Rozhodnutí NS

22 Cdo 3786/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/27/2018
Spisová značka:22 Cdo 3786/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.3786.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Ochrana vlastnictví
Dotčené předpisy:§ 1042 o. z.
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
03/29/2019
I. ÚS 1090/19
JUDr. Tomáš Lichovník
odmítnuto
04/16/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
22 Cdo 3786/2018-240


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) O. Ž., narozeného XY, bytem XY, a b) J. M., narozené XY, bytem XY, obou zastoupených JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalovanému hlavnímu městu Praha, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, IČO: 00064581, zastoupenému Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, o odstranění navážky, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 18 C 36/2016, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. června 2018, č. j. 21 Co 130/2018-217,

takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.
– dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.

Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 12. 2017, č. j. 18 C 36/2016-177, uložil žalovanému povinnost z pozemku parc. č. XY a z části pozemků parc. č. XY a XY, zapsaných na LV č. XY, a dále z pozemku parc. č. XY, zapsaného na LV č. XY, všech v k. ú. XY, obci XY, odstranit navážku, kterou tvoří navezený tuhý komunální odpad, včetně přehrnové vrstvy zeminy s příměsí plastů, částeček skla, kamenů a jiných materiálů, z původního povrchu zemského, a to mechanickým rozebráním a odvozem z částí prostorů těchto pozemků, které jsou vymezeny v geometrickém zaměření provedeném Geometrickou kanceláří Nedoma & Řezníček, č. 157/2017, ze dne 11. 8. 2017, jenž je nedílnou přílohou tohoto rozsudku, a uvést pozemky v těchto vymezených částech do původního stavu bez ekologické zátěže, a pozemky takto vyklizené a upravené do původního terénu předat žalobcům (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. 6. 2018, č. j. 21 Co 130/2018-217, výrok I. rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které spatřují přípustným podle § 237 o. s. ř. Odvolací soud nesprávně posoudil právní povahu zemního valu. V napadeném rozhodnutí absentuje logická souvislost mezi skutkovými závěry a právním posouzením věci. Odvolací soud měl své rozhodnutí náležitě odůvodnit. Upřesnit měl také, proč upřednostnil jeden z právních názorů senátů odvolacího soudu ohledně povahy předmětného valu oproti dalším. Úvahy odvolacího soudu byly zjevně nepřiměřené, neboť důsledně nevycházely ze skutkových okolností konkrétního případu (stavba valu probíhající na základě rozsáhlé projektové dokumentace byla předmětem rozsáhlého stavebního řízení, v době kolaudace již byl žalobce vlastníkem pozemku pod valem, ale účastníkem kolaudačního řízení nikdy nebyl, žalovaný po dobu několik let vystupoval jako vlastník valu a činil ve vztahu k němu právní úkony, žalovaný vedl stavbu valu ve svém účetnictví, vykupoval pozemky pod valem od dalších vlastníků a eviduje na pozemcích pod valem starou ekologickou zátěž v podobě velkoplošné navážky). Při zohlednění těchto okolností nemohl odvolací soud dospět k závěru, že val tvoří jeden celek s dotčenými pozemky. K tomu žalobci uvádí i judikaturu Nejvyššího soudu. Oporu v provedeném dokazování nemá ani závěr odvolacího soudu vztahující se k nabytí předmětných pozemků žalobci v restituci o tom, že se žalobci zjevně snaží po žalovaném získat finanční náhradu za užívání pozemků. Namítají, že otázka posouzení neoprávněného zásahu do vlastnického práva žalobců a omezení jejich vlastnického práva v důsledku umístění navážky odpadu v podobě zemního valu je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Není pravdou, že k výstavbě hlukového valu došlo již před vydáním pozemků žalobcům v restituci. Odvolací soud neměl v provedených důkazech pro takový závěr podklad. O neoprávněný zásah naopak jde, neboť na pozemky žalobců bylo uloženo (ať už vystavěno nebo navezeno) něco, co nemůže být považováno za součást pozemků. Nepodložený je rovněž závěr, že navážku zapříčinil stát. Navrhují, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Podle § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

Ochranu vlastnického práva, o níž soud rozhoduje po 1. 1. 2014, je nutno v poměrech negatorní žaloby poměřovat úpravou obsaženou v § 1042 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též „o. z.“). Z uvedeného vyplývá, že zákonem č. 89/2012 Sb. se řídí jednak samotné posouzení předpokladů pro vyhovění negatorní žalobě, ale také případné důvody, pro které lze uvažovat o zamítnutí této žaloby [srovnej usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 1. 2014, sp. zn. 17 Co 423/2013 (uveřejněné pod č. 5/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4884/2015 (dostupné na www.nsoud.cz)].

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatelka domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatelka uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Dovolání není přípustné.

Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na stěžejním právním závěru, že v dané věci zemní val na pozemku žalobců nepředstavuje věc v právním slova smyslu (stavbu), ale lze jej považovat za součást pozemku žalobců. Žalobci se nemohou domáhat ochrany svého vlastnického práva, neboť v době, kdy uzavírali dohodu o vydání nemovitosti podle § 9 zákona č. 229/1991 Sb. si byli vědomi toho, že se na jejich pozemcích nachází protihlukový zemní val a že budou ve svém vlastnickém právu výrazným způsobem omezeni. Za situace, kdy žalobci přijali v restituci předmětné pozemky i s protihlukovým valem, nelze dovodit, že žalovaný do jejich práva nyní neoprávněně zasahuje, když dohodu o vydání věci uzavírali právě s vědomím existence tohoto protihlukového zemního valu.

Tento výchozí závěr žalobci v dovolání nezpochybňují žádnou argumentací, pouze namítají, že jim ochrana jejich vlastnického práva svědčí z toho důvodu, že zemní val má povahu věci v právním slova smyslu (je stavbou z hlediska občanského práva). Při řešení této otázky se pak měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Tato námitka však důvodná není.

Podle ustálené rozhodovací praxe [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1305/96 (publikovaný v časopise Soudní rozhledy, 1998, č. 8, str. 203-205), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 33 Cdo 111/98 (publikovaný v časopise Soudní rozhledy, 1998, č. 12, str. 318-320)] při vymezení obecného pojmu stavby ve smyslu občanského práva, jakožto samostatného předmětu občanskoprávních vztahů, nelze vycházet „jen“ z veřejnoprávních předpisů a jejich účelu; srovnej znění § 2 odst. 3, 4, 5, § 103 a násl. zákona č. 183/2006, o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). Stavební předpisy totiž chápou pojem stavby převážně dynamicky, tedy jako činnost, popřípadě soubor činností, směřujících k uskutečnění díla (někdy ovšem i jako toto dílo samotné); naproti tomu pro účely občanského práva je pojem „stavba“ nutno vykládat vždy staticky, jako věc v právním smyslu, tedy jako výsledek určité stavební činnosti, který je způsobilý být předmětem občanskoprávních vztahů, včetně práva vlastnického, a nemusí být tedy nutně součástí jiné věci [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 52/2002, ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1118/2005, nebo ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2682/2008 (oba dostupné na www.nsoud.cz)]. Platí přitom, že výklad pojmů obsažených v občanskoprávních předpisech nelze podřizovat výkladu totožných pojmů v jiných právních odvětvích, zejména v odvětvích práva veřejného, např. stavebního [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3457/2007, nebo ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1974/2010 (oba dostupné na www.nsoud.cz)].

V problematických případech je vždy třeba zvažovat, zda stavba může být samostatným předmětem práv a povinností, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci, zejména k tomu, zda podle zvyklostí v právním styku je účelné, aby stavba jako samostatná věc byla předmětem právních vztahů, a také k jejímu stavebnímu provedení. Zejména tam, kde je výsledkem stavební činnosti zpracování povrchu pozemku či vršení kompaktního stavebního materiálu, může být významným hlediskem, zda lze vymezit, kde končí pozemek a kde začíná stavba; pokud takové vymezení možné není, půjde zpravidla o součást pozemku [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002, nebo ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2155/2012 (oba dostupné na www.nsoud.cz)]. Otázka, zda výsledek stavební činnosti je stavbou ve smyslu občanského práva (tedy zda naplňuje skutkovou podstatu dle § 119 odst. 2 občanského zákoníku) je přitom otázkou právní, nikoliv skutkovou [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1928/2010 (dostupné na www.nsoud.cz)]; její vyřešení je ovšem do značné míry závislé na konkrétních skutkových okolnostech případu [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1512/2014 (dostupný na www.nsoud.cz)]. Otázku, zda určitý výsledek stavební činnosti je součástí pozemku nebo samostatnou věcí, tudíž nelze řešit pro všechny myslitelné případy stejně, její posouzení tak v hraničních případech zůstává na úvaze soudu [srovnej např. již výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1964/2003 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, 2004, č. 14, str. 549), dále například usnesení téhož soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2569/2009, a ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3510/2007 (dostupná na www.nsoud.cz)]. Nejvyššímu soudu pak přísluší přezkoumat možné hraniční případy toliko z toho hlediska, zda v nalézacím řízení byla vzata do úvahy všechna zákonná kritéria a zda nejde o úvahy zjevně nepřiměřené [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1506/2008, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1143/2014 (dostupné na www.nsoud.cz)].

