Rozhodnutí NS

21 Cdo 2239/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:08/23/2018
Spisová značka:21 Cdo 2239/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.2239.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 469 předpisu č. 40/1964Sb.
§ 135 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
21 Cdo 2239/2018-479


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Vítězslavy Pekárkové v právní věci žalobkyně V. M., zastoupené Mgr. Ditou Macháčkovou, advokátkou se sídlem v Praze, Maltézské náměstí č. 12, proti žalovanému T. H., o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 6 C 82/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2017 č. j. 51 Co 298/2017-433,

takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně, doplněné podáním ze dne 20. 2. 2018, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2017 č. j. 51 Co 298/2017-433 podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. Nastiňuje-li dovolatelka právní otázku, zda v civilním řízení při posuzování dědické způsobilosti podle ustanovení § 469 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jestli se účastník dopustil úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, musí mít soud tento trestný čin za prokázaný nade vší pochybnost jako v trestním řízení, nebo stačí standardní míra přesvědčení soudu, pak na řešení této otázky soudy svá rozhodnutí nezaložily, neboť jak vyplývá z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, se kterým se odvolací soud ztotožnil, žalobkyni se nepodařilo dosáhnout ani standardní míry přesvědčení soudu a neunesla tak důkazní břemeno, z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů se nepodává, že by bylo požadováno prokázání rozhodných skutečností ve vyšší než standardní míře, neboť žádná úvaha o zvýšené míře přesvědčení soudu nutné k úspěchu ve sporu se v odůvodnění rozsudků nevyskytuje.

Postup nalézacího a odvolacího soudu při posuzování otázky, zda se žalovaný dopustil proti zůstaviteli úmyslného trestného činu, je přitom souladný s dosavadní judikaturou; pravomocným rozsudkem trestního soudu o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo tento čin spáchal, je soud v řízení o dědictví vázán (srov. § 135 odst. 1 o. s. ř.), jestliže však takové rozhodnutí vydáno nebylo, posoudí si soud tuto otázku sám jako otázku předběžnou (srov. § 135 odst. 2 o. s. ř.). Není totiž rozhodné, zda pachatel byl za úmyslný trestný čin proti zůstaviteli, jeho manželu, dětem nebo rodičům odsouzen či nikoli, případně, zda zanikla možnost trestního postihu v důsledku smrti pachatele, promlčení, amnestie, udělení milosti. Ustanovení § 109 ani § 135 o. s. ř. nevylučují, aby si soud v dědickém řízení posoudil sám jako otázku předběžnou, zda jednání dědice vykazuje znaky skutkové podstaty úmyslného trestného činu, avšak s účinky pouze pro dědické řízení, neboť ze znění ustanovení § 469 zákona č. 40/1964 Sb. nevyplývá, že by spáchání úmyslného trestného činu muselo být vždy prokázáno odsuzujícím rozsudkem (srov. zprávu Nejvyššího soudu ČSR ze dne 4. 4. 1979 sp. zn. Cpj 169/78, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21, ročník 1979, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 12. 1997 sp. zn. 24 Co 315/1997, uveřejněné v časopise Ad Notam č. 2/98, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 03. 2013 sp. zn. 21 Cdo 3423/2011 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 06. 2016 sp. zn. 21 Cdo 3074/2015).

V částech dovolání, v nichž byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., trpí dovolání vadami. Podle ustanovení § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze podat dovolání pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka však ve svém dovolání napadá skutková zjištění a hodnocení důkazů, na jejichž základě k těmto skutkovým zjištěním soudy dospěly. Skutková zjištění ale přezkumu dovolacího soudu nepodléhají, stejně tak dovolacímu soudu nepřísluší ani přezkoumávat hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, neboť jediným způsobilým dovolacím důvodem může být nesprávné právní posouzení. Je-li dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, nemůže dovolací soud tato zjištění přezkoumávat. Namítá-li tak dovolatelka, že soudy nedospěly na základě provedených důkazů ke skutkovým zjištěním, které z nich dovozovala ona sama, popírá-li pravdivost skutkových zjištění a tvrdí, že byl nesprávně zjištěn skutkový stav, nejedná se o způsobilý dovolací důvod.

Dovolací soud nepřisvědčil ani námitce dovolatelky ohledně nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, kdy se odvolací soud ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, který v odůvodnění svá skutková zjištění dostatečně srozumitelně a určitě podložil, když popisuje, jaká skutková zjištění učinil z jednotlivých provedených důkazů, není tak opodstatněnou námitka dovolatelka, že by soudy vycházely z tzv. souhrnného zjištění. Dovolatelka dále odkazuje na judikaturu ohledně logických rozporů odůvodnění rozhodnutí, dovolací soud však v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů neshledává žádné logické rozpory, které by činily napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným, když ani sama dovolatelka v dovolání ani v jeho doplnění údajné logické rozpory odůvodnění blíže nekonkretizuje. Odůvodnění je naopak logicky v souladu s usnesením ze dne 3. 1. 2006 č. j. ČTS:ORI-3025/9OOK-6-2005 o odložení trestního oznámení, které na žalovaného podala žalobkyně. Napadený rozsudek i rozsudek soudu prvního stupně splňují požadavky kladené ustanovením § 157 o. s. ř., stejně tak neopodstatněnou je námitka ohledně porušení ustanovení § 132 o. s. ř., jelikož skutečnost, že z některých provedených důkazů nevyplynula pro věc žádná rozhodná zjištění, třebaže dovolatelka je z nich dovozuje, není v rozporu s tímto ustanovením.

Rovněž byla dovolatelka poučena o neunášení důkazního břemene a vyzvána k doplnění skutkových tvrzení a důkazních návrhů, není tedy správná argumentace dovolatelky, že nebyla poučena o možnosti posoudit věc po právní stránce jinak, důvodem jejího neúspěchu bylo neunesení důkazního břemene, nikoli skutečnost, že by měla na případ aplikovat jinou právní normu. K tomu dovolatelka ani neuvádí, jakého poučení o jiném právním posouzení věci se jí mělo dostat.

Dovolatelka konečně namítá, že nebyly provedeny všechny navrhované důkazy. Z obsahu spisu se podává, že žalobkyně navrhovala výslechy dalších svědků, tento návrh však byl usnesením pro nadbytečnost zamítnut, jak vyplývá z protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 27. února 2017, č. l. 330, když žalobkyně podle protokolu nadto ponechala návrh na výslech svědků na úvaze soudu. Dále se jedná o zcela zjevně nadbytečné důkazní návrhy, navrhovala-li dovolatelka důkaz znaleckým posudkem k prokázání povahy vztahů v rodině, či důkaz znaleckým posudkem k příčinám hospitalizace zůstavitele v psychiatrickém zařízení, která se odehrála v roce 1989, když tato skutečnost již byla prokazována znaleckým posudkem, třebaže měl z důvodu absence doložky o odpovědnosti znalce povahu listinného důkazu, znalec byl ohledně svého posudku soudem vyslechnut, dále k této skutečnosti byl proveden důkaz kopií lékařské zprávy V. Ř., pocházející z doby hospitalizace zůstavitele.

Proti napadenému výroku II. rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení:Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. 8. 2018


JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu