Rozhodnutí NS

22 Cdo 2677/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/27/2018
Spisová značka:22 Cdo 2677/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.2677.2018.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Věcná břemena
Neplatnost právního úkonu
Dotčené předpisy:§ 151o obč. zák.
§ 39 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
22 Cdo 2677/2018-1024


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY




Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců: a) Společenství vlastníků domu XY, IČO XY, se sídlem v XY, a b) D. L., narozeného XY, bytem v XY, zastoupených JUDr. Karlem Šrolem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Rybářská 159/4, proti žalované C., IČO XY, se sídlem v XY, zastoupené Mgr. Vítem Hrnčiříkem, advokátem se sídlem v Praze, Šrobárova 2002/40, o určení neexistence věcného břemene, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 34/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2018, č. j. 62 Co 460/2017-945, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2018, č. j. 62 Co 460/2017-945, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Mezi účastníky je sporná existence věcného břemene (služebnosti) spočívajícího v právu žalovaného užívat celý prostor střechy domu XY v XY, k. ú. XY včetně společných částí domu či jejich částí umístěných pod střechou, v místnostech, na chodbách, schodištích domu a na fasádě, které jsou vhodné ve stavu tak, jak byly ke dni 2. 1. 2002 nebo po stavebních úpravách, k samostatnému užívání žalovaným, spočívajícímu v instalaci a provozování telekomunikačních zařízení, reklamních zařízení či jiných zařízení nebo k jinému užívání, dále spočívající v oprávnění žalovaného dát prostory do nájmu jako pronajímatel dalším osobám jako nájemcům, či zakládat ohledně prostor jiné smluvní vztahy jako vlastník a dále spočívající v oprávnění žalovaného provádět stavební úpravy prostor a v braní užitků z užívání prostor. Věcné břemeno mělo být založeno Smlouvou o zřízení věcného břemene z 2. 1. 2002 uzavřenou mezi družstvem S. (dále též jen „družstvo“), které bylo v té době vlastníkem domu jako povinným, a žalovanou společností jako oprávněnou. Žalobci se domáhají určení, že uvedené věcné břemeno neexistuje.

Ve věci rozhodoval Obvodní soud pro Prahu 8 jako soud prvního stupně a Městský soud v Praze jako soud odvolací; soudy žalobě vyhověly. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2175/2014, bylo dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2014, č. j. 62 Co 433/2013-452, pokud jím byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 4. 3. 2013, č. j. 25 C 34/2011-363, ve výroku pod bodem I., odmítnuto (výrok I.); ve zbývající části byl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2014, č. j. 62 Co 433/2013-452, zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení (výrok II.). Nálezem Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 798/15, byl rozsudek Nejvyššího soudu ve výroku pod bodem I., týkajícím se přípustnosti dovolání, zrušen.

Nejvyšší soud v dalším řízení zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2014, č. j. 62 Co 433/2013-452, pokud jím byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 4. 3. 2013, č. j. 25 C 34/2011-363, ve výroku pod bodem I., a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 4. 3. 2013, č. j. 25 C 34/2011-363, ve výroku pod bodem I., a věc vrátil v uvedeném rozsahu Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 10. 7. 2017, č. j. 25 C 34/2011-830, žalobě opětovně vyhověl. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 14. 3. 2018, č. j. 62 Co 460/2017-945, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání; jeho přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, především vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3511/2016, a v nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 798/15. Namítá, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily důvody neplatnosti smlouvy o zřízení věcného břemene, jak jsou uvedeny níže pod body 1 až 5, vytýká vady odůvodnění a pochybení při zjišťování skutkového stavu; vzhledem k rozsahu dovolání (19 stran), dovolací soud v podrobnostech odkazuje na jeho obsah, který je účastníkům i odvolacímu soudu znám. Dovolací soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu dovolacích námitek.

Žalobci ve vyjádření k dovolání projevili souhlas s napadeným rozhodnutím. Zejména zopakovali, že uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene bylo účelové s cílem zkrátit vlastníky jednotek; smlouvu považují za absolutně neplatnou pro rozpor se zákonem.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.

Přípustnost dovolání je založena tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, především vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3511/2016, a v nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 798/15.

Žalobce a) je právnickou osobou založenou 4. 10. 2004, vystupující jménem vlastníků jednotek ve věcech týkajících se společných částí domu. Žalobce b) je vlastníkem bytové jednotky č. 607/201 v předmětném domě (včetně spoluvlastnického podílu na společných částech domu). Původním vlastníkem domu XY bylo S., družstvo, které dne 15. 12. 2003 učinilo prohlášení vlastníka podle zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů. Byty i nebytové prostory spolu s příslušnými podíly na společných částech domu byly převedené na jednotlivé vlastníky. Zakládajícími členy družstva S. byli žalovaná – C., a M.

Dne 2. 7. 2001 uzavřely družstvo S., dále B., C.. a M. smlouvu (č. l. 316), jejímž předmětem byla úprava vztahů mezi smluvními stranami při realizaci získání a rekonstrukci předmětného domu, dále úprava vzájemné spolupráce při rozprodeji jednotlivých jednotek v domě zájemcům o členství v družstvu. V článku III. odst. 3 smlouvy se žalovaná zavázala, že uzavře smlouvu o dalším členském vkladu v peněžité formě a že zaplatí náklady na přestavbu domu ve výši 5 000 000 Kč s tím, že způsob kompenzace takto vynaložených prostředků bude upraven ve smlouvě o dalším členském vkladu.

Dne 13. 8. 2001 uzavřelo S., družstvo, se společností C.. podle § 223 odst. 4 a 5 obchodního zákoníku č. 513/1991 Sb. („obch. zák.“) smlouvu o dalším členském vkladu (č. l. 157), na základě které se mělo stát S, družstvo, vlastníkem předmětného domu s pozemky a společnost C. se zavázala vložit do základního kapitálu nabyvatele další členský vklad ve výši 5 000 000 Kč určený na financování rekonstrukce výše uvedeného domu. Tuto částku byl vkladatel povinen splatit do jednoho roku od uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene užívání střechy předmětného domu a dalších potřebných společných prostor domu k instalaci a provozování telekomunikačních zařízení. Podle smlouvy uvedený vklad bude sloužit k financování rekonstrukce (bod II. 2.2) a bude splacen „formou přímého poskytnutí finančních prostředků na proplácení faktur a úhrad za náklady na opravu a rekonstrukci střechy a fasády předmětných nemovitostí, předložených společností B.“ (článek III. 3.4). Družstvo se pak zavázalo „za účelem vyrovnání vkladatele za vložení dalšího členského vkladu“ (tedy vkladu, který měl být poskytnut způsobem uvedeným v bodu III. 3.4 smlouvy), zřídit ve prospěch vkladatele (žalované) věcné břemeno.

Dne 2. 1. 2002 uzavřelo družstvo S. se společností C. smlouvu o zřízení věcného břemene (č. l. 14), od které žalovaná odvozuje své oprávnění. V článku II. smlouvy se uvádí, že smlouvou z 13. 8. 2001 se oprávněný (C.) zavázal k dalšímu členskému vkladu do základního kapitálu povinného (S., družstva) ve výši 5 000 000 Kč; „další členský vklad byl určen na financování rekonstrukce nemovitostí, jichž je povinný vlastníkem“. Povinný se zavázal jako kompenzaci za peníze vložené oprávněným do nemovitosti povinného zřídit věcné břemeno; „vložené peněžní prostředky ze strany oprávněného jsou úplatou za zřízení věcného břemene“. Bylo též sjednáno, že pokud oprávněný nesplatí členský vklad do základního kapitálu povinného do jednoho roku od podpisu smlouvy, „platnost této smlouvy končí“ (správně šlo o rozvazovací podmínku, mající za následek zánik účinnosti smlouvy) a strany se mezi sebou vypořádají.

Žalovaná uzavřela na základě smlouvy o zřízení věcného břemene s jednotlivými provozovateli elektrotechnických zařízení nájemní smlouvy opravňující je užívat střechu a další části předmětného domu k umístění a provozování elektrotechnických zařízení.

Žalobci nyní namítají, že smlouva o zřízení věcného břemene není platná; soudy jim daly za pravdu a odvolací soud důvody neplatnosti spatřuje v okolnostech uvedených níže pod body 1 až 5.

Východisko k řešení sporu se podává z této části nálezu Ústavního soudu, kterou převzal dovolací soud v předchozím rozsudku ve věci a se kterou se ztotožňuje: „Po zrekonstruování budovy hotelu byl majetek Družstva (S. - pozn. dovolacího soudu) rozdělen mezi jeho dva členy, aniž by se v průběhu této akce či po jejím skončení dotčené osoby (druhý člen Družstva či Družstvo samotné) cítily být poškozeny, resp. z ničeho neplyne, že by se v tomto ohledu dožadovaly soudní ochrany, přičemž osob, které daný právní úkon stěžovatelky a Družstva zpochybňují, tj. vedlejších účastníků, se i eventuálně nehospodárné chování Družstva nemohlo dle všeho dotknout, neboť další členové do Družstva vstupovali až poté, kdy už byla budova zatížena předmětným věcným břemenem“. K tomu dovolací soud dodává, že platí domněnka poctivosti a dobré víry jednajícího (§ 7 ve spojení s § 3030 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. – „o. z.“); to v dané věci platí i pro posouzení jednání účastníků smlouvy o zřízení věcného břemene.

Z toho plynou tyto závěry: Platnost smlouvy o zřízení věcného břemene je třeba posuzovat podle skutkového i právního stavu ke dni jejího uzavření; tehdy se právního postavení vlastníků jednotek ani žalobce nemohlo zřízení věcného břemene dotknout, neboť jediným vlastníkem budovy bylo družstvo S., jehož členy byly jen dvě právnické osoby. Ostatně Nejvyšší soud v době platnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. opakovaně uvedl: „Platné občanské právo nezná institut dodatečné ztráty platnosti smlouvy. Je-li smlouva uzavřena platně, nemůže se stát neplatnou v důsledku později nastalé skutečnosti (nejde-li o tzv. relativní neplatnost). Lze uvažovat jen o zániku práv a povinností vzniklých na základě takové smlouvy“ (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 22 Cdo 1028/2009). Ve světle uvedených právních názorů je třeba pohlížet na jednotlivé skutečnosti, zakládající podle názoru odvolacího soudu neplatnost smlouvy o zřízení věcného břemene.

K jednotlivým důvodům, o které odvolací soud opřel názor o neplatnosti smlouvy zřizující věcné břemeno:

1. a) Odvolací soud (bod 40 a násl. rozsudku): Způsob sjednání úplaty za zřízení věcného břemene obsažený v článku II. smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 2. 1. 2002 odporuje povaze institutu členského vkladu (§ 223 a násl. obch. zák.); pokud bylo sjednáno, že žalovaná poskytne třetímu subjektu – B. 5 000 000 Kč, je to v rozporu s § 223 odst. 1 obch. zák.; tato částka nebyla do základního kapitálu družstva nikdy vložena a fakticky byla zaplacena třetímu subjektu.
    K tomu dovolací soud uvádí: Odvolací soud opomenul právní názor Ústavního soudu, který je pro soudy závazný a ostatně jej přijal v předchozím zrušujícím rozhodnutí i dovolací soud: „Jde-li o úhradu peněžitého členského vkladu, obchodní zákoník žádné podrobnosti neobsahuje, přičemž je v zásadě věcí smluvních stran, za jakých podmínek budou považovat příslušný závazek člena družstva za splněný. Jistě by nebylo možno namítat nic proto tomu, když bude sjednáno, že se tak stane uhrazením dluhu družstva (přímo) třetí osobě, neboť i tímto způsobem se zvýší základní kapitál družstva, resp. hodnota jeho majetku“.

    Způsob sjednání úplaty za zřízení věcného břemene obsažený v článku II. smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 2. ledna 2002 neodporuje povaze institutu členského vkladu (§ 223 a násl. obch. zák.), pokud bylo sjednáno, že žalovaná – členka družstva – poskytne jako další členský vklad do základního kapitálu povinného (S., družstva) 5 000 000 Kč, s tím, že „další členský vklad byl určen na financování rekonstrukce nemovitostí, jichž je povinný vlastníkem“, a že tento vklad bude považován za úplatu za zřízení věcného břemene. Ve smlouvě není nic, co by ji z tohoto hlediska činilo neplatnou.

    I kdyby – přísně posuzováno – nebylo možno takto sjednanou platbu považovat za členský vklad, sjednání úplaty za zřízení věcného břemene spočívající v obohacení družstva o částku 5 000 000 Kč nemohlo založit absolutní neplatnost smlouvy. Z textu smlouvy se jasně podává její účel: oprávněný zaplatí ve prospěch povinného 5 000 000 Kč na rekonstrukci nemovitostí a jako protiplnění mu bude zřízeno věcné břemeno k nemovitosti povinného. To odpovídá principu smluvní volnosti účastníků soukromoprávních vztahů a zásadě „co není zakázáno, je dovoleno“ (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2799/2009).

    1. b) Odvolací soud: Ujednání o úplatě za zřízení věcného břemene je neplatné (§ 39 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. – „obč. zák.“), protože smlouvu podepsaly za S., družstvo, a žalovanou stejné osoby na obou stranách; to sice podle judikatury není samo o sobě důvodem neplatnosti smlouvy, „v kontextu výše uvedených skutečností“ jde o okolnost pro posouzení platnosti „nikoliv nevýznamnou“.

    K tomu dovolací soud uvádí: Soudy v nalézacím řízení a ani dovolací soud nekonstatovaly, že smlouva, uzavřená dvěma právnickými osobami, za které jednají stejné fyzické osoby, by měla být z tohoto důvodu neplatná; odvolací soud uvedl, že takový postup „praxe obchodních soudů připouští“. K tomu se dodává, že by o neplatnosti bylo možno uvažovat v případě, že by v řízení bylo zjištěno, že je mezi zájmy právnické osoby a toho, kdo za ni činí právní úkon, střet (rozpor – viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2441/2015, a judikaturu tam zmíněnou). Takové zjištění však soudy neučinily. Pak ovšem tento postup nelze klást účastníkům smlouvy k tíži, zejména když není zřejmé, jak jinak by za tehdejšího složení orgánů jednajících společností, resp. družstva, zřízení věcného břemene dosáhly.

    2. Odvolací soud: Způsob, kterým „je prokazováno“ zaplacení členského vkladu (tj. úplaty za zřízení věcného břemene) třetímu subjektu je „přinejmenším pochybný“.

    K tomu dovolací soud uvádí: Jde o neurčitou formulaci, ze které nelze dovozovat právní závěry. Rozhodnutí soudu musí vycházet z jasně formulovaných skutkových zjištění; nelze-li o určitých tvrzeních učinit skutkový závěr, posoudí se věc podle pravidel o důkazním břemeni. Uvedené konstatování tak nesplňuje podmínky kladené § 157 odst. 2 o. s. ř. na odůvodnění rozhodnutí, a řízení je tak zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

    Lze ještě poznamenat, že účelem plnění, které měla žalovaná poskytnout třetí osobě – společnosti B., bylo splnění dluhu družstva S. vůči této společnosti; hospodářským cílem bylo tedy zvýšit majetek družstva tím, že za něj bude splněn jeho dluh. V řízení nebylo tvrzeno ani nevyšlo najevo, že by společnost B. splnění takového dluhu vůči družstvu později žádala; cíl smlouvy, pokud jde o úplatu za zřízení věcného břemene, byl tak naplněn, a i z toho lze dovodit, že třetímu subjektu – společnosti B. bylo plnění poskytnuto. Ostatně tato až po uzavření smlouvy nastalá okolnost by byla jen důvodem k vymáhání plnění, příp. k odstoupení od smlouvy, ke kterému by bylo legitimováno jen družstvo S., nikoliv žalobci. Pro posouzení platnosti smlouvy je to, zda z ní bylo později plněno, irelevantní (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 22 Cdo 1028/2009, citovaný výše).

    3. Odvolací soud: Smlouva o zřízení věcného břemene je neplatná pro rozpor se stanovami družstva, vyžadující k této majetkové dispozici souhlas družstva. Lze sice přisvědčit žalované, že členská schůze se zřízením věcného břemene 13. 8. 2001 souhlasila, nicméně v době, kdy družstvo tvořily pouze dva subjekty, a to žalovaný a společnost M.; tehdy za žalovanou jednal L. Ž., který byl jednatelem žalované a současně předsedou družstva S., a za společnost M., jednal D. M., její jednatel a současně místopředseda družstva. „Podle přesvědčení soudu při zkoumání platnosti právního úkonu nelze vycházet pouze z toho, zda formálně byl dodržen zákon, resp. zda byly dodrženy stanovy, ale je třeba přihlédnout ke všem souvisejícím okolnostem, smyslu a účelu dané právní úpravy a duchu zákona, a nikoliv pouze k tomu, zda byla dodržena litera zákona“.

    K tomu dovolací soud uvádí: Stanovy družstva (a rovněž stanovy obchodních společností) jsou smlouvou sui generis (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2000, sp. zn. 32 Cdo 2230/99); nejsou tedy obecně závazným právním předpisem (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 26 Cdo 1531/2002). Samotný rozpor právního úkonu družstva se stanovami tak nemůže být důvodem pro jeho neplatnost.

    Navíc odvolací soud sám uvádí, že členská schůze družstva S. se zřízením věcného břemene souhlasila; není zřejmé, proč za této situace považuje smlouvu za neplatnou, zejména když neuvádí, jak měli v konkrétní situaci účastníci při zřizování věcného břemene postupovat (patrně vychází z toho, že věcné břemeno nemělo být vůbec zřízeno, takový závěr však není odůvodněný).

    V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 2874/2012, se uvádí: „Závěr, podle něhož lze platnost usnesení členské schůze družstva zkoumat pouze v řízení podle § 242 obch. zák., je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. 29 Odo 1145/2003, ústavní stížnost podanou proti tomuto usnesení Ústavní soud usnesením ze dne 12. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 745/04, odmítl)“. Jestliže v dané věci odvolací soud fakticky posoudil otázku platnosti usnesení členské schůze jako předběžnou, odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

    4. Odvolací soud: Smlouva o zřízení věcného břemene, jejímž předmětem jsou mimo jiné i společné části domu, je neplatná pro rozpor se zákonem (§ 39 obč. zák. – viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4607/2008).

    Společné prostory domu nejsou nebytovými prostorami ve smyslu § 1 písm. a) zákona č. 116/1990 Sb., ve znění účinném k 30. 12. 2002; z toho odvolací soud dovozuje, že pokud oprávněný z věcného břemene byl oprávněn na základě smlouvy o zřízení věcného břemene prostory zatížené tímto břemenem dále pronajímat, je takové ujednání v rozporu se zákonem (§ 39 obč. zák.). Odvolací soud uvádí, že v rozsudku ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2175/2014 Nejvyšší soud „připouští, že tuto neplatnost nelze dovodit vždy“ s tím, že o jiný případ by šlo, pokud by bylo zřízeno právo k prostorám pro užívání domu nezbytným (např. strojovna výtahu), v daném případě však šlo o střechu; nejde o „společné prostory nezbytné nebo obvyklé k užívání domu jako je strojovna, apod., ale o společné prostory, které žalovaný byl tímto oprávněn využít ke komerčním účelům“. I když tedy, pokračuje odvolací soud, podle judikatury „takovéto nebytové prostory žalovaný byl oprávněn dále pronajímat“, tak „tato skutečnost v kontextu s ostatními okolnostmi dokládá to, jakým způsobem bylo věcné břemeno zřizováno“. Věcné břemeno nepochybně omezovalo členy družstva – nájemce družstevních bytů, kteří nebyli oprávněni zatížené prostory plnohodnotně užívat; ujednání čl. IV. Smlouvy o zřízení věcného břemene, že „užívání prostor ze strany oprávněného neomezí povinného v užívání společných prostor k účelu, ke kterému jsou určeny z hlediska užívání celé nemovitosti“, je tak „jen obtížně splnitelné“, neboť k takovému omezení nutně musí dojít.

    K tomu dovolací soud uvádí: V době, kdy bylo věcné břemeno zřizováno, byl dům ve vlastnictví jediné osoby, družstva S., kterému nebránila žádná překážka věcné břemeno zřídit. V době zřízení věcného břemene byly členy družstva jedině dvě společnosti, které proti zřízení neměly námitky, a není zřejmé, jak se věcné břemeno mohlo dotknout jejich užívacích práv nad rámec omezení, která věcná břemena ze své podstaty přinášejí. Jistě, v rozsahu práva odpovídajícího věcnému břemeni toto právo již družstvo vykonávat nemohlo, ale za to se mu dostalo peněžitého plnění (splacení jeho dluhu). Z tohoto hlediska tu není nic, co by mohlo založit neplatnost smlouvy o zřízení věcného břemene. Dovolací soud připomíná, co vyslovil v této věci Ústavní soud v nálezu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 798/15: „Po zrekonstruování budovy hotelu byl majetek Družstva rozdělen mezi jeho dva členy, aniž by se v průběhu této akce či po jejím skončení dotčené osoby (druhý člen Družstva či Družstvo samotné) cítily být poškozeny, resp. z ničeho neplyne, že by se v tomto ohledu dožadovaly soudní ochrany“.

    Pokud jde o argumentaci odkazující na údajné poškození práv pozdějších členů družstva a vlastníků jednotek – fyzických osob, Ústavní soud konstatoval, že „osob, které daný právní úkon stěžovatelky a Družstva zpochybňují, tj. vedlejších účastníků, se i eventuálně nehospodárné chování Družstva nemohlo dle všeho dotknout, neboť další členové do Družstva vstupovali až poté, kdy už byla budova zatížena předmětným věcným břemenem (a tudíž kdy hodnota domu a potažmo převáděné družstevní bytové jednotky byla v důsledku toho nižší)“. I kdyby však cena byla snížena z jiného důvodu, neměla by tato skutečnost vliv na platnost smlouvy o zřízení věcného břemene. Jestliže nabyvatelé členských podílů v družstvu se cítili být poškozeni postupem družstva, které je na existenci věcného břemene (poznatelnou z veřejného seznamu – katastru nemovitostí) včas neupozornilo, mohli uplatnit nároky ze smlouvy uzavřené v omylu (§ 49a obč. zák.); tato skutečnost však nemohla zneplatnit platně uzavřenou smlouvu.

    Je tak skutečností, že – tak, jak to odpovídá podstatě věcných břemen (služebností), vlastníci jednotek, resp. společenství vlastníků, při užívání střechy omezeni jsou, neboť jsou povinni trpět výkon práva odpovídajícího věcnému břemeni, ovšem jejich práva k jednotkám, jejichž nerušený výkon zajišťuje mj. zastřešení domu, a to bez prokázaných problémů, nijak dotčena nejsou, a už vůbec ne oproti stavu, ve kterém svá práva nabývali. Úvahy soudu prvního stupně o tom, že společenství vlastníků je v tomto případě vyloučeno z možností střechu opravovat a provádět její základní údržbu, jsou v rozporu s právní úpravou – viz § 1263 o. z. a § 1284 o. z., pokud jde o služebnost užívání cizí věci, a § 1288 o. z., pokud jde o služebnost požívání.

    Zřízení věcného břemene je pak třeba posuzovat k okamžiku jeho zřízení, nikoliv s ohledem na zájmy a budoucí možná práva osob, které v té době nebyly a nemohly být jeho zřízením nijak dotčeny. Pokud odvolací soud postupoval jinak, je jeho rozhodnutí v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 22 Cdo 1028/2009, ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3511/2016, a s nálezem Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 798/15.

    5. Odvolací soud: Zájemci o členství v družstvu se o věcném břemeni dozvěděli až v okamžiku, kdy měli uzavřít smlouvu o převodu členských práv a povinností; neměli již čas na rozmyšlenou, a do bytů již předtím investovali nemalé částky.

    K tomu dovolací soud uvádí: Tato okolnost nemohla mít vliv na platnost smlouvy, uzavřené podstatně dříve; ostatně existence věcného břemene musela být zřejmá z katastru nemovitostí. Pokud odvolací soud považoval uvedenou skutečnost za právně významnou pro posouzení existence věcného břemene, je i v této části jeho rozhodnutí v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 22 Cdo 1028/2009, ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3511/2016, a s nálezem Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 798/15.

    Dovolací soud tak uzavírá, že přesto, že po zrušení předchozích pro ně příznivých rozhodnutí měli žalobci prostor pro tvrzení a prokázání skutečností zakládající neplatnost smlouvy o zřízení věcného břemene, nebyly prokázány a v řízení nevyšly najevo; věcné břemeno tak bylo – posuzováno ve světle skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení – platně zřízeno. Tímto právním názorem je odvolací soud vázán (§ 243g odst. 1 ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).

    6. Soud prvního stupně – kromě závěru o neplatném zřízení věcného břemene – posuzoval existenci věcného břemene z hlediska zaplacení sjednané úplaty družstvu, které služebnost zřídilo; byla totiž sjednána rozvazovací podmínka, že věcné břemeno zanikne, nebude-li družstvu S. ve sjednané době poskytnuta úhrada za jeho zřízení. Ve smlouvě bylo dohodnuto pouze plnění peněžité ve formě vložení dalšího členského vkladu do základního kapitálu družstva ve výši 5 000 000 Kč. Žalovaná tvrdila, že tento další vklad zaplatila uhrazením faktury společnosti B. ze dne 29. 6. 2002 a platbu v hotovosti dokládala touto fakturou a výdajovým pokladním dokladem ze 4. 10. 2002. Podle soudu prvního stupně je členský vklad platbou ve prospěch právnické osoby – družstva. Dokladem o zaplacení je doklad prokazující přijetí této částky S., družstvem. Takový doklad však podle soudu žalovaná nepředložila. Mimo to uvedený výdajový doklad není ani natolik perfektní, aby prokazoval zaplacení uvedené částky společnosti B. Žalovaná tak neprokázala, že zaplatila další členský vklad do základního kapitálu družstva; naplnila se tak rozvazovací podmínka upravená v čl. VI. smlouvy o zřízení věcného břemene, a to, že pokud oprávněný nezaplatí nejpozději do jednoho roku od podpisu smlouvy další členský vklad do základního kapitálu družstva, platnost smlouvy končí. Soud prvního stupně uzavřel, že smlouva o zřízení věcného břemene ke dni 2. 1. 2003 pozbyla „platnosti“ a věcné břemeno zaniklo; již toto stačilo k zániku věcného břemene.

    K tomu Ústavní soud uvedl (a Nejvyšší soud to ve zrušujícím rozsudku zopakoval): „Jde-li o úhradu peněžitého členského vkladu, obchodní zákoník žádné podrobnosti neobsahuje, přičemž je v zásadě věcí smluvních stran, za jakých podmínek budou považovat příslušný závazek člena družstva za splněný. Jistě by nebylo možno namítat nic proto tomu, když bude sjednáno, že se tak stane uhrazením dluhu družstva (přímo) třetí osobě, neboť i tímto způsobem se zvýší základní kapitál družstva, resp. hodnota jeho majetku“.

    Přesto soud prvního stupně v dalším rozsudku ze dne 10. 7. 2017, č. j. 25 C 34/2011-830, opět trval na tom, že žalovaný neprokázal, že by dlužnou částku na účet družstva (tedy přímo družstvu) zaplatil. Soud dále zpochybnil i to, že žalovaný částku 5 000 000 Kč zaplatil společnosti B. (ovšem jednoznačný skutkový závěr zde chybí, jen se konstatuje, že „předložený výdajový pokladní doklad ani neprokazuje podle soudu vyplacení částky 5 000 000 Kč společnosti B.“). Soud prvního stupně též žalovaného podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. vyzval, aby prokázal, že další členský vklad do základního kapitálu družstva je splacen; po zhodnocení důkazů pak uvedl, že nelze považovat za prokázané, že plnění bylo poskytnuto. Ostatně je jisté, že nebyl zaplacen další členský vklad ve prospěch družstva S. (přímo na jeho účet), a proto věcné břemeno v souladu s čl. VI., věta druhá smlouvy o zřízení věcného břemene zaniklo.

    Odvolací soud se o tomto právním názoru soudu prvního stupě zmínil (bod 14 rozsudku in fine). Žalovaná závěr, že neprokázala platbu společnosti B., napadla v odvolání; odvolací soud jen konstatoval, že v dané věci je způsob prokazování platby „přinejmenším pochybný“; není sice důvodem k neplatnosti smlouvy, nicméně je třeba jej hodnotit v kontextu všech uvedených skutečností. Dovolatelka pak polemizuje se skutkovým závěrem o tom, že platba 5 000 000 Kč nebyla poskytnuta.

    K tomu dovolací soud uvádí: Především – jak výše uvedeno – samotná skutečnost, zda platba byla poskytnuta přímo na účet družstva nebo třetí osobě – věřiteli družstva za účelem uspokojení jeho pohledávky vůči družstvu – není pro posouzení další existence věcného břemene podstatná. Ani v případě, že by ze smlouvy vyplývalo, že platba má být poskytnuta přímo na účet družstva, ovšem nakonec by byla poskytnuta věřiteli družstva s tím důsledkem, že by byl splacen dluh družstva, nebylo by možno jen z tohoto důvodu považovat rozvazovací podmínku za splněnou, zejména když družstvo proti tomuto způsobu plnění nemělo žádné výhrady. Ostatně ve smlouvě o dalším členském vkladu ze dne 13. 8. 2001 se družstvo S. s žalovanou dohodly, že uvedený vklad bude sloužit k financování rekonstrukce (bod II. 2.2) a bude splacen „formou přímého poskytnutí finančních prostředků na proplácení faktur a úhrad za náklady na opravu a rekonstrukci střechy a fasády předmětných nemovitostí, předložených společností B.“ (článek III. 3.4). Družstvo se pak zavázalo „za účelem vyrovnání vkladatele za vložení dalšího členského vkladu“ (tedy vkladu, který měl být poskytnut způsobem uvedeným v bodu III. 3.4 smlouvy), zřídit ve prospěch vkladatele (žalované) věcné břemeno. V této souvislosti dovolací soud neshledává nic, co by bránilo dovolenosti a platnosti takové dohody. Jestliže tedy žalovaná plnila tak, že za družstvo S. hradila společnosti B. pohledávku za družstvem, jednala v souladu s vůlí účastníků, a nelze tak dovodit, že rozvazovací podmínka uvedená ve smlouvě o zřízení věcného břemene byla naplněna.

    Zbývá tak poslední otázka, a to zda žalovaná částku 5 000 000 Kč společnosti B. skutečně zaplatila. Ze závěrů rozsudku odvolacího soudu se podává, že stejně jako soud prvního stupně dovodil, že tato platba nebyla prokázána. Tento závěr dovolatelka napadá. I když skutková zjištění nejsou sama o sobě předmětem dovolacího přezkumu, v dané věci mají základ v nesprávném právním posouzení.

    Postavil-li odvolací soud své rozhodnutí ve věci na nesprávném posouzení důkazního břemene, jde o případ nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 1999, sp. zn. 22 Cdo 1156/98).

    Soud prvního stupně i soud odvolací svá (v pořadí druhá) rozhodnutí vydaly již za účinnosti občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (§ 3081 o. z.); protože v závěrečných ustanoveních tohoto zákoníku není stanoveno jinak (§ 3028 odst. 2 o. z.), je třeba od 1. 1. 2014 ve sporech o určení existence věcných práv evidovaných v katastru nemovitostí aplikovat i § 980 odst. 2 o. z., který zakládá vyvratitelnou domněnku souladu zápisu práva do veřejného seznamu se skutečným stavem: „Je-li právo k věci zapsáno do veřejného seznamu, má se za to, že bylo zapsáno v souladu se skutečným právním stavem. Bylo-li právo k věci z veřejného seznamu vymazáno, má se za to, že neexistuje“. Tvrdí-li tedy účastník, že skutečný („naturální“) právní stav je v rozporu se stavem evidovaným ve veřejném seznamu (v této věci v katastru nemovitostí), leží na něm důkazní břemeno ohledně skutečností tento rozpor zakládajících. Dovolací soud podotýká, že jak z povahy věci, tak i z § 134 o. s. ř. a z § 11 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem se podává, že uvedené pravidlo platilo i před 1. 1. 2014.

    Jestliže tedy žalobci tvrdí (a soud v dalším řízení uvede, kdy takové tvrzení vznesli – na kterém čísle listu je zaznamenáno) že v katastru nemovitostí evidované věcné břemeno zaniklo, leží na nich povinnost tvrzení i důkazní břemeno ohledně skutečností, které vedly k jeho zániku. Jestliže soud prvního stupně v dané věci vyšel z toho, že důkazní břemeno spočívá na žalované společnosti, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci.

    Ačkoliv žalovaná závěr o tom, že neprokázala poskytnutí plnění za zřízení věcného břemene, napadla v odvolání, odvolací soud se jím z tohoto hlediska nezabýval; patrně vyšel i on ze zjištění, že platba nebyla prokázána. Dovolací soud sice nemůže přezkoumávat samotné hodnocení důkazů, nicméně může posoudit, zda soud postupoval v souladu s § 132 o. s. ř. a zda je rozhodnutí řádně odůvodněno (§ 157 o. s. ř.). Při hodnocení důkazů soudy pominuly to, že družstvo S. se plnění za zřízení věcného břemene nedomáhalo, což je okolnost nasvědčující tomu, že toto plnění (byť formou platby věřiteli družstva k úhradě jeho dluhu) obdrželo; dále soud prvního stupně nesprávně posoudil důkazní břemeno, a pokud jde o zánik věcného břemene pro nastoupení účinků rozvazovací podmínky, konstatovaný soudem prvního stupně, tím se odvolací soud v odůvodnění vůbec nezabýval. Zatížil tak řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

    Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil a žalobu zamítl (§ 243d o. s. ř.). To by bylo možné v případě, že by dovolací soud, který nemůže ve věci provádět dokazování, hodnotit důkazy a činit vlastní skutková zjištění, mohl vyjít ze stejného skutkového stavu, ze kterého vyšel odvolací soud. Protože skutkové zjištění o (ne)zaplacení úhrady za zřízení věcného břemene převzít nelze, není tu prostor pro změnu napadeného rozhodnutí v dovolacím řízení.

    Dovolatel též navrhuje, aby dovolací soud zvážil aktivní legitimaci žalobce a); má za to, že na žalující straně by měli vystupovat všichni vlastníci jednotek v domě. V rozsudku ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2175/2014, dovolací soud uvedl, že žaloba na určení, že společné prostory domu nejsou zatíženy věcným břemenem, nepřekračuje rozsah oprávnění společenství vlastníků jednotek; tento názor přezkoumal Ústavní soud v nálezu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 798/15, a neshledal jej protiústavním. Dovolací soud tak nemá důvod se od něj odchýlit.

    Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné, nejsou však podmínky pro postup podle § 243d o. s. ř. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).

    Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.


    V Brně dne 27. 11. 2018


    JUDr. Jiří Spáčil, CSc předseda senátu