Žalobci v dovolání poukazují na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, která se týká obecných otázek vymezení vztahu věci a její součásti, přehlížejí však, že dovolací soud se již povahou předmětného zemního valu (přímo v daných skutkových poměrech a dokonce i ve vztahu mezi žalobcem a) a žalovaným) zabýval a od této judikatury se rozhodnutí odvolacího soudu neodchyluje.

Již v rozsudku ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2691/2013 (ten a dále uvedená rozhodnutí jsou taktéž dostupná na www.nsoud.cz) rušil dovolací soud rozsudek odvolacího soudu z důvodu nesprávného právního posouzení, protože odvolací soud posoudil předmětný zemní val jako samostatnou věc v právním smyslu. Obdobně pak dovolací soud postupoval v rozsudku ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2140/2013, v rozsudku ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 816/2018 (v uvedeném rozsudku pak dovolací soud mimo jiné podotkl, že vydání zastavěného pozemku stavbou v restituci zákon č. 229/1991 Sb. v režimu § 11 odst. 1 písm. c) přímo vylučuje). V usnesení ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1627/2018, pak dovolací soud s odkazem na četnou judikaturu týkající se obecných právních pravidel pro posouzení vztahu věci hlavní a její součásti výslovně uvedl, že závěr odvolacího soudu o tom, že předmětný val není věcí v právním smyslu, ale součástí pozemků, na kterých se nachází, považuje za správný [proti uvedenému rozhodnutí byla podána žalobcem a) ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost usnesením ze dne 24. 9. 2018, sp. zn. II. ÚS 3046/18 (dostupné na nalus.usoud.cz), přičemž se ztotožnil s právním posouzením povahy předmětného zemního valu]. K názorům vysloveným ve věci sp. zn. 28 Cdo 1627/2018 se pak následně Nejvyšší soud výslovně přihlásil i v usnesení ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1891/2018. S touto konkrétní rozhodovací praxí ve vztahu přímo k předmětnému valu pak dovolání nijak nepolemizuje a dovolací soud ani neshledal žádný důvod se od této praxe dovolacího soudu odchýlit. Žalobci tvrzený dovolací důvod založený na nerespektování ustáleného rozhodovací praxe dovolacím soudem tak dán není.

Ve vztahu k dalším dovolacím námitkám není dovolání přípustné již proto, že neobsahuje řádně vymezený důvod přípustnosti dovolání.

Dovolatelé namítají, že „že odvolací soud zcela neoprávněně hodnotil restituční řízení, kterým žalobci získali původní historické vlastnictví svých předků jako zjevnou snahu žalobců požadovat v budoucnu finanční náhradu za užívání po obci XY“. V této souvislosti kritizují (z pohledu přípustnosti dovolání nedovoleně) nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu a jejich námitka, že „není možné na základě takové úvahy odepřít žalobcům výkon rozhodnutí“ se vůbec neodrazila v rozhodnutí odvolacího soudu potud, že by na ní mělo být rozhodnutí odvolacího soudu vůbec založeno, neboť žalobci se v dané věci teprve vydání vykonatelného rozhodnutí domáhali. Z rozhodnutí odvolacího soudu je zjevné, že poukaz na „požadavek finanční náhrady“ vyslovil odvolací soud toliko jako svůj hodnotící úsudek pro závěr, proč došlo ze strany žalobců k uzavření dohody o vydání věci. Tento úsudek se však žádným způsobem nepromítl do právních závěrů, pro které odvolací soud žalobu zamítl. Ostatně zde v dovolání zcela absentuje jakýkoliv náznak vymezení přípustnosti dovolání.

Totéž pak platí i pro otázku „neoprávněného zásahu do vlastnického práva žalobců“. Zde chybí jakýkoliv náznak vymezení přípustnosti dovolání, což bez dalšího posouzení této otázky z dovolacího přezkumu diskvalifikuje. Zcela shodný závěr ohledně jakékoliv absence vymezení přípustnosti dovolání se pak vztahuje i k „existenci velkoobjemové navážky v podobě skládky“, kde je navíc zjevné, že tato námitka míří především do skutkových poměrů.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobců přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. 11. 2018


Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu