Rozhodnutí NS

22 Cdo 726/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:09/18/2018
Spisová značka:22 Cdo 726/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.726.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Spoluvlastnictví
Dotčené předpisy:§ 142 odst. 1 obč. zák.
§ 100 odst. 1 obch. zák.
§ 101 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
22 Cdo 726/2018-417


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D, a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně B. F., zastoupené JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 12, proti žalovanému V. E., zastoupenému JUDr. Jiřím Všetečkou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Orlická 163, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví a o vzájemné žalobě o zaplacení 2 177 887,32 Kč, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 10 C 34/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 10. 2017, č. j. 17 Co 149/2017-382, takto:


I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 20 957, 20 Kč k rukám zástupce žalobkyně JUDr. PhDr. Oldřicha Choděry do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Odůvodnění:


Okresní soud v Jičíně rozsudkem ze dne 27. 6. 2017, č. j. 10 C 34/2012-349, zrušil podílové spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného ke stavbě nacházející se na pozemku v k. ú. N. P., zapsané na LV pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro K. k., Katastrální pracoviště J. (výrok I.), a nařídil prodej této nemovitosti s tím, že každému z účastníků připadne polovina výtěžku (výrok II.). Zamítl vzájemnou žalobu žalovaného na zaplacení 2 177 887,32 Kč (výrok III.). Dále rozhodl o vrácení přeplatku na soudním poplatku žalovanému (výrok IV.) a o náhradě nákladů řízení (výrok V.).

Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. 10. 2017, č. j. 17 Co 149/2017-382, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích III. a V. napadených v odvolání podaném žalovaným (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odklonil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3766/2011. Žalovaný uplatnil vzájemným návrhem své právo na zaplacení částky 2 177 887,32 Kč, která měla představovat jeho investice do společné věci, jež byly vynaloženy před jejím vznikem. V takovém případě se podle tvrzení žalovaného stávají tyto investice splatné až okamžikem zrušení spoluvlastnictví. Pokud odvolací soud zamítl vzájemnou žalobu žalovaného, protože tyto investice se staly splatnými okamžikem jejich vynaložení, tedy nejpozději v roce 2003 (přičemž neposuzoval, zda tyto investice byly vynaloženy před vznikem věci či po tomto okamžiku), a žalobkyně namítla v roce 2015 promlčení práva žalovaného, je jeho rozhodnutí v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a v příslušných výrocích i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu a má za to, že jeho rozhodnutí je v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3766/2011. Pokud s investicemi souhlasila, staly se splatnými okamžikem jejich vynaložení, a to i v případě, že by se jednalo o investice učiněné ještě před vznikem stavby jako věci v právním slova smyslu. Zamítl-li odvolací soud vzájemnou žalobu žalovaného z důvodu vznesené námitky promlčení práva žalovaného, je jeho rozhodnutí v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítl.

Jelikož odvolací soud vydal rozhodnutí po 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na otázce vypořádání investic do společné věci (které byly vynaloženy některým ze spoluvlastníků) v rámci tzv. širšího vypořádání podílového spoluvlastnictví.

S povahou rozhodování o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví souvisí i obecně uznávaný požadavek, aby v takovém řízení došlo k vyřešení všech sporných otázek souvisejících se spoluvlastnictvím, případně otázek nesporných, ale s vypořádáním spojených. Vypořádání v širším smyslu především zahrnuje otázky tzv. investic do společné věci, které byly vynaloženy některým ze spoluvlastníků.

Pro účely uplatňování nároků na vypořádání investic je třeba rozlišovat případy, kdy investice byly učiněny s (byť i konkludentním) souhlasem spoluvlastníků (§ 139 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“), anebo bez tohoto souhlasu.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3766/2011 (toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz), přijal a odůvodnil závěr, že „souhlasí-li ostatní spoluvlastníci s nákladem vynaloženým jedním nebo více spoluvlastníky na společnou věc (a je nerozhodné, zda jde o náklady na nutnou úpravu nebo údržbu či o náklady na jinou než nutnou opravu a údržbu), jde o dohodu o hospodaření se společnou věcí a investující spoluvlastník má proti ostatním spoluvlastníkům právo na úhradu vynaložených prostředků; totéž platí v případě rozhodnutí většinového spoluvlastníka učiněného postupem podle § 139 odst. 2 obč. zák. Není-li mezi spoluvlastníky dohodnuto, jakým způsobem se budou na těchto investicích podílet, je rozhodující velikost spoluvlastnických podílů.

Jde-li o investice jakéhokoliv druhu, vynaložené některým ze spoluvlastníků na společnou věc se souhlasem spoluvlastníků ostatních (či vynaložené na základě principu majority), jsou jejich části připadající na spoluvlastnické podíly neinvestujících spoluvlastníků splatné (nebyla-li mezi nimi uzavřena dohoda jiná) již za trvání spoluvlastnictví a nikoliv až po jeho zrušení a vypořádání.

Investice vynaložené jedním ze spoluvlastníků bez dohody s ostatními a nemající základ v tzv. majorizaci zakládají investujícímu spoluvlastníku právo na vydání bezdůvodného obohacení, které ostatním spoluvlastníkům vzniklo. Povinnost vydat bezdůvodné obohacení v souvislosti s vynaložením nákladů na nutnou opravu nebo údržbu vzniká za trvání spoluvlastnického vztahu vynaložením těchto nákladů. Nejde-li o náklady na nutnou opravu nebo údržbu, vzniká tato povinnost až při zániku podílového spoluvlastnictví.“

Při vypořádání podílového spoluvlastnictví v tzv. širším smyslu je zpravidla vznesen požadavek na vypořádání investic do společné věci, nicméně může však jít také o vypořádání investic vynaložených v souvislosti s pořízením vypořádávané věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 22 Cdo 4193/2008, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3555/2009). I pro investice vynaložené v souvislosti s pořízením vypořádávané věci platí, že byly-li vynaložené některým ze spoluvlastníků na společnou věc se souhlasem ostatních spoluvlastníků, jsou jejich části připadající na spoluvlastnické podíly neinvestujících spoluvlastníků splatné (nebyla-li mezi nimi uzavřena dohoda jiná) již za trvání spoluvlastnictví, nikoliv až po jeho zrušení a vypořádání. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu tedy neplyne závěr prezentovaný žalovaným v dovolání, že investice vynaložené v souvislosti s pořízením věci se stávají splatnými až okamžikem zrušení podílového spoluvlastnictví.

V posuzované věci je nutné přihlédnout ke skutečnosti, že žalovaný použil finanční prostředky na vypořádávanou věc v letech 2001 až 2003. Tyto investice byly vynaloženy se souhlasem žalobkyně, a to již jen z toho důvodu, že mezi účastníky řízení byla uzavřena konkludentní dohoda o vzniku spoluvlastnického práva ke stavbě jimi vystavěné (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 22 Cdo 5071/2009). Protože mezi nimi nebyla uzavřena jiná dohoda, staly se investice žalovaného (a to investice vynaložené v souvislosti s pořízením vypořádávané věci i investice vynaložené na již existující společnou věc) splatné již za trvání podílového spoluvlastnictví účastníků řízení, tedy nejpozději v roce 2003, kdy měly být učiněny poslední z těchto investic.

Pokud odvolací soud zamítl žalobu na zaplacení částky 2 177 887,32 Kč představující investice žalovaného vynaložené v souvislosti s vypořádávanou věcí, neboť žalovaný podal žalobu na zaplacení této částky 30. 9. 2015, tedy po uplynutí tříleté promlčecí doby ve smyslu § 101 obč. zák., a žalobkyně uplatnila námitku promlčení, je jeho rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř. v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dovolací soud k tomu poznamenává, že právo žalovaného by bylo promlčeno i v případě, došlo-li by na základě jím podané žaloby u Okresního soudu v Jičíně dne 3. 8. 2012 ke stavení promlčecí doby podle § 112 obč. zák, neboť promlčecí doba uplynula již před 3. 8. 2012.

Neobstojí námitka žalovaného, že rozhodnutí odvolacího soudu je vadné a nepřezkoumatelné, protože odvolací soud se nezabýval tím, zda jednotlivé investice byly vynaloženy v souvislosti s pořízením věci nebo na již existující věc, a proto nezohlednil odlišný počátek běhu promlčecí doby. Odvolací soud v rozhodnutí vysvětlil, že je nutné rozlišovat mezi těmito dvěma druhy investic. Avšak v poměrech projednávané věci počala promlčecí doba běžet nejpozději v roce 2003 (a to u investic vynaložených v souvislosti s pořízením vypořádávané věci i u investic vynaložených na již existující společnou věc), a proto je právo žalovaného na zaplacení předmětné částky již promlčeno.

Přiléhavá není také námitka, že investice na pořízení společné věci jsou splatné až v okamžiku zrušení podílového spoluvlastnictví, neboť i v případě vypořádání společného jmění manželů se jednotlivé vnosy na společné jmění stávají splatnými až okamžikem zániku společného jmění manželů. Je důležité zohlednit, že podílové spoluvlastnictví a společné jmění manželů jsou dva odlišné právní instituty a obsahuje-li právní řád normy upravující vypořádání investic do věci náležející do podílového spoluvlastnictví, není důvodné analogicky aplikovat ustanovení upravující vypořádání společného jmění manželů.

Ze shora uvedeného se podává, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání tak není podle § 237 o. s. ř. přípustné, a proto jej Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat soudního výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 18. 9. 2018


Mgr. David Havlík
předseda senátu