiznávané za jednotku času řízení s následným odečtením vlivu skutečností vyplývajících z kritérií obsažených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4590/2010).

        19. Dovolací soud však shledal dovolání přípustným pro řešení otázky procesního práva, zda rozsudek odvolacího soudu odpovídá požadavkům na přezkoumatelnost soudního rozhodnutí, když odvolací soud se v této otázce odchýlil od ustálené judikatury soudu dovolacího (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3332/2015).

Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
        20. Dovolání je důvodné.

        21. Podle § 157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním.

        22. Požadavky na obsahovou kvalitu soudního rozhodnutí Nejvyšší soud ozřejmil v rozsudku ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 903/2008, v němž uvedl, že z odůvodnění rozhodnutí soudu musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Posouzením věci po právní stránce se přitom rozumí výklad o tom, z jakých ustanovení zákona nebo jiného právního předpisu soud vycházel (proč pod tato ustanovení podřadil zjištěný skutkový stav) a jak je případně vyložil, a výklad o tom, jaká mají účastníci na základě zjištěného skutkového stavu podle aplikovaných ustanovení práva a povinnosti ve vztahu k předmětu řízení, a jak byla věc rozhodnuta. V důvodech rozhodnutí je nezbytné vyložit právně aplikační úvahy, jež soud vedly k podřazení skutkové podstaty pod příslušnou právní normu. V zájmu přezkoumatelnosti zdůvodnění právního posouzení věci je rovněž třeba, aby soud v odůvodnění rozsudku přesvědčivými argumenty vyvrátil právně nesprávné námitky účastníků, v poměrech přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem odvolací námitky zpochybňující právní posouzení věci soudem prvního stupně. Pro rozsudek odvolacího soudu platí toto ustanovení přiměřeně (srov. § 211 o. s. ř.), přičemž odvolací soud při formulování odůvodnění rozsudku vychází z § 157 odst. 2 o. s. ř. jen potud, pokud to odpovídá zásadně přezkumné povaze jeho činnosti v odvolacím řízení ve smyslu § 212 o. s. ř.

        23. Z již citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 100/2013, vyplývá, že měřítkem přezkoumatelnosti soudního rozhodnutí je především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele. Z těchto závěrů, jež lze přiměřeně vztáhnout i na rozhodnutí odvolacího soudu, tak ve vztahu k nárokům na přezkoumatelnost soudního rozhodnutí plyne především požadavek, aby účastníkům řízení byly známy důvody, pro které soudy uplatněný nárok zamítly nebo mu vyhověly (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014).

        24. Ve vztahu k posouzení výše přiměřeného zadostiučinění pak Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4590/2010, dospěl k závěru, že v zájmu přezkoumatelnosti rozhodnutí soudu nižších stupňů musí jejich odůvodnění výše přiměřeného zadostiučinění obsahovat hodnocení toho, jak soud k výsledné částce dospěl, v němž se vychází ze základní částky stanovené násobkem celkové doby řízení v letech či měsících a částky přiznávané za jednotku času řízení s následným připočtením či odečtením vlivu skutečností vyplývajících z kritérií obsažených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk.

        25. Těmto požadavkům odvolací soud však nevyhověl, neboť v odůvodnění svého rozhodnutí srozumitelným a přezkoumatelným způsobem nevysvětlil, jak výši základní částky zadostiučinění ovlivnilo kritérium chování poškozeného v posuzovaném řízení. Odvolací soud se totiž na jedné straně ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně přiměřenosti výše (žalovanou již) poskytnutého zadostiučinění, na straně druhé však odlišně od soudu prvního stupně zhodnotil kritérium chování poškozeného, které podle něj nemělo na délku posuzovaného řízení „významnější vliv“, ačkoliv podle závěrů soudu prvního stupně se jednalo o jednu ze skutečností, pro kterou byla snížena základní částka přiměřeného zadostiučinění. Napadené rozhodnutí je tedy nesprávné, neboť z něj není zřejmé, na základě jaké rozumové úvahy k němu odvolací soud dospěl.

Závěr
        26. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

        27. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

        28. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 5. 2019



JUDr. František Ištvánek
předseda senátu