Rozhodnutí NS

3 Tdo 1422/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. e) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:12/19/2018
Spisová značka:3 Tdo 1422/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.1422.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Souhlas poškozeného s trestním stíháním
Týrání osoby žijící ve společném obydlí
Zastavení trestního stíhání
Znásilnění
Dotčené předpisy:§ 199 odst. 1 tr. zákoníku
§ 185 odst. 1 tr. zákoníku
§ 185 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku
§ 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
§ 163 odst. 1 tr. ř.
§ 11 odst. 1 písm. l) tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
12/03/2019
III.ÚS 881/19
JUDr. Radovan Suchánek
-
-
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
3 Tdo 1422/2018-51


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 12. 2018 o dovolání, které podal obviněný M. F., nar. XY, trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Ostrov nad Ohří, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2018, sp. zn. 7 To 85/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 15 T 112/2015, t a k t o :


Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného M. F. odmítá.
    O d ů v o d n ě n í :


    I.

    Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 23. 10. 2017, sp. zn. 15 T 112/2015, byl obviněný M. F. uznán vinným jednak přečinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), jednak zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že v přesně nezjištěné době od října 2014 do 16. 1. 2015, ve společně obývaném bytě na adrese XY, Praha 3, XY, slovně i fyzicky týral poškozenou G. K., nar. XY, tak, že ji oslovoval vulgárními výrazy, zpočátku zhruba jednou za 14 dnů a později i jednou za 2 dny ji fackoval a bil rukama sevřenýma v pěst do obličeje, hlavy a hrudníku, držel ji pevně za zápěstí, čímž jí způsoboval hematomy na rukách, v obličeji i různě po těle, pokud ležela, kopal ji do břicha, dotáhl a hodil ji do vany, kde na ni pouštěl studenou vodu a říkal, že si za to může sama, že ji musí převychovat, lámal jí ruce za záda, před Vánoci ji vysvlékl donaha, bil rukama sevřenýma v pěst do obličeje a fackoval a přitom fotil svým mobilním telefonem, udeřil ji do oka, až jí praskla žilka, která oko zakrvácela a vstřebávala se jeden měsíc, z tohoto důvodu jí obžalovaný zakázal jet za rodinou na Moravu, aby příbuzní neviděli její zranění, na Vánoce 2014 ji bil několik hodin pro její údajně zřízenou seznamku, dne 31. 12. 2014 ji vyhodil v ponožkách, legínách a tričku před dům, kde bylo nasněženo, odmítal ji pustit zpět do domu a nutil ji přibližně 20 minut chodit takto oblečenou sněhem, zakazoval jí spát, v noci ji bezdůvodně budil, škrtil a dusil, tahal za vlasy, bil hlavou o stěnu, strčil jí ruku v pěst do krku až zvracela krev, a když prosila, aby jí pomohl, kopal ji, trhal na ni oblečení, a říkal, že je vše její chyba, že je neschopná, když neumí zamaskovat své zranění v obličeji, poškozená se jej bála opustit, protože vyhrožoval, že pokud od něho odejde, tak ji zabije a pomstí se i její celé rodině, což v ní vyvolávalo důvodnou obavu o život a zdraví, dále ji nejméně v 10 případech po bití a napadání donutil k pohlavnímu styku, který nechtěla a odmítala, že obžalovaného od sebe odstrkávala, vždy jí ale přepral, hodil na postel, strhal na ní oblečení, až byla nahá a dožadoval se sexu se slovy, že je kurva a dává každému, a proto musí dát i jemu, tahal ji za bradavky, což jí bolelo, načež poškozená rezignovala s tím, že až to bude mít za sebou, bude mít klid, protože po takto vynuceném pohlavním styku obžalovaný z bytu vždy odjel, přičemž pohlavní styk trval až do ejakulace obžalovaného, kdy v jednom až dvou případech ji uvedeným jednáním způsobil vaginální krvácení.

    Za to byl obviněný odsouzen podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 (osmi) let, za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 2 T 64/2016, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 19. 5. 2016, sp. zn. 6 To 142/2016, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.

    Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.

    Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené G. K., nar. XY, trvale bytem XY, nemajetkovou újmu ve výši 351.913,20 Kč.

    Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená G. K., nar. XY, odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích na řízení ve věcech občanskoprávních.

    Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 23. 10. 2017, sp. zn. 15 T 112/2015, podal obviněný odvolání, které zaměřil do všech výroků napadeného rozsudku.

    O odvolání rozhodl Městský soud v Praze ze dne 18. 6. 2018, sp. zn. 7 To 85/2018, a to tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.
    II.

    Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2018, sp. zn. 7 To 85/2018, podal obviněný prostřednictvím svých advokátů dovolání (č. l. 904–907), ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s tím, že napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený pod písm. e), neboť byla porušena ustanovení trestního řádu o přípustnosti trestního stíhání, jakož i jeho právo na spravedlivý proces.

    Předmětný dovolací důvod podle písm. e) spatřuje obviněný v tom, že jak přípravné řízení, tak i podstatná část řízení před soudem byly vedeny přesto, že poškozená neudělila souhlas s trestním stíháním podle § 163 odst. 1 tr. ř. Trestní stíhání jeho osoby bylo zahájeno mj. pro zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, jehož se měl dopustit vůči poškozené G. K., s níž v inkriminované době žil v partnerském vztahu, čehož si byly orgány činné v trestním řízení od počátku vědomy. Přesto si po celou dobu přípravného řízení nevyžádaly souhlas poškozené s jeho trestním stíháním ačkoli k tomu byly ve smyslu § 163 tr. ř. povinny. Souhlas byl od poškozené získán až dodatečně v rámci hlavního líčení před soudem prvního stupně. S odkazem na ustanovení § 163 odst. 1 tr. ř. a § 11 odst. 1 písm. l) tr. ř. a k tomu se vztahující judikatury, zdůraznil, že tuto podstatnou procesní vadu namítal již před soudem prvního stupně a domáhal se zastavení trestního stíhání, avšak marně, přestože nevyžádání si stanoviska poškozeného podle § 163 tr. ř. představuje v řízení vedeném o trestném činu, u něhož je trestní stíhání podmíněno souhlasem poškozeného, podstatnou vadou řízení. Odvolacímu soudu současně vytkl jeho odkaz na rozhodnutí publikované pod č. 0 358/2004, které sám označil za nedohledatelné. Takové rozhodnutí navíc na předmětnou věc aplikovat nelze. Reagovalo totiž na případ absence včasného souhlasu v situaci, kdy trestní oznámení bylo podáno samotnou poškozenou osobou. V jeho trestní věci však trestní oznámení nepodala poškozená, ale její matka. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu pak obviněný namítá, že neudělení souhlasu poškozené je procesní vadou, kterou nemůže odstranit soud prvního stupně vlastní procesní činností, neboť je odstranitelná pouze v přípravném řízení. Podle jeho názoru měl tedy Městský soud v Praze z podnětu jeho odvolání napadený rozsudek zrušit a trestní stíhání pro zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku zastavit, neboť absence včasného souhlasu poškozené je neodstranitelnou procesní vadou řízení.

    Dále obviněný namítl, že napadené usnesení Městského soudu v Praze spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, když mezi provedenými důkazy (zejména pak znaleckým posudkem) a učiněnými skutkovými závěry existuje extrémní nesoulad. Má za to, že soudy se nevypořádaly s rozporem ve vyhodnocení znaleckých posudků. Rozpory shledává v závěrech týkajících se mechaniky vzniku zranění, konstatování, že poškozená trpí posttraumatickou stresovou poruchou, otázky věrohodnosti poškozené coby svědkyně, zejména pak stran údajných napadení sexuální povahy a nedobrovolnosti sexuálních aktů, kdy současně odmítá jako technicky neproveditelné, že poškozené strčil ruku do krku a sevřel ji v pěst, přičemž toto vyloučil znalec obhajoby ve svém doplnění znaleckého posudku. Domnívá se proto, že nebyly naplněny znaky skutkových podstat jemu za vinu kladených trestných činů.

    Závěrem obviněný vznesl návrh, aby dovolací soud odložil výkon napadeného usnesení.

    Vzhledem k výše uvedenému obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2017, sp. zn. 7 To 85/2018, a jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 23. 10. 2017, sp. zn. 15 T 112/2015, a podle § 265l tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

    K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 26. 11. 2018, sp. zn. 1 NZO 1141/2018.

    Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že ze spisového materiálu se podává, že policejní orgán trestní stíhání zahájil, aniž by stanovisko poškozené ve vztahu ke zločinu znásilnění zjišťoval. Na tento nedostatek pak nebylo reagováno ani ze strany dozorové státní zástupkyně a byl napraven až senátem Obvodního soudu pro Prahu 3. Takový postup je bezesporu vadou přípravného řízení trestního. Nicméně závěr obviněného, že taková vada z přípravného řízení spočívající v absenci včasného souhlasu s trestním stíháním je již navždy neodstranitelná, a proto tedy jeho trestní stíhání pro zločin znásilnění mělo být zastaveno, je nesprávný a z logiky věci absurdní, přičemž nevyplývá ani z judikatury (a to ani z obviněným citovaných rozhodnutí). Je potřebné zdůraznit, že i pokud k vyjádření souhlasu či nesouhlasu poškozenou osobu žádný orgán činný v trestním řízení nevyzval v době, kdy byl takový souhlas nutný, nelze takovou situaci zjednodušeně interpretovat tak, že souhlas poškozeného není dán. Zmíněné pochybení policejního orgánu a státního zástupce v posuzované trestní věci Obvodním soudem pro Prahu 3 zjištěno bylo, podle státního zástupce však bylo jeho dalším postupem narovnáno. Soud přitom věc nevrátil státnímu zástupci k došetření a sám se poškozené před jejím výslechem po zákonném poučení dotázal, zda s trestním stíháním obviněného souhlasí či nikoli. Po jejím řádně uděleném souhlasu (a vzhledem k tomu, že souhlas nebyl vyžádán včas, je již podle jeho názoru z praktického hlediska bez významu, zda k jeho udělení došlo na dotaz soudu, či by se tak stalo až poté, co by věc byla např. vrácena státnímu zástupci k došetření) mu nic nebránilo uznat dovolatele na podkladě skutkových zjištění vinným rovněž zločinem znásilnění. Doplnil, že k zastavení trestního stíhání obviněného by nedošlo, i pokud by poškozená nesouhlasila s jeho trestním stíháním pro zločin znásilnění, neboť dovolatel se zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku dopustil v jednočinném souběhu s přečinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku, u něhož se souhlas poškozeného nevyžaduje.

    Přestože obviněný výslovně neoznačil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., namítl výslovně, že rozhodnutí obou soudů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku. V této souvislosti vytýká hodnocení provedených důkazů a skutková zjištění na jejich podkladě učiněná, kteroužto námitku však pod tento, a ani žádný jiný dovolací důvod podřadit nelze. Státní zástupce uvedl, že lze v plném rozsahu odkázat na argumentaci obsaženou v podrobně odůvodněných rozhodnutích obou soudů (viz str. 19–22 rozsudku nalézacího soudu, potažmo str. 5–15 usnesení Městského soudu v Praze), přičemž neshledal, že by se v projednávané věci jednalo o extrémní rozpor mezi skutkovými zjištění a provedenými důkazy. Skutečnost, že dovolatel je s hodnocením jednotlivých důkazů, s učiněnými skutkovými zjištěními, a ve vazbě na to také s odsuzujícím rozsudkem, nespokojen, ještě neznamená, že závěry soudů jsou vadné a s provedenými důkazy nesouladné, a že v trestním řízení došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces.

    S ohledem na výše uvedené proto navrhl, aby bylo dovolání obviněného odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za bezpředmětnou pak považuje i žádost obviněného o odklad výkonu rozhodnutí.
    III.

    Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

    Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2018, sp. zn. 7 To 85/2018, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
      Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.

      Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným M. F. vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g), l) tr. ř.

      Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

      První alternativa ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Městský soud v Praze odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu.

      V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy obviněný poukazuje výslovně na dovolací důvod uvedený pod písm. e), a dále na dovolací důvod podle písm. g).

      Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. spočívá v tom, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Tento dovolací důvod je dán jen tehdy, jestliže bylo proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoliv ve věci existoval některý z důvodů jeho nepřípustnosti uvedených v § 11 odst. 1, 4 tr. ř. nebo v § 11a tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno (srovnej Šámal, P. a kol, Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3162).

      Podmínky pro uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. v projednávané věci splněny nebyly, a to z následujících důvodů.

      Obviněný odkazuje na ustanovení § 11 odst. 1 písm. l) tr. ř., které stanoví, že trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, je-li trestní stíhání podmíněno souhlasem poškozeného a souhlas nebyl dán nebo byl vzat zpět.

      Trestní stíhání se souhlasem poškozeného je upraveno v § 163 odst. 1 tr. ř. Trestní stíhání pro tam vyjmenované trestné činy lze zahájit a v již zahájeném trestním stíhání pokračovat pouze se souhlasem poškozeného.

      Trestní stíhání obviněného bylo zahájeno usnesením příslušného policejního orgánu ze dne 13. 5. 2015, č. j. KRPA-85547-49/TČ-2015-001371 (č. l. 2–5), a to pro skutek, který byl kvalifikován jako zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku, přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku a zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Pro uvedené trestné činy byla podána obžaloba státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3 ze dne 13. 10. 2015, sp. zn. 1 Z 170/2015 (č. l. 245–248). V případě, že skutek je posouzen v jednočinném souběhu jako dva nebo více trestných činů z nichž jeden je vyjmenován v ustanovení § 163 odst. 1 tr. ř. a druhý nikoli (jako je tomu v projednávané věci), pak se trestní stíhání při odepření souhlasu poškozeným může vést pouze pro trestný čin, kde se souhlas poškozeného nevyžaduje, přitom však nelze trestní stíhání pro takový trestný čin, u něhož poškozený odmítl dát souhlas k jeho trestnímu stíhání, zastavit podle § 172 odst. 1 písm. d) tr. ř. (§ 11 odst. 1 tr. ř.). Obviněnému se toliko sdělí, že stíhaný skutek bude v důsledku odepření souhlasu poškozeným posuzován jenom jako trestný čin, ohledně něhož není nutný souhlas poškozeného (R 31/1969 a R 38/1999-I). V odůvodnění rozhodnutí (obžaloba, rozsudek) se pak vyloží, z jakých důvodů skutek není posuzován také jako trestný čin vyjmenovaný v tomto ustanovení, ohledně kterého by se jinak také vedlo trestní stíhání, nebýt odepřeného souhlasu poškozeného (srovnej Šámal, P. a kol, Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 2117).

      U trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí se jedná o trestný čin, který není obsažen ve výčtu ustanovení § 163 odst. 1 tr. ř., poškozená tedy nebyla ve smyslu uvedeného ustanovení poučena, neboť její souhlas nebyl vyžadován. Trestný čin znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 tr. zákoníku a trestný čin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku však obsaženy ve výčtu ustanovení § 163 tr. ř. jsou a jedná se tak o situaci, kdy trestní stíhání pro tyto trestné činy bylo podmíněno souhlasem poškozené. Z obsahu spisu se podává, že poškozená nebyla v rámci přípravného řízení poučena ve smyslu ustanovení § 163 tr. ř., její souhlas s trestním stíhání obviněného ve vztahu ke zločinu znásilnění a přečinu nebezpečného vyhrožování tedy nebyl v této fázi dán. Souhlas poškozené byl udělen až dodatečně v rámci hlavního líčení dne 4. 5. 2016 (č. l. 425v), kdy byla soudem dotázána, zda dává souhlas s trestním stíháním obviněného pro zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 tr. zákoníku ve smyslu ustanovení § 163 odst. 1 tr. ř., kdy právní kvalifikace jednání obviněného podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku byla vypuštěna.

      Přestože tedy bylo přípravné řízení zatíženo vadou spočívající v absenci souhlasu poškozené s trestním stíháním obviněného, kdy tato byla odstraněna až v rámci hlavního líčení, předmětnou vadu nelze v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. namítat.

      Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. spočívá v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1, § 188 odst. 1 písm. c), § 223 odst. 1, § 231 odst. 1, § 257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., ani podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř. Jde o to, že místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání tak došlo k jinému rozhodnutí, které je pro obviněného méně příznivé (zejména k odsuzujícímu rozsudku) a které je rozhodnutím ve věci samé podle § 265a odst. 1, 2 tr. ř. Dovolací důvod se tedy týká jen takové nepřípustnosti trestního stíhání, která je založena podle § 11 odst. 1, 4 tr. ř. nebo § 11a tr. ř., neboť trestní řád výlučně v těchto ustanoveních taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání, nezakládají důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. – srov. R 38/2005 (srovnej Šámal, P. a kol, Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3162).

      Důvod dovolání podle písm. e) tedy dopadá na případy, kdy mělo být trestní stíhání obviněného zastaveno, což v projednávané věci nepřichází v úvahu, neboť obviněný byl současně stíhán pro zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku. Kdyby u hlavního líčení poškozená vyslovila, že s trestním stíháním obviněného pro zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku nesouhlasí, uvedená právní kvalifikace by byla vypuštěna a obviněný by byl souzen toliko za přečin týrání osoby ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku. K zastavení trestního stíhání jeho osoby by nedošlo. Současně nemohlo být trestní stíhání obviněného zastaveno ani z toho důvodu, že by poškozená nedala souhlas, neboť v přípravném řízení nebyla vůbec dotázána, zda s trestním stíháním obviněného souhlasí. Ustanovení § 11 odst. 1 písm. l) tr. ř. dopadá na případy, kdy nebyl dán souhlas poškozeného nebo byl souhlas dán, ale následně byl vzat zpět. V projednávané věci však ani jedna ze situací nenastala, přičemž nelze presumovat, že souhlas poškozené nebyl dán jen proto, že nebyla v rámci přípravného řízení v tomto směru dotazována, a už vůbec se nejedná o situaci, kdy by vzala svůj souhlas zpět. Výslovné neudělení souhlasu poté, co byl poškozený řádně poučen o následcích neudělení souhlasu s trestní stíháním obviněného, nelze zaměňovat se situací, kdy souhlas poškozené absentuje z důvodu, že nebyla řádně poučena podle § 163 tr. ř., tedy jí nebyl dán prostor k tomu, aby souhlas udělila či nikoli. Poškozená byla u prvního hlavního líčení, jehož se jako svědkyně účastnila, dotázána, zda souhlas s trestním stíháním obviněného pro trestný čin znásilnění dává, a výslovně do protokolu uvedla, že ano.

      Obviněný dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byť jej explicitně neuvedl, podle obsahu dovolání lze toto dovodit, neboť výslovně uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právní posouzení skutku.

      V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).

      Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Pod předmětný dovolací důvod proto nelze obecně podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný namítá nesprávné hodnocení důkazů (zejména se jedná o svědecké výpovědi, znalecké posudky a záznamy telekomunikačního provozu – zpráv SMS) a vadná skutková zjištění (kdy trvá na tom, že se mu za vinu kladeného jednání nedopustil, rozporuje vznik posttraumatické stresové poruchy u poškozené, vznik zranění, zejména pak mechaniku zranění úst poškozené), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný trvá na tom, že se žádného násilí vůči poškozené nedopustil).

      Přestože v obecné rovině by bylo možno námitku, že nebyly naplněny znaky předmětných skutkových podstat jemu za vinu kladených trestných činů, pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, tuto obviněný uplatnil právě s odkazem na nesprávné hodnocení důkazů a z toho neprávně učiněná skutková zjištění, tedy způsobem neregulérním. Námitky jím uplatněné se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel, kdy obviněný sám hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů.

      Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, kterýžto obviněný v rámci dovolání uvádí. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

      Nejvyšší soud považuje v této souvislosti za stěžejní uvést, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozené, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozenou, resp. obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.

      Nejvyšší soud nerozhodoval o žádosti obviněného o odklad výkonu trestu, neboť neshledal důvody podle § 265o odst. 1 tr. ř. pro odklad výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání.
      IV.

      Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného M. F. odmítl.

      Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.


      P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

      V Brně dne 19. 12. 2018


      JUDr. Petr Šabata
      předseda senátu