Rozhodnutí NS

23 Cdo 4333/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/16/2019
Spisová značka:23 Cdo 4333/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.4333.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
23 Cdo 4333/2018-802
USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně CEPLAST s.r.o., se sídlem Plzeňská 184, 267 61 Cerhovice, IČ 25136526, zastoupené Mgr. Renatou Wachtlovou, advokátkou se sídlem Pražská 346/33, 286 01 Hořovice, proti žalované GIENGER BOHEMIA, s.r.o., se sídlem Mostecká 157, 360 01 Otovice, IČ 62623401, zastoupené Mgr. Michalem Sobotou, advokátem se sídlem Římská 104/14, 120 00 Praha 2, o zaplacení 3 861 050 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 46 Cm 119/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu Praze ze dne 23. 5. 2018, č. j. 4 Cmo 182/2017-744, t a k t o:

I. Dovolání žalované se odmítá.

    II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
    Odůvodnění:


    Vrchní soud Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 5. 2018, č. j. 4 Cmo 182/2017-744, výrokem I. potvrdil rozsudek Krajského soudu v Plzni (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 3. 7. 2017, sp. zn. 46 Cm 119/2010-700, v jeho výroku I. co do povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 3 270 536,30 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 10. 6. 2010 do zaplacení a ve zbývající části výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, tj. co do částky 590 513,70 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 10. 6. 2010 do zaplacení změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že v tomto rozsahu se žaloba zamítá; odvolací soud změnil výrok II. a III. rozsudku soudu prvního stupně týkající se náhrady nákladů řízení a výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

    Odvolací soud přezkoumával rozhodnutí soudu prvního stupně, který posuzoval žalobkyní uplatněný nárok na náhradu škody, která ji měla vzniknout v souvislosti s dodáním vadného zboží žalovanou. Odvolací soud na základě zjištěných skutečností učinil závěr, že žalovaná porušila svoji povinnost dodat bezvadné zboží, nejednalo se však o vady zjevné, zjistitelné při převzetí, ale o vady skryté, jejichž závažnost a nepoužitelnost odhalily až uskutečněné zkoušky, kdy v důsledku vadného plnění žalovanou vznikla žalobkyni škoda spočívající v nákladech na vyvložkování potrubí v délce 625 m, škoda vzniklá zničením 8 trub použitých ke zkoušce, které již žalobkyně zaplatila, a též škoda spočívající v nutných vynaložených nákladech na zaplacení odměny znalce za vypracování znaleckého posudku, nákladech na odvoz vadného zboží ze stavby, skladování a dovoz nových trub a nákladech vynaložených na právní služby poskytované žalobkyni v době před zahájením řízení. Odvolací soud konstatoval, že se nejednalo se o nároky z vad dodaného zboží a učinil závěr, že žalobkyni náleží náhrada škody v požadované výši, avšak ponížená o částku 590 513,70 Kč s příslušenstvím, představující daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“), neboť podle platných ustanovení zákona o DPH a závěrů judikatury Nejvyššího správního soudu není náhrada škody plněním, které by bylo předmětem DPH. Shledal proto za neoprávněný požadavek na navýšení náhrady škody o daň z přidané hodnoty a v této části změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že co do částky 590 513,70 Kč s příslušenstvím, odpovídající požadovanému navýšení náhrady škody o DPH, žalobu zamítl. Odvolací soud dále dovodil, že nelze akceptovat procesní obranu žalované, která proti nárokům žalobkyně započítávala částku 492 364,40 Kč, tj. částku, která byla vyplacena italským dodavatelem za jemu vrácené nepoužité vadné trouby, když po položení následně sanovaného úseku potrubí, tj. po datu 15. 4. 2009 žádné trouby italského dodavatele již nebyly pokládány, dodané zboží se vracelo a italský dodavatel soudu sdělil, že předmětnou částku poslal toliko z dobré vůle, aniž by připustil svou odpovědnosti za vady dodaného zboží. Odvolací soud proto uzavřel, že pokud nebyl uplatněn nárok na slevu z kupní ceny, právní důvod vrácení této částky není zřejmý a kupující žalobkyně má nárok na náhradu škody, která jí z vadného plnění vzešla, tj. škody, která není vyrovnána uspokojením práv z odpovědnosti za vady. Ze skutkových zjištění odvolací soud zároveň dovodil, že žalobkyně svým aktivním přístupem v součinnosti se všemi účastníky stavby činila opatření k odvrácení škody nebo jejímu zmírnění, vážila výši škody, která hrozila nedokončením stavby ve stanoveném termínu a výši nákladů, které bylo nutno vynaložit na zajištění dokončení stavby v určeném termínu. Přihlédl k tomu, že žalovaná byla od počátku informována o postupech řešení, o předpokládaných nákladech vyvložkování potrubí, a kdy i žalovaná tento způsob sanace položeného potrubí odsouhlasila. Za daných okolností měla žalovaná, jako podnikatelka, předvídat i předpokládat, že přichází v úvahu vznik škody, a to vysoké výše. Odvolací soud proto uzavřel, že se v daném případě nejedná o případ nepředvídatelné škody.

    Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž uvedla, že dovolání považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť podle jejího názoru dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, resp. při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Předestřela otázky: „Zda s ohledem na předvídatelnost náhrady škody musí hradit víc, než je rozsah rizika, které mohla rozpoznat rozumným způsobem jako riziko, které bylo možno zajistit pojištěním, zda lze žalobkyni přiznat nárok na náhradu následné škody, jejíž výše činí mnohonásobně více, než by činila škoda přímá, tj. škoda bezprostředně související s porušením smlouvy, která by nota bene byla ve značné míře reparována uplatněným nárokem z vadného plnění a v neposlední řadě, zda částka, kterou přijala a jejíž výši uplatnila jako procesní obranu, je slevou z kupní ceny či náhradou škody.“ Dovolatelka se domnívá, že odvolací soud se ve svém rozhodnutí dopustil nesprávného právního posouzení v otázce vztahu nároků z vadného plnění a nároku na náhradu škody. Má za to, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při právním posouzení uplatněného nároku na náhradu škody, odpovídající nákladům na vyvložkování kanalizace (tj. nákladům na opravu dodaného zboží), jestliže škoda vznikla v souvislosti s vadným plněním, přičemž poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 25. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2247/2007 a ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3966/2011, s tím, že u práv shodných s odpovědností za vady nelze uplatnit odpovědnost za škodu. Podle dovolatelky odvolací soud potvrdil i ty nároky žalobkyně, jejichž existence, resp. výše a příčinná souvislost jejich vzniku nebyla dostatečně prokázána, tudíž odvolací soud nesprávně posoudil otázku předpokladů pro vznik nároku na náhradu škody. Dovolatelka dále namítá, že přiznaný nárok na náhradu škody, která měla vzniknout vložkováním vadného potrubí, je v rozporu se zjištěními učiněnými znalcem ve znaleckém posudku. Nesprávnost právního posouzení spatřuje dovolatelka i v tom, že žalobou uplatněnou škodu označil za předvídatelnou. Odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu v otázce předvídatelnosti škody považuje zároveň za zcela nedostatečné. Dovolatelka nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu ohledně její procesní obrany a namítá, že v této části je rozsudek odvolacího soudu nesrozumitelný a zcela nepřezkoumatelný, jestliže není z odůvodnění rozsudku zřejmé, proč částku dobrovolně uhrazenou žalovanou žalobkyni nelze považovat za reparaci nároku z vadného plnění a není ani náhradou škody. Žalovaná má rovněž za to, že odvolací soud nesprávně posoudil splnění prevenční povinnosti ze strany žalobkyně ve smyslu § 382 a § 384 obch. zák.

    Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil nejen rozsudek odvolacího soudu, ale i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

    Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou oprávněnou, účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), která je řádně zastoupena advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval přípustností podaného dovolání.

    Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Zároveň se musí jednat o otázku, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání.

    Nejvyšší soud při posuzování dovolání žalované vyšel z obsahu dovolání, v němž dovolatelka vymezila tři z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř., které se však vzájemně vylučují, neboť jestliže se měl odvolací soud podle dovolatelky při řešení otázky hmotného práva odchýlit od poukazovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, pak nelze vymezit přípustnost dovolání tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Z dovolání rovněž nevyplývá, která otázka hmotného nebo procesního práva je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Z otázky předestřené žalovanou v dovolání není ani patrno, v čem se měl odvolací soud odchýlit od citovaných rozhodnutí dovolacího soudu řešící otázku vztahu uplatnění nároku z titulu náhrady škody a z titulu odpovědnosti za vady. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Nejvyšší soud se k nutnosti vymezení relevantní právní otázky, jakožto obsahové náležitosti dovolání, již několikrát vyjádřil ve své rozhodovací praxi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013, či usnesení ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1871/2016 - veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz), kdy dovodil, že pokud dovolatel v dovolání neuvede otázku, která je podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci, je dovolání nepřípustné.

    Námitky k právnímu posouzení věci - posouzení předpokladů nároku na náhradu škody, výše škody, k jejímuž zaplacení odvolací soud žalovanou zavázal, k právnímu posouzení procesní obrany žalované či posouzení splnění prevenční povinnosti ze strany žalobkyně přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemohou, když nesprávné právní posouzení je podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolacím důvodem. Skutečnost, že dovolatelka má jiný názor na právní závěr odvolacího soudu, nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.

    Přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky založené na kritice hodnocení důkazů odvolacím soudem. Nejvyšší soud již mnohokrát judikoval, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014).

    Námitky dovolatelky k nedostatečnému odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu a nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu se týkají případných vad řízení. Ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. stanoví, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemohou však založit samotné námitky týkající se případných vad řízení, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4296/2014 či usnesení ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 1913/2018 - veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz).

    Jestliže tedy dovolatelka ve smyslu § 237 o. s. ř. nevymezila žádný z předpokladů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že podané dovolání trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.

    Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

    Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

    P o u č e n í:Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

    V Brně dne 16. 1. 2019


    JUDr. Kateřina Hornochová
    předsedkyně senátu