Rozhodnutí NS

23 Cdo 152/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:02/27/2019
Spisová značka:23 Cdo 152/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.152.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
03/06/2019
II.ÚS 1802/19
JUDr. Pavel Rychetský
-
-
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
23 Cdo 152/2019-546
USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobců a) O. F., bytem XY, b) Z. N., bytem XY, obou zastoupených JUDr. Petrem Dítě, LL.M., advokátem, se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 12/19, PSČ 779 00, proti žalovaným 1. VOP CZ, s.p., se sídlem v Šenově u Nového Jičína, Dukelská 102, PSČ 742 42, IČO 00000493, zastoupenému JUDr. Karlem Rakem, advokátem, se sídlem v Novém Jičíně, Lesní 1740/32, PSČ 741 01, a 2. Vojenskému technickému ústavu, s.p., se sídlem v Praze 9, Kbely, Mladoboleslavská 944, PSČ 197 00, IČO 24272523, zastoupenému Mgr. Simonou Hejdovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Koliště 1965/13, PSČ 602 00, o stanovení výše odměny za zaměstnanecký užitný vzor, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 15 Cm 4/2013, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 5. 2018, č. j. 3 Cmo 44/2017-518, t a k t o :

      I. Dovolání se odmítá.
      II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í :
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.)

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 11. 2016, č. j. 15 Cm 4/2013-483, zamítl žalobu o uložení povinnosti prvnímu žalovanému stanovit odměnu pro žalobce a) a žalobce b) v celkové výši 11 310 Kč za každé užití užitného vzoru č. 20823 s názvem „Naváděcí štít, zejména pro radiální ventilátory“ při výrobě každého jednoho kusu filtroventilačního zařízení, které bylo prvním žalovaným vyrobeno za použití užitného vzoru č. 20823 (výrok pod bodem I), zastavil řízení ve vztahu mezi žalobci a druhým žalovaným (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body III, IV a V).

K odvolání žalobců Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 5 2018, č. j. 3 Cmo 44/2017-518, řízení o odvolání žalobců proti výroku pod bodem II rozsudku soudu prvního stupně zastavil, ve výrocích pod body I, IV a V rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, ve výroku pod bodem III o náhradě nákladů řízení jej změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu, vyjma výroku o zastavení řízení o odvolání žalobců proti výroku pod bodem II rozsudku soudu prvního stupně, podali žalobci dovolání „z důvodu nesprávného právního posouzení věci, tedy že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Tím bylo podle žalobců porušeno jejich právo na spravedlivý proces. Za další důvod považují to, „že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího“. Ohledně „odchylky“ odvolacího soudu od „ustálené právní praxe“ dovolatelé uvedli, že odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru, že žalobci neměli podávat žalobu na určení, ale žalobu na plnění. Dovolatelé také zásadně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalobci neměli naléhavý právní zájem na určení. Jejich naléhavý právní zájem na podání takové žaloby byl ve skutečnosti dán nemožností dosažení mimosoudního vypořádání, takže protahující se spor se zaměstnavatelem by vedl k promlčení jejich nároku; konečně žalobci neměli dostatek podkladů pro podání žaloby na plnění. Pochybení odvolacího soudu shledávají dovolatelé také ve výkladu ustanovení § 9 odst. 4 zákona č. 527/1990 Sb., o vynálezech a zlepšovacích návrzích. Okolnost, že toto ustanovení nezná odměnu za samotné vytvoření užitného vzoru, ještě nutně neznamená, že odměna za vytvoření vynálezu nemůže být mezi smluvními stranami ujednána. Vyplacenou odměnu ve výši 4 000 Kč dovolatelé hodnotí jako odměnu za samotné vytvoření užitného vzoru, nikoliv za jeho užití. Od „ustálené soudní praxe a judikatury“ se měl podle názoru dovolatelů odvolací soud odchýlit také tím, že neakceptoval znalecké posudky soudních znalců Ing. Musila a Ing. Kratochvíla. Nesprávné právní posouzení shledávají dovolatelé také ve výroku dovolacího soudu ohledně náhrady nákladů řízení.

Dovolatelé navrhli zrušení rozsudku odvolacího soudu s výjimkou výroku o zastavení řízení o odvolání žalobců proti výroku pod bodem II rozsudku soudu prvního stupně, zrušení rozsudku soudu prvního stupně s výjimkou výroku pod bodem II a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

První žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) oprávněnými osobami zastoupenými advokátem, nejprve posuzoval, zda dovolatelé v dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. vymezili, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. platí, že dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. i ustálené judikatury dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2014, sen. zn. 29 NSČR 46/2014) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části).

Pokud mají dovolatelé za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, muselo by být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky procesního práva se má (podle mínění dovolatelů) dovolací soud odchýlit. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, usnesení ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 29 NSČR 36/2014, nebo usnesení ze dne 25. 8. 2014, sen. zn. 29 NSČR 88/2014, případně usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, a usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14.

Uvedeným požadavkům však dovolatelé nevyhověli, neboť neoznačili žádné rozhodnutí dovolacího soudu, jehož vyřešená právní otázka by měla být nyní posouzena jinak; z dovolání není ani zřejmé, na řešení jaké otázky procesního práva má napadené rozhodnutí záviset, a není tak možno dovodit ani z obsahu dovolání.

Přípustnost dovolání dovozují dovolatelé dále z toho, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je, jak shora uvedeno, obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Již v usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či v usnesení ze dne 27. 8. 2015, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, Nejvyšší soud judikoval, že pokud má být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje.

Takový údaj se z dovolání nepodává, když z obsahu dovolání není především patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva má jít. Dovolatelé se spokojili s kritikou správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem. Neoznačili ani žádné rozhodnutí dovolacího soudu, ani příslušné ustálené judikatorní závěry, od nichž se měl odvolací soud odchýlit.

To, že má dovolatel jiný názor na právní závěry odvolacího soudu, event. nesouhlasí s jeho procesními postupy, nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ani režimu § 238a o. s. ř. (o žádné z tam označených rozhodnutí ostatně ve věci ani nejde), ani v režimu § 237 o. s. ř.

Nejvyšší soud současně podotýká, že dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolacímu přezkumu nemohou podléhat skutková zjištění odvolacího soudu, resp. soudu prvního stupně. Nejvyšší soud např. ve svém rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, podotkl, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Námitky dovolatelů vznesené vůči skutkovým zjištěním, která odvolací soud učinil ze znaleckých posudků, tudíž přípustnost dovolání založit nemohou.

Zbývající námitky dovolatelů jsou směřovány vůči části výroku rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení. Dovolatelé však přehlížejí, že podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení přípustné.

Z výše uvedeného vyplývá, že dovolatelé zčásti nevymezili, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a zčásti nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobců podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů se podle § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. neodůvodňuje.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 2. 2019


JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu