Rozhodnutí NS

7 Tz 5/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/12/2019
Spisová značka:7 Tz 5/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:7.TZ.5.2019.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Rehabilitace
Stížnost pro porušení zákona
Vojenské trestné činy
Dotčené předpisy:§ 268 odst. 2 tr. ř.
§ 269 odst. 2 tr. ř.
§ 271 odst. 1 tr. ř.
§ 1 předpisu č. 119/1990Sb.
§ 14 odst. 1 písm. f) předpisu č. /Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
7 Tz 5/2019- 23


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY




Nejvyšší soud v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Angyalossy, Ph. D., a soudců JUDr. Josefa Mazáka a JUDr. Michala Mikláše projednal ve veřejném zasedání dne 12. 3. 2019 stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného R. Z., nar. XY, bytem XY, proti pravomocnému usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 19. 2. 1991, sp. zn. 3 Rtv 262/90, a podle § 268 odst. 2 tr. ř., § 269 odst. 2 tr. ř., § 271 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:


Pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 19. 2. 1991, sp. zn. 3 Rtv 262/90,
byl porušen zákon

v ustanoveních § 1, § 14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění účinném do 28. 2. 1991, v neprospěch obviněného R. Z.

Toto usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci se zrušuje. Zrušují se také další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména též rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 19. 2. 1991 sp. zn. 3 Rtv 262/90.

Podle § 14 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, se zrušuje rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 9. 6. 1988, sp. zn. 1 T 69/88, v celém rozsahu.

Podle § 14 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, se zrušují také další rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.


Odůvodnění:


Rozsudkem býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 9. 6. 1988, sp. zn. 1 T 69/88, byl obviněný R. Z. uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“) a odsouzen podle téhož ustanovení k trestu odnětí svobody na osmnáct měsíců nepodmíněně. Trestný čin spočíval podle zjištění býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci v tom, že obviněný dne 16. 3. 1988 do 10:00 hod. nenastoupil k výkonu vojenského cvičení u vojenského útvaru XY, jak mu ukládal povolávací rozkaz, v úmyslu vyhnout se trvale vojenské činné službě, přičemž tak neučinil ani do 24 hodin po uplynutí uvedené lhůty s poukazem na své náboženské přesvědčení, na odmítavém stanovisku výkonu vojenské služby setrval i u hlavního líčení. Ze spisu vyplývá zjištění, že obviněný se od roku 1985 hlásil k církvi Svědků Jehovových.

Usnesením býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 28. 10. 1988, sp. zn. 1 T 69/88 byl obviněnému na základě amnestie prezidenta republiky ze dne 27. 10. 1988 podle čl. I. odst. 1 písm. a) prominut zbytek trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a sedmi dnů.

Usnesením býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 19. 2. 1991, sp. zn. 3 Rtv 262/90 byl podle § 14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, v původním znění, zrušen rozsudek býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 9. 6. 1988, sp. zn. 1 T 69/88, ve výroku o trestu a současně byla zrušena také další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. Takto bylo rozhodnuto z podnětu obviněného R. Z., který se domáhal zrušení rozsudku ve smyslu zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění účinném do 28. 2. 1991. Usnesení nabylo právní moci dnem vyhlášení, tj. 19. 2. 1991. Následně býv. Vojenský obvodový soud v Olomouci rozhodl rozsudkem dne 19. 2. 1991, sp. zn. 3 Rtv 262/90, kterým při nezměněném výroku o vině podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zák. upustil od potrestání obviněného.

Ministr spravedlnosti podal dne 16. 1. 2019 u Nejvyššího soudu ve prospěch obviněného stížnost pro porušení zákona proti usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 19. 2. 1991, sp. zn. 3 Rtv 262/90. Namítl, že napadeným usnesením byl porušen zákon o soudní rehabilitaci a rozsah rehabilitace byl nesprávně zúžen jen na výrok o trestu. Podle ministra spravedlnosti tím nemohl být naplněn účel rehabilitace a rozsudek býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 9. 6. 1988, sp. zn. 1 T 69/88, měl být zrušen v celém rozsahu s ohledem na vadný výrok o vině. Poukázal na to, že jednání, pro které byl obviněný odsouzen, vyplývalo z jeho náboženského přesvědčení a nebylo ničím jiným než uplatněním práva na svobodu svědomí. Z toho dovodil, že nebyl naplněn znak trestného činu spočívající v protiprávnosti jednání. Závěrem ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením byl porušen zákon v ustanoveních § 1 odst. 1, 2, § 14 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci ve vztahu k ustanovení § 269 odst. 1 tr. zák., podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení i další obsahově navazující rozhodnutí, a dále aby Nejvyšší soud postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. napadené usnesení i předcházející řízení a shledal, že zákon byl porušen.

Základní pochybení býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci spočívá v tom, že si neujasnil účel rehabilitace a z toho vyplývající rozsah, v němž bylo třeba zrušit rozsudek býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 9. 6. 1988, sp. zn. 1 T 69/88. V důsledku toho býv. Vojenský obvodový soud v Olomouci omezil rehabilitaci jen na otázku trestu, aniž by zrušil i výrok o vině. Tento postup nemůže obstát v konfrontaci s ustanovením § 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění účinném do 28. 2. 1991.

Podle § 1 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění účinném do 28. 2. 1991, (stížnost pro porušení zákona odkazuje na ustanovení § 1 odst. 1, 2 citovaného zákona, avšak do této podoby bylo novelizováno až zákonem č. 47/1991 Sb. s účinností od 1. 3. 1991) je účelem zákona zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly. Činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, pokud směřovaly k prosazení takových práv nenásilnou cestou, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.

Ustanovením § 4 písm. e) cit. zákona byl mezi trestné činy, ohledně kterých bylo možné navrhnout konání přezkumného řízení, zařazen i trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák.

Právo na svobodu myšlení a svědomí je zakotveno v ustanovení čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv a v ustanovení čl. 18 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Reálnost tohoto práva znamená, že jeho součástí je i právo nevykonávat vojenskou službu, pokud je výkon takové služby v rozporu se svědomím jednotlivce. Přitom protipólem uvedeného práva je zákaz k donucování k výkonu vojenské služby, je-li tato služba v rozporu se svědomím jednotlivce. Tento závěr je v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, který byl vyhlášen ve Sbírce zákonů pod č. 106/1993 Sb. a na který odkázal ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona, a odpovídá i dalším nálezům Ústavního soudu, např. nálezu ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 674/01.

Odsuzující výrok o vině obviněného trestným činem vyhýbání se výkonu vojenské služby podle § 269 odst. 1 tr. zák. je aktem, jímž bylo popřeno právo obviněného na svobodu myšlení a svědomí, neboť byl odsouzen za čin, kterým uplatňoval toto právo. Citovaná ustanovení Všeobecné deklarace lidských práv a Mezinárodního paktu o občanských a politických právech každému garantovala také právo na svobodu náboženství. Toto právo bylo zakotveno rovněž v čl. 32 odst. 1 tehdejší Ústavy ČSSR (ústavní zákon č. 100/1960 Sb.). Ústava ovšem tomuto právu neposkytovala žádné reálné garance a naopak sama toto právo nepřípustně omezovala, konkrétně ustanovením čl. 32 odst. 2, v němž bylo stanoveno, že náboženská víra nebo přesvědčení nemůže být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost, která je mu uložena zákonem. V ustanovení čl. 37 odst. 1 pak bylo stanoveno, že vrcholnou povinností a věcí cti je obrana vlasti a jejího socialistického zřízení. V návaznosti na to bylo v čl. 37 odst. 2 stanoveno, že občané jsou povinni vykonávat službu v ozbrojených silách podle zákona. Faktické popření svobody svědomí, resp. svobody náboženského vyznání, spočívalo v tom, že ústava nestanovila žádnou alternativu vojenské služby pro osoby, kterým náboženské přesvědčení bránilo v jejím výkonu, a ani nezmocnila zákonodárce k tomu, aby takovou alternativu stanovil zákonem. Tehdejší československé zákonodárství nepřipouštělo žádnou alternativu vojenské služby, např. v podobě pozdější civilní služby podle zákona č. 73/1990 Sb. a zákona č. 18/1992 Sb., a výkon vojenské služby byl na osobách, které ho odmítaly z důvodu náboženského přesvědčení, vynucován prostředky trestní represe. Pokud tedy mělo být v posuzované věci dosaženo účelu zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, pak za popsaného stavu bylo namístě, aby byl v přezkumném řízení odsuzující rozsudek zrušen v celém rozsahu, tj. především ve výroku o vině a v důsledku toho i ve výroku o trestu. Pokud tak soud neučinil a omezil se v napadeném usnesení jen na zrušení výroku o trestu, porušil zákon v ustanoveních § 1, § 14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, v původním znění, a to v neprospěch obviněného.

Nejvyšší soud proto podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil zjištěné porušení zákona a podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení i všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která zrušením napadeného usnesení ztratila podklad, mezi nimi zejména rozsudek býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 19. 2. 1991, sp. zn. 3 Rtv 262/90, jímž bylo při nedotčeném výroku o vině upuštěno od potrestání obviněného. Dále Nejvyšší soud sám meritorně rozhodl o návrhu obviněného na soudní rehabilitaci tak, že podle § 14 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, zrušil rozsudek býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 9. 6. 1988, sp. zn. 1 T 69/88, v celém rozsahu a podle § 14 odst. 3 cit. zákona zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která zrušením tohoto rozsudku pozbyla podkladu.

Další řízení podle § 15 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, na podkladě původní obžaloby ze zákona provede a meritorně o podané obžalobě rozhodne Okresní soud v Olomouci.

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. 3. 2019


JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
předseda senátu