Rozhodnutí NS

30 Cdo 947/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/23/2019
Spisová značka:30 Cdo 947/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.947.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Odpovědnost státu za škodu
Dotčené předpisy:§ 8 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
06/28/2019
I.ÚS 2114/19
I.ÚS 2114/19
JUDr. Vladimír Sládeček
odmítnuto
08/13/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 947/2019-76


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce L. D., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Janem Koptišem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Široká 432/11, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 155/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2018, č. j. 21 Co 271/2018-59, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Odůvodnění:

Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 10. 4. 2018, č. j. 26 C 155/2017-47, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 74 724,80 Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Uvedené částky se žalobce domáhal jako náhrady škody, která mu měla být způsobena nezákonným rozhodnutím, jímž byl zamítnut nárok žalobce na náhradu tříměsíčního odstupného proti bývalému zaměstnavateli v řízení vedeném u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 C 56/2013 (dále jen „posuzované řízení“). V posuzovaném řízení však po celou dobu nedošlo ke zrušení jediného pravomocného rozhodnutí pro nezákonnost, což bylo ostatně důvodem, pro který soudy nižších stupňů žalobě v tomto řízení nevyhověly.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v rozsahu výroku I včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen "o. s. ř.", odmítl.

Nejvyšší soud opakovaně judikuje, že v souladu se zásadou presumpce správnosti rozhodnutí není soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení a podmínka nezákonnosti rozhodnutí je splněna pouze tehdy, bylo li toto pravomocné rozhodnutí skutečně jako nezákonné zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Ze zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, totiž nelze nikterak dovodit, že by stát odpovídal za škodu způsobenou rozhodnutím, které nebylo zrušeno. Neexistuje tedy zákonný podklad pro to, aby byla žalobci přiznána náhrada škody v situaci, kdy rozhodnutí, proti němuž brojí, nebylo zrušeno či změněno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2025/2009, ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1362/2017, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 499/2016).

Předkládá-li dovolatel otázku „zda v případě, kdy žalobce tvrdí, že byl zkrácen na svých právech rozhodnutím orgánu veřejné moci, lze přezkoumat v rámci stávajícího řízení otázku souladu s listinou“, ve spojení s namítanými vadami posuzovaného řízení (neprovedení navržených důkazů, nedostatek nestrannosti soudů, nesrozumitelnost jednání soudů a odepření mimořádného opravného prostředku), pak jednoznačně formuluje otázku týkající se požadavku přezkumu zákonnosti jednotlivých rozhodnutí vydaných v posuzovaném řízení, který je však v intencích zmiňované judikatury v kompenzačním řízení podle OdpŠk vyloučen. Soudy nižších stupňů konstatovaly, že pro vyhovění žalobnímu nároku absentoval v řízení odpovědnostní titul v podobě pro nezákonnost zrušeného či změněného pravomocného rozhodnutí v posuzovaném řízení, kteréžto posouzení je zcela souladné s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu a dovolání žalobce není tudíž dle § 237 o. s. ř. přípustné.

Námitka dovolatele vytýkající soudům nižších stupňů vadu řízení, jež spočívala v tom, že věc nebyla předložena Ústavnímu soudu za účelem posouzení „zákona“ se zákonem č. 23/1991 Sb., nemůže založit přípustnost dovolání, neboť k namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží dle § 242 odst. 3 o. s. ř. jedině tehdy, pokud je dovolání přípustné, což v daném případě není.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 23. 4. 2019


JUDr. Bohumil Dvořák
předseda senátu