Rozhodnutí NS

28 Cdo 80/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/06/2019
Spisová značka:28 Cdo 80/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.80.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Neplatnost právního úkonu
Dotčené předpisy:§ 39 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 80/2019-638


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce L. L., nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Pavlem Holubem, advokátem se sídlem v Brně, Kopečná 940/14, proti žalované M. F., nar. XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Petrem Poledníkem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 843/4, o zaplacení 6 600 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 6 C 422/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. dubna 2018, č. j. 16 Co 143/2015-607, t a k t o :


I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 42 350 Kč k rukám advokáta JUDr. Petra Poledníka do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Žalobce napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 19. 8. 2013, č. j. 6 C 422/2009-498, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 6 600 000 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení žalovanou žalobci a ve vztahu mezi těmito účastníky bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně jím byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalující obchodní společností BlackField Picture, v. o. s. (zanikla výmazem z obchodního rejstříku ke dni 23. 2. 2016, dále jen „společnost BlackField Picture“), a žalovanou a řízení bylo v daném rozsahu zastaveno (výrok II. rozsudku odvolacího soudu) a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III. rozsudku odvolacího soudu).

Dovolatel brojil proti výrokům I. a III. rozsudku odvolacího soudu. Předestřel přitom otázku počátku běhu subjektivní promlčecí doby práva na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 107 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Měl za to, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od jím citované judikatury Nejvyššího soudu. Dále položil otázku platnosti smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 24. 10. 2008 uzavřené mezi dovolatelem a společností BlackField Picture. Ve vztahu k uvedené otázce přitom nikterak nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti podaného dovolání. Vytýkal toliko, že soud prvního stupně zamítl všechny jeho důkazní návrhy směřující k prokázání tvrzení, jimiž hodlal odůvodnit nesprávnost závěru o neplatnosti předmětné smlouvy o postoupení pohledávky. Konečně kladl otázku, zda přiznání náhrady nákladů řízení žalované nekoliduje s dobrými mravy.

Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.

Přípustnost dovolání jest přitom poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř., podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.

Na dovolatelem vznesené otázce počátku běhu promlčecí doby práva na vydání bezdůvodného obohacení (§ 107 odst. 1 obč. zák.) ovšem rozhodnutí odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsahu (ve vztahu mezi dovolatelem a žalovanou) zjevně nezávisí, když závěr o promlčení uplatněného nároku byl, a to soudem prvního stupně, učiněn toliko ohledně práva na vydání bezdůvodného obohacení vzneseného společností BlackField Picture, účastnící se řízení až do svého zániku (společnost zanikla výmazem z obchodního rejstříku dnem 23. 2. 2016) v procesním postavení žalobce společně s dovolatelem. Žaloba dovolatele byla naopak zamítnuta pouze z důvodu nedostatku aktivní věcné legitimace.

Ohledně předestřené otázky platnosti smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené mezi dovolatelem a společností BlackField Picture dne 24. 10. 2008 pak dovolatel žel neuvádí, v čem spatřuje předpoklady přípustnosti podaného dovolání. Vymezení předpokladů přípustnosti dovolání přitom představuje jednu z obligatorních náležitostí dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), jejíž nesplnění v zákonem stanovené lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) má za následek neprojednatelnost dovolání (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněný pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.). Požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání přitom dovolatel v posuzovaném případě zjevně nedostál, jestliže v dovolání ohledně vznesené otázky platnosti smlouvy o postoupení pohledávky neuvedl, zda se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od specifikované ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo nevyjádřil mínění, že tato otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo že je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem oproti jeho stávající rozhodovací praxi posouzena jinak. Prostřednictvím uvedené otázky tudíž na přípustnost dovolání očividně usuzovat nelze.

Namítá-li pak dovolatel v souvislosti s posouzením platnosti předmětné smlouvy o postoupení pohledávky, že soudy nižších stupňů zamítly provedení jím navržených důkazů, vytýká tím vadu řízení. Zjevně přitom pomíjí, že s účinností od 1. 1. 2013 vady řízení nepředstavují způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.) a dovolací soud k nim obecně vzato přihlíží, jen je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.); na přípustnost dovolání tudíž toliko z vytýkaných procesních vad rovněž nelze usuzovat. Zůstává ostatně na rozhodnutí soudu, které důkazy provede a které nikoliv, přičemž není povinen provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2363/2012). V situaci, kdy soudy nižšího stupně vysvětlily svůj postup v odůvodnění svých rozhodnutí (viz zejména str. 11 až 12 písemného vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně), tudíž okolnost, že neprovedly veškeré účastníky navržené důkazy, vadu řízení nepředstavuje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 1972, sp. zn. 6 Cz 344/71, publikované ve Sborníku stanovisek IV, str. 1084-1085, nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, publikovaný ve sv. 2 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 49, či nález téhož soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, publikovaný tamtéž ve sv. 4, pod č. 80).

Závěr odvolacího soudu o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy o postoupení pohledávky ostatně v situaci, kdy dle skutkových zjištění soudu nižšího stupně úmyslem obou smluvních stran bylo zkrátit uspokojení pohledávek věřitelů (za společnost BlackField Picture, coby postupitele, jednal dovolatel, jenž současně smlouvu podepisoval jako postupník; pravomocným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 92 T 193/2010, byl přitom dovolatel za „vyvádění“ peněžních prostředků z majetku uvedené společnosti realizované v posuzovaném období uznán vinným ze spáchání trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a/ zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009, dále jen – „tr. zák.“), odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, dle které právním úkonem, který svým účelem odporuje zákonu, a který je proto podle § 39 obč. zák. neplatný, je též smlouva uzavřená mezi smluvními stranami v úmyslu (se záměrem) zkrátit možnost uspokojení pohledávky věřitele jedné z nich (§ 256 tr. zák.). Neplatnou z tohoto důvodu je přitom smlouva, při jejímž uzavření sledovaly úmysl (záměr) dosáhnout výsledku odporujícímu zákonu obě (všechny) smluvní strany (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2001 sp. zn. 21 Cdo 1811/2000, publikovaný pod č. 134/2001 v časopise Soudní judikatura z oblasti občanského, obchodního a pracovního práva, nebo ze dne 1. 7. 2008 sp. zn. 29 Odo 1027/2006, který byl uveřejněn pod č. 40/2009 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Na uvedených závěrech pak nemůže sám o sobě ničeho změnit ani dovolatelem v obecné rovině zdůrazňovaný charakter právních vztahů mezi veřejnou obchodní společností a jejími společníky (dovolatel byl společníkem posléze zaniklé veřejné obchodní společnosti BlackField Picture).

Napadá-li dovolatel rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení (pokládá zde otázku souladu přiznání práva na náhradu nákladů řízení žalované s dobrými mravy), není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

Jelikož jsou splněny důvody pro odmítnutí dovolání (§ 243c odst. 1 o. s. ř.), neshledal současně Nejvyšší soud návrh dovolatele na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu projednatelným (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16); více se jím proto nezabýval.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalované patří odměna advokáta ve výši 34 700 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 8 a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), dohromady ve výši 42 350 Kč.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 6. 3. 2019


Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu