Rozhodnutí NS

23 Cdo 1968/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/27/2018
Spisová značka:23 Cdo 1968/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.1968.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
07/01/2019
IV.ÚS 61/19
JUDr. Jan Filip
odmítnuto
09/07/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
23 Cdo 1968/2018-400
USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Jiřího Handlara, Ph.D., ve věci žalobkyně Komerční banka, a. s., se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 969/33, identifikační číslo osoby 45317054, zastoupené JUDr. Josefem Kešnerem, advokátem se sídlem v Praze, Litoměřická 839/15, proti žalované K. T., nar. XY, bytem a sídlem v XY, identifikační číslo osoby XY, o zaplacení částky 120.126,27 Kč s příslušenstvím a částky 234.195,35 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 8 C 130/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2018, č. j. 27 Co 133/2016-274, takto:

      I. Dovolání se odmítá.
      II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:

(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)


Okresní soud Brno-venkov rozsudkem ze dne 16. 2. 2015, č. j. 8 C 130/2014-116, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 99.495,98 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku), řízení v části, v níž se žalobkyně domáhá po žalované zaplacení úroků ve výroku konkretizovaných, zastavil (bod II. výroku) a rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 12.939 Kč (bod III. výroku). Soud dále rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 190.058,02 Kč s příslušenstvím ve výroku uvedeným (bod IV. výroku), řízení v části, v níž se žalobkyně domáhá po žalované zaplacení úroků ve výroku konkretizovaných, zastavil (bod V. výroku), uložil žalované povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 57.507 Kč (bod VI. výroku) a rozhodl o vrácení přeplatku na soudním poplatku (bod VII. výroku).

K odvolání žalované proti bodům I., III., IV a VI. výroku rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným tento rozsudek v bodě I. a IV. výroku potvrdil (první výrok), rozsudek soudu prvního stupně v bodě III. a VI. výroku změnil tak, že žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 89.855,38 Kč (druhý výrok), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně do všech jeho výroků, podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.) - dále jen „o. s. ř.“, když „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud jednak odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, i otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. V dovolání též navrhla, aby dovolací soud přiznal podanému dovolání odkladný účinek ve smyslu § 243 o. s. ř.

Žalobkyně se dle obsahu spisu k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou s právnickým vzděláním ve smyslu § 241 odst. 2 písm. a) o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.

Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatelka ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá ve všech jeho výrocích, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé; výroky o nákladech řízení před soudy obou stupňů se dovolací soud proto nezabýval.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Dovolání není přípustné.

Dovolatelka Nejvyššímu soudu předně předkládá otázku promlčení přisouzeného nároku v návaznosti na korektiv dobrých mravů. Dle dovolatelky rozhodce i žalobkyně museli vědět, že případné rozhodnutí v rozhodčím řízení bude shledáno nicotným, z čehož dovozuje, že rozhodce sám a s ním i žalobkyně jednali v pokračujícím rozhodčím řízení zcela úmyslně v rozporu s dobrými mravy. V souvislosti s jednáním žalobkyně a rozhodce, které dle názoru dovolatelky bylo v rozporu s dobrými mravy, pak dále předkládá dovolacímu soudu otázku, zda jednání žalobkyně ve vztahu založeném spotřebitelskou smlouvou zasluhuje právní ochrany v tom smyslu, že i když žalobkyně bez nejmenších pochybností věděla, že uplatněním svého práva v rozhodčím řízení u netransparentně určeného rozhodce obchází zákon, „nemůže mít při takovém postupu (co do otázky promlčení nároku) méně práv, než kolik by se jí dostalo, kdyby byl nárok řádně a včas uplatněn u soudu“.

Dovolatelka však tuto svoji dovolací argumentaci zakládá zčásti na vlastní skutkové verzi věci. Zda žalobkyně musela vědět, že případné rozhodnutí v rozhodčím řízení bude shledáno nicotným, zda tedy jednala úmyslně a zda bez nejmenších pochybností věděla, že uplatněním svého práva v rozhodčím řízení obchází zákon, odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) nezkoumal. Uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. však není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého při právním posouzení věci vyšel odvolací soud. Správnost rozhodnutí odvolacího soudu nelze poměřovat námitkami, které vycházejí z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, a to i kdyby šlo o námitky právní. Skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit a nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).

Co se otázky promlčení přisouzeného nároku v návaznosti na korektiv dobrých mravů týče, žalovaná přehlíží, že odvolací soud se touto otázkou nezabýval, na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu tedy nespočívá. Pro rozhodnutí odvolacího soudu bylo totiž určující, že žalovanou vznesená námitka promlčení není vůbec důvodná, když zahájením rozhodčího řízení došlo ke stavení promlčecí doby, a to i v případě, kdy byla rozhodčí smlouva neplatná. Dle rozhodovací praxe dovolacího soudu však dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013). Proto ani odkazy dovolatelky na judikaturu týkající se poctivého jednání a dobrých mravů přípustnost dovolání založit nemohou.

Pokud pak dovolatelka předkládá dovolacímu soudu otázku, zda žalobkyně „při takovém postupu (co do otázky promlčení nároku) nemůže mít méně práv, než kolik by se jí dostalo, kdyby byl nárok řádně a včas uplatněn u soudu“, Nejvyšší soud je nucen konstatovat, že samotný závěr odvolacího soudu, který je touto částí dovolatelčiny argumentace rozporován, tedy že v předmětném řízení došlo ke stavení promlčecí doby zahájením rozhodčího řízení, byť na základě neplatné rozhodčí smlouvy, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (viz především odvolacím soudem zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 23 ICdo 19/2015, uveřejněný pod číslem 99/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dle něhož promlčecí doba přestává běžet zahájením rozhodčího řízení, i když rozhodčí smlouva je neplatná).

Lze konečně odkázat rovněž na důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3717/2017, v němž Nejvyšší soud ve vztahu k tam uplatněné dovolací argumentaci konstatoval, že „snaha žalovaných kategorizovat věřitele do dvou skupin vybavených odlišnými právy a povinnostmi podle jejich dobré víry v platnost rozhodčí doložky (resp. vykonatelnost dle ní vydaného rozhodčího nálezu) nemá opodstatnění. Zda věřitel v tomto směru jedná v dobré víře či s určitým úmyslem se nemůže promítnout do běhu a stavení promlčecích lhůt k uplatnění práva. Úprava promlčení je v českém právu jednotná pro všechny subjekty; prolomení poskytuje jedině námitka, která svědčí věřiteli (a tedy nikoliv žalovaným v postavení dlužníků), a to že dlužník uplatnil námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy“.

Dovolatelka dále rozporuje závěr odvolacího soudu, že pro věc je nerozhodné, že v průběhu rozhodčího řízení byl jmenován nový rozhodce. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 33 Odo 135/2006, dovozuje, že jestliže se původní rozhodce JUDr. Tomáš Sokol vzdal funkce rozhodce již dne 25. 8. 2009, jmenování nového rozhodce dne 2. 3. 2011 nemohlo založit stavení běhu promlčecí doby a řízení ve věci proto skončilo již dne 25. 8. 2009. Tuto argumentaci dovolatelky však Nejvyšší soud neshledává případnou, když z rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 135/2006 takový závěr ve vztahu ke stavení promlčecí doby neplyne.

Pokud pak dovolatelka předkládá dovolacímu soudu k řešení otázku účinnosti absolutně neplatného právního jednání ve vztahu k řádnému uplatnění práva tímto právním jednáním založeného, jako otázku dovolacím soudem dosud neřešenou, kdy současně dovozuje, že je vyloučeno, aby byl s podáním žaloby k netransparentně určenému rozhodci či rozhodčí instituci spojován jakýkoliv právní účinek, tedy i stavení promlčecí doby, ani tato otázka nečiní dovoláním přípustným. Jak výše uvedeno, předmětná otázka již byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 23 ICdo 19/2015, uveřejněné pod číslem 99/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a rozhodnutí odvolacího soudu je s ní v souladu.

Na shora uvedeném ničeho nemohou změnit ani odkazy dovolatelky na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, v níž se dovolací soud vyslovil k tomu, za jakých okolností jsou rozhodčí smlouvy neplatné, či odkazy na rozhodovací praxi Soudního dvora Evropské unie [konkrétně dovolatelka poukazuje na rozsudek Soudního dvora (prvního senátu) ze dne 26. 10. 2006, věc C-168/05), dle kterého je třeba, aby vnitrostátní soud, kterému je předložena žaloba na neplatnost rozhodčího nálezu, posoudil neplatnost rozhodčí dohody a zrušil tento nález v důsledku toho, že uvedená dohoda obsahuje zneužívající klauzuli, i když spotřebitel neplatnost rozhodčí dohody uplatnil nikoli v rámci rozhodčího řízení, ale pouze v rámci žaloby na neplatnost]. Za situace, kdy v řízení nebylo sporu o tom, že rozhodčí doložky byly neplatné a předmětný rozhodčí nález byl zrušen, jsou tyto odkazy irelevantní.

Jestliže dovolatelka tvrdí, že služby od žalobkyně neužívala pro podnikání s těmito službami, pročež je všechny zmíněné smlouvy, z nichž vyplývají nároky žalobkyně, nutno podřadit pod právní režim spotřebitelských smluv, touto svou námitkou neformuluje žádnou otázku hmotného či procesního práva, která by mohla založit přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř.

Konečně pokud dovolatelka uvádí, že se odvolací soud nevypořádal s její argumentací, jde v tomto směru o námitku vady řízení, k níž by dovolací soud mohl přihlédnout tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Přípustnost dovolání však tvrzení této vady nezakládá.

Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Vzhledem k zjištění, že v projednávané věci byly dány důvody pro odmítnutí dovolání, dovolací soud se věcně nezabýval požadavkem dovolatelky na přiznání odkladného účinku dovolání (srov. odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 27. 11. 2018

JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu