Rozhodnutí NS

22 Cdo 868/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/29/2019
Spisová značka:22 Cdo 868/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.868.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Vlastnictví
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 157 odst. 2 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
22 Cdo 868/2019-347


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně B. M., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Zbigniewem Czudkem, advokátem se sídlem v Třinci, nám. Míru 551, proti žalovanému P. Z., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Petrem Fučíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Purkyňova 74/2, o určení vlastnictví, eventuálně o 2 059 332 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 7 C 30/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2018, č. j. 19 Co 148/2018-318, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2018, č. j. 19 Co 148/2018-318, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.



Odůvodnění:


Okresní soud Praha-východ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 11. 2017, č. j. 7 C 30/2014-274, výrokem I. zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení vlastnictví ke stavbě na pozemku parc. č. st. XY v obci a katastrálním území XY s tím, že spoluvlastnický podíl každého z účastníků činí jednu polovinu, výrokem II. zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 2 059 332 Kč se zákonným ročním úrokem z prodlení z této částky od 14. 5. 2013 do zaplacení, výrokem III. nepřiznal žalovanému náhradu nákladů řízení a výrokem IV. uložil žalobkyni povinnost zaplatit státu na nákladech řízení částku 1 289 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 6. 9. 2018, č. j. 19 Co 148/2018-318, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Proti rozsudku odvolacího soudu, konkrétně proti všem jeho výrokům, podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 občanského soudního řádu, neboť se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení „otázky hmotného nebo procesního práva, která je odvolacím soudem rozhodována rozdílně“. Aniž by takovou otázku blíže vymezila, zabývá se tím, že by dovolací soud neměl rozhodovat pouze na základě judikatorně sjednocených obecných výkladů, neboť to může přinášet rozdílnost v jeho rozhodnutí, ale měl by vždy zkoumat i další okolnosti každého případu. Přípustnost dovolání dále spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to otázky, „zda existuje kontinuita uzavřených smluv mezi účastníky, změnil-li se předmět smlouvy (práva a povinnosti stran směřují původně k rekonstrukci stávající nemovitosti, která zanikne), resp. zda, v případě zániku předmětu (stavby, jako věci v právním smyslu) u konkludentně uzavřené smlouvy smlouva zaniká zcela a zda z ní lze vycházet při nově uzavřené konkludentní smlouvě, či zda je nutno nově zkoumat podmínky existence či neexistence dalšího smluvního vztahu v daném případě nikoli již k rekonstrukci stávající stavby, ale k výstavbě stavby jako nové věci v právním smyslu.“ Rovněž se domnívá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku sp. zn. 22 Cdo 2258/2017, kdy dospěl k odlišnému právnímu názoru. Jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., které spočívá v nesprávném určení originárního nabytí vlastnického práva k domu č. p. XY v XY její osobou, resp. oběma účastníky sporu. Odvolacímu soudu vytýká, že se dostatečně nezabýval otázkou existence či neexistence dohody mezi účastníky v souvislosti s rekonstrukcí dané nemovitosti, že dostatečně nezkoumal obsah dohody, ani jaká byla vůle účastníků dohody v momentě, kdy se již nejednalo o rekonstrukci, ale vznikla nová stavba. Rovněž namítá, že v souladu se závěry vyjádřenými dovolacím soudem v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 2258/2017 měl odvolací soud při neexistenci dohody uzavřít, že oba účastníci jsou stavebníky, a stávají se tak oba podílovými spoluvlastníky domu č. p. XY v XY. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Podle § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

Jelikož ke vzniku spoluvlastnictví účastníků k předmětné stavbě mělo dojít před 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud při posouzení okolností rozhodných pro vznik podílového spoluvlastnictví podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Veškeré námitky žalobkyně směřují proti závěru odvolacího soudu, že neprokázala tvrzené spoluvlastnické právo ke stavbě domu č. p. XY v XY, neboť odvolací soud hodnotil konkludentní dohodu uzavřenou mezi účastníky jako dohodu o investici žalobkyně vloženou do domu žalovaného, nikoli jako dohodu o investici do společné věci.

Tyto námitky přípustnost dovolání nezakládají, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu.

Ohledně zjišťování obsahu smlouvy Nejvyšší soud soustavně judikuje, že zjišťuje-li soud obsah vůle účastníků smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97 (uveřejněný pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)]. Činí-li soud z obsahu smlouvy (případně z dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje závěry právní, resp. jde o právní posouzení věci [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99 (uveřejněný pod č. 46/2002 v časopise Soudní judikatura, 2002, č. 3, str. 195)].

S ohledem na uvedené není dovolací soud oprávněn přezkoumávat závěr odvolacího soudu, zda došlo mezi smluvními stranami ke sjednání smlouvy o určitém obsahu, resp. zda se tato skutečnost podařila prokázat či zůstala neobjasněna, toliko je oprávněn přezkoumat, zdali napadený rozsudek splňuje požadavky náležitého odůvodnění soudního rozhodnutí.

Podle § 157 odst. 2 věty první a druhé o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé.

Odvolací soud uvedenému zákonnému požadavku, jakož i požadavkům vyplývajícím z práva na spravedlivý proces [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 12. 10. 2004, sp. zn. IV. ÚS 57/04, či ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. III. ÚS 2983/08 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)] v této věci dostál, když se věcí dopodrobna zaobíral, provedl účastníky navržené důkazy, které pak ve shodě s § 132 o. s. ř. hodnotil jednotlivě, tak i ve vzájemné souvislosti, načež dospěl k logickým a přesvědčivým závěrům o zjištěném skutkovém stavu; z jeho postupu se nepodává extrémní svévole ani přepjatý formalismus.

Konkrétně odvolací soud vyšel z nesporných skutečností, že žalobkyně a žalovaný spolu žili jako druh a družka, přičemž za trvání jejich vztahu zakoupil žalovaný v roce 2007 do svého výlučného vlastnictví dům č. p. XY společně s pozemky v XY. Jeho koupi financoval částečně z vlastních prostředků, částečně prostřednictvím hypotečního úvěru. V roce 2008 započala rekonstrukce domu, na které se finančně podílela i žalobkyně. V květnu 2011 žalobkyně dům opustila a ukončila soužití se žalovaným. Rekonstrukce byla rozsáhlejší, než bylo původně účastníky přepokládáno a v konečném důsledku došlo k zániku původní stavby a vzniku stavby nové.

Dovolací soud považuje závěry odvolacího soudu za souladné s judikaturou dovolacího soudu, jestliže odvolací soud logickým způsobem uzavřel, že účastníci společnou činností a investicemi každého z nich nerekonstruovali rodinný dům žalovaného s úmyslem stát se spoluvlastníky nově vzniklé věci, když s ohledem na původně plánovaný rozsah rekonstrukce rodinného domu vůbec nepředpokládali, že by mohla vzniknout stavba nová, a ze zjištěných okolností provádění rekonstrukce stavby je zřejmé, že tak účastníci činili s vědomím, že rodinný dům zůstane nadále ve výlučném vlastnictví žalovaného. Žalobkyně vlastnické právo žalovaného respektovala, bylo jí známo, že dům zakoupil společně s pozemky do svého výlučného vlastnictví, kupní cenu uhradil sám, a i po ukončení společného soužití jej vždy považovala za výlučného vlastníka domu. Od tohoto povědomí žalobkyně se pak odvíjely i návrhy na uspokojení jejího nároku. To ostatně potvrdila již při podání žaloby, ve které původně požadovala pouze vypořádání investice do nemovitosti žalovaného, a posléze i při výpovědi, když uvedla, že možnost stát se spoluvlastnicí jí napadlo až v průběhu soudního řízení. Neměla-li žalobkyně takové povědomí dříve, nemohla se na rekonstrukci rodinného domu podílet jak prací, tak finančně s úmyslem nabýt jej do spoluvlastnictví s žalovaným.

Vlastnictví k nově zhotovené věci originárně nabývá ten, kdo ji vytvořil. Jde-li o stavbu, nabývá k ní takto vlastnictví stavebník v občanskoprávním smyslu, tedy ten, který stavbu uskutečnil s (právně relevantně projeveným) úmyslem mít ji pro sebe [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001 (uveřejněný pod č. C 1 536 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)]. Vlastníkem stavby se stává stavebník bez ohledu na to, zda stavěl z vlastního nebo cizího materiálu [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 761/2001 (uveřejněný pod č. C 1 524 v Souboru)].

Při posouzení vlastnických a jiných právních vztahů ke stavbě vzniklé společnou činností více osob je třeba vycházet z obsahu dohody uzavřené mezi těmito osobami. Taková dohoda, která nemusí být písemná (může být i ústní, popř. konkludentní), založí spoluvlastnictví, jen je-li z jejího obsahu (příp. s přihlédnutím k dalším zjištěným skutečnostem) zřejmé, že účastníci dohody chtěli založit spoluvlastnický vztah. Není třeba, aby se účastníci dohodli o výši podílů [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001 (uveřejněný pod č. C 1 536 v Souboru)].

To, že účastníci spolu zřizují stavbu, kterou hodlají společně užívat, je zpravidla důkazem o existenci konkludentní (mlčky, nevýslovně uzavřené) dohody o spoluvlastnictví stavby, nevyplývá-li z okolností věci něco jiného. Závěr o existenci takové dohody lze podle konkrétních okolností případu učinit i s ohledem na chování účastníků po dokončení stavby, například čestné prohlášení o spoluvlastnictví stavby [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3610/2014 (uveřejněné pod č. C 14 603 v Souboru)].

Pro posouzení, kdo je stavebníkem, není samo o sobě rozhodné, komu bylo adresováno rozhodnutí o stavebním povolení, resp. obdobný akt podle stavebního zákona [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4053/2011 (dostupné na www.nsoud.cz), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 764/2011 (dostupné na www.nsoud.cz)]; uvedená okolnost však může být určitou indicií [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3710/2011 (dostupný na www.nsoud.cz), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3610/2014 (uveřejněné pod č. C 14 603 v Souboru)]. Vzhledem k tomu, že se stavba za účinnosti obč. zák. nestala součástí pozemku, není pro posouzení nabytí vlastnictví ke stavbě rovněž rozhodující vlastnictví pozemku, na kterém je umístěna [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001 (uveřejněný pod č. C 1 536 v Souboru)].

Pouze výjimečně se stává, že osoby zřizující stavbu nijak neprojeví (ani konkludentně) vůli o jejím budoucím vlastnictví, nemají o něm žádnou představu, jsou však srozuměni s jejím pozdějším společným užíváním; tyto případy Nejvyšší soud řešil již v rozsudku ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001 (uveřejněném pod č. C 1 536 v Souboru), v němž uvedl: „Pokud však stavbu provádí více osob, které o vlastnictví k nové stavbě neuzavřely žádnou dohodu, přičemž z okolností věci není zřejmé, že mělo jít o stavbu ve vlastnictví jen některých z těchto osob (jako v případě pouhé výpomoci se stavebními pracemi), nelze vyloučit závěr, že stavebníky v občanskoprávním smyslu jsou všechny tyto osoby, které se stávají podílovými spoluvlastníky stavby (resp. pokud jde o manžele, je podíl předmětem jejich společného jmění). Tak tomu bude zejména, pokud více osob bez dohody o vlastnictví ke stavbě zřídí stavbu za účelem jejího společného užívání a podílí se na jejím vzniku vlastní prací i dodáním materiálu, nevyplývá-li z okolností věci ohledně vlastnických vztahů ke stavbě něco jiného. Samotná skutečnost, že se stavebníci dohodli pouze o ‚společném užívání‘, aniž by cokoliv sjednali o vlastnictví ke stavbě, ještě nevylučuje vznik jejich spoluvlastnictví. Při posuzování takovýchto mezních případů je třeba vždy přihlížet ke všem okolnostem věci.“

V takovém případě je stavebníkem osoba, která se fakticky podílí na zřízení stavby, není-li z dohody nebo z okolností zřejmé, že tato osoba jen pomáhá jinému (např. řemeslník, sousedská či rodinná výpomoc). Podílení se na výstavbě pak může mít více podob, zejména prací, dodáním materiálu a jiným financováním stavby či vytvořením prostoru, aby se jiný rodinný příslušník mohl výstavbě věnovat (například vaření a péče o další rodinné záležitosti). Posouzení, zda jde o takový případ, záleží na provedených důkazech a na jejich hodnocení soudem (§ 132 o. s. ř.) – [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2258/2007 (uveřejněný pod č. C 5 213 v Souboru), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2473/2006, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3710/2011 (všechny dostupné na www.nsoud.cz)].

Souhrnně se k uvedeným závěrům přihlásil Nejvyšší soud aktuálně v rozsudku ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 135/2017 (dostupném na www.nsoud.cz).

Posouzení, zda je z okolností věci zřejmé, že mělo jít o stavbu ve vlastnictví jen některých z osob podílejících se na vzniku stavby, je věcí úvahy soudů v nalézacím řízení. Ta vychází z jedinečných a konkrétních skutkových okolností případu. Dovolací soud by proto mohl jejich úvahu zpochybnit, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2428/2005, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2117/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz)].

V posuzované věci se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že se žalobkyně na rekonstrukci domu č. p. XY v XY nepodílela s úmyslem nabýt jej se žalovaným do spoluvlastnictví, a že proto neprokázala tvrzené spoluvlastnické právo k jeho stavbě. Jeho závěry nelze považovat za zjevně nepřiměřené, jestliže na základě shora uvedených skutkových zjištění a s přihlédnutím ke všem okolnostem věci hodnotil konkludentní dohodu uzavřenou mezi účastníky jako dohodu o investici žalobkyně vloženou do domu žalovaného a nikoli jako dohodu o investici do společné věci, neboť žalobkyně ani žalovaný při provádění rekonstrukce domu neměli povědomí o tom, že byla ve své podstatě vytvořena věc nová a z jednání žalobkyně bylo zřejmé, že považuje žalovaného za jediného vlastníka rodinného domu.

Dovolání žalobkyně směřuje výslovně proti všem výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, tedy i do výroku o náhradě nákladů řízení. Přezkum výroků, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, je však vyloučen § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.

Vzhledem k tomu, že nebylo dovolání shledáno přípustným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017 (dostupná na www.nsoud.cz)], a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz)].

V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. 4. 2019


Mgr. David Havlík
předseda senátu