Rozhodnutí NS

23 Cdo 3482/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/06/2018
Spisová značka:23 Cdo 3482/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.3482.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
06/03/2019
II.ÚS 795/19
doc. JUDr. Vojtěch Šimíček, Ph.D.
odmítnuto
03/26/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
23 Cdo 3482/2018-219


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně SAB Finance a. s. se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 1375/19, IČO 24717444, zastoupené JUDr. Jiřím Vodou, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 85/104, proti žalované Československé obchodní bance, a. s., se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, IČO 00001350, o zdržení se ukončování poskytování služeb a plnění povinností vůči žalobkyni, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 21 Cm 9/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. prosince 2017, č. j. 3 Cmo 288/2016-161, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované částku 300 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 6. září 2016, č. j. 21 Cm 9/2015-130, ve znění opravného usnesení ze dne 31. října 2016, č. j. 21 Cm 9/2015-145, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby žalované byla uložena povinnost poskytovat služby a plnit povinnosti vůči žalobkyni podle smluv
      - o poskytování služby ČSOB Elektronického bankovnictví – ČSOB BusinessBanking 24 ze dne 9. ledna 2014,
- o využívání služby ČSOB BusinessBanking 24 ze dne 3. dubna 2014,
      - o poskytování služby ČSOB Elektronického bankovnictví – ČSOB MultiCah 24 ze dne 7. května 2014,
- čtyř smluv o běžném účtu uzavřených 4. března 2014,
- smlouvy o běžném účtu ze dne 26. listopadu 2014,
- smlouvy o běžném účtu ze dne 5. listopadu 2014,
- smlouvy o ČSOB obchodním kontu ze dne 4. března 2014,
      - rámcové smlouvy o promptních devizových (spot) transakcích ze dne 12. února 2013,
a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vycházel z toho, že mezi účastníky nebylo sporu o tom, že všechny smlouvy uvedené ve výroku účastníci uzavřeli a že žalovaná prostřednictvím dopisů ze dne 24. února 2016 doručených žalobkyni všechny uvedené smlouvy bez uvedení důvodu vypověděla. Ze smluv soud prvního stupně zjistil, že v každé z nich byla sjednána možnost vypovědět smlouvu bez uvedení důvodu, a to pro obě strany smluvního vztahu. Pro případ výpovědi ze strany žalované byla sjednána vždy dvouměsíční výpovědní lhůta, počátek jejího běhu byl určen prvním dnem následujícím po doručení výpovědi. Pro výpověď ze strany žalobkyně byla sjednána výpovědní lhůta stejná nebo kratší. Při právním posouzení věci soud prvního stupně posuzoval, zda byly naplněny všechny podmínky generální klauzule nekalé soutěže zakotvené v § 2976 odst. 1 o. z., a uvedl, že nepochybuje o tom, že jednání jednání žalované se odehrálo v hospodářské soutěži a bylo způsobilé přivodit druhé smluvní straně újmu, neboť výpověď smlouvy je jednáním, které je obecně způsobilé přivodit újmu druhé straně smluvního vztahu. Soud prvního stupně se poté zaměřil na posouzení, zda byla naplněna poslední podmínka generální klauzule, a to rozpor uvedeného jednání žalované s dobrými mravy soutěže.

V tomto ohledu soud vycházel z toho, že zásadně není v rozporu s dobrými mravy soutěže, využije-li jedna ze smluvních stran sjednanou možnost vypovědět smlouvu bez uvedení důvodu. Jednání v rozporu s dobrými mravy soutěže by pak přicházelo v úvahu tehdy, pokud by tato smluvní strana svého práva smlouvu vypovědět zneužila. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku uvedl, že o tomto žalobkyni poučil, a uzavřel, že žalobkyně neprokázala rozhodné skutečnosti, které by nasvědčovaly zneužití práva ze strany žalované. Soud prvního stupně se dále vypořádal s argumentací žalobkyně o aplikaci obráceného důkazního břemene podle § 133a o. s. ř., neboť byla žalovanou diskriminována. Soud prvního stupně uvedl, že aplikace § 133a o. s. ř. přichází v úvahu pouze u sporů vycházejících z tvrzení o diskriminaci fyzických osob. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně netvrdila a neprokázala rozhodné skutečnosti, a její argumentace zůstala v rovině spekulací. Soud dále zdůraznil, že žalobkyně je profesionálkou, sama sebe prezentuje jako lídra českého devizového trhu, a není proto důvod pochybovat, že předmětné smlouvy účastníci uzavřeli jako rovnocenní partneři. Soud také zdůraznil, že právo vypovědět smlouvy bez uvedení důvodu bylo sjednáno ve prospěch obou smluvních stran, a neshledal důvod, proč by žalovaná tohoto práva nemohla využít (zákon žalované neukládá uzavírat předmětné smlouvy s každým, kdo o to požádá). Soud prvního stupně proto uzavřel, že jednání žalované nebylo v rozporu s dobrými mravy soutěže, nejednalo se tedy o nekalé soutěžní jednání.

K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 4. prosince 2017, č. j. 3 Cmo 288/2016-161, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právními závěry. Podle odvolacího soudu nelze soudu prvního stupně vytknout pochybení v žádném ze závěrů, k nimž dospěl při zkoumání, zda byly naplněny podmínky generální klauzule nekalé soutěže (§ 2976 odst. 1 o. z.). K podmínce rozporu jednání s dobrými mravy soutěže odvolací soud uvedl, že případný rozpor je třeba posuzovat v každém případě s přihlédnutím k individuálním okolnostem jednání účastníků v příslušném období a jejich postavení, a odkázal na relevantní judikaturu dovolacího soudu. Odvolací soud také odkázal na jiné své rozhodnutí v podobné věci týkající se shodného jednání žalované, v němž vycházel z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. října 2001, sp. zn. 3 Cmo 139/2000, uveřejněného v publikaci Macek, J., Rozhodnutí ve věcech obchodní firmy a nekalé soutěže, II. díl., 1. vyd., Praha: C. H. Beck, 2011. Odvolací soud rovněž ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobkyně stran tvrzeného zneužití práva ze strany žalované zůstala v rovině obecného tvrzení a žádné relevantní důkazy soudu nepředložila.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost spatřuje podle § 237 o. s. ř. v tom, že napadené rozhodnutí závisí na řešení tří právních otázek, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly dosud řešeny. První otázka dovolatelky se týkala toho, zda jednostranné ukončení smluv bez uvedení důvodu ze strany banky ve vztahu k druhé smluvní straně (subjektu podnikajícímu na základě zákona č. 284/2009 Sb.) je nekalosoutěžním jednáním, resp. jednáním v rozporu s dobrými mravy soutěže dle § 2976 o. z., pokud tento subjekt není schopen své služby poskytovat bez využívání bankovních služeb dle (vypovězených) smluv. Druhá otázka dovolatelky se vztahovala k tomu, zda mezi soutěžiteli smluvně sjednané oprávnění vypovědět smlouvu bez uvedení důvodu vylučuje existenci rozporu takové výpovědi s dobrými mravy soutěže dle § 2976 o. z. Třetí otázka se pak tázala, zda je správný názor odvolacího soudu, že sjednané oprávnění ukončit smlouvu bez uvedení důvodu nepodléhá žádným korektivům (např. ochrana soutěže či ústavní limity). Dovolatelka u uvedených otázek namítala jejich nesprávné právní posouzení odvolacím soudem. Poukazovala také na vady řízení před soudem prvního stupně, neboť dle vlastního tvrzení nebyla vyzvána ani poučena o potřebě doplnění tvrzení či důkazů.

Dovolatelka uvedla důvody, pro které byly dle jejího názoru splněny všechny tři podmínky generální klauzule nekalé soutěže. Podle dovolatelky nemůže být důvodem pro závěr o tom, že žalovaná neporušila výpovědí smluv dobré mravy soutěže, skutečnost, že právo ukončit jednostranně závazkové vztahy bez udání důvodu bylo výslovně obsaženo v předmětných smlouvách. Zdůraznila, že využívala služeb žalované ve formě vedení bankovních účtů a provádění plateb a že tyto služby nezbytně potřebuje ke své podnikatelské činnosti. Znemožnění využívání bankovních služeb by pro dovolatelku bylo likvidační, pokud by stejný postup jako žalovaná zvolily další subjekty, které své účty dovolateli poskytují. Dovolatelka také poukazovala na to, že ukončení smluv ze strany žalované bylo motivováno konkurenčním bojem. Odvolací soud podle názoru dovolatelky nepostupoval správně, pokud se omezil pouze na posouzení textu smluv uzavřených mezi žalobkyní a žalovanou, aniž by posuzoval komplexní souvislosti případu a dopad jednání žalované na postavení dovolatelky.

Dovolatelka dále tvrdila, že žalovaná svým jednáním zasáhla do základních práv dovolatelky, zejména do její svobody podnikání. Dovolatelka si pro tento účel nechala zpracovat ústavněprávní analýzu postupu žalované a vybrané pasáže z tohoto dokumentu citovala také v dovolání. Podle dovolatelky banka sice realizuje svoji kontraktační svobodu, ovšem potřeba chránit právo obchodníka podnikat v oboru, který je zákonný a který svými přímými důsledky nijak nepoškozuje banku, je v tomto případě silnější, než kontraktační svoboda banky. Podle dovolatelky došlo v řešené věci k její diskriminaci ze strany banky v širším slova smyslu a odkázala na judikaturu Ústavního soudu vztahující se k použití testu legitimního cíle v diskriminačních sporech (nález Ústavního soudu ze dne 26. května 2014, sp. zn. Pl. ÚS 44/13, vztahující se k rovnosti v hospodářské soutěži), přičemž dle dovolatelky test legitimního cíle nevyznívá v řešené věci ve prospěch banky. Závěrem proto dovolatelka uvedla, že výkon sjednaného práva ukončit smlouvu bez udání důvodu podléhá ústavněprávním limitům a musí se opírat o legitimní cíle, které obstojí v testu legitimity. Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolatelčiny otázky vychází ze spekulací a skutkových tvrzení dovolatelky, které ovšem v předchozím řízení nebyly prokázány. Žalovaná poukázala na to, že soudy dospěly k jiným skutkovým zjištěním, než ze kterých vychází dovolatelka, a také připomněla, že skutkový přezkum věci nemůže být předmětem dovolacího řízení. Ohledně druhé a třetí otázky žalovaná uvedla, že odvolací soud si byl vědom limitů, v jakých je třeba jednání žalované hodnotit, a správně se zabýval nejen pravidly jednání v rámci hospodářské soutěže, ale rovněž zásadou smluvní volnosti. Žalovaná také odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. ledna 2007, sp. zn. 32 Odo 1464/2006, dále na nález Ústavního soudu ze dne 28. ledna 2004, sp. zn. I. ÚS 546/03 a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. října 2001, sp. zn. 3 Cmo 139/2000. Žalovaná rovněž rozporovala dovolatelčiny námitky vad řízení. Závěrem žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl a přiznal žalované náhradu nákladů dovolacího řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání podala osoba oprávněná zastoupená advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 2976 odst. 1 o. z. kdo se dostane v hospodářském styku do rozporu s dobrými mravy soutěže jednáním způsobilým přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo zákazníkům, dopustí se nekalé soutěže. Nekalá soutěž se zakazuje.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Nejvyšší soud předesílá, že soudy obou stupňů na řešený případ správně aplikovaly § 2796 odst. 1 o. z., neboť k jednání žalované, které žalobkyně považuje za nekalosoutěžní a kvůli kterému je veden tento spor, došlo po nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, je proto na místě jeho aplikace (srov. § 3028 odst. 1 o. z.).

Dovolatelce nelze přisvědčit v tom, že by otázky předestřené v dovolání nebyly dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny. Všechny tři dovolatelčiny otázky totiž míří obecně k posuzování rozporu jednání soutěžitele s dobrými mravy soutěže a k tomu, zda takovým jednáním rozporným s dobrými mravy soutěže může být i využití smluvně sjednaného práva vypovědět smlouvu bez udání důvodu.

Nejvyšší soud se již ve své dosavadní rozhodovací praxi několikrát vyjádřil k otázce porušení dobrých mravů soutěže jakožto jedné z podmínek generální klauzule nekalé soutěže. Jak Nejvyšší soud shrnul v rozsudku ze dne 25. dubna 2018, sp. zn. 23 Cdo 4554/2017, dobré mravy soutěže jsou jedním z předpokladů, které musí být splněny, aby určité jednání mohlo být v souladu s § 2976 odst. 1 o. z. označeno za nekalou soutěž. Právě užití pojmu dobré mravy soutěže řadí toto ustanovení k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, ale je na soudu, aby ji v každém jednotlivém případě vymezil podle své vlastní úvahy a v souladu s konkrétními okolnostmi zjištěnými v dané věci (obdobně v souvislosti s pojmem dobré mravy srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. května 2014, sp. zn. 30 Cdo 4232/2013, nebo usnesení ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 33 Cdo 3012/2013). Dobré mravy judikatura ustáleně charakterizuje jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Pojem dobré mravy soutěže je však třeba poněkud modifikovat, a to právě proto, že se uplatňují v hospodářské soutěži, tj. v prostředí, kde cílem je na trhu se prosadit, získat zde oproti jiným výhodu, což předpokládá jistou míru agresivity a „podnikatelské vychytralosti“ (srov. Hajn, P. Komunitární a české právo proti nekalé soutěži, Brno: Masarykova univerzita, 2010). Je však třeba vždy dodržet korektní a soutěžně přijatelné metody, samozřejmým předpokladem jednání v souladu s dobrými mravy soutěže je zachovat poctivost a slušnost. Platí rovněž, že „určité jednání, jež jest o sobě bezvadné, může se státi z hlediska dobrých mravů soutěže závadným, bylo-li předsevzato za jistých okolností nebo v určité konstelaci“ (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 10. června 1932, Rv I 898/31).

Vzhledem k tomu, že některé výše citované závěry judikatury Nejvyššího soudu se vztahují k právní úpravě nekalé soutěže v dnes již neúčinném obchodním zákoníku, je třeba posoudit, zda jsou tyto závěry aplikovatelné i na současnou právní úpravu nekalé soutěže v občanském zákoníku. Podmínky generální klauzule nekalé soutěže upravené v § 2976 odst. 1 o. z. se nikterak neliší od podmínek upravených v dnes již neúčinném § 44 odst. 1 obch. zák. V tomto ohledu právní úprava generální klauzule nekalé soutěže nedoznala žádných změn. V řešené věci se nadto jedná o posouzení podmínky porušení dobrých mravů soutěže, s níž pracují oba uvedené předpisy, přičemž jde o kategorii, která není blíže zákonem vymezena a její posouzení závisí na individuálních okolnostech případu. Z uvedeného vyplývá, že dosavadní závěry rozhodovací praxe vyslovené za účinnosti obchodního zákoníku lze v otázce posuzování porušení dobrých mravů soutěže aplikovat i na nyní účinnou úpravu občanského zákoníku, což ostatně vyplývá i z výše citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2018, sp. zn. 23 Cdo 4554/2017, který při aplikaci § 2976 odst. 1 o. z. vychází také z dosavadní rozhodovací praxe.

Z citovaných závěrů dosavadní rozhodovací praxe je proto třeba vycházet při posuzování otázky porušení dobrých mravů soutěže v řešené věci, konkrétně toho, zda výpověď smlouvy učiněná v souladu se smluvním ujednáním může být v rozporu s dobrými mravy soutěže. Nejvyšší soud předesílá, že jednání (výpověď smlouvy) učiněné v souladu se smluvním ujednáním nemůže bez dalšího představovat porušení dobrých mravů soutěže. K tomu mutatis mutandis viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. ledna 2007, sp. zn. 32 Odo 1464/2006, podle něhož k smluvní svobodě patří i rozhodnutí podnikatele nebo spotřebitele, že určité smlouvy neobnoví a že stejný druh smlouvy uzavře s někým jiným. O nekalé soutěži by bylo možné uvažovat tehdy, jak správně uzavřely soudy obou stupňů, pokud by ze skutkových okolností případu vyplývalo, že tato výpověď byla zneužitím práva, resp. byla učiněna v rozporu s dobrými mravy soutěže. V řešené věci sice dovolatelka po celou dobu řízení, včetně řízení dovolacího, namítala, že výpověď žalované byla v rozporu s dobrými mravy soutěže, ovšem v řízení před soudem prvního stupně ani soudem odvolacím svá skutková tvrzení neprokázala. Jestliže v rámci předchozího řízení nebyly prokázány takové skutkové okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat na to, že výpověď žalované byla výkonem práva v rozporu s dobrými mravy soutěže, nelze dovolatelce přisvědčit v její argumentaci, že se žalovaná podáním výpovědi dopustila nekalosoutěžního jednání.

Dovolací soud připomíná, že je vázán skutkovým stavem tak, jak jej zjistily soudy obou stupňů, a nenáleží mu přezkum rozhodnutí po stránce skutkové, nýbrž pouze po stránce právní. Vlastní (a v předchozím řízení neprokázaná) skutková tvrzení, na nichž dovolatelka staví v dovolání svoji argumentaci, jsou proto v dovolacím řízení irelevantní. Uvedené se vztahuje zejména k první otázce dovolatelky, která je postavena na (neprokázaném) tvrzení, že poskytování předmětných služeb ze strany žalované je nezbytné pro výkon podnikatelské činnosti žalobkyně. K tomu viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, v němž Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud. První otázka dovolatelky proto již z tohoto důvodu nezaloží přípustnost dovolání.

Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že dovolatelka ve své argumentaci ke třetí otázce předestřené v dovolání nesprávně vyložila závěry odvolacího soudu tak, že podle odvolacího soudu nepodléhá výpověď smlouvy žádným korektivům. Soudy obou stupňů však vycházely z toho, že i využití smluvně sjednaného práva vypovědět smlouvu může být v rozporu s dobrými mravy soutěže, ovšem ze skutkových zjištění konkrétního případu porušení dobrých mravů soutěže nevyplývalo. Dovolatelce proto nelze přisvědčit v její argumentaci, že odvolací soud posoudil věc po právní stránce nesprávně. Stejně tak nelze s dovolatelkou souhlasit v tom, že by se soudy odchýlily od nálezů Ústavního soudu vztahujících se k otázkám diskriminace; dovolatelkou citovaná rozhodnutí Ústavního soudu nelze na řešenou věc vztáhnout z důvodu skutkových i právních odlišností řešeného případu.

Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud i soud prvního stupně posuzovaly otázku porušení dobrých mravů soutěže podle vlastní úvahy a v souladu s konkrétními skutkovými okolnostmi zjištěnými v dané věci, a jejich rozhodnutí jsou proto v souladu s výše citovanou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu vztahující se k posuzování dobrých mravů soutěže jako jedné z podmínek aplikace generální klauzule nekalé soutěže (§ 2976 odst. 1 o. z.).

Jestliže dovolatelka namítala, že v řízení před soudem prvního stupně nebyla vyzvána ani poučena o potřebě doplnění tvrzení a důkazů, jedná se o námitky vad řízení, které nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání, neboť dovolací soud k nim přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s výše uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 6. 12. 2018


JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu